Sara Baume / Vyšlapaná čára

Četl jsem s potěšením, možná dokonce nadšením první knížku od irské autorky. Ovšemže mě nalákal už název Jasno, lepo, podstín, zhyna, ale ani vlastní poetický text nezklamal.  A tak jsem se pustil i do druhé, která vyšla vloni, pardon předloni (2018, teď je začátek 2020). V jedné recenzi (obvykle to nedělávám, abych nebyl předem ovlivněn, vlastně nevím, jaké rozpoložení mě k tomu vedlo) jsem se dočetl, že knížka má volnou kompozici, která zatímco u knihy předchozí přece v ústředních čtyřech úchytech jen zakládá nějaký formát, je zde ještě daleko volnější: deset mrtvých zvířat, které Frankie, hlavní hrdinka knihy v průběhu textu najde a vyfotografuje (v knize jsou opravdu fotografie mrtvých zvířat publikovány a dle recenze na iLiteratuře tvoří reálnou sbírku autorky), takovou kostru nevytváří.

Vlastně jsem si říkal, když jsem začal číst onen pozoruhodný text, sestávající ze značné míry ze zachycení emocí, impresí, fragmentů čehosi, co se o tom vůbec dá psát. Pochopitelně, je tu jeden impuls, jehož rozvedení mě láká, totiž ony pasáže o uměleckých dílech, stylizované jako tipy na výtvory podle konkrétních motivů („zkouším se: …“), to je ovšem, zvláště nalézám-li zde některá díla, která zaujala kdysi i mě (např. Jan Dibbets, On Kawara, Hermann Nitsch, Wolfgang Laib, Richard Long, Walter de Maria), spíš jakési repetitorium či naopak východisko mimo text vlastní knihy, pokud bych se chtěl podívat na některá z nich, která neznám. Co ale se samotným textem? Jak jej popsat jakožto literární dílo prostřednictvím obvyklých metodologických postupů, které používám? Možná na to budu muset jít odjinud.

Protože právě to je ona knížka, o níž Veronika Krajíčková na iLiteratuře říká, že „po formálně sourodé a úspěšné prvotině“ se autorka nové knihy „pouští na riskantní pole experimentální prózy“ a zmiňuje obě i zde již zmíněné vrstvy sdělení, tedy fotografie mrtvých zvířat a komentáře uměleckých děl. Jejich charakter, oblast, k nimž se obvykle zařazují, tedy land art a konceptuální umění, rezonuje s vlastním autorským textem, který lze označit, stejně jako životní postoj, jenž reprezentuje, jako alternativní. Na jedné straně obsahuje více reflexe života než život samotný, život, kterému chybí – kromě onoho uměleckého projektu fotografování mrtvých zvířat – nějaká obvyklá náplň jejího věku, tedy nějaké zaměstnání, životní partner či rodina (kromě matky a vzpomínek na mrtvou babičku), jakákoli organizace času, na straně druhé se v jakémsi uzavření do privátního světa koncentruje na drobné eventy (abych použil termín užívaný v oné oblasti umění) zdánlivě bez jakékoli podstaty či důležitosti, směřující nicméně k autenticitě, kterou potvrzuje až úporné úsilí o pravdivost a odmítání jakýchkoli projevů falešného vědomí (i v tom smyslu, jak o něm hovoří klasik G. W. F. Hegel).

Toto úsilí o autenticitu se projeví ve vyhraněné podobě v několika situacích, jedné, když pošle matku v telefonu „do prdele“, či když odmítne u kadeřnice přistoupit na konvenční podobu rozhovoru („»Nemáte občas chuť se na to vykašlat a přestat se lidí pořád takhle ptát,« řeknu hodně potichu.“ To bychom nejspíš akceptovali, další věty už nejspíš jsou problematické: „»To každé ráno vstanete«, pokračuju, »a tohleto si uděláte na hlavě? A na noc s ito pak rozděláte a ráno vstanete a uděláte to zase všechno znova?« […] »Neničí vám to duši?« šeptám. Ani trošku, vůbec ne?«“), nebo také, v nekompromisním odmítnutí diskursu věřících, přisuzujících zázračnost existence Bohu (když krásu lososa, který vyskočil z bystřiny v televizním vysílání, jedna z jeptišek komentuje tak, že prohlásí „Byla v tom velkolepost boží.“s. 129).

