Renesanční a barokní manýristické zahrady v Itálii / IV

Villa d´Este v Tivoli

Jednomu z prvních a zároveň nejvýznamnějších vzorů italských manýristických zahrad, Ville d´Este v Tivoli, je věnován odstavec v článku Wikipedie "Italský park".

Nepřekonaným skvostem renesančních zahrad je Villa d´Este v Tivoli založená architekty Pirro Ligorio a Alberto Galvani pro kardinála Ippolito II. d'Este. Zahrada se rozkládá na pěti terasách, kolmých k hlavní ose s palácem na vrcholu. Zahrada byla několikrát upravena v období baroka. Po roce 1605 dal kardinál Alessandro d'Este obnovit a opravit výsadbu a vodního díla, ale také vytvořit novou řadu inovací v uspořádání zahrady a dekorací fontán. Další renovační práce byly provedeny mezi lety 1660 až 1670 pod vedením sochaře a architekta Gianlorenza Berniniho.

Villa d'Este v Tivoli, jeho palác a zahrady, je jedním z nejvýznamnějších a komplexních pohledů do renesanční kultury. Její inovativní design spolu s architektonickými prvky v zahradě (fontány, okrasné nádrže, atd.), jsou jedinečným příkladem italské zahrady 16. století. Villa d'Estese stala vzorem vzorem pro rozvoj evropské zahrady.

Podrobněji je pojednána na německé stránce Wikipedie.

Kardinál Ippolito II. d’Este (1509 - 1572), syn knížete Alfonsa I. Ferrarského a Lukrécie Borgie, byl správcem (regentem) Tivoli. Jako své sídlo si zvolil bývalý benedektinský klášter, zároveň už měl ideu vytvořit na svahu údolí Valle gaudente pod svým palácem zahradu.  Teprve ale od roku 1560 se začaly uskutečňovat jeho architektonické a ikonografické vize. Projekt nakreslil malíř, antikvář, architekt, zahradní architekt a archeolog Pirro Ligorio (1514 - 1583) z Neapole, který rovněž spolupracoval na slavném Sacro Bosco v Bomarzo,  jiném proslulém manýristickém parku v italském Latiu, realizován byl dvorním architektem Albertem Galvanim. Celé údolí bylo radikálně proměněno, bylo zbouráno několik budov, aby mohla být realizována rozšířená podélná osa budoucího díla.

Také budova paláce byla vyzdobena, na realizacích se podíleli Livio Agresti z Forlì, Federico Zuccari, autor fresky Posledního soudu ve florentské katedrále, Durante Alberti, Girolamo Muziano, Cesare Nebbia a Antonio Tempesta, jehož díla se nacházela také v inventáři císaře Rudolfa II.

O 33 let později pokračoval Ippolitův následovník, kardinál  Alessandro d´Este v budování, obnově i změnách celého parku, tentokrát se na nich podílel významně i Gian Lorenzo Bernini (Giovanni Lorenzo Bernini), autor slavné kolonády na Svatopetrském náměstí v Římě či řady kašen na římských náměstích, sochař, jehož práce jsou dnes vidění ve Ville Borghese v dnes italském hlavním městě.

V osmnáctém století pak celý areál, nyní v majetku Habsburků, poněkud zpustl, neboť nebylo vynaloženo dostatečné množství finanční na jeho údržbu, úpadek pokračoval až do poloviny 19. století, teprve německý kardinál Gustav Adolf, princ Hohenlohe-Schillingsfürst zahájil v roce 1851 práce, které zachránily palác a zahradu před definitivní zkázou. V letech 1867 a 1882 ještě jednou místo zazářilo v dějinách umění, když sem úřadující kardinál pozval jako hosta hudebního skladatele Ferenze Liszta, který zde zkomponoval své Giochi d’acqua a dával jedny ze svých posledních koncertů.

Za první světové války přešla vila do majetku státu, po ní byla ve dvacátých letech důkladně rekonstruována a otevřena veřejnosti, za druhé světové války ovšem utrpěla škody při bombardování. Po válce bylo tedy zapotřebí nákladných rekonstrukcí, které trvají dodnes.

Zahrady, mistrovské dílo zahradního umění, které se rozprostírá na svahu pod palácem, představují více než pět set kašen, fontán a vodních kaskád, nympheí, grot a "vodních varhan". Pro umělé ztvárnění byly použity enormním způsobem přírodní zdroje.

V zahradě ve svahu sestupuje návštěvník po terasách, schodištích, architekturou nik prochází po  střední ose od paláce k ústřední zahradě. Napříč ke svahu pak vede Alej sta fontán. Na obou jejich koncích jsou pak speciální fontány, Fontana di Tivoli, Fontana di Roma.

Dole prochází imposantní příčná osa, na které se nacházejí za sebou tři jezírka s rybami, poslední nádrž se zařezává do svahu a je uzavřeno dvojitou terasou, nad níž dominují vodní varhany a Neptunova kašna. Opačná strana je uzavřena exedrou (výklenkovitá architektura), místem výhledu, z kterého je rozhled na jihozápadní část zahrady. Odtud je daleký rozhled do údolí.
Hlavní část parku (Gardino delle Semplici) je více plochá. Loubí vede menšími zahradami, na záhonech se pravděpodobně pěstovalo koření a užitné rostliny. Na nákresu francouzského zahradního architekta Étienne Dupéraca z roku 1573 jsou vidět dva labyrinty, stejně jako geometrické členění celého prostoru.

V roce 2001 byl komplex zanesen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jako důvody byly uvedeny: Villa d’Este  je jeden z nejlepších příkladů renesanční kultury. Ztvárnění zahrad mělo mimořádný vliv na vývoj zahradní architektury  v Evropě. Zahradami Villa d’Este jsou demonstrovány principy ztvárnění a estetika renesance. Zahrady jsou jedny z prvních giardini delle meraviglie a symbolizují rozkvět renesanční kultury.

https://de.wikipedia.org/wiki/Villa_d%E2%80%99Este
https://botany.cz/cs/tivoli/