Rudolf Mihola / Věra Ferbasová

Jičíňáci vědí, že česká populární herečka Věra Ferbasová se sice nenarodila přímo v Jičíně, nicméně s Jičínem je dost výrazně spojená. Je dochována fotografie pana učitele Ladislava Vondráčka, který s Ferbaskou hrál (respektive ona s ním hrála) v jičínském amatérském divadelním sdružení v padesátých letech, jak o tom hovoří i článek velkého fandy do divadla a rovněž amatérského herce, pozdějšího (polistopadového) starosty města Jičína Ivana Matějky, který o této aktivitě Věry Ferbasové píše v článku ke stému výročí herečky. Pan učitel Vondráček mě v šesté třídě učil – jeho grandiózní první vstup do třídy provázelo pár facek několika spolužákům, kteří se právě prali u stupínku, aniž by zaznamenali jeho příchod, příkaz zavřít okna nad katedrou a závěrečný komentář: „Jmenuji se Vondráček a nesnáším průvan.“ – , byl proslulý nastudováním několika divadelních her, v nichž hrála půlka školy – ve hře Z národů ač jsme různých, podle tenkrát proslulé mládežnické hymny, jsem měl roli s jednou větou, kterou jsem pak na premiéře popletl, nicméně nezapomenu na výrok pana režiséra na jedné zkoušce „Sedíte tady jako mumie na nočníkách.“, který měl žákovské herectvo uvést do výraznější herecké akce – a byl na této škole kolega mého otce, který zde takřka v závěru své pedagogické kariéry učil fyziku a dílny. V kontextu knihy, k níž je tento komentář, mě napadá, proč tuhle epizodu ve svých vzpomínkách Věra Ferbasová nezmínila?

Nebudu se pouštět do historických analýz, na to nemám ani kompetenci ani čas, nicméně musím konstatovat, že nejen v knize Rudolfa Miholy o herečce, ale ani na příslušné stránce Wikipedie, o této etapě života prakticky není jediná zmínka, totiž celý její život po ostudném politickém zákazu pobytu herečky a jejího manžela v Praze je vztažen pouze k Ládví, kde autor knihy také pořizoval rozhovor s ní, o Jičíně ani věta, ačkoli je v Jičíně pohřbená – kromě jediné zmínky o tom, že coby bavička byla „postrachem jičínských učitelek“ předtím, než se rodina přestěhovala do Plzně. No nic, nikdo nevíme všechno, také já jsem se v prvních okamžicích pozastavoval nad tvrzením o Sukoradech „na Jičínsku“ s vědomím, že přes vesnici tohoto jména jedeme na trase z Jičína do Mladé Boleslavi a narazíme na ni až daleko za Sobotkou takřka před českou metropolí automobilového průmyslu (a jsem teď rozpačitý, protože jsem byl celý život přesvědčen, že skladba Sukoradská, kterou pro nás muzikanty napsal můj někdejší žák, později basista libereckého divadla Jan Novotný, právě s ní), zatímco kousek od Hořic, stále ještě v okrese Jičín, existují opravdu ještě jedny Sukorady, právě rodiště proslulé herečky. Nu vidíte, člověk nezná dokonale ani své takřka nejbližší okolí. A informační nepřesnosti? Kde jen jsem to se zděšením narazil na informaci, že Sukorady jsou na Trutnovsku!

Absence „Jičína“, kterou vnímám coby Jičíňák z této mé (k tomuto městu bližší) životní perspektivy úkorněji než někdo třeba z jižní Moravy, kdo o tomto možná méně podstatném detailu v celku života populární herečky nemusí mít ani tušení, není ale bohužel pro mě při čtení Miholovy práce jediný problém. Kniha na mě působí, alespoň v prvních okamžicích, jako roztříštěná a řídká četba. Ta druhá metafora chce pojmenovat trs věcí, mezi nimiž na mě hned zprvu nepříjemně působí grafické uspořádání související s koncepcí knihy jako řady devadesáti textů nejrůznější délky a charakteru, nazvaných trochu nešťastně jako „zastavení“ (je tak označen i první text „… místo pozvánky“ a text poslední „…místo epilogu“, navíc oba označené zcela neobvykle jako kapitoly, přičemž v Obsahu jsou ve druhé a třetí kapitole všechny vypsány, ve čtvrté až šesté jen shrnuty jako např. „zastavení čtyřicáté osmé až sedmdesáté první“).

