Roman Jakobson / Poetická funkce (VII)

Baudelairovy Kočky

Les amoureux fervents et les savants austères
Aiment également, dans leur mûre saison,
Les chats puissants et doux, orgueil de la maison,
Qui comme eux sont frileux et comme eux sédentaires.

Amis de la science et de la volupté
Ils cherchent le silence et l'horreur des ténèbres;
L'Erèbe les eût pris pour ses coursiers funèbres,
S'ils pouvaient au servage incliner leur fierté.

Ils prennent en songeant les nobles attitudes
Des grands sphinx allongés au fond des solitudes,
Qui semblent s'endormir dans un rêve sans fin;

Leurs reins féconds sont pleins d'étincelles magiques,
Et des parcelles d'or, ainsi qu'un sable fin,
Etoilent vaguement leurs prunelles mystiques.

(francouzský text je k dispozici rovněž na www.baudelaire.cz (Les fleurs du mal, LXVI, Les chats, rovněž v českém překladu, podobně na Wikizdrojích)

Jde se hned k věci: Veršové schéma sonetu je aBBa CddC eeFgFg (verše s mužskými rýmy ozn. velkými, ženskými malými písmeny), podle pravidel, že „nemohou po sobě následovat dva sdružené rýmy“, „jestliže dva za sebou následující verše patří do různých rýmových dvojic, jeden z nich musí být ženský a druhý mužský“, „v koncových verších po sobě jdoucích strof se střídají ženské a mužské rýmy“. (623) Všechny verše končí jmény (podstatnými nebo přídavnými), všechna substantiva jsou feminina, mužské rýmy jsou vytvářeny substantivy, rýmy ženské adjektivy s výjimkou ténèbres (temnoty), rým spojující obě trojverší je homonymní (sans fin – sable fin).

Takto autor pokračuje, sleduje lokaci podmětů označujících živé či neživé bytost, osobitost jednotlivých slok, syntax v jednotlivých větách, korespondence v gramatické struktuře – například na začátku i konci sonetu, kompoziční členění – což je zajímavé – „na prostřední dvojici a na dvě izometrické skupiny, tj. na šest veršů, které této dvojici předcházejí, a na šest, které po ní následují. Dostáváme tedy jakési dvojverší vložené mezi dvě šestiverší“ (s. 626) Výrazná je tendence ke zvýraznění prostředního dvojverší druhého čtyřverší sonetu (tj. šestého a sedmého verše, je tu výrazný rým funébres / tenébres, je zde výraznější zvuková odlišnost prostřednictvím hlásky „r“ a absence nosovek, přítomných jinde), jediný sedmý verš obsahuje podmět i přísudek v singuláru, u 7. a 8. verše jako jediných užití minulých slovesných časů – a reprodukoval bych několik stran, sledujících motiv koček v nevyjádřeném podmětu, zastoupeném anaforickými zájmeny, hledání „nové identifikace“ pro kočky v každém čtyřverší, náznaky oxymór, či řetěz paronomázií spjatých s klíčovými slovy en songeant (ve snění) a grands sfinx (velkými sfingami), které představují ústřední metamorfózu, stejně tak jako nejvýraznější významový protiklad osob hned v prvním čtyřverší „milenci horoucí“ a „učenci strozí“, analyzovaný ke konci studie atd.

Našel jsem v materiálech brněnské Masarykovy univerzity, kde Jakobson působil, komentář k této studii, v níž se zdůrazňuje nebývalý ohlas (včetně toho kritického). Autor (Jaroslav Fryčer) sice nevysvětlil mimořádnost tohoto zájmu o studii, nicméně popsal zevrubněji několik reakcí, zasadil Jakobsonovu studii do jeho literárněvědného úsilí a reprodukoval i Jakobsonův postup analýzy, který jsem v mém předchozím komentáři jen letmo naznačil, proto si dovolím reprodukovat posloupnost kroků, kterou Fryčer popsal výstižněji, než se to podařilo mně:

