Roman Jakobson / Poetická funkce (IV)

III
Český podíl na církevněslovanské kultuře

Mýtus, který si budovala česká věda v 19. století ve snaze vytvořit svůj obraz o kulturní minulosti národa, je dnes pomalu setřásán, fakta postupně odhalují „osobitost a mohutnou expanzi české kultury gotické“ a též „domácí a mezinárodní závažnost duchovního dědictví velkomoravského“ (s. 251). Začátek příběhu vypráví Jakobson slovy Vašicova překladu tzv. moravsko-panonského Života sv. Cyrila-Konstantina. Vlastní „jazyk církevní a spisovný, takzvaný jazyk staroslověnský“, který byl výsledkem moravské mise, byl v 10. a 11. století jediným národním spisovným jazykem slovanských kmenů, Velká Morava byla „prvním a bezprostředním adresátem“ (s. 252) učení, jehož byl jazyk nositelem, byť se s ním počítalo i pro jiné kraje.

Autor sleduje staroslověnské rukopisy české provenience, zachované nicméně pouze v pozdějších opisech (Kyjevské listy a Pražské zlomky). Není zřejmý charakter bohemismů (české střídnice za praslovanské dj, tj, kt [studentům bohemistiky známé podoby slova *světja (jako předpokládané stsl.), slovensky svieca, rusky свеча, česky svíce]. Důležité jsou historické souvislosti spojení území dunajského úvodí s hospodářským a kulturním vlivem Byzance (v době raného středověku vrcholné ohnisko duchovní tvorby), který vyvažoval orientaci naší země směrem k západu, a nepředstavoval ustrnutí, jak se někteří prozápadnicky orientovaní vědci domnívali. Velkomoravské ideje měly dle Jakobsona přitažlivost dokonce i v táboře Ludvíka Němce, do Metodějovy působnosti se dostalo Slovinsko, tzv. Frisinské památky jsou jediným pozůstatkem slovinské literatury raného středověku. Uvádějí se i další historické momenty (souvislosti chorvatské, bulharské ad.)

V Čechách působilo mnoho momentů k potlačení literárního dědictví církevněslovanského, „řádění českých a německých latiníků“ (s. 256), církevní rozkoly, „ničivá smršť husitské doby“ (s. 257), později třicetileté války. Přesto se zachovaly zbytky obou písem, hlaholice obou zmíněných památek, cyrilské vložky v Rajhradském rukopisu. Nemohu už reprodukovat poutavé líčení dalších kulturních souvislostí, mj. pronikání staroslověnské kultury do Ruska (Kyjevské Rusi, „Novgorodu, nejzápadničtěji orientovaného obchodního a kulturního střediska v středověkém Rusku“, s. 261), zachycení ruského jména Olga v autentické podobě na našem území, kulturní polohy a vztahy mezi Ruskem a Bulharskem, charvátské prvky ve Vídeňských glosách, nedořešené otázky, do jaké míry pronikala naše církevněslovanská kultura k Polákům (český stát 10. stol. zahrnoval Slezsko a Krakovsko) etc.

Mnohonásobné pronikání české církevněslovanské tradice se u Maďarů stejně jako u Poláků projevuje v kultu sv. Vojtěcha, sv. Václava, sv. Klimenta a sv. Víta, patrona české země. (s. 268) Vliv moravské mise rozšířil přemyslovský stát, idea církevněslovsnkého jazyka se ovšem prvně uplatnila již v říši Velkomoravské, jazykový boj (proti „trojjazyčnému bludu“) pokračovalo v generaci Kristiánově a Dalimilově, Pulkavově a Rokycanově, Bílejovského a Balbína. Ideově je ve staroslověnštině založena celek a hierarchie hodnot národa, jeho jazyka a církve, které chybí latině, řečtině a němčině u nás.