Jednotlivá „zastavení“ pak začínají vždy na nové stránce, takže např. na dvojstraně S Natašou Gollovou (podobně jako v celé třetí kapitole vždy „s“ nějakým hercem) máme vedle malých snímků na „filmovém pásu“ v dolní části strany 96 a celostránkovém obrázku herečky na straně protější pouhých šest a půl řádku samotného textu, podobně v citacích většinou novinářů v kapitole následující pak třeba na stranách 126 či 127 (Bedřich Rádl, Kinorevue – 1937; Josef Hloucha – Devět úsměvů – 1937) rovněž necelých šest řádků či pět řádků a jedno slovo, v ústředním bloku záznamů hovorů dokonce, uvedený jako Odpověď (s. 76) text zabírá jeden a půl řádku. Takto prázdné stránky by možná ještě snesla výpravná publikace s barevnými fotografiemi a luxusním papíře (pravda, kvalita tohoto je standardní, vcelku dobrá) a nikoli v takové, u níž je patrná jistá redukce některých prvků nejspíš z úsporných důvodů. K tomu pak můžeme přidat to, jak působí samotný přepis záznamů hovorů s herečkou, který tvoří jádro knihy.

Působil by „normálně“, tedy jako tok přirozené mluvené řeči, jejíž hutnost je jiného charakteru než písemné vyjádření, kdyby… Kdyby je autor pojal především jako dokument, tedy přizpůsobil jeho podobu a podobu knižní sazby tomuto klíčovému aspektu, tedy bez těch poloprázdných zbytků stránek či vakát, které vzbuzují podezření, že bylo třeba knihu patřičně „roztáhnout“, aby vydala na těch více než stosedmdesát stran, kdyby pak s patřičnou editorskou péčí přesně a nikoli jen přibližně ozdrojoval jednotlivé novinářské citáty, kdyby nějak ozřejmil vznik dvojtextů ve třetí kapitole, kde jsou proti sobě postaveny výroky Věry Ferbasové a jiných herců, nejspíš odpovědí na otázky, které jim položil autor, kdyby grafik (ano, ten na tom má svůj podíl) vynechal prapodivné „vlnovky“ na stránkách, kde neměl k dispozici nějakou fotografii (hned na začátku s. 9, pak třeba s. 130) atd.. V této perspektivě pak samozřejmě působí rušivě i další momenty, které samy o sobě negativní nejsou, třeba právě ony novinářské citáty, které jako by chtěly „nastavit“ vlastní výpověď herečky, která v knize zabírá devadesát stran.

Ano, jsem kritický možná také proto, že bych měl jinou představu o knize, která je, v souladu s širokou popularitou české herečky, zřejmě určena pro nejširší vrstvy čtenářů, fanoušků meziválečného filmu atd.. A ovšem, nemělo by mně vadit ani to, že se pak celá řada motivů opakuje, jako už ono ústřední místo Ládví, kde autor pořídil, budiž mu za to vyjádřen vděk, v posledních létech jejího života  tuto její výpověď, protože právě onen výběr i dalších textů, ve výsledném celku nakonec může představovat pro čtenáře plastický obraz, v němž není Věra Ferbasová představována jako hvězdná ikona, k níž publikum nekriticky vzhlíží, ale jednak jako člověk v civilní podobě, i se vším svým životním trápením, které se svou veselou a optimistickou povahou dokázala překonávat, jednak v hodnocení, v němž se poukazuje na její prvorepublikové herecké výkony v dobovém kontextu, který ji ukazuje i jako produkt filmového průmyslu určený co nejširšímu diváctvu. A na druhé straně ale pak v šedesátých a začátku sedmdesátých let jako na hereckou osobnost, která prokázala svůj talent, jejíž kariéra však, jak se na jednom místě říká (Myrtil Frída, s. 147), skončila „na půl cesty“.

