Roman Jakobson / Poetická funkce (III)

II
Základy českého verše

„Rozbor české fonologie z jedné a českého básnictví v historickém vývoji z druhé strany mne vedl k tezi o důležitosti úlohy kvantity a mezislovního předělu v českém verši…“ (s. 158), začíná Jakobson vymezovat svůj úkol v nejrozsáhlejší, takřka stostránkové studii v souboru Poetická funkce (na s. 157–248), zabírající celý jeden oddíl knihy, studii, která je zároveň polemikou s J. Králem, autoritou české vědy v oboru prozódie.

Jakobson se domnívá, že je třeba revize Králových tezí, kromě toho se v novém českém básnictví stále více uplatňují rytmické tendence, které „živelně porušují Králův program“ (s. 159). Proti němu zaznívají i hlasy M. Rutteho či J. Durycha.

Autor má pozoruhodný soubor odpovědí předních českých básníků (Karásek ze Lvovic, S. K. Neumann, J. Hořejší, J. Hora, V. nezval) a herců či režisérů Národního divadla (K. H. Hilar, K. Dostál, též jeden operní pěvec E. Burian), které si všímají různých vrstev české prozódie a deklamace, akcentují některé zajímavé momenty, hovoří o volném verši, úlohu kvantity či dokonce časoměrnosti, tlumení či naopak zdůraznění kvantitativních rozdílů, souladu hudební skladby při kompozicích pro zpěv s rytmem textu, spádem české mluvy, některých jevů jako pražském protahování posledních slabik atd.

V Úvodních poznámkách Jakobson vyzdvihuje skutečnost, že „ani jeden slovanský národ nemá tak staré básnické památky jako Češi, nepočítáme-li Slovo o pluku Igorově. Charakteristickým rysem pro prozódii (odlišnou v tom od řady jiných jazyků) je skutečnost, že „zároveň s vysloveně dynamickým přízvukem žijí v češtině rozdíly v kvantitě, absolutně na přízvuku nezávislé“ (s. 165) Něco takového nelézáma snad jen v maďarštině, či ugrofinských jazycích (E. Frinta). Dále: české básnictví nemělo s výjimkou 14. století kanonizovanou básnickou školu jako dějiny francouzské nebo částečně i ruské poezie, tj. uznávané klasiky, autority verše, naopak silnou energii rozrůznění dialekty. A s tím související: České básnictví bylo v průběhu své historie vystaveno rozmanitým a intenzivním vlivům (středověká latina, antické básnictví prostřednictvím renesance, německá literatura ad.)

V Hlavě první se Jakobson zabývá „základními problémy prozódie“. Z předchozího vyplývající otázka je otázka kánonu, tedy souboru „dobrých děl“. Co do ní zařadit? J. nesouhlasí s Královým vymezením. Jaký je vztah jazyka a verše? Důležitá je zvuková forma, na rozdíl od prózy, rytmus, nikoli obraznost na prvním místě, byť má rovněž svou úlohu v básnictví. Rytmický signál se (podle teorie P. Verriera) realizuje akcentem dynamickým, nebo akcentem hudebním, nebo „akcentem časovým“. V důsledku periodičnosti tento temps marqué vnímáme jako silnou dobu. „Čas básnické řeči je tedy typický čas očekávání, Erwartungszeit, tj. po uplynutí určité lhůty očekáváme určitý signál. Tento ráz času, řeči zvnějška vnucený, ji subjektivně (a pak také objektivně) transformuje“ (s. 171) Jazyk je vystaven určitému násilí, jezykové elementy se stávají v důsledku přeměny elementy rytmotvorné.

Přepisuji ještě text poznámky o Verrierovi, který vnímám jako velice výstižný: „Verrier charakterizuje objektivní »násilí« tohoto typu takto: Poezie reguluje rytmus běžně mluvené řeči, přibližujíc jej absolutnímu izochronismu; zjednodušuje kvantitativní poměry mezi slabikami, zpomaluje tempo, aby přidala na síle rytmickým efektům, a prodlužuje slabiky nebo spíš samohlásky, aby dala výrazněji vyniknout jejich timbru; zjednodušuje a upravuje intonaci.“ (s. 171)