Jakobson postupně zapojuje do své analýzy stále vyšší a vyšší jazykové roviny. Podle jistých syntaktických hledisek, rozložení hlavních a vedlejších vět a užitých slovesných tvarů, člení Jakobson celý sonet do dvou základních opozic: dvě čtyřverší vs. dvě trojverší a první čtyřverší + první trojveršf vs. druhé čtyřverší + druhé trojverší. Potom však do analýzy zapojí další gramatické kategorie a ty pak toto členění dále rozšíří a upřesní: podle životnosti a neživotnosti substantiv a podle gramatické asymetrie mezi subjekty a objekty dochází k členění, jemuž říká diagonální, totiž k opozici vněj­ ších strof a strof vnitřních, a pak k vyvrcholení celé této analytické drobnokresby, na zcela asymetrické (pro sonet) členění 6 — 2 — 6, přičemž ani teď nezapomíná na aspekt fonetický: verše 7 a 8 jsou jediné, kde je užito jiného slovesného tvaru než prézentu (impf. a subj. du plsqpf.), kde nejsou nosovky, které jinak tvoří fonetickou bázi sonetu (ze 168 slabik sonetu jich 32 obsahuje nosovku), jsou to verše, kde je frekvence „r" trojnásobně vyšší než v ostatních verších (a je známo, že ve francouzském způsobu využívání hlásek k aliteračním účinkům právě „r" má privilegované místo). Závěr — do těchto dvou veršů se koncentruje mýtický obsah celé básně: mysticky se zde transformují kočky z živých bytostí prvních šesti veršů v pouhé gramatické subjekty, nositelky magických vlastností a schopností — obraz konkrétní šelmy se proměňuje v mýtus kočky — sfingy, snící věčný sen, jehož obsah můžeme jen uhadovat v magickém reflexu jejích očí. Baudelairovy Kočky jsou brilantní ukázkou Jakobsonovy analytické metody, jeho poetického dam proniknout do nejskrytějšího pletiva znaků a významů, které tvoří básnický text.

Kromě toho, že se dopustil nepřesnosti v „počítání“ (rým tenébres – funébres není v 7. a 8., nýbrž v 6. a 7. verši, nepodílí se tedy tak, jak autor uvádí na struktuře 6 – 2 – 6 veršů), lze Fryčerův text číst jako přínosný.

A ačkoli se nebudu přidávat k těm, kteří se na Jakobsona kriticky vrhli (četl jsem například jeden německý komentář, kde autor klade otázku, k čemu je zjištění, že podstatná jména jsou toho či onoho rodu), mám pocit, že mi něco – na rozdíl od ostatních textů v Poetické funkci – uniká. Jestli je to tím, že má tato studie „isté“ místo v mé vlastní mytologii (tady jsem zaklel jedno slovo a jeho kontext neprozradím), nevím. Není možné vidět vše v jasném světle, když za zády má člověk takové postavy, jako je Erebos.

Dívka zpívala. Rozbor jazykové výstavby básně Alexandra Bloka

Podobně jako u následující studie o anglickém básníkovi přepíšu nejdříve text básně napsané v roce 1905 a publikované časopisecky o rok později básníka ruského:

Dívka zpívala v chrámovém chóru
o všech znavených v cizí zemi,
o všech lodích, odšedších na moře,
o všech zapomenuvších radost svoji.

Tak zpíval její hlas, letící do kupole,
a paprsek zářil na bílém rameni,
a každý z temna hleděl a naslouchal,
jak bílé oblečení zpívalo v paprsku.

A všem se zdálo, že radost bude,
že v tiché zátoce (jsou) všechny lodě,
že v cizině unavení lidí
světlý život si našli.

A hlas byl sladký a paprsek byl tenký,
a jenom vysoko, u Královských Dveří,
účastno Tajemství (dat. pl.), - plakalo dítě,
o tom, že nikde nepřijde zpátky.

Rozbor začíná spojením míst s touž syntaktickou strukturou (podmět – přísudek, přísudek – podmět) Dívka zpívala a plakalo dítě, která tvoří oblouk v rozpětí celého textu, neboť první výraz je průběžným motivem celé básně, od druhé sloky prezentovaný synekdochou „hlas“ (je podmětem), a významově dokončený v prvním verši poslední sloky A hlas byl sladký. Nyní je popsána několikerá návaznost, spočívající na anaforách tohoto triptychu, přesahujících vzorce jednotlivých slok, v první části třikrát ve výrazu „o všech“, v další uvození spojkou „a“ ve druhé a třetí sloce, třetí spojkou „že“ v polovině prvního verše druhé sloky a verších následných, kromě toho pak triáda A hlas byl – a paprsek byl – a… plakalo dítě. Jinými slovy je významová struktura vyprávění „dívka“ – „dívka a každý“ – „dívka a dítě“. V posledním verši je ozvěna předchozího ve výrazu posledního verše o tom, že, vztahující se dvěma z částí řečeného triptychu.

Naproti tomu čtyři strofy jsou syntakticky uzavřené v samostatné větné celky. Autor sleduje další významné korespondence v syntaktické a veršové struktuře, hovoří o horizontálních a vertikálních paralelismech i v plánu lexikálním, např. přítomností množného čísla („o všech“) v lichých a jednotného čísla a záporu v suchých slokách. Poukazuje tak na propracované vnitřní rytmické, veršové, syntaktické i lexikální tkanivo, z něhož vyvstává pozoruhodný básnický celek. Důležitým sémantickým prvkem v básni je opozice nahoře/dole horizont a časová perspektiva. „Neodbytným motivem tehdejší Blokovy poezie byl odchod bez návratu, lodě, jež odpluly »za krajní meze moří«.“ (s. 646) Autor nachází celou řadu příkladů. Důležitým momentem je pak obraz „Neočekávané Radosti“, důležité je psaní dvou výrazů velkými písmeny – Tajemství a Královské Dveře (výraz znamená „ikonostas“, přepážka mezi kněžištěm a prostorem pro lid v pravoslavném chrámu). „Tragické téma zklamané naděje na návrat lodi“ lze najít v řadě dalších básní, v básni Noční fialka k Nečekané Radosti návratem lodi naopak dojde. Téma mohlo být ozvukem krvavé námořní bitvy u Cušimy (rusko-japonská válka, 1905), jak sám připomíná, ale „koráb“ je Blokovým „magickým slovem už od dětských let“, vypůjčuje si Jakobson formulaci ze studie K. Močuĺského, a v básni Dívka zpívala nachází zvukovou podporu (ruského slova korabljách, korábech) ve znění řady dalších slov (dévuška … v cerkóvnom chore, krajú, zabyvších rádosť etc., slovo koráb je zvukově propojeno i s dalším klíčovým motivem plákal rebenok (ruštinu přepisuju tak, jak je uvedeno v knize, nikoli dle dnešního úzu). Nedosti na tom, interpret pokračuje dalšími momenty fonologické propracovanosti, sleduje nejen rýmy, ale i další zvukové řady (á-á-á, ó-ó-ó), v souvislosti s celou stavbou básně (řady mužských či ženských zakončení veršů. Alespoň jeden konkrétní příklad Jakobsonova textu (závěr studie:)
Ženské rýmy na ó se táhnout jako nit od úvodní strovy po závěrečnou a veskrze nízká tonalita přízvučného vokalismu v rýmech první strofy předznamenává tón, který v celé strofě o pláči dítěte bude dominovat. Samohláska ú, zároveň temná a difúzní, prochází skrze tři rýmy prvních tří strof a dává celému průběhu lyrického tématu zasmušilý spodní tón, jenž podbarvuje zvukomalebné variace uvnitř verše od samého úvodu až po závěr třetí strofy. A zatím nad čtvrtou strofou od nové vokalické téma husté, ničím neprosvětlené tmy. (s. 654)

Yeatsovo Soužení lásky v letu let

Studie je příkladem srovnávacího studia několika verzí textu, v tomto případě ukopisného náčrtu z r. 1891, časopiseckého otisku z r. 1892, prvního knižního vydání ve sbírce The Countess Kathleen… z r. 1892 a dalšího ve sbírce Poems z r. 1895. Celý text (tři sloky, každá po čtyřech verších) jsou přetištěny v anglické podobě s vyznačenými změnami všech verzí (označených jako A1 až A4), jejich českém překladu a konečné podoby básně (1925), rovněž v angličtině a českém překladu. Sám autor komentoval změny v epitafu k Sebraným spisům ve verši a próze (1908).

Nebudu sledovat podrobnosti „klasického“ jakobsonovského velice pečlivého rozboru „Kompozice“ (názvy podkapitol), „Gramatiky“, „Tvarů na –ing“, „Podstatných jmen“, „Přívlastků v poloze před jménem“, „Postponovaných přívlastků“, „Zájmen“, „Příslovcí“, „Členů“, „Konektivních sloves“, „Určitých sloves“, „Souřadnosti a podřadnosti větných částí“, „Predikace“,“Hláskové organizace“, „Veršového vzorce“, „Konstrukčních principů“ a „Sémantických korespondencí“, mnohdy u různých verzí básně, celkem na více než třiceti stránkách textu (od s. 655 do 689). Stěží by se podařilo reprodukovat jemné významové pletivo rozboru, přepíšu tedy pouze anglickou konečnou verzi a její český překlad. To proto, že překlad není schopen zachytit dokonalou symetrii básně, kterou při troše pozornosti zachytíme (jediný příklad: koncové rýmy první a třetí sloky, které jsou v opozici ke sloce druhé, jsou identické, a identické byly už od první textové verze – což v českém převodu zcela zaniká):

The brawling of a sparrow in the eaves,
The briliant moo nand all the milky sky,
And all the famous harmony of leaves,
Had blotted out man´s image ani his cry.

A girl arose that had red mournful lips
And seemed the greatness of the Word in tears,
Doomed like Odysseus and the labouring ships
And proud as Priam murdered with his peers;

Aros, and on the instant clamorous eaves,
A climbing moon upon an empty sky,
And all the lamentation of the leaves,
Could but compose man´s image and his cry.

Vadění se vrabce v okapech,
třpytivý měsíc a všechna mléčná obloha,
a všechna ta slavná harmonie listů,
Zahladily člověka obraz a jeho pláč.

Dívka se objevila, která měla rudé truchlivé rty,
a zdála se velikostí světa v slzách,
odsouzena (k záhubě) jako Odysseus a namáhavě se prodírající lodě
a hrdá jako Priamos vražděný se svými šlechtici.

Objevila se, a rázem lomozivé okapy,
stoupající měsíc na prázdné obloze
a všechno to hořekování listů
mohly jen (společně) skládat člověka obraz a jeho pláč.

Odlišnost druhé sloky, jakkoli je výrazná, není absolutní. Slovní řetěz „full round moon“ v původní verzi (příklad toho, jak lze pracovat s tímto materiálem, byť ve výsledném čtení jej nenajdeme) a  „red mournful lips“ „jeví mnohonásobnou korespondenci v morfologickém a fonologickém vybavení obou členů – full/ful r.ndm.n/r.dm.rn, což bychom třeba mohli i opomenout, kdybychom neměli doklad o tom, jak se k těm „rudým truchlivým rtům“ básník upínal – i v souvislosti nemožností milovat krásnou ženu. „My toužíme, myslíce, že je to jen měsíc po čem toužíme, po svém zániku, a co když ho otkáme v podobě nejkrásnější ženy, můžeme udělat něco jiného než všechno ostatní pro ni opustit? Nehledáme na jejích rtech své rozplynutí?“ To jsou slova z Yeatsovy Autobiografie, odkazující i z Zápisníkům Leonarda da Vinci, a v pozdějších Pamětech píše: „Myslím, že má láska vypadala skoro beznadějně […]. Od dětství jsem nepolíbil rty ženy.“ (zde s. 687)

Ve stejné době, jako psal anglický básník Soužení lásky (v první verzi Soužení světa) objevoval „mystické pravdy“, související s ezoterickým bádáním, „včetně víry v korespondenci mezi lidskou duší a tělem a oběžnicemi od Saturna po Měsíc. Měsíční těleso jako hlavní symbol své mytologie nastolil Yeats s mimořádnou naléhavostí v prvním náčrtu svého traktátu Vize (1925). A v básníkových zápiscích nacházíme i možný důvod, proč si Jakobson vybral k interpretaci právě tuto báseň: „Má láska soužení byla mou posedlostí a neopouštěla mne ve dne ani v noci.“ (s. 687)

O generaci, která promrhala své básníky

Studie o Majakovském začíná úvodem do literární krajiny moderních ruských básníků, zmiňuje lásku generace k Alexandru Blokovi, hovoří o Chlebnikovovi, Pasternakovi, Mandelštamovi, Gumilevovi – v souvislosti s děsivými konci řady z nich (zastřelení Gumileva, sebevraždy Jesenina a Majakovského, kruté strádání ostatních). Zamjatin vzpomíná: „Blok umřel, to nám nikdy nemůže být odpuštěno.“ (691) Podobně Šklovskij nad mrtvým Chlebnikovem. Básníci píší verše těsně před svou smrtí.

Majakovskému je „bezprostředně dáno jen sebevnímání“ (s. 692), jak je zřejmé již z první sbírky veršů Já či z poémy Člověk. „Dokonce i když v M-ého poémě je hrdinou 150 000 000, mění se v jediného hromadného Ivana, pohádkového bohatýra, který pak získává známé rysy básníkova Já.“ (692) V závěrečné studii Kontury Glejtu říká Jakobson, že M. „ztělesňuje Sturm und drang v ruském postsymbolistickém básnictví“ (716), a dále: „Lyrickým podnětem je básníkovo já. […] Proti hrdinovi se klade kontrastní obraz jeho urputného nepřítele, mnohotvárný jako všecky složky metaforické lyriky“ (712) Jakobson uvádí expresivní příklady básníkových „nesčíslných duší“.

Dalším sémantickým jádrem je ruské slovo „byt“, které v evropských jazycích nemá ekvivalent a v ruské literatuře znamená „každodennost“ – „mrtvá nehybnost“ je zároveň spojena s vratkostí a labilitou. U Majakovského se potýkání s tímto fenoménem „odhaleně“ objevuje např. v poémě O tom, v jiných básních je nepřítel personifikován, má podobu kosmického obrazu, přírodní síly, lidí, metafyzických substancí (s. 695), vlastně je to (v antinomii já-nejá) dvojník subjektu [krásný příspěvek k tématu dvojníka!]. Zajímavá je pro mě Jakobsonova interpretace toho, co bylo překládáno jako to základní, totiž Majakovského revolučnost (o kus dál doklad, že jsme se to neučili jen my za doby „reálného socialismu“: „Západ znal jen »bubeníka říjnové revoluce«.“ (s. 708). Jakobson říká doslovně: „Termíny třídního boje jsou jen konvenční příměry, jen přibližné systémy symbolů, jeden aspekt, pars pro toto.“ (s. 696) Majakovského postoje mají hlubší kořeny v jeho vlastní osobnosti.

Jakobson se soustřeďuje na jinou souvislost: souvislost revoluce a básníkovy záhuby. A sleduje na konkrétních příkladech celého Majakovského díla (např. Tragédie, Vojna a svět, Létající proletář, Oblaka v kalhotách), dále v souvislosti antinomie racionálního a iracionálního (b. Domů), drcení lásky každodenností, souvislost racionality „výroby“ a iracionality „podivuhodného života“, nachází i styčné body se Zamjatinovým dílem My [podle něhož napsal George Orwell utopii 1984], když hovoří o sarkasmu „kompromisníků“ v Mysterii Buffa – a před námi postupně vyvstává souvislost s Majakovského sebevraždou. Důležitý je první odstavec na s. 701, odkazující v souvislosti s postoji Majakovského (vztahu k revoluci a smrti) k řadě významových entit v ruské kultuře, které jsou jen naznačeny a které zde není možné rozvádět – k Versilovovi (Dojstojevského Výrostek), náboženskému filosofovi N. F. Fedorovovi [dnes možná častěji Fjodorov] ad. V souvislosti s tím je až uhrančivé líčení osobního kontaktu Jakobsona s básníkem, a jeho „požadavkem překonání smrti“ (v souvislosti s teorií relativity atd.), v mém pohledu hraničící až s šílenstvím (pochopitelně souvisí s přesvědčením o magii vůle, vlastní některým velikánům, přesvědčeným o tom, že se musí stát, co si přejí, mám o tom vlastní svědectví, nebudu ovšem na tomto místě prozrazovat osobu, o kterou se jedná). Fyzická nesmrtelnost je součástí Majakovského díla, jak Jakobson dokládá, zatímco na druhé straně rozvádí úpornost návratů motivu sebevraždy, která není jen věcí literární, přestože je tvorbou dávno dopředu připravována.

O to podivnější je, že v okamžiku básníkova skutečného konce nekrology „nechápou“, co se vlastně stalo. Považují to za další manýru proslulého „skomorocha“ (ruský kočovný herec, zpěvák, kejklíř), po masce floutka, profesionálního žurnalisty etc. Jak to vlastně je, směřují významy od života k umění nebo naopak? „Přízraky umění emigrují do života“ (s. 708) jako v jednom básníkově scénáři, to je jeden výrok k věci. Rychle se pohřbívá celá generace, to je vlastně základní idea celé studie, alespoň podle názvu. Ale nedosti na tom, to ještě není přesné. Studie se jmenuje O generaci, která promrhala své básníky a to je ještě něco jiného. Opakuje se totiž situace, která zde byla již na počátku 19. století, předčasná záhuba velkých básníků nastala dvakrát, tenkrát a na zač. 20. století – poprvé Gribojedov (zabit ve 34 letech), Puškin (37), Lermontov (26), další popravy či prohlášené sebevraždy (představte si, že by v tom věku zemřeli Heine, Schiller a zvlášť Goethe!). A opakuje se reakce, „pomyje a lži“ nejen z úst pologramotných kritiků, ale i básníků, a to je velice smutné.

A Jakobson končí pohledem velikánů: „Za pár desítek let budeme tvrdě označeni přezdívkou lidí minulého tisíciletí. Měli jsme jenom strhující písně o budoucnosti, a ty písně se najednou z dynamiky dneška změnily v literárněhistorický fakt.“ (s. 714) Láká to, přidat nějakou vznosnou poznámku o tom, jak to nyní (2017) tedy je, ale nebudu to dělat.

Kontury Glejtu

Epilog celého rozsáhlého monumentálního souboru studií. Už žádné podrobné analýzy, jen jeden tah štětcem (tak bych to obrazně nazval), vynořují se obrysy tří velkých ruských moderních básníků – Velimira Chlebnikova (R. J. píše Velimir, nikoli u nás běžnější Velemir), Vladimíra Majakovského a Borise Pasternaka, jenž je autorem knihy Glejt. Jakobson hovoří o demarkační čáře mezi díly jednotlivých básníků a obtížnosti ji najít, srovnává hlavně Pasternaka a Majakovského, jímž se podrobněji zabývá v předchozí studii, povahu jejich lyričnosti. O samotném Glejtu se vlastně takřka nic nedozvíme, něco málo až na poslední stránce. Pro sebe doplňuju tedy z anotace v Knižní databázi: Kniha v době svého vzniku působila jako svěží snímky básníkovy doby, s odstupem času však vystupují její autobiografické rysy, je to popis prožitků, umožňující pochopit prostředí, vlivy a události vytvářející z Pasternaka člověka Pasternaka básníka. Orign. název Охранная грамота (Ochrannaja gramota), (1930, česky 1965 SNKLU).

Odkazy k některým námětům

Roman Jakobson, Poetická funkce
https://www.kosmas.cz/knihy/4265/poeticka-funkce/
https://www.databazeknih.cz/knihy/poeticka-funkce-94001

komentáře ke knize
Miroslav Červenka
https://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/kongres/SLBII/12.pdf
Jiří Kraus (Slovo a slovesnost)
https://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3683

Pavlína Kuldanová (Ostrava)
https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/132689/LitterariaHumanitas_014-2006-1_31.pdf?sequence=1

Lingvistika a poetika, text ve formátu pdf
https://monoskop.org/images/2/29/Jakobson_Roman_1960_1995_Lingvistika_a_poetika.pdf

O Jakobsonovi ve formátu wordu (Katedra obecné lingvisty, Univerzita Palackého Olomouc)
https://oltk.upol.cz/isoj/data/uploads/klicova-aktivita-4/ka_04_heslo_el_jakobson_kalupova_1_10_3_2012.doc
Další
https://www1.osu.cz/~svobodj/opory/jkult/jzkdd/07.htm

Sborník na počest R. Jakobsona
https://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1738

Jednotlivá témata

V. Mathesius
https://www1.osu.cz/~svobodj/opory/jkult/jzkdd/03.htm
Pražská škola
https://www1.osu.cz/~svobodj/opory/jkult/jzkdd/10.htm

Spisovný jazyk a jeho funkce (články v čas. Naše řeč)
https://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5685

jazykové funkce např.
https://www.bohemistyka.pl/artykuly/2006/ART_Cvejnova.pdf

Miroslav Červenka
https://www.kosmas.cz/knihy/203469/kapitoly-o-ceskem-versi/

Jan Mukařovský
https://www.databazeknih.cz/knihy/kapitoly-z-ceske-poetiky-i-obecne-veci-basnictvi-244610

Antinomie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Antinomie

Erebos
https://cs.wikipedia.org/wiki/Erebos

Erben jako slovanský mytolog
https://abicko.avcr.cz/2011/02/14/erben.html
Erben – Sny
https://www.cbdb.cz/kniha-197017-sny
https://jedefrau.org/handa-gote/o-handa-gote/
https://www.jicin.org/redakce/index.php?rok=2017&mesic=8&den=24&lanG=cs&detail=48421&subakce=events&xuser=

Charles Baudelaire
https://www.baudelaire.cz/works.html?aID=1&artID=68
https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/132373/LitterariaHumanitas_004-1996-1_15.pdf?sequence=1

N. F. Fjodorov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Fjodorovi%C4%8D_Fjodorov

pro výraz „budětljanství“, podobu ruského pravoslaví, jsem nic nenašel

Velemir Chlebnikov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velemir_Chlebnikov

P. A. Vjasemskij, přítel Puškina
https://de.wikipedia.org/wiki/Pjotr_Andrejewitsch_Wjasemski

Glejt
https://www.databazeknih.cz/knihy/glejt-46769

Pzn. k mému textu: V hranatých závorkách uvádím některé další souvislosti či „vysvětlivky“, které Jakobson neuvádí (např. vztah Zamjatin-Orwell), pokud to není zřejmé z kontextu, ve snaze odlišit tok jeho myšlení a moji poznámku (což je samozřejmě v úplnosti stejně nemožné).

Roman Jakobson, Poetická funkce, Jinočany: H+H 1995 (na stránkách Kosmas ad. uvedeno chybně datum 1990)