Rozmluvy s krajinou

Tak jako v loňském roce mě, stejně jako řadu dalších, na začátku září pozval Stanislav Synek, na diskusní večer ve Valdštejnské loggii. Bylo příjemně teplo, tak jsme se sesedli do kruhu venku, nikoli v rondelu, jak bylo původně zamýšleno. Tématem bylo směřování Jičína. Řada z diskutujících se vyjadřovala optimisticky a zároveň, jak se říkávalo, konstruktivně, totiž konkrétními návrhy, jak zjistit, co Jičín v budoucnosti potřebuje.

Já sám jsem se vyjádřil skepticky s tím, že diskuse mezi radnicí, občany a odborníky (jakýsi trojúhelník, který musí být základem) nenastala ani nyní, po výměně vedení města v loňském roce (obrázek o tom, kam směřovalo město v minulých letech, a v jakém technickém stavu jsou ve městě, které by mělo mít turismus za jeden z hlavních cílů v souladu s jeho historií a tradicí, si může každý udělat sám), a po vrácení stamilionové dotace na smysluplné oživení valdštejnské jezuitské koleje a v době, kdy jsou přinejmenším dvě základní lokality (kasárna a bývalé Technické služby) zbourané a místo je otevřeno pro jejich nové architektonické funkce, nikdo neví, jak se v budoucnosti využijí.

Návrhy na vypsání architektonické studie, i byť jen na nějakou „inventuru“, co je potřeba v kultuře (po půl miliardě investic do sportovních zařízení) byly odmítnuty, převažuje názor, že peníze na nové stavby (např. multifunkční zařízení) nejsou, nic nového není potřeba, důležitější je opravit stavby stávající. (Aktuální poznámka: pan místostarosta Hamáček se v Jičínském občasníku vyslovil, že se nechce dočkat ruiny kulturního domu na Husově třídě. Domu, který ovšem městu nepatří a kde už řada technických problémů nastala. Také bych si nepřál ruiny na nejživější ulici ve městě, ale ta argumentace mi připadá podivná.)

Právě podporu architektonických soutěží jsme coby zastupitelé (byli jsme tam tři) „veřejně slíbili“ na minulém sezení, jak se dočítám v brožuře, kterou vydali organizátoři těchto schůzek, o. s. proVIZE, které vzniklo na začátku roku 2012 (Stanislav Synek, Pavlína Pekárková, Bára Tmějová). 3.- 8. září se zde sešli mladí lidé, „které spojil zájem o místo“ a „společně si sdělovali své pohledy“ (cituji brožuru): studenti uměleckých škol z Prahy, Turnova a Ústí nad Labem, kteří dali svým hlasům „podobu výtvarných děl“, a nedávní absolventi a studenti jičínského Lepařova gymnázia (Pavlína a Bára jsou rovněž jeho absolventi); účastnili se workshopů a přednášek (Jaromír Gottlieb, Jakub Bachtík, Markéta a Petr Veličkovi, Karla Kupilíková a Jolana Říhová) a dalších setkání (Robert Smolík, Ondřej Bodlák, Martin Pour aj.). Vzpomínám si, že nejvíc mne oslovila reflexe vysokoškolských studentů, nazvaná „Místa města“. Chodili několik dní po městě, které nahlíželi pod zorným úhlem příchozího odjinud a označili „Místa, kde je něco špatně…“, „Místa, kde se cítíme dobře…“, „Mají své kouzlo. Dáme jim šanci?“ Fotky a komentáře byly vyvěšeny v prostoru Loggie. Zjistil jsem, že mnohé vidím velice podobně. Ve zkráceném přepisu zkusím ještě jednou tato místa zapsat:

Místa, kde je něco špatně…
Allanovy sady (mj. „nepřívětivé prostředí“, „místo vůbec nemá vlastního ducha“, „celek působí roztříštěně a chaoticky“), autobusové nádraží, bývalý obchodní dům Delta – Tesco, sídliště Nové Město, ul. Na Jihu, ulice Ruská (Na Hrádku, u bývalých jatek), kruhový objezd Vrchlického – Českých bratří, prostor před II. ZŠ

Místa, kde se cítíme dobře…
zámecký park („velice příjemné“, „výborné je využití na kulturní akce“, „jde si lehnout do trávy“), Lipová alej (propojení s krajinou, „nabízí výhledy“, určení pro různé uživatele, bohužel frekventovaná komunikace hned vedle), Husova ulice, pěší zóna („místo… s obchůdky, kavárnami“, ale „chybí stromy“ a „ošklivá zámková dlažba“, která navazuje na historickou dlažbu na Žižkově náměstí), Pod koštofránkem („příjemné zákoutí“)

Mají své kouzlo. Dáme jim šanci?
Šibeňák a okolí (neudržované, pozor na necitlivý zásah místa, které působí svou „zapomenutostí“, „atmosféra místa je křehká“), cesta kolem Šibeňáku, Rynečeka jezuitská kolej („krásné a klidné místo“, „nevyužitý potenciál je obrovský“), Lesopark na Čeřovce, Milohlídka a bývalé přírodní divadlo

Povídání v Loggii bylo zajímavé, je jen otázka, zda to, co víme a co vyjádřili studenti odjinud, protože vidí město „novýma očima“, bude mít šanci. Po zkušenostech z poslední dekády si příliš naděje nedělám.