K dosavadním prozodickým doktrínám patří graficko-logická prozódie, vnucující „cizí řeckolatinské kategorie a místo empirických zákonů stanoví dogmatická pravidla“ stejně jako stará školská gramatika, objektivní kinetická (pohybová, motorická) prozódie, která byla předmětem kritiky; hlavní výtka spočívá v tom, že „objektivní a subjektivní čas jsou hluboce rozdílné a že básnický rytmus je jev času subjektivního“ [to je pro mě důležitá poznámka v souvislosti s interpretací zhudebněného verše], Král je v mnoha ohledech zástupcem právě této teorie. Třetí koncepcí je akustická prozódie, zástupci Sievers, Verrier, jejich teze je: „Pro metriku je verš výlučně řadou zvuků. Zabývá se pouze zvukem, nikoli smyslem.“ (s. 172)

To je ovšem rovněž fikce, rytmus básně je třeba vnímat právě v souvislosti s fonologií, a tedy významem. Jakobson tedy zkoumá (v podkap. 5.) „přízvuk a kvantitu z fonologického hlediska“. Základní prozodické elementy jsou dynamický přízvuk, intonace slova (hudební akcent) a kvantita (časový akcent).

V některých případech je přízvuk významotvorný – v ruštině ´plaču (pláču) – pla´ču (platím), v němčině ´umschreiben (přepisovat) – um´schreiben (opisovat, parafrázovat). „V češtině, staropolštině, lužičtině se dynamický slovní přízvuk ustálil a přestal proto sloužit k diferencování významů – v protikladu k fonologickému akcentu časovému. V češtině tedy není dynamický slovní akcent elementem fonologickým.“ (s. 177) Česká délka je fonologická (drahá – dráha).

Důležitým tématem je mezislovní předěl a jeho funkce ve verši. Frázování je členění vnímané zvukové řady na skupiny pevněji spojených prvků. (s. 179) Mathesius hovoří o tom, že v různých jazycích je stupeň potenciální samostatnosti různý. Je těžko říci, kolik je slov ve francouzském výrazu il est venu à Rome. Někteří teoretici zaměňují cézuru a pauzu, jinde se poukazuje na rozdíl mezi pauzou a přestávkou (čemuž nerozumím). Frázování může mít vliv na význam, příklad je humorná interpretace verše
Šumi, šumi volnami, Rona!
jako
Šumi, šumi volna Mirona!
Uvádí se terminologie nařízené frázování (setrvačnost rytmického spádu) a frázování faktické (faktické rozdělení mezislovních předělů).

Další zmínka je o tzv. „mimogramatických prvcích“ – pražské slečinky vyslovovaly ve strojené řeče české znělé souhlásky na německý způsob. Pak se hovoří o tzv. emfatickém dloužení v češtině (bááječný, ale i u souhlásek, ohromné), nejrůznějších zvyklostech včetně obecné češtiny [myslím i dobově podmíněných, bylo by zajímavé zkoumat ony změny].

Konečně se dochází k terminologii jednotlivých typů veršů a rozhodujících prvků jejich konstituce (např. český přízvučný verš, starořecký, čínský verš aj.), situace s přízvučným, sylabickým a metrickým (časoměrným) veršem či veršem sylabotónickým je komplikovanější, to už je ale věcí Hlavy druhé, nazvané Revize učení teoretiků přízvučného básnictví o českém přízvuku a kvantitě. První, k čemu se Jakobson obrací, jsou Počátky českého básnictví F. Palackého a P. Šafaříka z roku 1818, v nichž se odvraceli od zásad české prozódie vytyčených J. Dobrovským, případně lze říci, že navázali na Jungmanna, který přikládal kvantitě větší význam. Palacký se Šafaříkem usilovali o klasičnost a přiblížení k „dokonalému“ řeckému básnictví (a byla to reakce na „kolovrátek“, který slyšíme z prací oněch básníků, kteří se mechanicky řídili Dobrovským). Vzhledem k tomu, že jsem se za dob studia poměrně zevrubně touto problematikou zabýval (musel a pak i vzhledem k „mým“ tématům chtěl), nemohu zde podrobně rozebírat motivace v debatě o povaze české prozódie trvající po několik desetiletí (Jungmann, Dobrovský, Hněvkovský, Palacký a Šafařík ad.), a podoby českého verše 19. století, mohu říci jen dvojí: za prvé rozumím Jakobsonovi, který (na začátku této studie) hovoří o tom, že čeština neměla kánon, o který by se mohla opřít (a proto to bylo velmi komplikované hledání po značnou dobu národního obrození), za druhé se neztotožňuju se závěry, k nimž Jakobson dochází ohledně postavení kvantity v českém verši, když tvrdí, že „kvantita je v českém jazykovém povědomí závažnější než přízvuk.“ (s. 199, dodává, že „Palacký a Šafařík to pochopili“), jakkoli toto tvrdí při kritice J. Krále, který tvrdí opak.