Tyto okamžiky mohou v čtenáři vzbudit i nevoli, když si něco pomyslí o neotesanosti dívky, která sama na druhou stranu přiznává, že lže a zamlčuje či zkresluje různé skutečnosti, žije oním pro běžného člověka lichým životem bez „normální“ náplně. Na druhou stranu si můžeme jednak říci, že se Frankie dogmaticky nedrží učiněných závěrů a je schopná a ochotná je přehodnotit (v případě staříka souseda Jinka), že je otázka, zda pragmatismus, jemuž je její chování zřetelným protikladem a opozicí (Frankie například nikdy neslyšela „výraz »nástupní plat«“, s. 191), je lepší návod na „šťastnější“ a dobrý život. A recenze na iLiteratuře, podobně jako doslov Jana Němce, který je v ní zmíněn, dává této životní situaci širší rámec, když hovoří o „krizi čtvrtiny života“, quarter-life crisis, novém společenském fenoménu (zatímco „krize středního věku“ je zcela běžně akceptován).

Příznačný je hned začátek první kapitoly, kde se Frankie podivuje na existencí původního „nekontaktovaného“ domorodého kmene kdesi v Amazonském deštném pralese na fotografii „v dnešních novinách“ (s. 9). Svým způsobem podobným životem žije nyní i Frankie v domě na irském ostrově, kde před třemi lety zemřela její babička, poté, co opustila práci „v jedné dublinské galerii současného umění“. Cestu tam odřízl na silnici strom, který padl poté, co se sem dostal „zbytek uragánu“ (s. 11) a Frankie zkoumá zvláštní okolnost, že nikdo neslyšel ten strom padat. Po několika stránkách je zřejmé, že se střídají (bude to tak po celou knihu?) krátké textové segmenty volně provázané aktuální přítomností, vzpomínkami, tematickými návaznostmi či volným spojením různých motivů. Tak například hned ze začátku řazení motivů po onom zmíněném o článku o domorodcích v novinách (do s. 16, kde je v kapitole oddělena její další část třemi hvězdičkami):

Mrtvá červenka (i název celé kapitoly) – její fotografie – mraky na obloze a vymírání a výskyt katastrof v době určitého počasí – negace myšlenky Walta Disneyho o souvislosti počasí a nálady a sdělení o pobytu „v babiččině domku už plné tři týdny docela sama“ (s. 11) – smrt babičky, matčiny telefonáty – odstranění stromu – jiné spadané stromy – výtvarná díla „s námětem pád“ (s. 13) – „proč se potřebuju zkoušet?“ – chřipka, když jí bylo pět let a halucinace, motiv anticipující atmosféru celé knihy, jak si uvědomuje po dvaceti letech, kdy už je dospělá: „Můj malý svět se rozpadá, protože kyne a nezbývá na něm pro mě místo, zase mi chce křičet…“ (s. 14) – motiv kavky mezi racky nad mořem – díla s námětem moře – motiv strachu v Bibli a kázání o tom „loni na půlnoční mši“ (s. 15) a další úvahy o mších a změnách – červenka jako první mrtvý tvor, kterého Frankie zaznamenává.

Následují další vzpomínky z dětství, nutkavé opakování rovněž symptomatické věty „Já chci domů“ (s. 19 ad.), pohled na svět z žabí perspektivy („Sedím na bobku v záhonu jahod a zastrkávám žížaly zpátky do hlíny, kam patří.“ s. 20, roztoči na koberci, „Začalo to očicháváním koberce.“ s 26 atd.), marné pokusy o prodej babiččina domku, kuriozity v něm, soupisy věcí atd., a pak krajinný kontext – šedesátimetrová větrná turbína na kopci, bicykl, který Frankie předtím nikdy neměla. Smrt starého psa Joea, dokumentární film Wernera Herzoga Setkání na konci světa na DVD a etologie zvířat, zvláště toho, které se z nevysvětlitelných důvodů vydá fatálním způsobem „vlastním směrem“ (s. 34). Popis babiččina domu, televizní pořady o depresi, cesty z kopce a do kopce.

To je zhruba obsah první kapitoly, ty ostatní pokračují podobně, druhá s názvem Králík – vzpomínky na galerii, na otce, který zde seká trávník, stěhování s pomocí známého, Bena, vzpomínka na někdejší domácí jménem Loretta Nagle v někdejší garsonce, či třetí, Krysa – obsedantní myšlenky v souvislosti s vypadáváním vlasů, neustálé čtení, „nepřerušený sled knížek od Medvídka Pú až k Salmanu Rushdiemu“ (s. 73), stařík jménem Jink, který dříve krmil psa, jenž se nechtěl nechat z domu odvést a který Frankie spraví kolo, promaže řetěz a tak dále, řada dalších drobností v babiččině domku a na zahradě, někdejší snahy matky vyřešit problémy dcery návštěvou u doktorky Glancyovou (a Frankieno pozdější odmítnutí léčení antidepresivy), na konci kapitoly pak se naruší vztah k Jinkovi poté, co jí děda nabízí letáček s nabídkou, zda by „navázala vztah s Ježíšem“, což Frankie interpretuje podle nepůvodnosti (neautentičnosti) takto převzatého obratu tak, že stařík je jedním z těch, kdo je obětí indoktrinace někoho, kdo „se vydali do nemocnice lovit lidi ztracené, znuděné a raněné“ (s. 100) a následně se mu bude vyhýbat (úvahy prostřídány tématem ptáčků v klíckách, metaforicky obdobného údělu).

I v další kapitole, Myš, se střídají úvahy o zvířatech (tentokrát mláďátka vran) s dosavadními osudy Frankie, např. si vzpomíná na mentálně postiženého Willieho Shaughnessyho, jenž s ní chodil do školy, což koresponduje s jejími vlastními zkušenostmi s návštěvami na psychiatrické klinice, následuje další příklad v sérii lidí s neautentickým pohledem na svět, rozhlasovém rozhovoru s řeholnicí, která říká, že je ráda, že ji ranila mrtvice. „Mluví tak, protože má poškozený mozek. »Je ze mě teď lepší člověk,« dodá. Ne šťastnější, myslím si, ale lepší.“ (s. 117) Interpretace Frankie je zcela jasná. Ptá se, zda je teď William Shaughnessy šťastný (s. 118). Dozvídáme se, že Frankie má sestru Jane, zde je i zmíněný rozhovor s kadeřnicí, jehož výsledkem je skutečnost, že Frankie odejde ze salónu s kratšími vlasy, než předpokládala, a smetenými odstřižky vlasů v očích a za límcem. Vzápětí je pak scéna s jeptiškou, přisuzující velkolepost přírody Bohu. „»HOVNAJS BOŽÍ!« zařvu na televizi, »BYLA TO VELKOLEPOST PŘÍRODY!« Ale jeptiška mě neslyší, žádná z těch jeptišek mě neslyší. A i kdyby mě slyšely, stejně mě nebudou poslouchat. Jsou naprogramované, neschopné vlastního myšlení. To už se můžu rovnou hádat se žehličkou.“ (s. 129) A kousek dál formuluje: „Bůh je abdikace osobní zodpovědnosti, rozhodnu se.“ (s. 130)

Také v kap. 5, Havran, opravuje formulace lékařky, která se táže i na její život, později si však, podobně jako tomu je s Jinkem, klade otázku, zda se nezachovala rasisticky (lékařka je černoška). Komentář díla Vita Acconciho je typickým příkladem korespondence aktuální situace a interpretace uměleckého díla: Je to opět práce o bezcílnosti a nesmyslnosti. O tom, že nechat na zcela neznámém člověku, aby určil směr naší cesty, je stejně bezhlavé a nebezpečné jako spoléhat sám na sebe.“ (s. 140) V následující kapitole, Liška, pokračují úvahy v nevzrušeném toku textu, aniž by je nějak rytmizovala skutečnost šestadvacátých narozenin Frankie (kromě zmíněného poslání „do prdele“ matky, která jí přeje do telefonu všechno nejlepší, s. 149). Přece jen ale je tu alespoň jednodenní návštěva Dublinu. V kap. 7, Žába, hlídá Frankie své sestře Jane morče Grahama, když její rodina jede na dovolenou, rozbije se talíř, klade si otázky v souvislosti s televizním vysíláním, vzpomíná na sestru, když jela do Marseille studovat na rok francouzštinu (s. 177), a na cestu do Tibetu, kde onemocněla (s. 179), či na to, jak uměla stříhat ušima, když byla dítě (s. 182).