Na tuto ambivalenci ostatně autor upozorňuje již na přebalu knihy s fotografií herečky, kterou nalezneme pak ještě jednou uvnitř knihy na s. 17, když jako podtitul uvádí „Nejen o smutném konci nejveselejší herečky“ a v různých rovinách (právě nejen z autobiografické perspektivy, ale i v pohledech ostatních herců či komentářích novinářů či filmových publicistů). Život to tedy nebyl, podobně jako u některých dalších českých herců, v souvislosti s dramatickými dějinnými zvraty, zdaleka jednoduchý, zvláště když nejdříve za války a okupace v roce 1942 Věra Ferbasová přestala hrát, aby nemusela hrát v německých filmech, a po druhé světové válce a pak po „Vítězném Únoru“ byla označena za představitelku toho světa, s nímž se ten nový, údajně lepší, chtěl – a žel se mu to na dlouhá léta opravdu podařilo – rozloučit a musela se vystěhovat z Prahy. Byl pak malý zázrak, když se jí podařilo, už v trochu jiné podobě než v těch filmech jako Uličnice, Falešná kočička či dalších desítek filmů režiséra Vladimíra Slavínského, kde před válkou vytvořila určitý, publikem ostatně žádaný, stereotyp naivního a prostořekého „žabce“, znovu vrátit na divadelní prkna, v Činoherním klubu, a na filmové plátno, ve filmech jako Dařbuján a Pandrhola, Pension pro svobodné pány či v poslední roli ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.

Záznamy hovorů, jak autor uvádí, vznikaly v letech 1970–1976, s důrazem na to, „aby se černé na bílém objevilo pouze autentické svědectví“, jsou vydány v nakladatelství Petrklíč nicméně až po čtvrt století, v roce 2003.

Vyprávění herečky ve 2. kapitole pod názvem …klaunka? vypráví o dětství, rodině, škole, soutěži Miss v západočeské metropoli, kterou vyhrála, nabídka Vlasty Buriana a první kroky na jevišti, přičemž hereckou neohrabanost („Na jevišti mi překáželo úplně všechno.“, s. 30) diváci vnímali jako komické výstupy a „skučeli smíchy“, úspěch ve filmech Slavínského (Ferbasová se stala vedle Nedošínské a Pištěka jeho kmenovou herečkou) a dalších režisérů, úloha Bedřicha Rádla, poměry na Barrandově (mj. též kritické poznámky vůči Voskovci a Werichovi, které se v knize objeví ještě jednou, také oni se v další kapitole o ní nevyjadřují právě lichotivě), zmínky o řadě herců, pak svatba a vzápětí „stop!“ a „bahno“, tedy ono vytěsnění herečky z české kultury. A pak „podruhé se stal zázrak“ (s. 70), povídání o Činoherním klubu a filmování v posledních letech, upřímné a skromné komentáře, ani náhodou si nehraje na „hvězdu“. Sympatické. A součástí této kapitoly je ještě Žalm za zmizelou – reportáž psaná po letech – 2003, jedna z těch částí, kterou vnímají čtenáři (na Databáziknih.cz) kriticky i z hlediska jisté absence kultivovaného vyjadřování autora, jenž shrnuje především právě onu životní etapu herečky v době její nepřítomnosti ve veřejném životě.