Je otázkou, zda na vznik tohoto názoru jinak jasnozřivého a přesvědčivého lingvisty měla vliv skutečnost, že to byl Rus, jak je ostatně zřejmé i z jeho vlastních slov, které hned ocituju, to vše ale nic nemění na tom, že vše, o čem Jakobson píše, je inspirativní a hodné zamyšlení a stejně tak, že jeho názor na problematiku českého verše je součástí konzistentního pohledu na problematiku celé české kultury a dějin (jak ostatně poznamenávám na příslušných místech tohoto komentáře):

„Rusovi, který začíná mluvit česky, se nezvyku nedaří uchovat krátkost přízvučných samohlásek, byť se o to sebevíce snažil, protože pro něho je nutnost jistého prodloužení samohlásky s přízvučností těsně spjata. Mimovolně protáhle přízvučnou samohlásku třeba jen o málo, a Čech neztotožní takovou samohlásku se svou kategorií krátkých samohlásek, ale negativní apercepcí ji hodnotí jako dlouhou. »Prósím dráhá sléčno,« škádlí Čech česky mluvícího Rusa. Z toho plyne, že nejmenší prodloužení krátkých samohlásek, byť i pod přízvukem, je pro Čechy nepřijatelné.“ (poznámka pod čarou na s. 201; podobnou zkušenost mám i s česky mluvícím Italem, který je dirigentem orchestru, ve kterém hraju, PSO). K Počátkům jsem našel na stránkách věnované Antice a české kultuře článek na adrese http://olympos.cz/Antika/09.pdf.

Zřejmě by nebylo od věci si přečíst práce Miroslava Červenky o verši (Kapitoly o českém verši), který se se svými předchůdci, Jakobsonem a Mukařovským kriticky vyrovnává, i vzhledem k tomu, že je editorem této knihy Jakobsonových studií.

Která další podtémata Jakobson prochází, snášeje při tom řadu názorů dalších badatelů (zaujaly mne např. postřehy slavisty Antonína Frinty [nezaměňovat s ilustrátorem Emanuelem Frintou, také slovo „slavista“ je příkladem významové opozice kvantity se slovem „slávista“ – jen malý lingvistický vtípek)? Rým jako měřítko úlohy kvantity, přízvuku a mezislovního předělu; přízvuk a emfáze; posunutí přízvuku v dvouslabičných slovech a ve slovech trojslabičných; posunutí přízvuku z hlediska českého jazykového povědomí (např. předklonky typu ať ´jde); alternace přízvuků (posunutí přízvuku po silném větném přízvuku jednoslabičného slova v následujícím slově na druhou slabiku, ´půl de´váté, ale také ´půl ´deváté); přenesení přízvuku z předložky na jméno (praxe: mluvím ´o matce, nebo s přesunem mluvím o ´matce, normativní mluvnice hovoří o přízvučném jménu jen po dvojslabičné předložce; to bylo v letech 1917-21 horkým tématem brusičů, považující přesun za odiózní); posunutí vrcholu přízvuku jako stylistická variace; akustický obsah českého přízvuku a kvality; kompromisy mezi přízvuky a kvantitou; poměr mezi dlouhými a krátkými slabikami; kvantita dvojhlásek a zavřených slabik.

Čteme-li pečlivě, nalezneme řadu zajímavého pozorování určitých momentů, o kterých intuitivně víme, ale nebývají zohledněny, jestliže se snažíme uchopit veršové útvary. Tak například souvislost síly přízvuku s předchozí pauzou, varianty prozódického řešení větného celku v souvislosti s tempem řeči, takové skutečnosti jako „Protože český přízvuk normálně sílí tou měrou, jak se blíží konci syntaktického celku, vyznačuje pauzu nejsilnější přízvuk.“ (s. 225) Takové případy jako je věta To je tatínek? – „bývá druhá slabika posledního slova často vyšší i silnější (resp. zvučnější) než slabika ta, Čech však přesto vnímá přízvuk na slabice první.“ (s. 229) Vysvětlení Jakobson nachází mj. v kanoninizaci zákona o přízvuku na první slabice v českých školách, hlavní příčina je ale v tom, že „následkem chudoby akustického obsahu českého přízvuku byla v českém jazykovém povědomí akustická představa přízvuku do značné míry vytlačena představou motorickou“ (tamtéž), což třeba není možné v ruštině či v němčině, kde přízvučná slabika překonává nepřízvučné i výškou [mohu potvrdit coby intenzívní jazykový zážitek i v souvislosti se snahou mluvit „německou“ a ne „českou“ němčinou]. Vzhledem k výše uvedenému odmítnutí Jakobsonovy teze o důležitosti kvantity zde naopak souhlasím s charakteristikou: „České kvantitativní poměry jsou na přízvuku nezávislé a protiklad délky / krátkost je akustickým obsahem značně bohatší, než protiklad přízvučnost / nepřízvučnost. Dlouhé samohlásky se liší od krátkých nejen kvantitou a kvalitou, ale i způsobem, jak se připojují k sousedním hláskám (legato–staccato).“ (s. 230)

