Roman Jakobson / Poetická funkce (I)

Roman Jakobson / Poetická funkce

Jak uhrančivá je osobnost Romana Jakobsona, sezná čtenář souboru jeho prací, vydaných pod názvem Poetická funkce hned od prvních stránek, kdy jej zasáhne perspektiva jeho přístupu, integrující numiciózní práci s detailem fonologických a sémantických souvislostí zvukové stránky verše na straně jedné, na straně druhé širokým rozletem, zahrnující pohledy kontextu literární historie a její vědecké reflexe, ale i souvislosti dalších kulturních oborů nejen v české, ale i slovanské a evropské úrovni, vlastní analýzy a polemiky s jinými názory i různé, vždy překvapivé způsoby uchopení pojednávaného tématu.

Tak jako je pro Jakobsona klíčovým pojmem opozice (nikoli vůči něčemu, jak to slovo snad vnímáme dnes, „někdo je v opozici“, „politická opozice“, nýbrž vzájemný dialektický vztah dvou prvků), či antinomie, tak můžeme v jeho práci vidět analytickou pregnantnost a zároveň básnický vzlet, bez něhož by takovéto porozumění literárnímu dílu nebylo možné, a dokonce humor, když v anekdotách, skazkách, příbězích či postřezích (dokonce „z tramvaje“) zapůsobí dojmem, který okomentoval jeden z čtenářů v komentáři ke knize na internetu jako srozumitelnost, přestože se jedná o vědecké pojednání nejvyšší třídy. Emoce jako východisko Jakobsonova pohledu na skutečnost, jinak jen zdánlivě nepřítomné v textu vědeckého pojednání, si čtenář výboru studií o literárních tématech uvědomí hned v Dodatku k Úvodu – Přípitku z r. 1969, který pronesl coby apoteózu české kultury a výraz lásky k naší zemi na konstantinovském sympóziu v Praze. K tomu se ale ještě vrátím.

Této skutečnosti jsem si byl vědom už takřka před půl stoletím, kdy mě fascinoval rozbor Máchova verše o hrdliččině hlasu (zde na s. 477, nevyznačuji kurzívou, tenkrát jsem nevěděl, že se studie takto jmenuje, znal jsem ji zprostředkovaně), překračující běžnou „laboratorní analýzu“ verše, jakou jsem znal třeba z (jakkoli vynikajících) rozborů Jana Mukařovského, u Romana Jakobsona však průnikem do nejžhavějšího jádra/podstaty básníkova sdělení podobného zasvěcení do tajných nauk, tajům hermeneutiky či kabaly. Nezapomenu, jak se opakovaně vracel, zřejmě fascinován podobně jako já, k eseji o Baudelairových Kočkách na svých domácích seminářích Vladimír Binar, s prodloužením těchto návratů do pozdních nočních hodin při návratech z našich oblíbených restaurací pod jasnou oblohu.

Podobného intenzívního zážitku se mi dostalo snad jen po četbě Husserlovy Krize evropských věd, Lao C´ovy Tao te ťing  či Mýtu o Sisyfovi Alberta Camuse (který podobným způsobem jako Jakobson nad ostatními literárněvědnými analýzami čněl nad vším, co jsem četl z existencialistické filozofie, snad s výjimkou Kierkegaarda, který jí samozřejmě předchází). Společnou s tou poslední uvedenou knihou při četbě této knihy byla skutečnost, že ji čtu pod určitým časovým tlakem: Ta Jakobsonova mi přišla do jičínské Knihovny Václava Čtvrtka z Vědecké knihovny v Olomouci na kratší dobu než je ta běžná (na pouhé tři neděle, což při více než sedmisetstránkovém špalku bude znamenat takřka sto stránek hutného textu četby denně, mám-li mít stejný čas na zpracování komentáře a dva tři dny rezervu), na Mýtus o Sisyfovi jsem měl určený čas od večera, kdy jsem jeho strojopisný opis dostal do ruky, do druhého rána či dopoledne, a to ještě pod vlivem značného množství alkoholu, který jsem spolu s ostatními účastníky Binarova semináře právě zkonzumoval. Přesto se četba spisu (podobné to bylo s Lao C´, kde jsem v pokusu s jedním chinologem o překlad několika prvních veršů z originálu dospěl k pro mě převratnému poznání) stala mezníkem v celém mém dalším intelektuálním životě.

Rozměr přínosu Romana Jakobsona nejen lingvistice, ale i – nebojím se říci – světové kultuře, může být čitelný již z textu na záložce, který sleduje Jakobsonovu cestu od ruského formalismu, „první z literárněvědných škol, které se věnovaly systémovému studiu slovesnosti jako umění“ do Prahy (v roce 1921), kde se začlenil „do vědeckého života i do moderních uměleckých sdružení (Devětsil, onu podvojnost považuju za nesmírně důležitou), s V. Mathesiem založil Pražský lingvistický kroužek, „jedno z evropských středisek myšlení o jazyce a kultuře“ (mj. důležité rozvinutí fonologie s N. S. Trubeckým) a před nacististy unikl přes Skandinávii do USA (1942), kde se stal (mj. coby profesor slavistiky na Harvardské univerzitě a Massachusettském technologickém institutu) „protagonistou bouřlivého poválečného rozvoje západní slavistiky a dalšího propracování a mezioborového působení strukturalistické metodologie“, která ovlivnila humanitní vědy v evropských zemích, přičemž „lingvistika se za jeho účasti stala jedním z východisek obecné nauky o znacích, sémiotiky.“ Životní trasa Moskva (Moskevský lingvistický kroužek, vedle OPOJAZu v St. Petersburgu jedno z center školy formalismu, Rusko) – Praha (Československo, PLK) – Harvard (USA) a zpětné ozáření myšlení Evropy v interdisciplinárním kontextu básnictví – jazykověda (zvl. fonologie) – sémiotika (kybernetika, biologie) je fascinující obrazec vědce a myslitele, překračující běžné formáty i velkých osobností vědy.

Kdo si nepřečetl záložku, v Úvodu (jeho autorem je Felix Vodička, přední osobnost českého literárního strukturalismu) si může v textu precizovat tuto souvislost, vycházející z pražské lingvistické školy, kterou sám Jakobson označoval za „plod symbiózy české a ruské mysli“ (s. 9) a její specifičnost vyvozoval z toho, že „v soustavném celku reflektovala i nové ideje západní lingvistiky (Saussurovy školy i lingvistiky americké)“, i z faktů kulturně geografických: »Československo leží na rozcestí rozličných kultur a historická svéráznost jeho kultury tkví odedávna, snad od dob cyrilometodějských, právě v tvůrčím sloučení potoků, jejichž zřídla jsou si vzdálena. V místní křížení rozmanitých, někdy dokonce protichůdných proudů je velký půvab českého umění a ideologie v nejplodnějších úsecích českých dějin«“ (s. 9–10). Cituji (zprvu autora této předmluvy Felixe Vodičku, a poté i Romana Jakobsona), protože bych to nedokázal říci lépe, jen bych slovo „ideologie“ dnes nahradil vzhledem k jeho dnešnímu významu slovem „ideje“. Za fascinující považuju právě onen moment „vzdálených zřídel“ a „protichůdných proudů“, které se plodně slučují v nová kulturní řečiště, přičemž v tomto odstavci byly naznačeny zdroje, v předchozím pak další vývoj.

Četbou Jakobsonových lingvistických, literárněvědných a kulturologických studií se náhle ocitneme jakoby v jiném světě. V bibliografickém údaji o „nezničitelnosti“ pout autora mezi sebou a československým světem čtu jméno Angela Marii Ripellina, profesora slavistiky v Římě, překladatele Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta či Jana Zahradníčka do italštiny, propagátora české kultury (autor mimořádných esejů Praga magica, Magická Praha, 1978, 1992), s nímž Jakobson mluvil v Římě, jinde jsem zaregistroval jméno Franka Boldta, německého historika, který v Evropě propagoval Jana Husa (působil v jeho památníku v Kostnici) a později (než jsou datovány Jakobsonovy texty, v roce 1992) se přestěhoval do Čech (do Chebu, toto město má pravda rovněž německé kořeny); zde uváděn mj. v souvislosti s překladem Základů českého verše do němčiny a soustavnou pozorností vůči dvěma verzím studie (1923, 1926). Jiná jména zakladatelských či jinak významných osobností vědy jsou rozeseta v poznámkách po celé knize – Ferdinand Saussure (zakladatel moderní lingvistiky), Rudolf Carnap (jeho téma: logická analýza řeči, jíž se překonává metafyzika, autor knihy Logická výstavba světa, Der logische Aufbau der Welt), Ch. S. Peirce (americký matematik, filozof, zakladatel sémiotiky), Edward Sapir (profesor antropologie a lingvistiky na amerických univerzitách, mj. Yale, popsal vymírající jazyky v Americe) – ale samozřejmě i ve vlastním textu, v několika případech dokonce jsou některá jména uvedena coby spoluautoři jednotlivých studií, tak u Baudelairových Koček čteme jméno další ikony moderní vědy, francouzského etnologa Clauda Lévi-Strausse, zakladatele strukturalismu v etnologii, spoluzakladatele Svobodné francouzské univerzity v New Yorku (zde se seznámil s Jakobsonem), autora knih jako Myšlení přírodních národů či Smutné tropy, z nichž ta druhá byla přeložena i do češtiny a populárních již v šedesátých letech (ostatní vyšly česky až v létech devadesátých). A konečně se nacházíme v dobré společnosti těch, o nichž Jakobson píše, světových básníků a myslitelů – zahrnující „literatury slovanské (Puškin, Majakovskij, Mácha, Mickiewicz, Slowacki, Norwid, Kráľ, Botev, Blok aj.), literaturu francouzskou (Baudelaire), německou (Höderlin, Brecht), anglickou (Shakespeare), americkou (Poe), literatury moderní, ale i staré (Ktož jsú boží bojovníci).“ (s. 14, další uvedu v přepisu obsahu, a ovšem v dalším komentáři)

