Rigaudon

Už je to léta, co jsem poprvé spatřil tohle slovo na orchestrálním partu jedné orchestrální suity Georga Philippa Telemanna, a pochopil jsem, že ač byl skladatel Němec, slůvko je francouzské, zřejmě – vzhledem k tomu, že barokní suita je vlastně řada tanců, zřejmě rovněž tanec. Zhruba po dvaceti letech mám Telemannovu skladbu, byť v jiném orchestru, zase na pultu a především víc času na to, podívat se blíže, co si pod tímto slovem přesněji představit.

Když jej napíšu do vyhledávače, první, co mi vyskočí, jsou jména francouzských skladatelů Françoise Couperina (1668 – 1733), nejznámějšího z hudební dynastie, podobné té Bachově v Německu, dvorního skladatele Ludvíka XIV, či o něco mladšího Jeana-Philippe Rameaua (1683 – 1764), operního skladatele a teoretika barokní hudby. Na anglické či německé mutaci Wikipedie se dozvím více:

Rigaudon, anglicky psáno též rigadoon oder riggadoon, německy pak rigadon nebo dokonce riguadon  je starofrancouzský dvorní a společenský tanec, který vznikl na konci 17. století z lidových tanců Provence a Languedocu a později se uplatnil i v prostoru čistě hudebním, tedy v baletu, operách či suitách. Původ slova není zcela zřejmý, ale mohlo by mít souvislost s francouzským „rigoler“, žertovat, bavit se či z latinského „gaudium“, radost zábava (ostatně říkáme to také v hovorové češtině a znají to i v bavorských dialektech). V každém případě to vše odpovídá veselému, živému charakteru tance. Rousseau informuje, že podle doslechu by mohl být tvůrcem muž jménem Rigaud.

Rigaudon je párový nebo řadový tanec v dvoučtvrťovém nebo čtyřčtvrťovém alla breve taktu. Pravidelné čtvrtky či osminky odpovídají poskočnému rytmu tance, na začátku bývá předtaktí se čtvrťovou notou. Jak už konstatoval operní zpěvák, spisovatel a mecenáš Johann Mattheson, tanec je v něčem podobný jiným barokním tancům, zvláště bourrée (rovněž čtvrtka v předtaktí) či gavotě (gavotte), které bývají rovněž součástí barokních suit. Na rozdíl od nich je pro rigaudon charakteristický prvek dvou (někdy tří) půlových not s akcenty, které jsou na začátku melodie.

Tak tomu je u skladby v L'Europe galante (1697) André Campry (1660 – 1744). Jindy se mohou tyto dlouhé noty s akcenty nacházet i v průběhu nebo dokonce na konci fráze, často v předposledním taktu, tak je to u Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (1662 – 1746), nebo dokonce na jiných a méně nápadných místech, jako je to u známého „Riggadoonu“ Henry Purcella (1659? – 1695).  U zmíněného německého barokního skladatele najdeme celou řadu jednotlivých čísel v jeho orchestrálních suitách.

Na stránkách Oxfordských studijních zdrojů, citujících Mezinárodní encyklopedii tance se hovoří o rigaudonu v souvislosti s tzv. contra dance (contredanses), což je samostatná oblast, do níž spadají i lidové tance (pojmové vlákno pak vede dále i k country dance, jednotlivým zemím), ale i divadelní choreografie ve Francii, Anglii či Německu, v taneční oblasti zasahuje rigaudon. V lidové oblasti má rigaudon řadu variant od dob renesance až do moderní doby, existují záznamy o provozování tradiční podoby tance ve 30. letech min. století místními lidmi v jižní Francii. Encyklopedie uvádí rovněž používané kroky, k nimž patří pas de bourrée, contretemps, glissade, jeté, či sissonne, ale především pas de rigaudon, obvyklé tempo je 88–100 úderů za minutu (tento údaj platí pro tanec, pro koncertní provedení nemusí být rozhodující, nicméně i zde udává určité měřítko).

Neplatí to například pro Rigaudon z Holbergovské suity Edwarda Griega (Ludvig Holberg byl norsko-dánský dramatik a osvícenský učenec, 1684–1754, skladbu, která má podtitul „suita ve starém stylu“, Grieg napsal k oslavám 200. výročí narození), tam je tempo naopak vražedné. A pak je ještě zajímavá skladba Maurice Ravela Le tombeau de Couperin, jejíž čtvrtou částí je Rigaudon.

Z hudební stránky jsem ještě neuvedl jednu typickou charakteristiku, na kterou upozorňují i některé zdroje, totiž že skladba bývá rozdělena na dvě části (rigaudon I a rigaudon II), přičemž první z nich se na konci opakuje, ovšemže už bez případných repetic, jak to bývá v baroku zvykem.

Info
https://de.wikipedia.org/wiki/Rigaudon
https://studyres.com/doc/7753513/rigaudon-_-oxford-reference-online

muzika
Nenašel jsem příliš uspokojivých orchestrálních nahrávek, nicméně představu o podobě žánru a jeho inspiraci i v další hudbě přinášejí.
André Campa
https://www.youtube.com/watch?v=UZs3OjCtgao

J. – Ph. Rameau
https://www.youtube.com/watch?v=bxckVugnZj8

Jacquet de la Guerre
https://www.youtube.com/watch?v=gouq8fQb1s4

G. Ph. Telemann
https://www.youtube.com/watch?v=lZXofTMNJY0
https://www.youtube.com/watch?v=EEdT3CxGP0A (táž skladba)
https://www.youtube.com/watch?v=FjaNhzvtgEE (jako 8. skladba ve suitě)

Ravel, Le tombeau de Couperin 4. Rigaudon
https://www.youtube.com/watch?v=pELcQMvowx8

Itzhak Perlman hraje Kreislerovu Sicilienne & Rigaudon
https://www.youtube.com/watch?v=-7m373HqFfk

Taneční ukázka barokní tanec – Rigaudon „na čtyři“
https://www.youtube.com/watch?v=sBkelBOSWCs