V dvojtextech v další kapitole můžeme sledovat Jana Wericha, který hovoří o Ferbasové jako o „dámičce“, co může „skrz přízeň největšího davu“ být nejlépe placenou herečkou, je to ovšem (?) také i jeho reakce na její kritický pohled, dále (krátce) Natašu Gollovou, Františka Filipovského, Huga Haase, Jiřího Dohnala, Ljubu Hermanovou, Raoula Schránila (chybně uveden jako Raul), Oldřicha Nového, Rolfa Wanku, Františka Kryštofa Veselého či Anny Ondrákovou. U některých z těchto zastavení máme určitější představu o příslušné osobnosti, blízká si byla třeba s Oldřichem Novým, jenž to svým způsobem také neměl lehké. Nu a k ucelenějšímu obrazu přispívají také úryvky z publikovaných komentářů v časopisech či jiných publikacích, Radky Prchalové, Josefa Hlouchy, zmíněného Bedřicha Rádla, Petra Horkého, Andreje Halady a dalších, které jsou zrcadlením některých témat v předchozích částech knihy (zvl. téma úspěchu „žabce“ vs. požadavku širokého publika, které vytvořilo toto „zboží“, přítomnost a uplatnění komediálního talentu (na několika místech, mj. v článku v čas. Ahoj, 1993, autor neuveden, kde se hovoří o Slavínského záměru „komerčně úspěšné cesty“, s. 130, režisér, který byl schopen natočit film za tři měsíce, vytvořil ale i takové filmy jako To byl český muzikant, 1940, o F. Kmochovi; podobně se vyjadřuje A. Halada v portrétech 77 českých filmových komiků, Brána, 1999, s. 137). Na internetu jsem narazil na celý článek Ondřeje Suchého (v čas. Xantypa 2000), dole přikládám odkaz.

Jak naznačeno, zřejmě ústřední přínos této části spočívá v postižení onoho paradoxu, že prvorepubliková „Věra Ferbasová byla spotřebním zbožím“, tj. součástí filmového průmyslu, přičemž cílem každého z těch produktů bylo především „vydělat […] producentovi co nejvíc peněz“, jak v Reflexu v roce 1998 píše Radka Prchalová (zde s. 141), zároveň bychom ale vylili dítě s vaničkou, kdybychom pominuli talent herečky, který prokázala nejen tím, že se dokázala tomuto požadavku přizpůsobit, ale ve své druhé kariéře „chtěla jít dál, překlenout éru laciné popularity z dřívějška, chtěla hrát, protož svoji profesi milovala,“ jak říká Myrtil Frída (v čas. Kino v roce 1976, zde s. 147). A součástí tohoto paradoxu jsou i postoje ostatních osobností k ní, v určitém momentu až „nepochopitelně přímo nepřátelské“, jak se na jednom místě dočteme.

Ke kapitole Co si pamatuji není možné se nijak příliš vyjadřovat, chybí uvedení, odkud je text, zda je součástí onoho úvodního rozhovoru či je pořízen jindy a jinde, je to přetištění nějakého článku a podobně tomu je v patnácti, resp. šestnácti zastaveních, označených jako Z památníku, kde čteme rovněž komentáře k tomu, co si herečka „pamatuje“, mnohdy verše některých filmových písní, které jsou v ukázkách často reprodukovány. Již předtím byla i řeč o meziválečné filmové operetě, za přečtení stojí Nápis na můj vlastní hrob, jak jej napsal Hugo Haas (s. 165), obrázek o oněch předválečných filmech, byť by nejspíš bylo zajímavější pustit si originál, dává jedno z posledních zastavení, kde je z Kinorevue přepsána ukázka scénáře Falešné kočičky.

Přes všechny nedostatky, na něž – mnohdy velmi ostře – poukazují i čtenáři (na www.cbdb.cz či www.databazeknih.cz) stojí zato knihu přečíst, byť by si zasloužila, jak říká jeden z oněch čtenářů kvalitnější monografii. A zajímalo by mě ozřejmení toho, co jsem nikde nenašel, totiž moment nostalgie, která je možná tím důvodem, proč se vracíme právě k té éře třicátých let.

Odkazy
https://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1156&kt=4&psy=0
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/osobnosti-regionu-vera-ferbasova-komedialni-herecka-20120713.html
https://hradecky.denik.cz/kultura_region/herecka-vera-ferbasova-by-dnes-slavila-stovku-20130921-4yj6.html
https://www.i60.cz/clanek/detail/5666/vera-ferbasova-okouzlila-divaky-humorem-a-bezprostrednosti

Rudolf Mihola, Věra Ferbasová, Nejen o smutném konci nejveselejší herečky, Petrklíč, 2003