Příkladem toho, kam až v detailní deskripci minimální reality a stočení pozornosti k sobě samé Frankie dochází, budiž následující odstavec: „Na konci postele mi z deky vyčuhuje noha, levá. Roztáhnu na ní prsty a zase je stáhnu. Teď je zkouším ohýbat jeden po druhém, jako bych hrála nohou na piano. Ale nejde mi to, neposlouchají mě. Vystrčím druhou nohu, pravou, a zkusím udělat totéž. je to trošinku lepší, ale stejně to nejde. Zkouším se rozvzpomenout, jestli jsem té hry na piano nohama nikdy nebyla schopná nebo jestli jsem tu schopnost teprve nedávno ztratila, jako s ušima. Další malá část mě, která přestala fungovat, protože jsem ji neprocvičovala.“ (s. 187)

Ještě se dozvíme něco o Caitron, s níž se setkává u piva, k večeři si připravila čočku, kterou poté i s pivem vyzvrací. A jsme u kapitoly 8. Zajíc, pokračuje poslech informací z rozhlasu, popis banálních aktivit, koupání a pobytu na pláži s vyhrabáváním děr a následném střetu s ženou, která má obavy, že by se v nich mohly zranit její děti, který vyvrcholí odpovědí „»V pořádku?« Vstanu z kleku a vylezu z díry. »Že kašlu na vaše děti, to ještě neznamená, že nejsem v pořádku.«“ a poté, co žena odchází, za ní ještě křičí: „»CO TO DOPRDELE VůBEC ZNAMENÁ, NEBÝT V POŘÁDKU?!«“ (s. 209) Dozvídáme se o problémech s jejím narozením (s. 221), sleduje proměny počasí, v irské televizi sleduje filmy s titulky.

9. kapitola, Ježek. Přicházejí Svědkové Jehovovi, z letáčku, který jí dali, udělá Frankie „lodičku“ (s. 231). Jink jí přináší pár vajíček. Vzpomíná si na incident v autobusu, nyní ho reflektuje poněkud odlišně: „Moje prázdné, rozevřené ruce se zase roztřesou. Protože člověk nemá vyvolávat střet s bezbrannými a zranitelnými členy společnosti, teprve teď jsem si na to vzpomněla. Se starými lidmi, dětmi, lidmi mentálně či fyzicky postiženými. Nikdy jsem tu zvláštní intimitu konfliktu dobře nezvládala a teď jsem překročila mez.“ (s. 237–238) Následují vzpomínky na hodiny plavání a řeší současné problémy s uchem, které se vcelku lehce odstraní. Ve zdánlivém rozporu s předchozím chováním čteme o tom, co samozřejmě tušíme, o citlivosti této ženy. „Myslím na ty velryby a na všechny raněné tvory, které jsem se v dětství pokoušela zachraňovat. Nevzpomínám si ani na jednoho, který by přežil.“ (s. 249) Další vzpomínky, třeba jak si přivydělávala v Lisduffu na studium v jednom obchodě s alkoholem jako prodavačka.