Jedním z klíčových argumentačních momentů pro Jakobsonův závěr v poslední části studie (a pro mě zajímavý z hlediska úvah při analýzách písňových textů, kde může být relevantní) je námět probíraný v podkapitole 29. s dlouhým názvem Posunutí přízvuku ve verši. Kompromisy mezi přízvukem a kvantitou jako základními elementy versifikace, jímž jsou dvě koncepce zaměření básnického textu – jednoho zdůrazňujícího akustiku (akustickou stránku rytmu), druhou motorickou stránku rytmu. Diskuse probíhá s Otakarem Zichem (právě u něj měla zcela jistě vliv na tento názor skutečnost, že vedle studií z estetiky byl rovněž hudebním skladatelem), autorem studie O typech básnických (Jakobson cituje i jeho učitele Otokara Hostinského, publikaci O české deklamaci hudební). Podle Zicha „účinek rytmu patří do oboru pohybového“ (s. 230). Obě koncepce mohou být v protikladu (protisměru). Jakobsonův názor: „Toto akustické zaměření, které v praktické řeči chybí, vede k faktickému přehodnocení otázky po poloze přízvukového vrcholu. Tak druhá slabika trojslabičného slova, která, jak jsme viděli, často ostatní slabiky slova překonává zvučností, se v české poezii často užívá k realizaci silné doby. Jestliže tato slabika se v českém praktickém jazykovém povědomí pokládá za nepřízvučnou, ale ve verši se naopak zdůrazňuje, a zároveň slabika pokládaná za přízvučnou realizuje slabou dobu, pak vzniká představa o posunutí přízvuku – tím spíše, že v deklamaci se poměr mezi oběma těmito slabikami snadno přehání.“ (s. 230) A tato skutečnost neodpovídá Králově dogmatu a proto prudce útočí na interpretace tímto směrem.

Na tuto rovinu diskuse navazuje závěr v Hlavě třetí, kde se Jakobson táže, „v čem tkví příčiny vítězství přízvučné versifikace?“ a shledává výsledek sporu „časoměrníků“ a „přízvučníků“, kteří se navzájem obviňovali ze znásilňování rodného jazyka, především v tradici: „Vítězství »přízvučného« veršového systému nad kvantitativním lze u Čechů vysvětlit spíš neodbytnější tradicí než větší přirozeností přízvučné versifikace.“ (s. 243) Na jedné straně tu nicméně jsou argumenty přízvučné prozódie proti časoměrné prý nepříliš průkazné, na druhé straně „ale fakt zůstává faktem. Jakkoli slabá byla argumentace přízvučníků, kvantitatní veršování se na české půdě ukázalo být málo životným experimentem a vžila se pouze poezie „přízvučná“. Kollárova otázka
Kdopak, myslím sobě, odolá -
přízvučník čili časoměrci?
je zodpovězena. (Připomeňme jen, že prozódie Kollárovy Slávy dcery je obojí, Předzpěv v časomíře a ostatní zpěvy v přízvučné prozódii, Kollárův pohled byl dán též tím, že psal sice česky, ale byl původem Slovák, tedy cítil jazyk jinak).

Nakonec se Jakobson ještě rozhlíží po češtině podobných jazycích, latina a arabština se liší od češtiny umístěním přízvuku (v latině na druhé či třetí slabice, v arabštině na první dlouhé, v obou řečech „tíhne přízvuk k délce“), „v češtině a maďarštině je přízvuk spjat s mezislovním předělem a mezislovní předěl je fonologickou bází českého veršového rytmu“ (s. 246) (na rozdíl právě od latiny a arabštiny) a to je relevantní, rozhodující. Přízvuk je spjat s hranicemi slovních celků rovněž v perštině, nicméně perský přízvuk připadá na poslední slabiku slova.

pokračování (IV)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/roman-jakobson-poeticka-funkce-iv/