Robert Fulghum

Robert Fulghum
někdejší seminárky studentů LG

Je to jen docela obyčejný dar, nic na tom není; jen ten můj rozverný, dovádivý duch plný forem, postav, tvarů, předmětů, ideí, předtuch, pohybů a zvratů: tyto jsou plozeny ve výdutině paměti, vyživují se v lůně blány mozkové a rodí se, když dozraje čas.
(William Shakespeare)

Je označován jako filozofický král této generace. Sám osvětluje: Nevěnuji tomu žádnou pozornost. Co je důležité je to, co si myslíte o sobě, ne to, co je napsáno na papíře. Říkají, že jsem reinkarnací „něčeho dalšího“ a já říkám ne: Já jsem stále Robert Fulghum. Nejsem velký spisovatel a nedostal jsem Nobelu nebo Pulitzerovu cenu, ale vyhrál jsem „Cenu ledničkových dveří“.

Ze života Roberta Fulghuma

Robert Fulghum (nar. 1933), bývalý kovboj, folkový zpěvák, obchodní agentu, barman, učitel kreslení, dnes proslulý, mezinárodně známý spisovatel je autorem útlých knížek, které některým z nás v dnešní době přicházejí vhod. Sám o sobě nejraději tvrdí, že je lidovým filozofem, přemýšlejícím o těch nejobyčejnějších lidských věcech. Na svém literárním kontě má zatím šest knih. Nyní žije na Krétě, kde pracuje na románové trilogii. Celkem prodal více než 15 000 00 kopií v 93 zemích a byl přeložen do 27 jazyků.

Fulghum řekl, že na způsobu jako prodat miliony knížek se naučil jednu nebo pár věcí o pokoře, věci se soustředí na několik zkušeností:
Byl jsem v Miami. Hrál jsem rock-and-roll ve skupině The Rock Bottom Remainders s dalšími autory. Hráli jsme pro charitativní účely, ale nebyli jsme špatní. Já jsem hrál na kytaru a mandolínu. A pokud nevíte, jak mandolína zní nebo jak na ni hrát, nemůžete s vážností říci: „Já jsem nejzajímavější hráč na mandolínu, jakého jste kdy slyšeli…

Fulghum nevidí sebe jako velkého spisovatele. Možná v některých pohledech, stěží vidí sebe jako spisovatele vůbec. Spíše je někdo, kdo má myšlenky, o které se podělí a lidé je chtějí slyšet.
Nechtěl jsem být spisovatelem. Je to něco, co přišlo po tom, když mi bylo 50 let. Já jsem vždy měl život, jaký jsem chtěl, a manželku, jakou jsem chtěl, a v tomto věku jsem měl docela jasno o tom, co je důležité. Úspěch mého psaní přišel, jako když najednou objevíte bohatého strýčka, který vám nechá vlak plný kladiv. Myslím, kolik kladiv můžete použít? Je to čokoládový sirup. Je to něco navíc.

Co autor odpovídá, když se ho lidé ptají, co dělá pro život?
Zeptám se jich téměř vždy, co myslí tou otázkou. Chcete vědět, kde získávám peníze nebo z čeho mám radost? Získávám peníze z burzy. Protože já všechny peníze z mých knih daruji. Takže tuším, co bych mohl říci v tomto případě – jsem makléř. Ale opravdu nemám nic co dělat s akciemi. Když se zeptáte, co mě opravdu těší, vrátím se ke dvěma věcem. První – nikdy jsem nic neměl z cestování. Druhá je pěstování bonsají. Míval jsem velkou sbírku a potom jsem začal hodně cestovat kvůli psaní a vedlo to ke zničení poloviny z nich a zmrzačení zbytku, tak jsem je daroval. A nyní jsem je začal pěstovat znovu. Vátím se zpátky k malování, kterému jsem se dlouho nevěnoval a budu mít čas pěstovat bonsaje – protože je pěstuji ze semen – to je 25-letý projekt. Takže můžu říci. Jsem Bonsai Osoba.
Dělat něco jen pro vydělávání peněz v životě není vždy nejlepší scénář. Myslím, že nejtěžší věc pro mnoho lidí je pochopit to, co je opravdu výjimečné a být schopen dělat to, co opravdu milujeme a být za to placen. Je skoro lepší to nedělat, protože to budete nenávidět, protože to musíte. Spousta lidí by chtěla být umělci, i kdyby se nemuseli živit. Takže musíte být opatrní, abyste v životě dělali to, co milujete.

Nějaký čas žil autor v Utahu a také bydlel se svou ženou na houseboatu na Lake Union v Seatlu. Říká: Opravdu mám rád život na vodě. Nevím, proč to mám rád, možná, protože jsem vyrostl v Texasu a nebyla kolem voda. A mám rád otevřený prostor, což je spojeno s vodou a mám rád život v komunitě lidí, spíše než na zemi. Je to jako život v letním kempu dospělých po celý rok. To je úroveň života, která je velmi příjemná. Houseboat není velký – ale pro mě a mou ženu je docela pohodlný. Nemůžete mít mnoho vybavení, avšak nemusíte sekat trávu a nemusíte hrabat listí. To je velmi rozumné.

Je to možná realita stísněného života na vodě, co přimělo Fulghuma zredukovat jeho osobní knihovnu.
Vzal jsem do knihovny přátele a rodinu. Zkusil jsem narovnat své knížky na velmi malou hromadu. To, co jsem chtěl číst znovu, znovu a znovu. Pochopil jsem, že tady leží v našich policích mé oblíbené knížky. Nevím, co jsem dokázal. Ale moje děti a mnoho přátel si vzali mnoho z nich.

Jeho pojetí toho, co je pro něj důležité, je v knihách, které udržují to, co chce, zatímco se kolem vše mění:
Měl jsem sklon získat knihy o umění více než cokoli jiného. Zajímám se o vizuální věci. A astronomické knížky. Věci, které hledáte znovu a vidíte v nich něco nového.
Čemu já vlastně věřím? Čemu nejzákladnějšímu, v jádru samé podstaty? A co je zdrojem takové víry? Kde se ber? Jsou to kořeny. Coby dítě mě naučili křesťanskému světovému názoru v pojetí baptistického kostela. Na univerzitě mi tento názor překryli nejprve Thoreau, potom Platón a Sokrates a nakonec Emerson a unitáři. V jednadvaceti už jsem měl ve všem jasno, nebo jsem si to aspoň myslel.
Omluv proto netřeba. Ničeho nemusím litovat. Mé názory pro mě mají cenu proto, že jsem v laboratoři vlastní mysli experimentoval se směsicí myšlenek těch, co byli přede mnou. A výsledky jsem otestoval na svém vlastním životě. V jedenadvaceti jsem nakreslil abstraktní mapu, která vycházela ze závěrů jiných lidí. A v šedesáti jsem pak dal dohromady praktického průvodce vycházejícího z mé vlastní zkušenosti.

Knihy Roberta Fulghuma

Robertu Fulghumovi začaly vycházet knihy, když mu bylo 51 let, tedy když se ocitl na samém vrcholu svého zralého věku a měl pocit, že už má právo čtenářům něco říkat. Navíc o to sám vůbec neusiloval, ale byl o vydání svých knížek nakladatelem požádán.

Díla:
Všechno, co opravdu potřebuji znát jsem se naučil v mateřské školce (All I Really Need T Know I Learned In Kindergarten: Uncommon Thougts On Common Things)
Už hořela, když jsem do ní lehal (It Was On FIre When I Lay Down On It)
Ach jo (Uh-Oh: Some Observations form Both Sides of the Refrigerator Door).
Možná, možná ne (Maybe, Meybe Not: Second Thougts From A Secret Life)
Opravdová láska (True Love)
Slova, která jsem si přál napsat sám (Words I Wish I Wrote / A Collection Of Writings That Inspired My Ideas)