Podstatný je onen úhel pohledu, postoj, s nímž Jakobson přistupuje k pojednávanému. „V jeho studiích se citují čeští spisovatelé a česká díla zcela samozřejmě vedle jmen a děl světové literatury; dával takto hodnotám české literatury internacionální platnost.“ (s. 15) K tomu zcela jistě přispívá i skutečnost, že Praha byla (vedle Berlína a Paříže) jedním z míst, které byly průsečíkem kultury, neřekl jsem ještě, také německo-židovsko-české, což můžeme vnímat jako jednu z dalších vrstev tohoto unikátního amalgámu, vedle ještě dalších, např. italsko-francouzských souvislostí (z dob renesance a doby Rudolfa II., ale i právě evropské avantgardy), a možná i jiných (Hus a anglické a francouzské univerzity, Komenský a jeho prostřednictvím nejstarší vrstvy biblické, tedy řecké a hebrejské kultury), kulturu staroslověnskou (tj. opět souvislost řecko-slovanská) atd.

Na řadě dalších míst pak se plynule pohybujeme po celé Evropě či mimo ni uváděním příkladů z folklóru, lidových písní, klasických literárních památek, a to v různých rovinách (synchronní či historické, analýze textu či vědecké reflexi problému) a úrovních (od fonologie přes morfologii a syntax k lexiku, od jednotlivých jevů ke kánonu), a to často v neočekávaně vzdálených míst, jichž se interpret chopí. Tak prozódie středověkého husitského chorálu je konfrontována s moderní českou poezií, u Legendy o svatém Prokopu Jaroslava Vrchlického se srovnání se starou památkou, tématem církevněslovanské kultury, přímo nabízí. Čtenář odborné literatury je zvyklý pohybovat se většinou v jednom uzavřeném oboru, u Romana Jakobsona vidím v jeho přístupu zároveň onen přesah, který se začal prosazovat vlastně až po druhé světové válce (možná až v 60. letech), kdy poukaz na neprodyšnost stále úžeji specializovaných oborů (nastartovaný vlastně už renesancí) byl vystřídán požadavkem na „příčné vědy“.

Vrátíme-li se  si pak, stále ještě k první stránce textu „Úvodem“, učiníme si – v přiblížení o jeden krok (z Evropy do Prahy, jak už výše částečně zmíněno) – alespoň zběžnou představu o významu zmíněného Pražského lingvistického kroužku, založeného v roce 1926, který integroval „hegelovské pojetí struktury a dialektického vývoje“ (což je sice podobný zdroj, nicméně na hony vzdálený tzv. „dialektickému materialismu“, hlásanému později sovětskou mocí, která naopak tuto avantgardu drsným způsobem likvidovala) s tradicí české lingvistiky a uměnovědy (Zubatý, Hostinský, Zich). Je paradoxem, že poválečný vývoj v Československu znemožnil (v roce 1957) Jakobsonovi navštívit zemi, kterou si zamiloval a v níž se zrodila jeho vědecká platforma (velké problémy měl třeba Viktor Šklovskij, ruský formalista, či Velemir Chlebnikov, jehož Jakobson nazval největším ruským básníkem století).

