Renesanční a barokní manýristické zahrady v Itálii

Manýristické zahrady je jedno velké a komplexní téma evropské kultury, zajímavé z pohledu antické mytologie, literárních námětů a výtvarného tvarosloví, které renesance oživila a transformovala do nových podob, z Itálie se pak šířících do Francie, Anglie a Německa, téma, které by bylo obtížné vyčerpat v celé jeho šíři, kdybychom měli objet už jen ta základní místa, kde se tento výtvor člověka a přírody zároveň realizoval v návaznosti na další architekturu paláců, zatímco sám je také architekturou, ideou zrození a nádherou mnohdy groteskních útvarů, ale i geometrie, jiným způsobem zaklínajícím řád světa.

Mnohé z těchto skvostů zůstaly po dlouhý čas opomenuty a jsou takové, které jsou dnes známé díky novým parametrům vnímání, totiž parametrům turisty, které budou samozřejmě jiné než ty Jakoba Burkhardta (1818 - 1897), švýcarského průkopníka kulturních dějin a znalce italské renesance, kterou popsal v řadě svých knih. Na internetu jsem nahlédl do publikace Kultura a duch renesance (Kultur und Geist der Renaissance), kde se zabývá zahradami v kapitole 14. Přiznám se, že ale sám nevím, kde začít, protože nějaký promyšlený rozvrh, jak především prostřednictvím internetu zpracovat příspěvek na tak širokou oblast, v níž se promítá estetika, umění, kultura a architektura jedné epochy, nemám.

I.
Možná bych se mohl nejprve podívat na stránky Berta Beitmana o umění zahrad (Gartenkunst). Beitman, nar. 1937, vyučený zahradník a poté absolvent oboru zahradní architektura (Gartengestaltung) v Osnabrücku, se v poměrně rozsáhlém materiálu zabývá především zahradami v Německu a Rakousku, nicméně jedna část se věnuje historii, to znamená i impulsům antiky a renesance. Jsou to stručné poznámky a přehledy a vyberu si z nich formou excerpt (v překladu) některé textové úseky.

 