O cestách k české poezii gotické

Odkaz Petra Parléře, Třeboňského Mistra, tedy „česká výtvarná gotika“, ale i Hradecký rukopis či Velká kateřinská legenda jsou „hodnoty první velikosti“ (s. 271) Pro pochopení středověké, gotické poezie je třeba „vzdát se dílu a zbavit se na chvíli svých egocentrických návyků a měřítek kulturních a uměleckých“ (s. 272). Jakobson vidí „četná období záměrného odklonu“ od této kultury v době renesance, klasicismu, realismu, a období návratu – „barok, romantismus, moderní umění od symbolismu až k surrealismu“. Pravda, romantikové si vytvářeli „středověk vysněný“. „Druhá polovice 19. stol. zatarasila cestu k poezii českého středověku a je těžké znovu tu cestu nalézt.“ (s. 272) Obrana RKZ (Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, zkráceně Rukopisy, falza, která chtěla vytvořit velkolepý obraz národní minulosti, jaký Čechy na rozdíl od jiných zemí neměly) si představovala, že tato díla předčí ostatní staročeské památky, když pak selhala „pohrdavé podceňování památek pravých zůstalo v platnosti“. 19. století bylo, žel, jinde: „Český básník 19. století vroucně sní o pouhé záchraně národa, kdežto skladatel Alexandreidy hrdě blouznil o světové misi království českého.“ (s. 273) „Sémantická struktura gotického básnictví“ je vzdálená dominující „naturalistické estetice“. Proti ní Jakobson s obdivem klade metaforické vazby, jimiž je „protkáno i vrcholné dílo české krásné prózy středověké a jedno z nejrázovitějších děl gotické prózy vůbec – Tkadleček“ (s. 274) a řada dalších skvostů se zvnitřněnou symbolikou barev, které autor na závěr uvádí i s ukázkami.

Verš staročeský

Zatímco předchozí text, otištěný původně v časopise Život (v r. 1936), je apologetikou české středověké poezie, v tomto textu (pův. Čs. vlastivěda 3, 1934) se Roman Jakobson vrací k charakteristické analytické práci, sledující typologii staročeského verše se statistickými doklady o jeho organizaci (metrické útvary) a množstvím příkladů, dokládajících jeho jednotlivé podoby. Sleduje „verš poezie ústní“ (1.), „české básnictví před dobou gotickou“ (2.), např. staroslověnské liturgické texty, nesoucí zřetelné stopy sylabismu (Kyjevský misál či Hospodine, pomiluj ny), „verš doby gotické“ (3.) a jeho konkrétní podoby –, „bezrozměrný verš“ (4.) rozpravných básní 14. stol. j. Dalimilova kronika, Ježíšovo mládí, „publicisticky“ laděná Legenda o sv. Prokopu, některé skladby Hradeckého rukopisu aj. jemuž je velice blízký, „epický rozměrný verš mluvní“ (5.), „lyrický verš mluvní“ (6., souborné vydání tohoto žánru vyšlo až v r. 1991, Česká středověká lyrika, ed. J. Lehár), „mluvní verš lyricko-epický“ (7.), tj. několik jeho typů, např. báseň Zdrávas Maria z Hradeckého rukopisu (sleduje i vývoj, lyrické formy jsou starší než lyricko-epické z konce 1. pol. a 2. pol. 14. století, pak „odchylné formy mluvního verše“ (8.), např. lyricko-didaktické gnómy v Alexandreidě, výjimečně v trojverší (jinak je dvojverší stálý prvek), jeho stálým znakem je osmislabičnost, zcela zvláštní jsou verše Cisiojanu, pomůcky pro datování zasvěcených svátků ze 14. stol., „vývoj rozměrného epického verše“ (9.), zahrnující rozbor rozsáhlého materiálu nejen Hradeckého rukopisu, „zpěvní verš“ (10., typická čtyřveršová sloka, analýzy by stály za samostatnou zvláštní pozornost), „rým“ (11.) a „hláskové ekvivalenty staročeského rýmu“ (12., tj. které hlásky se hodnotily jako totožné z hlediska staročeské rýmové normy) a uzavírá podkapitolou „Bádání o staročeském verši“ (13., kromě posledního velkého písmene coby názvu uvádím ostatní, někdy neúplně uvedené názvy coby témata malými písmeny).

Dvě staročeské skladby o smrti

Víme, že téma smrti je v gotickém pohledu na svět jedním z těch nejzávažnějších, a i Roman Jakobson věnuje staročeským skladbám dvě samostatné studie – tuto a následující, věnovanou Mastičkáři, která pojednává smrt z trochu jiného úhlu pohledu. Opakuje takřka týmiž slovy, ale s větším rozvedením názor, který je vyjádřen i v předchozí studii O cestách k české poezii gotické, když píše o problému, jímž je „běžný čítankový mýtus o temném středověku, zděděný námi z katechismu renesance a klasicismu.“ (s. 319) K zamyšlení mě v argumentaci vede vidění příčiny v devatenáctém století, „které dovedlo vyhranit a dohnat do kulminačního bodu, nebo což je totéž, ad absurdum tolik myšlenek, založených v embryonálním stavu již v době reformační a osvícenské“ a které „připravilo tu hlubokou krizi, to ztroskotání humanismu, které tuší nyní bystré hlavy Evropy“ (tamtéž). Romantikové začali s rehabilitací středověku, ale přetvořili si jej podle svého, jméno scholastiků bylo nedávno málem urážlivou přezdívkou, a nyní ovlivňuje současné filozofické myšlení (Jakobson zmiňuje Husserla). Musíme se nicméně zbavit „pohodlného egocentrického pojímání“ (s. 321), které vnímá starší vývoj jako „nezralost“. Zajímavý je přitom argument, co podporuje takové neadekvátní vnímání: „nezákonně zevšeobecněné a zjednodušené schéma darwinismu“ (tedy představy o vývoji od jednoduššího k dokonalejšímu), „»pokrokářské« koncepce dějin“, „dotěrná a mylná analogie s vývojem výrobní techniky“, podle níž „moderní rafinovaná báseň se má ke středověku, jako se má kulomet k luku“ (tamtéž). Básnická díla je třeba vztahovat vždy k době, v níž vznikly, k jejímu kánonu, kontextu, potřebám atd., opakuje Jakobson na řadě míst a v některých textech sleduje nejen imanentní vývoj, který je pro zkoumání uměleckého díla podstatný, ale i právě tyto souvislosti.