Příběhy Roberta Fulghuma jsou zcela obyčejné, ze zcela obyčejného prostředí a o obyčejných lidech. Píše drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filozofické postřehy z každodenního života. Fulghum píše způsobem, který oslovuje v člověku to lepší, dává smysl těm nejnepatrnějším věcem světa a navádí člověka k radostnému prožívání.
Vše co potřebuji jsem se naučil v mateřské školce byla první kniha a odstartovala „vlak plný kladiv.“ Eseje z mateřské školky se dostaly do ilegálního tisku a mají svůj vlastní život, pohybují se kolem a dostávají se na dveře ledniček a pracovní stoly, lidé si je kopírují. Robet Fulghum vydal tuto sbírku povídek, každodenních úvah a zamyšlení o lidském životě v roce 1988 v New Yorku. Malé povídky o malých, ale důležitých součástech života si prý Fulghum léta schovával do šuplíku. O rok později mu vyšla druhá kniha – Už hořela, když jsem si do ní lehal – opět sbírka drobných příběhů a zamyšlení. Není divu, že se brzy po vydání staly nejvyhledávanějšími knihami nejen Američanů, ale posléze všech lidí, které baví čtení a uvažování nad věcmi obyčejnými i neobyčejnými. Vyšla i třetí kniha – Ach jo aneb Některé postřehy z obou části (dveří) ledničky. Čtvrtá knížka – Možná, možná ne – vyšla v srpnu 1993 a téměř současně u nás. Slávu a čest svým četným čtenářům projevil v knize Opravdová láska, v níž se poklonil faktickému zdroji svých příběhů, a to jsou je ho čtenáři. Zatím poslední knížka Slova, která jsem si přál napsat sám (rok 1997) pokračuje v linii návratu k pramenům, z nichž v životě čerpal. Každého člověka a jeho myšlenkový svět utvářejí knihy, které četl a lidé, s nimiž se setkal. Za zmínku stojí, že celý autorský honorář Slov jež si přál R. F. napsat sám byl dán na Human Rights Watch (organizace hájící lidská práva.)

Fulghumův „přehled“ Slov jež si přál R. F. napsat sám je napsán velmi dobře. Ale více je důležité, že inspiroval další autory. To je jeho měřítko úspěchu. Chce inspirovat další spisovatele, aby dali výnosy z jejich knih na HRW. To je to, čeho chce dosáhnout.

Robert Fulghum a český jazyk

F. R: Moje knihy mají pozoruhodný úspěch v češtině. Jsou to nejlépe prodávané anglicky psané knihy v Čechách. Tak jsem se zamyslel:„Proč tomu to tak je?“ Když jsem přijel do Prahy, na mé autogramiádě byla neuvěřitelná fronta. A vypadalo to, že tak tomu je stále. Tak jsem se postavil na konec fonty a přemýšlel, že tito lidé vždy stáli frontu na chleba, maso nebo cokoli. Pozdravil jsem ženu, která stála ve frontě. A ona řekla: „Ou. Robert Fulghum.“ A já jsem řekl. „To jsem já.“ A ona vytáhla knihu a podívala se dozadu a řekla: „Ne, on vypadá mnohem lépe než vy.“

Zkušenost v České republice ještě nekončí. Ten večer jsme byli na velkém banketu, který pořádala nakladatelka. A já jsem se zeptal: „Proč jsou moje knihy tak dobře přijímány v České republice?“ A ona se mě zeptala, jestli chci vědět pravdu. Já řekl, že ano. A ona řekla: „Protože váš překladatel je mnohem lepší spisovatel než vy.“ A jak jsem to měl vědět – neumím číst česky.

Životní krédo

Robert Fulghum má oproti jiným populárním hvězdám jednu výhodu: všechno na sebe ve svých knížkách poví. Netají ani ty nejskrytější pohnutky, které nejsou vždycky jen dobré. Neskrývá své nápady, o které by se mnozí nepodělili ani se svými nejbližšími. Nestydí se přiznat ke svým slabostem. Dokáže být upřímný tak, že tím druhé nadchne. Umí ze svých vniternějších pocitů vyslovit to, co je nám všem společné a povědomé – něco, k čemu se společnými silami upínáme.

V čem vlastně je jeho síla kouzlo, jakési fluidum? Vždyť neříká nic, co bychom už dávno nevěděli, co nemá každý sám za sebe rozmyšlené. Navíc bývá mírně „americky“ hysterický, sentimentální a až příliš osobní. A přece jako by se nás ve svých nejlepších okamžicích dotýkal nějakým prazákladním poznáním, s nímž se můžeme ztotožnit, jako by dával recept na překonání bolesti. Snad je to tím, e o takových věcech se obvykle nemluví, alespoň ne ve stavu příčetné střízlivosti.

