Robert Bryndza / Tíživé ticho

Po čase zase jedna „detektivka“, podle anotace přesněji psychologický thriller, jak naznačuje už motto na přebalu a titulní straně, vlastně citace klasika (Benjamiona Franklina), jak se později prozrazuje v textu: „Tři lidé dokážou udržet tajemství… Pokud jsou dva z nich mrtví.“ Jeden z vánočních dárků pro blízké, zvolený dle žánru, který dotyčný čte, a autora, od něhož jsem sám kdysi četl jeho debut „na poli detektivních thrillerů“, Dívku v ledu (v anglickém originále 2016). Název zdvojující v jazykové hříčce vlastně název ostrova v Chorvatsku, kde se převážná část příběhu odehrává, s názvem Tish/Tišina, přičemž v onom druhém významu získává onu přízračnost hrozby, která je hlavním momentem vlastně všech částí celé knihy.

Ta je vyprávěná v první osobě lékařkou Margaret Kendallovou, jíž se na začátku příběhu obrátí svět vzhůru nohama (či „naruby“, jak říká anotace), když do nemocnice přivezou povědomou osobu a běžný život neuvěřitelnou událostí, končící smrtí jejího manžela Willa, původně rovněž lékaře, tedy soudního znalce, nyní podnikatele, „interiérového designera a projektového manažera“ (s. 13), který se s ní chvíli předtím loučí, když jí mává z arkýřového okna, v ruce kočku Lunu, vydá zcela jiným směrem.

Podivný je už závěr policie, že se jedná o sebevraždu s argumentem, že nic nenasvědčuje vniknutí někoho cizího do bytu, jenž je nicméně nevěrohodný, protože ve šťastném manželství Maggie nenachází žádný motiv k takovému jednání, žádné deprese ani cokoli jiného. Přesto jí policie předloží zbraň, na kterou si Will pořídil před šesti lety i zbrojní průkaz, a právě k onomu časovému zlomu se začínají odvíjet a vracet další události, z nichž je doktorka zmatená, protože jsou spojeny mimo jiné s jinou, temnou a neznámou představou o svém manželovi, než je ta dosavadní. Rozhodujícím momentem, kdy se věci dají do pohybu, je dopis od Henricha Weisse, jiného než obvyklého Willova právníka, který měl Maggie předat ve chvíli, kdy by se Willovi něco stalo. Otázky vzbuzuje kromě jiného podivná pasáž textu, která Maggie nabádá, aby zašla „do našeho kostela“ a zapálila tam svíčku, „tam najdeš klíš ke své budoucnosti“.

Maggie, o jejímž životě se dozví čtenář ještě několik dalších okolností, například podrobnosti o odlišné Willově rodině, dominantní Marelle, která Maggie vyčítá smrt svého syna, a její vlastní, matce alkoholičce a otci, kterého vlastně viděla krátce, než se ztratil kdesi ve světě, se nyní vydá po stopě naznačené zvláštními formulacemi v onom dopise, který jí přinese listonoš na osamělém ostrově v Chorvatsku, kde si Will pořídil prázdninový dům (to je ten zmíněný ostrov v názvu knihy). Žijí zde vlastně jen dva muži, Dragan, který se představí jako správce ostrova, a Branco, jenž měl na starosti dům. Žena si nejdříve ověří, že dopis není podvrh, pak se chce vypravit zpět do Londýna, nicméně trajekt jí v poslední chvíli ujede, vyfotografuje tedy zatím dopis a pošle jej své nejbližší spolupracovnici Diane do Londýna.

A nyní se dají do pohybu další neblahé události. Maggie má pocit, že ji v domě někdo sleduje, když si jde zaplavat do bazénu, ocitne se náhle pod zatahovacím krytem a málem utone, a podobně když jí spadne pod podlážku prsten od matky a pokusí se jej vylovit, málem jí uřízne hlavu skleněná tabule, která se dala do pohybu. V prvním případě jí zachrání život Dragan, kterému něco nehrálo a přelezl zeď (kdyby zvonil, nebylo by to nic platné), v druhém se nějak z problému nakonec dostane sama a nyní se táže, zda tyhle podivnosti jsou jen „náhoda“, vzápětí jí volá spolupracovník, že Diane, kterou poslala v souladu s instrukcemi do tamější katedrály, srazilo na křižovatce London Bridge Station a Southwark Bridge Road auto a v nemocnici bojuje o život. Maggie začne pátrat v samotném domě, nalezne skrytou plechovku s fazolemi se svitkem peněz, zároveň zjišťuje, že se někdo pohybuje po domě a volá chorvatskou policii, která slíbí, že přijede, za špatného počasí, silné mořské bouře, však člun nemůže přistát, volá také Brankovi, jenž, zdá se, neumí příliš anglicky. Situaci provázejí další dramatické chvíle, kdy Maggie v bouři jezdí po útesech ostrova.

Nakonec se vrátí k Willovu dopisu a jde do kostela na ostrově, zapálí dle instrukcí svíčku, a poté, co uvolní rám obrazu nad tímto místem, najde klíček s nápisem Fortitudo. Mezitím přijede na lodi Dionysos někdejší přítel Erik, který loď postavil a žil v posledních letech kočovným životem, a s ním se Maggie, motivovaná především nutkáním „zjistit pravdu“ o tom, co se vlastně odehrálo před šesti lety, v roce 2012, kdy Will změnil zaměstnání, pořídil si zbraň atd., vydá do jeskyně, kde v kleci podle jakési technologie, kterou se dozvěděli na jednom výletě, zrálo v hliněných válcích víno. Maggie, vystresovaná vším, nikomu a ničemu nevěří a ji provází chvilková nedůvěra i k Erikovi, který se s ní do jeskyně potopil, v okamžik, kdy zde opravdu naleznou vysokou stříbrnou termosku, v níž posléze opravdu naleznou kompromitující materiály právě z inkriminované doby před šesti lety, totiž dvě odlišné zprávy o úmrtí o novináři Jeffery Patrickovi, a flešku, na níž jsou nahrány snímky ve formátu JPEG, nekrolog z Observeru a také seznam jmen, mezi nimiž je pro Maggie nápadné jméno Daisy De Costa, političky v nejvyšším postavení, v současnosti ministryni, která se objevila – už to bylo nápadné – na Willově pohřbu a Maggie zvala srdečně na čaj do parlamentu. Čtenář se dozvídá, že když provedla policie kdysi, v roce 2011, „razii v domě vysoce postaveného drogového dealera, sejmula otisky prstů Daisy De Costa“ (s. 180).

Nyní je otázka, co dál. Erik, který Willa i Daisy znal, prozradí Maggie, že oba viděl za podezřelých okolností spolu, a když je zřejmé, že tady něco opravdu nehraje, rozhodne se Erik – mezitím je tu ještě krátká sexuální epizoda – že odsud vypadne, „pryč tady z těch sraček“ (s. 197). Slibuje Maggie, že ji vezme sebou, měla by zde nechat mobil, aby nebyla dohledatelná, a rychle se připravují, aby stihli za odlivu odjet. Nicméně když už jsou takřka na lodi (Maggie je ještě u člunu), ozvou se výstřely, v lodi je díra, s dalším výstřelem se Erik na palubě zvrátí s prostřeleným krkem a další výstřel vyhodí loď do povětří. Ukáže se, že za vším je Branko, jenž najednou umí bezchybně anglicky a nyní chce na Maggie kompromitující materiály. Ta tak zjistí, že předchozí pokusy o její odstranění (v bazénu, v domě) jsou jeho práce, podobně jako nainstalované odposlouchávací zařízení, které jej dovedlo k dokumentům. Je zřejmé, že je součást spiknutí (už předtím slyšela jeho telefonát kamsi ven), v další dramatické situaci se nicméně ženě podaří vbodnout do jeho stehna injekci s narkotiky (diazepam), která jej paralyzuje.

Dragan, který se zde objeví, Maggie informuje, že za války byl Brankův nadřízený v kontrarozvědce, poté co zjistil, co se zde přihodilo, v telefonu Brankovi Maggie rozpozná hlas Daisy De Costa. Souvislosti se rozkrývají. Draganovi dá nyní deset tisíc eur, které byly uschované v domě, a ten ji přepraví na pevninu, do Splitu. Maggie v oné dramatické situaci měla halucinace, že vidí v zrcadle svou matku, která ji nabádá, aby našla Georgeho, na její námitku, že se o to marně pokoušela, znovu naléhá, ať hledá důkladněji. Maggie slibuje, že se o to pokusí, na jednom z dokumentů nalezne jeho telefonní číslo a zavolá mu. Její nevlastní otec slíbí, že přijede. Halucinace a nejistota s ní spojená je dalším pro čtenáře dramatizujícím (a pro Maggie traumatizujícím) momentem, neboť podporuje či dokonce vyvolává otázky, co je pravda a co je pouhá fantasmagorie v celé té nepravděpodobné situaci, která může (v dalších až nepravděpodobných řetězcích událostí) vzbudit i ve čtenáři pocit, že to vše je až přitažené za vlasy – nicméně je to žánr thrilleru a napětí je třeba udržovat v patřičné síle. Psychické napětí zvyšuje ovšem rovněž horečky v předchozím dění zraněné ženy, její únava a vyčerpání.

Nyní se Maggie nicméně dostává autobusem do Ogulinu, malého městečka v Chorvatsku, kde řidič, s nímž Dragan domluvil další převoz, zvyšuje požadavek platby o dalších sto eur (z původních tří set na čtyři sta), další příležitost k momentu napětí (Maggie nemá nevyčerpatelně peněz), a nyní to vypadá, že už by mohlo vše proběhnout, když už Maggie sedí v autobuse do Paříže, bez problémů. Jsme ale v knize na straně 259 a do konce zbývá ještě sto stránek. Jakkoli ono zvrtnutí vypadá opět nepravděpodobné (po cestě na dopravní lodi jako černý pasažér chybně zvolila cestu z přístavu a byla zadržena), má čtenář nyní ucelenější obrázek celého ústředního problému, když spolu s Maggie čte PDF soubor se zápisky Jefferyho Patricka, investigativního novináře, které v jeho deníku končí dnem 6. července 2012. Následující den zemřel.

Nyní se ovšem zadržená Maggie ocitá na psychiatrickém oddělení, zatímco George marně čeká na domluveném místě, poté co on sám přejel z Francie do Británie regulérní cestou. Ostatně důvodem, proč Maggie zvolila onu cestu načerno, je zřejmý. Daisy De Costa dala mezitím do tisku falešné informace o bezpečnostním riziku ženy, která je prý pravděpodobně psychicky narušená, a jistě má pod kontrolou oficiální cesty příchodu do země, jedině to, že se Maggie pokusí ji ošálit, by jí mohlo dát šanci pokusit se ji nějakým způsobem s výhodou nečekanosti dostat do úzkých, „ukázat na Daisy De Costa a všechno, co provádí“ (s. 287, George jí radil, aby utekla, na to ovšem Maggie nepřistoupí). To se ale nepodařilo, a pod výhružkou, že jí odeberou její dítě, až se narodí (další nečekaná situace), ji politička přichází nyní „s jistou nabídkou“ (USB flešku a další materiály Maggie již předtím odebrali, přinutili ji vzít množství léků atd.) a vysvětlením, že musí „pochopit, že to všechno je politika“ (s. 317) a vůbec nechápe, „jak to na světě funguje“.

Maggie sice proradné političce vysvětlí, že přesně ví, o co jde, ví o vraždě Erika na jeho lodi a všem dalším a po jejích arogantních výhružkách a lžích („policejní vyšetřování zjistilo, že Erikova loď měla vadnou plynovou nádrž“, Maggie možná potřebuje „zvýšit dávky léků“, což „se dá zařídit“, s. 317) ji pošle „do prdele“, nakonec ale, v zájmu svého dítěte, které jí jako údajně psychicky narušené hrozí odebrat, onu smlouvu, „Zákon o úředním tajemství“, kde se zavazuje, že o ničem z toho, co ví, nebude hovořit, podepíše.

Vypadá to, že Maggie prohrála. Znovu tady ale sehraje svou úlohu (vlastně poněkolikáté) to, čemu literární věda říká deux ex machina („bůh jako stroj“, tedy zásah shora, odjinud), tentokrát v podobě dalšího balíčku s videem opět z inkriminované doby, na němž se na jakémsi večírku objevili Will a Eric, a také Daisy De Costa, která, jak kamera zaznamenala, vypustí vůči Ashe Abebe, černošce, která je dnes, po studiu práv, členkou parlamentu, několik dehonestujících, eo ipso rasistických výroků. V další scéně přichází do bytu Maggie s policejní ochrankou rozčilená Daisy De Costa, kterou Maggie vylákala pod záminkou, že s ní potřebuje „osobně promluvit o stříbrné termosce“, a nahrávku jí pustí. Ve vyhrocené situaci ministryně hrozí, že Maggie nechá zastřelit, jenže z „ústředí konzervativců“, za něž je Daisy De Costa, ale také Asha Abebe, ministryní, jí telefonují, jak vysvětlí to, co právě slyšeli na jednom ze zpravodajských serverů, kam Maggie digitální podobu nahrávky rozeslala. Karty se obrátily, řekl bych podle vzorce, který známe z některých jiných kriminálních případů.

A pak už je tu jen Epilog, odehrávající se už v době, kdy se hlavní hrdinka těší z již narozeného dítěte, dozvídáme se informace o důsledcích zveřejněného videa, o penězích, které ještě poslala Draganovi, který se mohl vrátit ke svému někdejšímu zaměstnání, když si s jejich pomocí otevřel knihkupectví, o kamarádce Diane, která se sice s holemi, nicméně přece jen vrátila do života, a taky o jednom ruském drogovém dealerovi, jenž po zatčení byl „ochotný výměnou za imunitu vyklopit všechno na Daisy De Costa“ (s. 350). Takže přece jen happy end. Čtenáři, kteří mají rádi tento literární formát, musí být nadšeni, můj kritický odstup (souhlasím naopak s některými jejich komentáři, že leccos je v knize „přitažené za vlasy“, je tu „příliš neuvěřitelných detailů“, někteří mají ještě ostřejší výhrady) tohle nijak nechce zpochybňovat, totiž: pravidla žánru jsou vrchovatě naplněna, tíživé dramatičnosti podpořené momentem halucinatorního vnímání či dalších rovin vědomí v knize Roberta Bryndzy opravdu takřka do poslední stránky nechybí.

Odkazy
https://www.databazeknih.cz/knihy/tizive-ticho-523077

Robert Bryndza, Tíživé ticho, Cosmopolis 2023