Recitál Ivana Ženatého

Recitál Ivana Ženatého

Ivan Ženatý – housle
Stanislav Bogunia – klavír

Tylovo divadlo / Pátek 28. 7. 2017
Lomnické kulturní léto 2017

Když jsem s Ivanem Ženatým minule hovořil – před koncertem v tom samém sále v Lomnici nad Popelkou a s týmž klavíristou – bylo to těsně předtím, než houslista, jehož hra je z těch českých nejblíž mému srdci, odjel do Ameriky (do Clevelandu, kde působí na prestižním Institut of Music). Tenkrát jsem pociťoval jako téma, které jsme měli oba aktuálně „na stejnou strunu“, Drážďany, kde byl v té době Ivan Ženatý profesorem na vysoké hudební škole a kde jsem já pár let před tím strávil rovněž tři roky života. Nabízela se tedy zcela logicky otázka po rozdílu mezi oběma kulturními prostory a po jeho současné spokojenosti. Při tom předchozím setkání jsem měl u prestižního českého houslisty pocit jakési „vážnosti navíc“, zvláště při porovnání mého dnešního pocitu jeho vrchovaté spokojenosti, kterou mi i verbálně potvrdil.

Hrál pak s panem Boguniou na jevišti v hnědé kožené bundě, v níž přijel, a pocit klidné suverenity by mohl působit klamně, kdyby člověk nevnímal zároveň zdvořilou noblesu, s jakou hovořil se svým kolegou a která pak vyzařuje i při vystupování před publikem, už ve fraku, a kdybych nevěděl o jeho pokoře vůči tomu, že se mu tak dobře daří a daru hudby vůbec (v jednom z rozhovorů hovoří o tom, že by bylo falešné prezentovat sebe, to podstatné je, že se člověk „může dotknout Beethovena“). Svým způsobem to tak mají všichni velcí houslisté, alespoň ti, co jsem potkal, u Ivana Ženatého je tento můj pocit nicméně mimořádný. A s tou Amerikou je to prý rozdíl opravdu velký, ve srovnání s Německem, jakkoli si ho považoval, se mu prý za oceánem lépe komunikovalo. Ostatně i o tom se v jednom z rozhovorů zmiňuje.

Je zajímavé, že to – alespoň zpočátku – vypadalo, že Ivan Ženatý přijel se zcela jiným programem než minule. Když si pak člověk projde programy předchozích koncertů, zjistí, že to není tak úplně pravda, ale na některých z nich jsem měl především pocit akcentu na odlehčenou virtuozitu (což byla samo o sobě „novinka“ v kontrastu s obvyklou „vážností“ jiných vystoupení „vážné hudby“, vzpomínám na Sarasateho Zigeunerweisen a komentář, možná z jiného večera, „takových kousků umíme ještě více“). Zatímco nyní to byla především zpěvnost, zpěvnost a zase zpěvnost, a pak tiché dlouhé tóny do pianissima na koncích skladeb či vět. Zpěvnost nejen v těch nejvyšších výškách, ale i na neskutečně sytě znějící struně G (to jsme s Martou Klapkovou, někdejší ředitelkou lomnické ZUŠ a učitelkou Ivana Ženatého, komentovali u nástroje Giuseppe Guarneriho už minule). Samozřejmě bez jakékoli sentimentality, a především bez patosu i v okamžicích, kdy došlo na dramatičtější pasáže. A o to víc se pak jevilo až neuvěřitelné, jaká tempa houslista nasadil v rychlých pasážích.

Na onu neuvěřitelnou virtuozitou ovšem rovněž došlo. Ve vlastním programu to byla – po Sonátě A dur, op. 100 Johannesa Brahmse, Dvořákově Baladě d moll, op. 15, Smetanovy „Z domoviny“ a po přestávce už „nabíhající“ „jiné hudby“ u Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír – Habanera a La Tzigane pro housle a klavír Maurice Ravela. A pak došlo na přídavky, už minule byly v Lomnici tři, a čekal jsem, že tomu tak v rodném městě bude i letos. Tentokrát to byla Ukolébavka (Les Berceaux) Gabriela Faurého, poté Španělský tanec Manuela de Fally a závěrečná třetí Čajkovského Podzimní píseň, jíž se v předchozích skladbách vygradovaný večer zase vrátil do klidného rozloučení.

Nevím, zda to nebylo jen okamžité vnímání, ale myslím, že nikoli (alespoň podle pokynů k mému fotozáznamu na minulém koncertě, kde Ivan Ženatý hovořil o „lehčí“ poloze druhé části): Tentokrát jakoby byl koncert jediný plynulý celek, přestávka vůbec nehrála dramaturgickou roli, jak to bývá, ale pouze technickou, prostého přerušení na občerstvení. To, že byl sál lomnického Tylova divadla do posledního místa vyprodaný, nemusím snad ani zdůrazňovat. Jak ale zakončit tento krátký příspěvek, nevím. Po koncertu Ivan Ženatý děkoval v šatně Jaroslavu Krčkovi za pozvání. Tak snad rovněž poděkováním za to, že jsem u toho mohl být, a že jsem ten koncert prakticky mohl slyšet dvakrát, poprvé ještě jako jediný posluchač ve druhé řadě, podruhé úplně vzadu u vchodu vedle kabiny zvukaře.

Odkazy

https://www.denik.cz/hudba/v-tabore-na-houslitu-cekavaji-lukrativni-nabidky-20130324-d0uw.html
https://kultura.zpravy.idnes.cz/ivan-zenaty-zivot-s-houslemi-se-mi-stale-libi-fn3-/hudba.aspx?c=A020204_113923_hudba_ef
https://operaplus.cz/ivan-zenaty-doma-jsem-v-cechach-a-to-se-uz-nezmeni/
https://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1186443-american-se-ze-me-nestane-rika-ivan-zenaty