S pistolí na exekutory

Článek v MF dnes 6. 5. 2019 bych nejspíš po přečtení přešel bez dalších komentářů, nebýt toho, že se odehrál v Úlibicích, tedy vesnici nedaleko Jičína, kde bydlím. A možná by ani tento důvod nebyl dostatečnou motivací zabývat se případem muže, který se bránil vymahačům, kteří po vstupu do jeho bytu „oblepují nábytek i televizi samolepkami s nápisem exekučně zabaveno“, přestože jim ukazuje doklad o tom, že nejsou v právu. Publikování nejrůznějších afér a kauz má samozřejmě vždy onen emotivní přídech, jenž je podstatou existence bulvárního tisku, nicméně v takovýchto případech je tu také určitý racionální/věcný základ. Tím je skutečnost nehorázného obohacování exekutorů, pro něž vymáhání není záležitostí práva, ale podnikatelského přístupu. Fenomén už byl v médiích (v tisku i v televizi) probírán ze všech stran, a to v dlouhém časovém horizontu, byly ozřejmeny příklady drobných částek třeba nezaplacené pokuty v dopravních prostředcích, které se všemi dalšími položkami narostly na desetinásobky, nevědomost postižených, jimž byla doručovány složenky na adresu, z níž se jim, třeba po přestěhování, nemohly dostat do ruky (tzn. nebyl tu nejspíš ani zájem ověřit si, že si dotyčný složenku převzal), psalo se o složení narostlých sum soudně vymáhaných atd. A tak, přestože se snažím i tak se zdržovat komentářů k jevům ve společnosti, pro něž bych musel vyčlenit rozsáhlou samostatnou složku, tentokrát to tak není.

Nekalost – jak je slovo v podobných podivných případech používáno nejen u tohoto tématu, ale v celé řadě dalších aktivit tohoto druhu – přímo čiší i z kauzy seniora Jana Žohy, u něhož v pondělí 25. února dvojice exekutorů žádá „vydání majetku v hodnotě pětaosmdesáti tisíc korun“, přestože muž „ukazuje soudní rozhodnutí, které potvrzuje zastavení exekuce“. Muž neudrží nervy a „na exekutory vytahuje plynovou zbraň“. Důsledek: obvinění policie „z vydírání a násilí proti úřední osobě. Za to mu hrozí až osmiletý pobyt za mřížemi.“ Článek popisuje podrobně celý případ, který se, jak to obvykle bývá, táhl po desetiletí. „Údajně jsem si v roce 2002 půjčil 21 tisíc korun. Jenže já v tu dobu žil na jihu Francie, kde jsem i pracoval, takže jsem o půjčce nevěděl,“ vysvětluje senior. Po krajním řešení sáhl, když mu exekutoři chtěli zabavit auto, které mu nepatřilo. Následují soudní tahanice, předvolání k soudu v roce 2011 na základě žaloby společnosti „Avalon, která za Českou spořitelnu řeší pohledávky“, několikeré stání, zastavení exekuce, znovuotevření případu, pokračování u řady dalších instancí až po poslední krok, kdy se u Žuhova domu objevili exekutoři „z médií již mnohokrát skloňovaného Exekutorského úřadu v Přerově“. „Když jsem se vrátil, namířil jsem na toho, co měl ty klíče a řekl, ať mi je vrátí. On to udělal. Dal jsem si je do kapsy a šel pistoli odložit. Vzal jssem techniček od toho auta, abych ukázal, že není moje. Když jsem přišel do chodby, stáli mezi dveřmi a jakmile jsem vstoupil, začali mi do očí stříkat slzák. Upadl jsem jeden z nich mě držel a druhý začal řvát do telefonu, že jsou ohrožováni zbraní,“ tvrdí Jan Žoha. Ovšem, je to jeho pohled na věc. V článku je – pochopitelně – i vyjádření z Přerova – „Takové postupy nepraktikujeme“. Incident je natočen na kamerách.

Nebudu tady hromovat nad stavem české společnosti. V každém případě asi něco bude špatně. To, co mě napadá, a bez čehož by takovéto případy byly nemyslitelné, je zřejmé na první pohled, i když si po sobě čtu právě napsaný text. Je to řada subjektů na nejrůznějších místech (Krajský soud Ústí nad Labem, okresní soud v Litoměřicích, kriminálka v Jičíně, Česká spořitelna, Avalon, přerovská exekutorská společnost, věc komentující ministerstvo a možná ještě řada dalších), které „řeší“ něco, co vidí zprostředkovaně a z různého úhlu pohledu a zájmu. Postupování kauz k dalším instancím určitě patří k podstatě společenského uspořádání, které označujeme za demokratické. Je tu ovšem určitý problém, který bych přirovnal k běžnému přístupu dnešní medicíny k člověku, v níž se každý odborný lékař dívá na nějaký zdravotní problém jistě s větší mírou znalostí ve svém oboru a možností zdravotnického zařízení než „obvoďák“, který pacienta k němu poslal. Námitka, která bývá vznášena, je nicméně, že institut „Hausarrzta“, domácího lékaře, kdysi fungující instituce doktora, který znal anamnézu všech členů rodiny a měl k ní celoživotní vztah, má v sobě něco, co nebude mít onen odborník na klinice.

Jsem zvědav, zda se ke mně donese, jak muž z Úlibic nakonec dopadne.

článek na internetu
https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/exekuce-jan-zoha-soud-ulibice-jicin-pistole-slzny-plyn-exekutor-vrana-prerov.A190506_474145_hradec-zpravy_pos