A po řadě dalších autorů, jejichž jména zde nevypisuji (tím posledním byl např. Georg Schneider se svým zvláštním projektem metamorfóz domu (Mrtvý dům, 1985) se zde konečně dozvídáme jméno autora a díla, které dalo název celé knize. Je jím A Line Made by Walking (přeloženo tedy jako Vyšlapaná čára) kultovního britského land-artového umělce Richarda Longa, jedné z nejvýraznějších osobností této oblasti umění své generace, ne-li nejznámějších vůbec (možná vedle Michaela Heizera či Josepha Kosutha, ale to tu nechci vůbec rozvádět). Vyšlapaná čára je vlastně jedna z nejstarších realizací umělce, proslulého rovněž svými „kruhy“ a možná i nestarším uměleckým dílem uváděným mezi ostatními Sarou Baume. Zachovaná je „skulptura“, která vznikla v roce 1967 zřejmě opakovaným procházením přes louku s trávou tam a zpět (Jiří Valoch hovořil o pomíjejícnosti jako jednom ze základních rysů těchto uměleckých děl), jen díky tomu, že ji tehdy dvaadvacetiletý autor vyfotografoval, a stala se zřejmě první v sérii „žánru“ označovaného jako Walked Path Sculptures, k nimž patřily nejen linie, ale i kruhy po celém světě (Peru, Bolívie, Death Valley, Nepál, Skotsko, Indie, Egypt aj.). O nenápadnosti a pomíjivosti u Longa hovoří i autorka knihy Vyšlapaná čára. A když budeme trochu přemýšlet, nalezneme i důvody, proč si autorka tento titul pro svou knihu vybrala.

Poslední kapitola, Jezevec. U každé knihy očekáváme, že má nějaký závěr. Dokonce jestliže řeknu, že moje oblíbené téma je „absolutní začátek“ a „absolutní závěr“, pak Vyšlapaná čára se pro odpověď na tuto otázku hodí. Příběh totiž nemá nějaký závěr ve smyslu ukončené fabule, neřku-li happy end, to v tomto případě opravdu ne, když poslední věta zní „Umění a smutek, které potrvají věčně.“ (s. 298) v návaznosti na předchozí poslední umělecké dílo, jímž se Frankie „zkouší“, totiž rovněž ikonických 7000 dubů (7000 Oaks) Josepha Beuyse, jenž s rituálem vysazování započal v (tenkrát ještě západoněmeckém) Kasselu roku 1982 na v té době určující prezentaci světového umění zvaném documenta (píše se s malým počátečním písmenem) coby ekologickou akcí (jazyková hříčka v německém názvu Stadtverwaldung statt Stadtverwaltung – „zalesnění města místo správa města“; na této prezentaci – documenta 7, 1982, vystavovala i řada dalších umělců, uvedených v knize, mj. Marina Abramović, Wolfgang Laib, Hermann Nitsch, Jan Dibbets, zmíněný Richard Long). Věta před onou závěrečnou, která uzavírá téma někdejšího profesora na Kunstakademie Düsseldorf zní: „Duby, které rostou. Kameny, které ne.“ Ani Bas Jan Ader, jiný umělec zmíněný v poslední kapitole, „nedělal happy endy“, šlo mu ale o „hledání zázračna“, jak uvedl v názvu jedné své práce. A myslím, že v podstatě o totéž jde (možná nejen v této knize) i irské spisovatelce. To, že se samotný příběh v podstatě nijak neuzavírá (odstěhováním, nalezením přítele nebo podobně), neznamená, že by Sara Baume knihu neuzavřela. V jedné z posledních scén, poté, co si po telefonu s matkou přece jen ujasnila, že strom, který spadl v den babiččiny smrti, byl dub (odtud o Beuysovo téma, jeden z příkladů metatextové vazby v textu), v televizi sleduje domorodce „nekontaktovaného“ kmene, o nichž vysílalo zpravodajství na začátku knihy. Tentokrát ale nenapřahují oštěpy proti nízko letícímu letadlu, které je fotografovalo „na jaře letošního roku“, nýbrž „drží oštěpy u těla“. Také zde, „v podrostu za nimi, odkud se vynořili, se rýsuje cestička, vyšlapaná čára.“

Odkazy

https://www.kosmas.cz/knihy/250916/vyslapana-cara/
https://www.iliteratura.cz/Clanek/41013/baume-sara-vyslapana-cara

https://en.wikipedia.org/wiki/A_Line_Made_by_Walking
https://de.wikipedia.org/wiki/Documenta_7

Sara Baume, Vyšlapaná čára, Světová knihovna, Odeon, Praha 2018