Z kap. IX Inspirace a tvůrci barokních a renesančních zahrad
Raní iniciátoři

          2. Vitruvius
                 (84 - 10 př. n. l.)

          3. Heron
                 (1. stol. n. l.)

          4. Plinius
                 (61 - 113 n. l.)

          5. Albertus Magnus,
                 Albert Graf von Bollstädt
                (1193 - 1280)

           6. Crescentiis Petrus de
                 (1233 - 1321)

Inspirátoři a zahrady v Itálii

          7. Michelozzo, Bartolommeo da
                 (1396 - 1472)

          8. Alberti, (Leon) Battista
                 (1407 - 1472)

          9. Colonna, Francesco
                 (15. stol.)

        10. Bramante, Donato
                 (1443 - 1514)

        11. Raffael, Santi (Sanzio)
                 (1483 - 1520)

        12. Tribolo,
                 Niccolò di Raffaelo de' Pericoli
                 (1497 - 1520)

        13. Vignola, Giacomo Barozzi da
                 (1507 - 1573)

        14. Ligorio, Pirro
                 (1514 - 1583)

        15. Buontalenti, Bernardo
                 (1531 - 1608)

        16. Fontana, Domenico
                 (1544 - 1607)

Iniciátoři a zahrady ve Francii

        17. Palissy, Bernard
                 (1510 - 1590)

        18. Duperac, Étienne
                 (um 1525 - 1604)

        19. Serres, Oliver de
                 (1539 - 1619)

        20. Mollet, Claude
                 (1557 - 1647)

        21. Boyceau, Jacques
                 (kolem r. 1562 - kolem r. 1634)

        22. Francini, Tommaso
                 (1571 - 1651)

        23. Lemercier, Jacques
                 (1585 - 1654)

        24. Le Nôtre, André
                 (1613 - 1700)

        25. Aviler, Augusdtin-Charles d'
                 (1653 - 1701)

        26. Le Blond,
                 Jean-Baptiste Alexandre
                 (1679 - 1719)

Iniciátoři a zahrady v Německu a Rakousku

        27. Vredemann de Vries, Hans
                 (1526 - 1609)

        28. Peschel, Johann
                 (1535 - 1599)

        29. Caus, Salomon de
                 (1576 - 1626)

        30. Furttenbach, Joseph
                 (1591 - 1667)

        31. Godeau (Godo), Simon
                 (1632 - po r. 1716)

        32. Trehet, Jean
                 (1654 - 1740)

        33. Fischer von Erlach,
                 Johann Bernhard
                 (1656 - 1723)

        34. Pöppelmann, Matthäus Daniel
                 (1662 - 1736)

        35. Lauterbach, Johann Balthasar
                 (1663 - 1694)

        36. Guerniero, Giovanni Francesco
                 (kolem r. 1665 - 1745)

        37. Hildebrandt, Johann Lucas von
                 (1668 - 1745)

        38. Welsch, Maximilian von
                 (1671 - 1745)

        39. Disl (Diesel), Mathias
                 (1675 - 1752)

        40. Fülck, Johann David
                 (- ? - kolem r. 1725 - ? -)

        41. Ahlefeld, Benedikt von
                 (1679 - 1757)

        42. Effner, Joseph
                 (1687 - 1745)

        43. Neumann, Johann Balthasar
                 (1687 - 1753)

        44. Schlaun, Johann Conrad
                 (1695 - 1773)

        45. Cuvilliés Starší, Francois de
                 (1695 - 1768)

        46. Danreitter, Franz Anton
                 (1695 1760)

        47. Thran, Christian
                 (1701 - 1778)

        48. Pigage, Nicolas de
                 (1723 - 1796)

        49. Mayer, Johann Prokop
                 (1737 - 1804)

V tradici zahrad byla důležitá představa o světě vytvořeném Bohem jako řádu, který má člověk schopnost poznat. Proto se orientovali na matematická kritéria s tím, že ta mají být základem božího stvoření, na druhé straně tu byl jazyk, jímž promlouvá člověk, v tomto ohledu byl důležitý Leonardův "vitruviovský člověk". Jeho úloha pak byla svět stvořený Bohem kultivovat.

V době renesance vznikaly kabinety kuriozit (Wunderkammer), v nichž movití lidé sbírali přírodniny, které ovšem nerozlišovali od uměleckých děl, respektive stříbrné a zlaté tepané předměty s použitím korálů, perel a horských kristalů, velké mušle, rohy narvalů (vlastně je to zub), jednorožců, vzácné sklo, východoasijský porcelán, miniatury řezané např. do pecek třešní, skvostné předměty vyřezávané ze slonoviny, ale také nejrůznější astroláby, hrací automaty a mechanismy. Fascinace raritami a kuriozitami korespondovalo se středověkým folklórem, humanistickým oživováním antiky i technickými a vědeckými novinkami. Zázračné znamená nadzemské a tato doba bývá nazývána "stoletím úžasu".

V zahradách tuto funkci přebíraly grotty. V nich se technická kouzla s vodou stávala jádrem kouzelné zahrady.
Symetrie zahrady a objev perspektivy a tím i dimenze hloubky zahrady byly výrazem uspořádanosti a tím zpodobení řádu přírody.

Dějiny novodobé evropské zahrady souvisely s kulturou paláců (villa) 15. století. Impuls přinesl spisovatel Columella, který vyzdvihl Pliniovu chválu na své pozemky. V Toskánsku představovaly nové stavby jistou investici. Petrarca objevil znovu jejich "otium", Creszenti jejich hospodářský užitek. Kolem Florencie rostly nové villy jako houby po dešti. Boccaccio píše o tom, jak šlechtici, kteří utekli z města před morem, přestáli kritický čas v zahradě. Jejich další rozvoj je zásluhou rodů Medici. Další vznikly v Trebbiu, Cafaggiolu, Careggi, Fiesole a Poggiu a Caianu.

