Rozhledna nad Roprachticemi

O rozhlednách a věžích jsem na tomto místě už psal. Když jsme o Velikonocích jeli do Roprachtic, místa, které je v české kultuře známé svým kostelem, dějištěm filmu na námět Jakuba Demla Zapomenuté světlo, pro mne místem pravidelného setkávání široké rodiny při nejrůznějších životních jubileích, promocích – a právě o Velikonocích. Děda mé ženy měl v Roprachticích před válkou hospodářství, jeho dva synové pak se rozletěli do světa, František do Prahy, Stanislav, otec mé ženy do Semil. Silný vztah k rodné hroudě zůstal, ještě když žila její babička, hospodařili oba bratři na políčku, které jim od padesátých let zůstalo, sjížděli jsme se tam vždy na podzim při sbírání brambor.

O Velikonocích chodíme na hřbitov, který se rozkládá pod slavným kostelem, je to krásné místo s výhledem do Krkonoš, nostalgii podtrhují některé popadané náhrobní kameny, jinak je hřbitov ale pečlivě udržován. Také nádherná barokní fara, o jejíž osud jsem měl obavy, protože hrozilo, že spadne jako spousta takovýchto „malých“ památek (ale tato je opravdu výjimečná, široko daleko neznám takovou), našla svého nového majitele, který ji rekonstruuje, už má novou šindelovou střechu (ručně štípané šindele), takže je to úžasné místo, které má svou atmosféru.

Kostel je v dolní části vesnice, je vidět z jedné z posledních zatáček ze silnice, podél níž se Roprachtice táhnou. Z Jičína by asi bylo možné jet rovněž zezdola, od Jilemnice, zrovna jsme se bavili, o tom, zda by to nebylo kratší, ale jsme zvyklí jezdit, jako jezdil děda, od Semil. Než sjedete na „téčko“, z něhož vede vlevo cesta do Vysokého nad Jizerou, lyžařského střediska a místa, kde je nejstarší amatérský divadelní spolek v Čechách, uvidíte na nejvyšším místě, ze kterého je už samo o sobě výhled na jedné straně k Bozkovu a s Ještědem a Jizerskými horami na horizontu, o kousek dál pak majestátní hradba Krkonoš a na opačné straně dominanty Českého ráje, novou rozhlednu. Kamenná, osmnáct metrů vysoká věž s dřevěnou konstrukcí střechy, vzdálená kousíček od silnice a tedy nepřehlédnutelná při cestě kolem, je záležitostí iniciativy jednoho člověka, který si splnil svůj životní sen. František Hubař, který odtud pochází, si postavil s pomocí sousedů a přátel na svém pozemku rozhlednu, kterou nazval U borovice. Prý sem každý den chodí a užívá si svého díla. Těší se, jak si jím bude moci těšit ještě více, až půjde za rok do důchodu.

Takovýto počin je vždy pozoruhodná věc. Těch pár metrů výše nejspíš samotný rozhled příliš nezmění, i když samotný výstup a pohled dolů je vždy zážitek. Především však je tu samotný fakt, že zde cosi vzniklo. Na místě, kolem kterého člověk dřív povětšinou projel, dnes přiměje k zastavení. Kromě toho je toto místo „vyznačeno“, jméno dostane svou konkrétní podobu. A stavba sama přinese radost nejen tomu, kdo ji postavil, ale všem, kteří se přijedou pokochat.             

Pohlednice a příběh rozhledny i muže, který ji postavil si přečtěte na adresách
https://www.uborovice.cz
https://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=653338
https://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2009/11/19/rozhledna-pro-radost-sobe-i-druhym

Fotografie z října 2010
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/roprachtice/