FR.: Náhodou po mně v postgraduálu chtěli, abych napsal své krédo – shrnutí všeho, o čem jsem přesvědčen. Úkol: někam se umístěte v řádu věcí. Kde vlastně stojíte? Žádný problém. Přece už mi to bylo jasné. O čtyřicet let později jsem si tlusté pojednání přečetl a musel jsem se smát. Příliš upovídané a nabubřelé. Jako kdyby hloubka a význam myšlenky závisely na délce slov. I tak ale z textu vyplývá, že to mladý spisovatel tenkrát myslel upřímně, i když to s tím svým nitrem trochu přehnal.

V posledních čtyřiceti letech jsem své krédo mnohokrát přepisoval. Někdy to bylo cvičení zachycující osobní zrání, ale častěji jsem to spíš psal, protože nastaly zlé časy. V padesáti jsem sahal k jednoduchosti, který by byla protipólem oné dřívější složitosti, a napsal jsem shrnující esej, ve které jsem tvrdil, že všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Že bych měl být stručnější, mě napadlo u benzínové pumpy. Naplnil jsem svoje stařičké auto superskvělou vysokooktanovou šťávou. A moje rachotina si s tím nevěděla rady. Běhal jí z toho mráz po zádech – na každé křižovatce prskala a při jízdě z kopce se ozývalo rachocení. Chápal jsem to. Mně a mé duši se občas stane něco podobného. Přesycený informacemi mi potom po zádech běhá mráz, prskám na každé křižovatce života, kde se musím nějak rozhodnout, tam toho buď vím příliš mnoho, nebo naopak příliš mulo. Zmapovaný život není žádná sranda. Tehdy jsem pochopil, že už vím většinu toho, co je potřeba k životu vědět – a není to až tak těžké. Všechno to vím. A vím to už velmi dlouho. Žít podle toho – to je něco jiného, že?

Toto je tedy moje krédo:

Všechno, co opravdu potřebuju znát, o tom jak žít, co dělat a jaký vůbec být jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholku hory nazvané postgraduál, ale na pískovišti ve školce. Naučil jsem se tam toto:

- O všechno se rozděl.
- Hraj fér.
- Nikoho nebij.
- Vracej věci tam, kde jsi je našel.
- Uklízej po sobě.
- Neber nic, co ti nepatří.
- Když někomu ublížíš, řekni promiň.
- Před jídlem si umyj ruce.
- Splachuj.
- Teplé koláčky studené mléko ti udělají dobře.
- žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
- Každý den odpoledne si zdřímni.
- Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
- Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takové.
- Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
- A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.

Tak to byla ta esej, o které lidé většinou hovoří „Ta o školce.“. Někdy v roce 1985 se začala šířit v USA. Pár lidí si ji zavěsilo na ledničku, dostala se na nástěnky v kancelářích a na pracovištích, lidé si ji kopírovali v New Yorku až po San Francisko. Jako by to nestačilo, rozběhla se do světa, byla přeložená nejméně do 30 jazyků (kromě světových např. do korejštiny, finštiny, ruštiny, maďarštiny, bulharštiny a též hebrejštiny). Esej visí na chodbách Kongresu Spojených států, na stěnách škol i ve vězeňských celách. Najdete ji v nejmodernějších vědeckých laboratořích, v čekárně u doktora i v kancelářích šéfů. Jednou se objevila na telefonních účtech šesti miliónů zákazníků společnosti Soughwestern Bell. Viděli ji v Sudánu, Jižní Africe, Číně i na Novém Zélandě. A jakoby to nestačilo, jedna středoškolačka „To o té školce“ pojala jako výšivku, přihlásila ji do soutěže šikovných rukou a její práce vyhrála první cenu na veletrhu ve stádě Idaho. Tak se zrodila kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce s esejí „o školce na začátku. Kromě ní jsou v knize samé krátké úvahy o obyčejných všedních věcech podané nevšedním pohledem. Není divu, že po období extravagantních a rafinovaných děl si tolik Američanů zamilovalo útlá, jednoduchá díla, které oslovují člověka a povzbuzují ho na cestě ke krásnějšímu a lepšímu životu.