Jakobson zasazuje dvě pojednávané skladby, totiž Spor duše s tělem a báseň O nebezpečném času smrti do kontextu/rámce veršových typů a vysokého a nízkého slohu, jehož opozici vidí v Hradeckém rukopisu a Velké legendě o svaté Kateřině, sleduje proměny rytmického členění verše, charakter eufonické stavby a míru užití tropů a figur, větnou stavbu atd. U básně O nebezpečném času smrti se vzhledem k těmto rysům poetiky domnívá, že je psána „pod přímým vlivem tzv. Kunhutiny písně […, což je] nestarší z dochovaných plodů české mluvní lyriky, […] variace na téma sekvence Tomáše Aquinského De corpore Christi. [Právě průnik do takovýchto souvislostí je důvod, proč mě Jakobsonovy analýzy tak fascinují.]

Dále autor zasazuje skladby do žánru, jehož zpracovávání nacházíme ve světové literatuře během celého středověku, největší popularitu získalo tzv. Visio Fulberti (první pol. 13. století, anglický biskup Robert Grossetest), zachovalo se na sto rukopisů, přepracování, napodobení, překladů včetně českého z první pol. 14. století a z doby kolem r. 1400 přepracování. Jakobson nicméně vyvrací názor některých badatelů, že Spor duše s tělem s tímto textem souvisí, mj. proto, že tato česká památka je sporem před smrtí, zatímco Visio líčí spor posmrtný. Podobná je jiná, provensálsko-katalánská báseň a arménská Báseň o duši.

Následuje uvedení kontextu žánru „hádky“ (především s ním mám tuto památku, asi nejspíš jako každý, kdo starší českou literaturu trochu studoval, zařazenu). Jakobson poukazuje na částečný původ z antických literárních forem, částečnou souvislost s oblíbenými metodami současné pedagogiky, uvádí příklady staročeských památek dialogického charakterů, nejrůznějších „rozmlouvání“, související s dramatičností a užitím „prvků živé ústní řeči“. 

Jaký je ale vztah „duše“ a „těla“, tedy „čisté duše“ a „hříšného těla“? Duše vlastně nemá příliš zájem „přehádat“ tělo, odvolává se na vykoupení Páně, ale celý významový komplex je složitější a je obtížné jej právě v oné složitosti zachytit. Pokusím se alespoň o několik momentů: 1. Polepšení těla nic nemění na konečném výsledku (řekneme-li to cynicky), na konci hádky je smrt, takže onen tribunál, určující vinu či nevinu (jsou tu soudci i obhájci, Ježíš, Marie, čerti, Pravda, Spravedlnost, Milosrdenctví a Pokoj) nemá tento důvod. 2. Duše i tělo jsou personifikovány, zcela chybí „člověk“ jako completum substantiale, vlastně jsou to dva lidé, každý má své srdce, hlavu, mysl (tedy „duše má své tělo“ a „tělo má své tělo“ [to je málem jak v ezoterice!]). To je samozřejmě problematické z hlediska teologie, ale to není v těchto skladbách jediná věc, která teologii odporuje. 3. Problematické je i, zda rovněž duše nenese vinu, nikoli pouze tělo. Zhřešit může právě jen duše, je-li tělo jejím obsahem?

V básni O nebezpečném času smrti je smrt podána jazykem nízkého slohu, Jakobson nachází i další příklady vulgarizujících obrazů.

Vzhledem k tomu, že text je úvodní studií vydavatele obou skladeb (Praha, 1927), v jejím závěru najdeme pojednání o textových zdrojích vydání a zároveň jakousi ediční poznámku o transkripci textů.

pokračování (V)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/roman-jakobson-poeticka-funkce-v/