Zahrady byly místem setkání, vedly se zde hovory o politice a mocenských záležitostech, ale také na filozofická témata.  Aktuální byla Platonská akademie, jejíž duch začal pronikat ducha doby a myšlenka novoplatonismu přinášela silnější orientaci na ideály, která vedla k explozi umění v této době. (zatímco jeho protipól, aristotelismus, akcentoval racionální, materiální, vědy).

Zahrady byly v jistém smyslu "filozofické zahrady", kde se studiem starých textů měl člověk dobrat nových pravd. Tyto postoje ovšem měly i své nepřátele. Proti všem snahám spojených s Platonskou akademií ostře vystupoval Savonarola, ve svém prvním velkém kázání v roce 1490 proklel veškerou poezii, filozofii, humanismus a zpodobování antických božstev.

Život na venkově byl jedním z ideálů, které přinášelo čtení starých textů. Uprostřed 15. století se jakožto římské "villa suburbana" začaly prosazovat renesanční zahrady, které tvořily s vilou/palácem jeden celek. Vzhledem ke kopcovitému terénu toskánské přírody se ve ztvárnění zdejších zahrad prosadil koncept zahrady s terasami, který se stal charakteristickým pro italské zahrady vůbec. A stala se součástí kulturních snah rodu Medicejských, který usiloval o to, vytvořit z Florencie centrum evropské kultury.

Humanismus ovlivnil tuto florentskou kulturu, v níž hrála důležité místo villa se zahradou, tím, že spojil agrikulturu a kulturu ducha v jednom celku.

S humanisty, kteří byli nositeli nových idejí, se změnil i pohled na přírodu a tím i na zahradu. Petrarca byl vášnivý zahradník, zahrada u vily byla výsledkem postojů, které otevřely vědomí estetického životního prostředí. Humanismus se vyznačuje důvěrou v Boha a touhou po harmonii a jejím hledání. Novověk seznává člověka stále méně jakožto boží stvoření a stále více jako individualistu. Zahrada je stále více reprezentačním objektem, který zkrášluje prostředí svého majitele, pro nějž se stává formou sebeprezentace.

Prvkem humanistického myšlení je dialog, tedy rozhovor mimo jiné o utváření místa, vazbách na klasiku, skupturách, zemědělství a rostlinách obecně.

Důležitou úlohu měla už zmíněná Platonská akademie. K jejímu zrodu došlo, když se Cosimo Medicejský seznámil v roce 1439 s osmdesátiletým byzantinským filozofem jménem Georgios Gemistos Plethon. Neměl sice k jeho filozofii takřka žádný přístup, ale byl jeho osobností zaujat do té míry, že začal sledovat jeho myšlenky. Nechal vzdělat syna svého osobního lékaře Marsila Ficina a předal mu vedení založené Platonské akademie. Ta sestávala z osobností, které se příležitostně setkávaly a seznamovaly se Ficinovým prostřednictvím s Platnovými myšlenkami. Ficino se stal nejvýznamnějším platonikem té dobby, přeložil jeho spisy a od Cosima dostal jako uznání darem vilu.

Za Lorenza bylo toto myšlenkové dědictví obohaceno o pojem "platonické lásky", který říká, že energie lásky se promítá do tělesné krásy a tento vývoj odpovídá dlouhé cestě. To byl i inspirační potenciál pro umění. Tyto ideje se odrazily v Boticelliho obrazech a Michelangelových sonetech. Dokonce i Lorenzo, který se stal významným mecenášem umění a stal se tak ideálem renesančního člověka, psal pozoruhodné verše.

Boticelli namaloval pro Castella "Zrození Venuše", Tizian "Božskou lásku" (Villa Borghese). Ficino pak učí, že krása vyplývá ze shody s přírodou (přirozeností), krása a láska je totéž, veškerá krása pochází ze smyslového světa a je úlohou umělce ji odhalit ze skrytosti.

Krása je podle toho výsledkem základního zákona, proporce a harmonie přírody nejsou náhodné, nýbrž jsou výrazem v ní spočívajícího univerzálního řádu. Všechny smyslové a ikonografické elementy zahrady jsou podřízeny právě tomotu řádu.