RF: Průhledná vrstva názorů a přesvědčení se stává autoportrétem namalovaným slovy. Na mých nahromaděných textech je něco průhledného. Když se pod své výroky podívám hodně hluboko, spatřím tam ve spodních vodách myšlenky druhých. Sice jsem se velmi snažil, abych promlouval vlastním hlasem, ale teď si uvědomuji, že hodně z toho, co jsem napsal, není ani originální ani jedinečné. V mých větách jako ozvěna znějí výroky jiných lidí, moje věty je imitují. I tímto poznáním si již přede mnou nad vlastními myšlenkami prošli mnozí. Své myšlenky totiž neustále přebíráme, recyklujeme a obnovujeme.

Robert Fulghum o knize Slova, která jsem si přál napsat sám:
V tomto duchu si já prošel staré deníky záznamníky, které si schovávám od svých sedmnácti, a vybral jsem slova jiných, která vidím ve vrstvách pod svým vlastním krédem. Je to stejné jako s touživou nahrávkou – musím z praktických důvodů přistoupit k výběru – vše se to musí vejít do knihy menšího rozsahu a mělo by to mít nějaký smysl a užitek pro čtenáře. Vybírat není snadné.
To mě teď přivedlo k výroku o vybírání, jejž Viktor Frankl napsal v knize Lidské hledání smyslu. Citát z Frankla vyjadřuje ducha této knížky. Když jsem si tato jeho slova před mnoha lety přečetl, osvětlilo to mé myšlení jako blesk: „My, kdo jsme byli v koncentráku, se pamatujeme na lidi, kteří chodili po barácích a konejšili ostatní, rozdávali i poslední chleba. Možná jich nebylo moc, ale i tak jsou dostatečným důkazem, že člověku lze vzít vše až na jedinou věc, a sice tu poslední z lidských svobod – svobodu rozhodnout se za jakýchkoliv okolností pro vlastní postoj, pro vlastní cestu.“

Rozhodnout se pro vlastní cestu. Ano. Jenže já při tom hledání zjistil, že tudy už přede mnou kráčeli mnozí. A mluvili o té cestě slovy, která jsem si přál napsat sám, jazykem, jejž už nemůžu nijak vylepšit. Vůbec mě toto poznání nedeprimuje, právě naopak – cítím velkou spřízněnost, uklidňuje mě to a drží nad vodou v boji se samotou.

Takže. Následuje výbor z mých osobních výpisků. Dům mého života stojí na základních kamenech, které položili druzí. V domě mého žité jsou trámy vztyčené těmi, co tu byli před mnou. Moje kniha je takovým krédovým pentimentem – je to přehlídka myšlenek, které při onom hledání vlastní cesty prolínají mým životem a myšlením.

Co ještě dodat. Snad můj osobní vztah, pocity a postoj k Fulghumovým knihám. Budu stručný. Čtu ho rád. Při četbě jeho příběhů se odreaguji, pobavím a také popřemýšlím sám o sobě. Někdy mě napadne: To se mu snad nemohlo stát! Mohlo se to stát mně? Jindy se s autorem plně ztotožním, jako bych příběh prožíval sám. Občas je ve chvílích pohody čten v naší rodině nahlas pro všechny.

A jedna povídka na závěr:

Vždycky jsem chtěl hodiny s kukačkou. Mohutnou barokní německou práci s různými vyřezávanými ornamenty a ptáčkem, který jednou za hodinu vyskočí a vykřikuje existenciální komentář o životě. A tak jsem jedny pořídil. Pro mého nejlepšího kamaráda, který je náhodou zároveň mojí ženou a bydlí se mou v stejném domě. Víte, ono to chodí tak, že jí se stejně většinou moc nelíbí, co jí dám k vánocům, a obvykle to nakonec skočí u mne, a atak jsem si řekl, že už jí rovnou můžu dávat věci, které chci hlavně já, takže a se mi to pak vrátí, můžu být náležitě vděčný. Ženě se dostane pozornosti a já mám dárek. Já vím, že to je vypočítavost, ale je to realistické a praktické. (A netvařte se tak povzneseně, jako by vás něco takového v životě nemohlo napadnout. Nevymýšlejte si. Už tu nějaký ten pátek chodím a vím svoje.)
No prostě jsem chtěl opravdové starožitné hodiny s kukačkou. Jenže také stojí balík peněz. A v obchodě měli nadměrnou zásobu nových za sníženou cenu, prostě kauf. A tak jsem jedny koupil. Na krabici byla malinkým písmem dvě sdělení, kterých jsem si nevšiml. Jedno bylo „Vyrobeni v Jižní Koreji“. A to druhé „Výrobek je částečně třeba dát dohromady“.
V krabici jsem objevil pět igelitových pytlíků s nejrůznějšími díly. A bavorskou horskou salaš z umělé hmoty, na které bylo napsáno „pravé umělé dřevo“. Úplný vrchol pak byla plastiková hlava laně, která vypadala jako maminka kolouška Bambiho. Všechno jsem to sestavil, žádná součástka mi, díky bohu, nezbyla, a pověsil to na zeď. Zatáhl jsem za závaží, rozhýbal kyvadla a pár kroků couvl. Hodiny příjemně tikaly. Ještě nikdy jsem něco takového nezavršil takhle úspěšně. Vždyť ten krám funguje!
Odbila celá hodina. Dvířka se otevřela. Ptáček se neukázal. Ale z hloubi té dírky se ozvalo chraplavě zastřené „ku-kú, ku-kú, ku-kú“. Trojí zakukání? A to má být všechno? Ručičky hodin ukazovaly poledne.
Zíral jsem do hlubin bavorské salaše z napodobeniny dřeva. Támhle je ten pták. Za pomoci sekáčku na led a čínské jídelní tyčinky, jsem se pokoušel ptáka vyšťourat. Zdálo se mi, že je uvolněn. Posunul jsem ručičky na třetí hodinu. Hodiny tikaly a pak odbily. Dveře se rozletěly. Ale pták nikde. Z temné salaše se zezadu ozvalo „ku“, ale už žádné „kú“ – dokonce ani á“.
Uplatnil jsem zásadu „když se tomu nechce, použijeme násilí“. Uchýlil jsem se ke gumové paličce a ramínku na šaty a ještě jsem s hodinami prudce zatřásl. Posunul jsem čas. Hodiny odbily. Dveře se otevřely. Ticho.
Důkladná prohlídka odhalila tělíčko s pružinou kolem krčku, jak leží na boku. Málokdo zavraždil kukačku z hodin, ale já ano. Úplně jsem si představil vánoce: „Tady máš, drahá, hodiny s kukačkou. Kukačka je mrtvá.“
A taky jsem to tak udělal. Já jí ty hodiny dal. A vyprávěl jsem jí k tomu celý ten příběh. Smála se. Hodiny si nějako dobu nechala – i s mrtvou kukačkou.
Hodiny i jejich kukačka už jsou z našeho domu dávno pryč. Také mezitím přišlo a odešlo hodně vánočních svátků. Ale celá historka zazní pokaždé, když se v prosinci sejdeme s přáteli. Smějou se. A moje žena se na mě usměje a já se usměji na ni. Připomene mi, že opravdická kukačka v hodinách nebylo to stvoření, co jsem našel uvnitř. Nezapomínám na to.
A cojá? Tak já pořád ještě nemám vlastní hodiny s kukačkou. Ale něco mi zůstalo. Vzpomínka na vánoční pozdrav na krabici. Napsali tam „Výrobek je částečně třeba dát dohromady.“ Sebrat dohromady to nejlepší, co v nás je, a darovat to. A sejít se dohromady s těmi, které máme rádi, a rozdmýchat radost. Ať jsi kdekoliv, kukačko, hodně štěstí a veselé Vánoce.

Tak toto je Robert Fulghum.

Použité materiály:
- knihy R. F.
- www.januarymagazine.com (rozhovor)

Martin Podlipný, LG 2003