A ještě poslední charakteristika z Úvodu, tentokrát samotného autora textů sborníku: „Jakobsona charakterizuje šíře zájmů filologických, literárních, folkloristických, etnografických, estetických, zájmů o problémy starých i nových kultur, především slovanských. Přitom však tuto šíři zájmů vyznačuje jednota vědeckého aspektu, který dal všem jeho pozorováním vědeckou průbojnost a naléhavost.“ Jestliže klíčovým úběžníkem je věda, neznamená to, že ta Jakobsonova bylo akademické, „suché“ zkoumání, naopak. V dodatku k Úvodu: Přípitku z r. 1969 vyjadřuje R. Jakobson na závěr konstantinovského sympozia v Praze r. 1969 už výše zmíněnou lásku a úctu k zemi, které „za tolik vděčím“, vyzdvihl to, co na ní oceňuje, což je zajímavé právě z úhlu pohledu současného místa, kde Jakobson žil.  Amerika, kde je dnes ideálem „úspěšný člověk“, sportsmen nebo byznysmen, by velké osobnosti české kultury označila za ztroskotance: Konstantin, který se musil jít ospravedlnit do Říma, Hus, který byl upálen, když se odmítl podřídit tomu, co mu vnucovali, Komenský, který musil opustit svou tolik milovanou vlast. Čechy jsou země, kde kultura je domovem víc než kdekoli jinde a lingvista, který má za sebou dráhu světově úspěšného vědce, odkazuje své dílo „právě této české zemi, bez níž bych je nikdy nebyl mohl vytvořit“. Její velikost si uvědomoval, snad jako cizinec „trochu více než ti, kdo se tu narodili, vyrostli a jimž se tu prostě jevilo prostým a samozřejmým i to, s čím by se nesetkali nikde na světě“ a připíjí „na krásu české země, která mě uchvátila už skoro před padesáti lety“.

Můžeme si jen postesknout, nikoli snad nad tím, že by v Čechách dnes bylo málo kultury, ale nad podmínkami, které tato země, která byla kulturou stvořena, pro kulturu jsou.

A s tím souvisejí i osudy vydání této knihy. Jakobsonovo dílo v Čechách/Československu nemohlo být vydáváno a teprve nyní, podobně jako v některých jiných případech mnohdy s velkým skluzem (příklady můžeme vidět na každém kroku, a nejen ty „polistopadové“ jako dílo J. Koláře, ale i starší, nedávno jsem byl na přednášce o Sebraných spisech F. X. Šaldy, tristním osudu největšího českého kritika) znovu po sedmdesáti letech vychází, zatímco ve Spojených státech vyšlo jeho kompletní dílo v pěti svazcích. Je zde tedy ona vrstva originálních textů, někdy komplikovaná i dalšími jazykovými souvislostmi, např. u Základů českého verše existujícího ve dvou verzích, ruské z roku 1923 (vydané Moskva-Berlín) a české o tři roky pozdější, svízelné nicméně svou jazykovou podobou („autor po nedlouhém pobytu ve svém novém působišti neovládal ještě dostatečně české vyjadřování, byť s lingvistickou problematikou češtiny byl mimořádně dobře seznámen“, s. 730), úvod nicméně byl přidán z anglického výboru SW 5; další vrstvou je výbor z Jakobsonova díla připravený v šedesátých letech, ale nevydaný (sem se váže i onen Přípitek z roku 1969), a konečně o dalších více než pětadvacet let pozdější vydání, v němž si může nyní český čtenář přečíst Jakobsonovo dílo v reprezentativnímu výboru. A v mém případě přidejme ještě další dvě desetiletí, než jsem se k této knize propracoval.

Kniha je rozdělena do pěti oddílů (dle záložky): I. Teoretické práce o podstatě literatury (o „poetické funkci“) z meziválečné i poválečné doby – lingvistická poetika, výzkum „gramatiky poezie“. II. Samostatné pojednání Základy českého verše s průkopnickou koncepcí fonologické analýzy prozodických systémů. III. Hlavní práce o slovesnosti českého středověku, jmenovitě o staroslověnském období a o poezii 14. stol. a doby husitské. IV. Studie o novější české a slovenské literatuře od romatismu po Voskovce a Wericha (s pozoruhodnými rozbory umělecké výstavby zejm. Máchova Máje a Erbenovy Kytice). V. Řada ukázek z obsáhlého Jakobsonova výzkumu básnických výtvořů světové literatury; je tu plno jemných a nápaditých pozorování o nejrůznějších uměleckých postupech, o členění básní, a na tomto základě o duchovním kosmu básnických osobností, jako jsou Puškin, Poe, Baudelaire, Blok, Yeats, Pasternak aj.

Uvedu ještě přehled obsahu, na němž je nejen členění (a její rytmus, logika uspořádání) knihy, ale i jednotlivá témata ještě patrnější (vynechám jen údaje o paginaci):

Úvodem
Dodatek k úvodu: Přípitek z r. 1969

I)
Co je poezie?
Problémy zkoumání iteratury a jazyka (s J. Tyňanovem)
Dominanta
Hledání podstaty jazyka
Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch
Lingvistika a poetika
Poezie gramatiky a gramatika poezie
Podprahové pořádání jazykových prvků v poezii
O realismu v umění
O překladu veršů
Úpadek filmu?

II)
Základy českého verše

III)
Český podíl na církevněslovanské kultuře
O cestách k české poezii gotické
Verš staročeský
Dvě staročeské skladby o smrti
Středověké fraškovité mystérium (Staročeský Mastičkář)
Úvahy o básnictví doby husitské
Ktož jsú boží bojovníci
Usměrněné názory na staročeskou kulturu
Češství Komenského

IV)
K popisu Máchova verše
Máchův verš o hrdliččině hlasu
Máchova báseň na polském pozadí
Poznámky k dílu Erbenovu
Gramatická struktura veršů Janka Kráĺe
Glosy k Legendě o sv. Prokopu Jaroslava Vrchlického
Ruský pramen české komedie (Bratři Čapkové, Ze života hmyzu)
Konec básnického umprumáctví a živnostnictví
Dopis Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi o noetice a sémantice švandy

V)
Socha v symbolice Puškinově
Jazyk v akci
Baudelairovy kočky (s C. Lévi-Straussem)
Dívka zpívala. Rozbor jazykové výstavby básně Alexandra Bloka
Yeatsovo Soužení lásky v letu let (se S. Rudym)
O generaci, která promrhala své básníky
Kontury Glejtu

Takto rozsáhlý reprezentativní výbor ve své genezi skrývá (mám přitom na mysli i rozsáhlost Jakobsonova záběru zájmu i samotný osud českého vydávání jeho díla) i komplikovanost jednotlivých zdrojů. Tak bylo třeba se rozhodnout pro způsob převzetí (už s Boldtem zmíněné) studie Základy českého verše, která byla publikována v roce 1923 rusky (Berlín-Moskva) a česky v roce 1926 v Praze (v pětisvazkových anglických Vybraných spisech označovaných SW, tj. Selected Writings, The Haque-Paris-New York, Mouton, 1962-1988, v SW5, tam je uveden úvod českého vydání anglicky), vzhledem k tomu, že „autor po nedlouhém pobytu ve svém novém působišti neovládal ještě dostatečně české vyjadřování“, musel editor řešit svízel jazykové podoby (vycházel z této české verze), např. četné rusismy aj. řešit svébytným způsobem (viz Údaje k jednotlivým textům, s. 730).

Nemohu reprodukovat komplikovanost celého projektu popsaného v Ediční poznámce, uvedu alespoň skutečnost, že v druhé půli šedesátých let editor Poetické funkce Miroslav Červenka připravil pro nakladatelství Čs. spisovatel v edici Dílna „výbor z Jakobsonových prací o literatuře; měl ani ne poloviční rozsah knihy dnešní“. Projednáno s autorem, kniha s názvem Slovesné umění a umělecké slovo s úvodem F. Vodičky „byla vysázena, zkorigována, vytištěna, svázána“, v posledním stádiu (v roce 1970, vročeno ale už jako 1969) pak „v rámci tehdejší činnosti I. Skály aj. Pilaře zlikvidována“. Reprint vydán pod titulem Studies in Verbal Art. Texts in Czech and Slovak, Československá společnost pro vědy a umění v USA a slavistická katedra Michiganské univerzity (1971, původ knihy bylo třeba skrýt, takže zbavena úvodu, ediční poznámky ad.), další pokusy vydat alespoň něco v Čechách (v Odeonu) selhaly, následovaly další potíže. Etc. etc. Takže i vzhledem k předchozímu řečenému (i neřečenému) se u vydání v Nakladatelství H+H jedná o unikátní publikaci, hodnou pozornosti.

pokračování (II)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/roman-jakobson-poeticka-funkce-ii/