Kosmické chápání světa se odvíjí od učení pytagorejců, kteří vnímali kosmos jako harmonickou jednotu, která je postavena na určitých principech. Pokusili se tuto harmonii zachytit v pohybech planet a poměrech čísel, odhalení hudebních intevalů a jejich matematického základu je jen jedním z objevů v oblasti učení o kosmické harmonii. Ještě i Mollet ve svých úvahách vycházel z pytagorejských hudebních zákonů.

Platonská idea měla tedy tento zásadní vliv na utváření zahrad: Jejich tvůrci rozvíjeli zahradu jako životní program (Platon sám učil své žáky v zahradě). Vrchol antických zvyklostí, které oživovali, byly "hostiny" (učené slavnostní tabule), známé bylo i "symposium" v Careggi. K Platonské akademii patřila celá řada významných umělců - Michelozzo, Alberti, Donatello, Brunelleschi a později Michelangelo. Dokonce i papež Lev X. vyrostl v jejím prostředí.

Toskánské renesanční vily navazovaly na staré římské stavební komplex mimo město. Důvodů byla celá řada, čistý vzduch a klid pro aktivity, kontrast ke korupčnímu městu, možné členění budov pro pány, služebnictvo a dobytek, zemědělský užitek atd. Význam Plinia pro zahrady byl ten, že v době renesance neexistovaly žádné jiné podklady ohledně vzezření antických zahrad než písemné komentáře. Pliniovy popisy proto představovaly jeden z nejdůležitějších zdrojů nového evropského zahradního umění. S pádem římského císařství postupně upadala znalost stavební techniky, západní kláštery je převzaly jen v omezené míře.

Do 15. století měly vily ještě charakter pevností, měly cimbuří, malá nezdobená okna. Postupem času byly komfortnější, demonstrovaly blahobyt majitele, například antickými sochami. Dávala se přednost krajinně zajímavým lokalitám, dům a zahrada byly stále více vnímány jako architektonická jednota a formální pravidla se přenášela i na zahradu, například v promyšleném sledu plošně vnímaných prostorů, v nichž byla středová osa nejdůležitějším prvkem. Od ní vedla pak k jednotlivým významným prvkům příčné osy.

Vypuklo nadšení pro antiku. Bramante vytvořil Svatopetrskou baziliku podle předlohy nymphea od Genazzana a pro papeže Julia II. exkluzívní rámec s nádvořím Belvederu, Raffael byl tvůrcem Villa Madama. Po jejich smrti se tato architektura rozšířila ke dvorům v Mantově, Pesaru a Janově.

Renesanční zahrady vycházely z orientace na architekturu vily a zároveň se vztahovaly ke krajině, procházení zahradou bylo orientováno na zážitek kontrastů (slunce a stín, světlo a temnota), čtyř základních elementů (země, voda, oheň, vzduch) a geometrických základních forem (čtverec, kruh, polokruh).

Vývoj toskánských vil lze velmi dobře sledovat v cyklu maleb Guista Utense pro medicejskou villu "La Ferdinanda". První obraz v cyklu představuje usedlost Cafaggiolo, podobnou hradu, se dvěma obrannými věžemi, za hradebním příkopem je středová osa se čtyřmi příčnými cestami, mezi nimi šest kvadratických záhonů a v závěru kašna se dvěma postraními pergolami. Tato zahrada je ještě orientována silně užitkově. Posledním obrazem v cyklu je pak Villa Pratolino, kde zahrada slouží už jen zábavě a potěšení. Rozhodující byla soutěž s ostatními zahradami, vyjádřená prvky, jako jsou grotty, vodní hry a automaty. Jejich prostřednictvím se staly nejvýznamnějšími zahradami své doby.

Cosimo Starší nechal své vily Michelozzem otevřít směrem ven. Tak sloužily jemu i jeho rodině stále více jako prostředek sebevyjádření. Zahradní program z Arkádie, převzatý z antiky, byl obohacen ikonografickým programem, v němž byla personifikována klasická přírodní mystika a svět bohů. Prostřednictvím vystavených figur dostala zahrada nyní další významovou rovinu.

Sebeprezentace Medicejských (Cosimo podporoval humanisty, Lorenzo Nádherný svůj okruh básníků a Ferdinando hudebníky v Pratolinu), rivalita kardinálů a vědomí moci mnohých šlechticů vedla v itálii ke kreativní atmosféře, v níž se mohly rozvíjet různá umění, která obohatila celou evropskou kulturu.

V roce 1420 se papež Martin V. vrátil z Avignonu do Říma. Mezitím Řím ztratil svou duchovní nadvládu nad ostatními italskými městy. Julius II. (úřad zastával v letech 1503 - 1513) nyní usiloval o to, aby se Řím opět stal středem duchovního života v Itálii. Proto oslovil nejvýznamnější umělce své doby a dal jim zakázky na práce ve městě. Bramante a později Rafael zde realizovali zahradní umění, které ovlivnily rozhodujícím způsobem ztvárnění zahrad.

V polovině 16. století dosáhla římská architektura zralosti v harmonii těchto prvků: Zahrady se staly nejdůležitějším nositelem architektonického obsahu (budovy převzaly částečně jen role pozadí, např. Villa Lante, Villa d´Este), plastická ozdoba, často ve spojení s vodou, se stala nositelem poselství, architektura kašen převzala prvky architektury divadel. Často se setkáme se starou řeckou a římskou mytologií. Nejvýraznějšími třemi symboly byli: Apolón a múzy, symbol umění a věd, zároveň byl Apolón protipólem Baccha, boha světa smyslů, třetí mytologickou postavou pak byl Herkules jakožto symbol úspěchu.

Jakožto tři nejvýznamnější zahrady druhé poloviny 16. století v Itálii jsou považovány Palazzo Farnese (Caparrola), Villa Lante (Bagnaia) a Villa d´Este (Tivoli).

Barokní zahrady

Jsou tři novinky, které v Itálii vedly rozhodujícím způsobem k rozvoji baroka: V architektuře použití zakřivených linií na fasádě (poprvé v Casino Sacchetti, jeho autorem je Pietro da Cortona), v zahradním umění různých stavebních prvků na různých osách (Domenico Fontana ve Villa Peretti-Montalto), a pak řady schodištních systémů, které umožnily nové vztahy mezi domem a zahradou.

V době baroka se staly zahrady v první řadě prestižními objekty, jevištěm sebeprezentace. Autory složitého systému os a cest byli zpravidla vždy architekti. Zahrada byla doplněna ikonografickým programem, v oblibě byli přitom antičtí bohové, zvláště Herkules a hrdinové Tróji, na zpracování byli přizváni specialisté. K nákladným zahradním prvkům patřily skulptury, na nichž se často budoval ikonografický program, oranžerie, které jej podporovaly a často mívaly mimořádnou hodnotu, vodní zařízení, které bylo ceněno tím více, čím obtížnější bylo do objektu přivést vodu.

Uvnitř tohoto rámce se často úpravy zahrady měnily, částečně podle módy. Je často obtížné určit jediného tvůrce zahrady, neboť výsledek býval výsledkem několikaleté, mnohdy i několik desetiletí trvající diskuse. Velkým vzorem 17. a 18. století byla Villa Aldobrandini, která byla zřízena kardinálem Pietrem Aldobrandinim. Zodpovědnými architekty byli Giacomo della Porta, žák Michelangelův, pověřený po jeho smrti, Carlo Maderno a Giovanni Fontana. Zvláště významné byly tyto prvky: vodní divadlo za domem s pěti nikami v polokruhové opěrné zdi, v nichž se nacházely skulptury, dále pak dlouhá cesta do kopce, podél níž návštěvník prochází kolem dvou sloupů, kaskády, kolem sochy Herkula, vystouá ke Pastýřské kašně a "Fontaně rustice", vodopádu přes tufovou stěnu.

Sled motivů je podobný schématu, které známe z VIlly Lante, jen je vše daleko větší.

Na tomto místě opouští autor textu Itálii a věnuje se vývoji francouzských barokních zahrad. Možná se k textu při nějaké další příležitosti vrátíme.