Ruské hudební klenoty / ČDH 2016

Ruské hudební klenoty
Slavnostní závěrečný koncert
České doteky hudby 2016

Obecní dům – Smetanova síň, 6. ledna 2017

Moravská filharmonie Olomouc
Miquel Ortega (Španělsko – dirigent)
Jitka Hosprová – viola
Pavel Šporcl - housle

Letošní Mezinárodní hudební festival České doteky hudby uzavírá, stejně jako každoročně 6. ledna, večer s názvem Ruské hudební klenoty. Slavnostní závěrečný koncert festivalu se konal ve Smetanově síni Obecního domu. Účinkovala Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Miguela Ortegy (Španělsko), česká virtuózka ve hře na violu Jitka Hosprová a rovněž přední český houslista Pavel Šporcl. Šporcl, který byl na jevišti v druhé části večera, zdůraznil svým přídavkem z posledního singlu Kde domov můj společenskou rovinu hudby, když akcentoval slovo „české“ v názvu festivalu až s politickým významem (nahlédneme-li do houslistových webových stránek, je zřejmé, že se nezříká vyjádření názorů na některé veřejné věci, napsal bych dokonce, že se společensky angažuje, kdyby toto slovo nebylo tak zatíženo negativním přídechem z minulosti).

Poukaz ke společenskému rozměru večera zvýraznil kromě tohoto závěru i na začátku svým úvodním slovem Marek Vašut, jenž vystoupil i na Slavnostním zahajovacím koncertu na Pražském hradě. Zatímco v onom případě to už zakládá tradici (bylo tomu tak i v loňském roce), na koncertu na Tři krále (či chcete-li v době začátku pravoslavného kalendáře, jenž tento den označuje jako předvečer Narození Krista) to bylo poprvé. A promluvil i ředitel Českých doteků hudby Miroslav Matějka.

Obrátíme-li nyní pozornost zpět k vlastní dramaturgii večera, můžeme poznamenat, že po první orchestrální skladbě, tedy Šípkové Růžence, orchestrální suitě z baletu Spící krasavice op. 66a, představovali dva sólisté, každý ve své skladbě, druhý a třetí vrchol večera. Před přestávkou a po přestávce, jíž byly obě sólové skladby odděleny. Převážná část repertoáru byla sestavena z díla P. I. Čajkovského, tak vedle Spící krasavice Koncert pro housle a orchestr D dur. Druhou skladbou pro sólový nástroj byl pak Koncert pro violu a orchestr Alfreda Schnittkeho. Pro toho, kdo si klade otazník nad německým pravopisem jména skladatele (zasvěcenci ovšem vědí) drobná poznámka, že autor se narodil v oblasti etnických, tzv. Povolžských Němců (Поволжские немцы), ve městě Engels v Saratovské oblasti v Rusku, tenkrát dokonce hlavním městě tzv. Autonomní sovětské socialistické republiky Povolžských Němců. Tam se totiž přestěhoval v roce 1926 Schnittkeho otec Harry, pocházející z židovské rodiny s ruskými kořeny. Skladatel s pozoruhodným životním osudem (hudební studia ve Vídni, přestěhování do Moskvy, konverze na křesťanskou víru, cévní mozková příhoda a klinická smrt v roce 1985, přesídlení do Hamburku, kde zemřel), je představitelem „nové hudby“ spojené s řadou kompozičních experimentů, ale zároveň neuvěřitelnou životní opravdovostí.

Právě třívětý Koncert pro violu a orchestr (Largo, Allegro moderato, Largo) pochází z roku, kdy utrpěl Schnittke řečenou mozkovou příhodu (existuje ještě jeden pozdní, posthumně nalezený, z roku 1998). Kompoziční postupy, zahrnující prvky repetitivnosti, minimalismu, diskordantních okamžiků, hledajících harmonii v disonanci, jsou zdrojem působivosti, emotivních sdělení humánních hodnot hudebními prostředky, mnohdy na velice náročné technické, virtuózní úrovni. A obojí, naléhavost hudby i požitek z maximální technické náročnosti Jitka Hosprová dokonale zvládla a předala publiku. České publikum je za poslední léta alespoň částečně na tento druh hudby připraven, a přesto, že sólistku odměnil bouřlivým potleskem, za sebe bych na jeho intenzitě ještě přidal.

Přeskakuji v pořadí skladeb, i proto, abych měl „pohromadě“ skladby ruského romantismu, které Schnittkeho violový koncert dokonale „oddělil“ (aniž by přitom ovšem jakkoli utrpěla celistvost večera). Úvodní orchestrální skladba zazněla v celé nádheře a plnosti salónního lesku, brilantnosti a vznosných melodiích završených známým valčíkem a rozevřela tak mohutný prostor hudby v sále a navodila atmosféru večera. Podání Moravské filharmonie se španělským dirigentem dostálo svému úkolu.  Možná stojí kontextuálně za zmínku, že v Olomouci dávají Spící krasavici i v původní podobě baletu, Moravské divadlo uvádí toto dílo, jehož příběh je vytvořen podle známé pohádky La belle au bois dormant Charlese Perraulta, jako třetí balet po Louskáčkovi a Labutím jezeře.

A k Čajkovskému se vrátil po přestávce i Pavel Šporcl, opět s šátkem a Špidlenovými modrými houslemi. Skladba ruského skladatele patří k těm nejvýznamnějším romantickým houslovým koncertům, je náročná už délkou trvání první věty s požadovanou virtuozitou, která se pak vrací po druhé větě, vynášející líbeznou melodii. A Šporcl je romantik. Bohužel jsem neslyšel jeho vystoupení s Gipsy Way Ensemble a navíc ještě (oproti obvyklému seskupení v jeho Gypsy Fire) s dalšími hosty, Civitas Ensemble z USA, na které jsem původně zamýšlel rovněž jít, v kostele sv. Šimona a Judy před dvěma dny (4. 1. 2017). Byl bych měl pro tuto chvíli i komplexnější obraz. Podle mého náhledu jsou právě ta technicky takřka zběsilá místa tím, čím český houslista spolu s lehkostí podání strhává nadšené publikum především. A ti, kdo se s ním chtěli potkat při autogramu jeho alb v předsálí (jak to bývá zvykem u amerických umělců, možná, že to je jedna z věcí, které si kdysi začínající houslista právě z Ameriky přivezl), měli tu možnost.

Jan K. Čeliš / prosinec 2016
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH