Radka Denemarková / Čokoládová krev

Radka Denemarková / Čokoládová krev

Mám-li zaznamenat pocity a poznání z četby knihy Radky Denemarkové Čokoládová krev, jsem na rozpacích, zda mám začít zážitkem tísnivosti až mrazivosti, depresivnosti na hraně úzkosti, jíž působí nejen naturalistické složky stylu autorky, ale i určitá urputnost kritické nesmlouvavosti autorce vlastní, poukazem (s tím ostatně souvisejícím) k několikačetnému významu názvu celého románu či k určitým stylistickým prostředkům, z nichž mám pocit takřka punkové kultury (ačkoli spíše směřují k existenciální rovině, kterou podporují), v první řadě celkové kompozici textu, ale i dalšími prvky významové struktury textu jako je výrazný moment dvojení, tématy, k nimž se více než pětisetstránková kniha zabývá, příběhy, u nichž se vždycky ještě něco nového dozvídáme, či ještě něčím jiným.

Onen akcent na negativní vyznění takřka všeho, o čem čteme, lze ukázat na sledování aktivit amerického byznysmena, ropného magnáta Johna D. Rockefellera, jehož portrét muže s přivřenýma ptačíma očima a zásadně bez jakýchkoli emocí vyjádřených navenek, autorka přináší. Oprávněný odsudek hamižnosti a praktik tohoto muže, jehož impérium nakonec rozbil rozsudek soudu na základě kartelového zákona, ale především neústupností prezidenta Theodore Roosevelta, pokračuje i v kapitole, kdy Rockefeller vydává velké sumy peněz na dobročinnost (na charitu věnuje 530 milionů dolarů, z toho 450 milionů na medicínu) a zakládá Rockefeller Foundation, pošle paníze do Rockefeller Institute for Medical Research, další University of Chicagoú, což autorka nevnímá jako výraz solidarity či dokonce milosrdenství: „[…] je skálopevně přesvědčený, že jenom peníze stoprocentně najdou lék na jeho nemoc. Jeho peníze na jeho nemoc; vlastní obojí. Peníze jsou motivace a peníze jsou čas, který mu nezbývá. Zbyde tik ptačích očí. Tak.“ „Chce se do historie zapsat svou dobročinností a okázalými nadacemi. A zase ho všichni ve světě napodobují. Vanderbilt, Carnegie, Morgan.“ (s. 423). „Ano, zapracuje na reinkarnaci a z hada bude mírumilovná holubička. Nová slova, nové pražce a zuby drkotají. John D. Rockefeller objeví slovo, které skýtá nový druh moci.“ (s. 421) Muž, kterého, jak neopomene autorka říci „nenávidějí davy, kterým zničil život“. Depresívně končí vlastně příběhy všech tři ústředních postav románu, Boženy Němcové, George Sandové i Johna D. Rockefellera.

Rozumím i kritickému pohledu (ten je sklouben s tragičností příběhů a umocňuje je), hned zpočátku na prvních stránkách knihy u prvních zmínkách o Boženě Němcové namířenému proti „wlastencům“, tedy malosti a omezenosti společnosti, přicházející se štítem nacionalismu (tj. národního obrození), ostatně kriticky reflektovaného v poslední době i na jiných místech (J. Přibáň v dialozích s K. Hvížďalou staví proti sobě národ a státnost), nicméně jestliže označuje hned na první straně Prologu „báchorky“, kterým se Němcová věnovala (Národní báchorky a pověsti, vydané v letech 1845–1847 v sedmi svazcích u Jaroslava Pospíšila, syna Jana Hostivíta Pospíšila, jenž aktivitou své tiskárny, stejně jako jeho široká rodina, přispěl podstatnou měrou ke zrodu obrozené české kultury) za „produkt dobové wlastenecké objednávky; autocenzura otupí odvážné pero“ (s. 19), nikoli za korpus literárního útvaru, jenž svým folklorním základem představoval jeden z pilířů obrozenecké literatury a stal se součástí identity českého národa (kdybych měl být kritický, pak bych položil otázku onomu folklornímu momentu a poukázal třeba na transfer díla bratří Grimmů, kteří ostatně postupovali podobně). Denemarková nicméně zpochybňuje tvůrčí autenticitu „báchorek“, když ji klade (proto citována i druhá část souvětí) do kontrastu s „odvážným perem“, které „otupují“. Postoje tehdejší společnosti vidí (a na příběhu spisovatelky, od níž se v jejích těžkých chvílích i nejbližší přátelé odvrátí ukazuje) jako mýtus: „Každé wlastenectví je podivný a nebezpečný druh nadřazenosti, který vede k nacionalismu a šovinismu. Wlastenectví je druh lhostejnosti.“ (s. 43, uvádí i recenze na iLiteratuře) K tématu „báchorek“ se pak ještě jednou vrací zhruba v polovině knihy (s. 236) a v podstatě opakuje zde řečené, přidává ideál venkova, který je v rozporu s realitou průmyslového města.

Snad jediný moment naděje, který tu je – a to hned na úvodní stránce – je motiv „vlaštovky“, která proletí „za okny devatenáctého století“, a která povahou svého letu je odlišná od pohybu vlaku, jehož třiapadesát zastávek na jeho cestě sledujeme. Mohli bychom zde poznamenat, že stejně jako už počítáme s nekompromisně tvrdým pohledem Radky Denemarkové na náš svět z předchozí její tvorby, právě u motivu vlaštovky, s nímž se setkáváme již v jejích předchozích knihách (u knihy Příspěvek k dějinám radosti nalezneme vlaštovku již na obálce), si můžeme uvědomit, že autorka vlastně píše „jednu knihu“ v tom smyslu, jak to říkával Jakub Deml. Že v jednotlivých příbězích jsou vždy přítomny akcent na lidská práva, feminismus svého druhu (ačkoli autorka v jednom z rozhovorů ke knize v Radiožurnále v červenci 2024 právě tuto skutečnost odmítá, s tím, že dává přednost výrazu „lidská práva“, hned na první stránce knihy, s. 17, se ovšem „prozrazuje“, když píše větu – možná to sama přehlédla – „A všechny se držíme slov.“ – tj. nikoli obecně „všichni/), a další palčivá témata, tedy palčivé formy „omezování svobody: kvůli pohlaví, sociálnímu a etnickému původu, ve jménu kapitálu či národovecké ideologie“, (Barbora Šandová na iLiteratuře).

Punkovým momentem jsem měl na mysli metaforu vlaku, kdy vlastně obrazné vyjádření je (ovšem jen zdánlivě) protikladné naturalistickým pasážím, a tím, že jeho zastávky v úvodu označuje také jako „mrknutí oka“ (titul Padesát tři mrknutí oka), tzn. jako jakési záblesky obrazů, které se čtenáři na okamžik zjevují (myslím přitom na fenomenologii, což podporuje i motiv „těla“ jako významný prvek významové výstavby knihy), umocňuje souběh těchto dvou významových vrstev. O „mrknutí oka“ hovoří i v úvodním seznamu kapitol knihy, kde se vyjadřuje podobně, když hovoří o „ucelených obrazech“ či „sledu pohyblivých obrázků“, tedy „filmu“. Vlak kromě toho představuje určitý rytmus (již oním zvukem pražců při jízdě, ostatně sama autorka uvádí: „Rytmus doby udává drkotání železnic.“, s. 23), akcentovaný pak ještě opakováním a variováním sekvence „Tak. Vlak jede, jede vlak.“ (V podobě Tak tak tak světem jede vlak ji nalezneme jako podtitul každé části v seznamu kapitol, který může působit jako jakýsi jízdní řád.) A ovšem, vlak je symbolem pokroku a industrializace, jak rovněž poznamenává Barbora Šandová v recenzi knihy na iLiteratuře (13. 6. 2024, Nach Wien? Nach Wien, nach Wien), nicméně autorka devatenácté století, jímž vlak projíždí označuje za to, které „zrodilo slovo konzum a život zredukovalo na peníze“ (s. 233).

Opakování se přitom netýká jen tohoto obratu, v textu jsou na různých místech „zkopírovány“ a obměňovány určité pasáže, představující pro čtenáře pravděpodobně jisté rozpomínání a pro význam čteného nesmlouvavé opakování osudu.

Chtěl jsem již v úvodu poznamenat, že ona depresivnost je v případě mého čtení nejspíš i osobní, totiž zhruba ve stejné době či v jistých časových následnostech jsem četl knihy novopackého básníka Josefa Kocourka (zemřel ve čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu) a Pět katalánských novel, které všechny vyznívají tragicky.

Onu „druhou“ rovinu či jakýsi „metavýznam“ představuje i samotný název knihy Čokoládová krev, která označuje vlastně několik souvisejících věcí, jednak fyzickou krev coby součást ochablého zdraví Boženy Němcové (a ovšem menstruační krev), jednak inkoust, jímž psali tenkrát lidé, a ovšem také ropu, jejíž žíly využívá americký magnát. A ve všech třech případech je tato „krev“ synonymem osudovosti, přičemž používání výrazu v nejrůznějších okamžicích jakoby pokrývá širší významový kontext knihy.

Teď k nahoře zmíněnému dvojení. Je jím rovněž několik momentů. Prvním je akcentované uvádění jedné osoby pod různými jmény jejích životních etapách, nejen v evropské kultuře běžné součásti skutečnosti, že se žena vdá a přijme jméno svého manžela, ale také v literární praxi jako pseudonymu. Tak Božena Němcová je uvedena svým rodným jménem jako Barbora Panklová, George Sand jako Aurore Dupin nebo baronka Dudenvantová, Karolina Světlá jako Johana Rottová, provdaná Mužáková. Druhým momentem je moment těla, který autorka tematizuje jako synekdochu, když nepoužívá běžnou formulaci osoba něco dělá, nýbrž tělo něco dělá. Pod názvem Příspěvek k dějinám těla nalezneme na iLiteratuře recenzi Marka Lollka (26. 11. 2014, „Tím hlavním, nač se autorka zaměřuje, je odvěká, a jak se zdá, stále se stupňující lidská posedlost tělesností a tělem.“) Můžeme poukázat k širší aktuálnosti tímto tématem jak v české odborné (nikoli lékařské, sociologické) literatuře (např. Tělo mezi medicínou a disciplínou D. Tinkové a M. Lenderové, též sympózia z té doby), ale ovšem i světové (M. Foucault ad.). Synekdochy tohoto typu používá spisovatelka i v dalších případech (oči, záda).

Osudy tří odlišných postav (jsou uvedeny ještě před seznamem kapitol citáty) nicméně spojuje právě onen „vlak“, ale také další synekdocha, kterou použije autorka v Prologu, když každou z nich uvede v první větě obrazem téže části těla – „unavená záda“ (Božena Němcová), „sebevědomá záda“ (John Davison Rockefeller), „vášnivá záda“ (George Sandová, ovšem: „Aurore Dudevantová, rozená Dupinová, a paní George Sandová, přesněji řečeno George Sand, bydlí v jednom těle.“, s. 26). Nejistota ohledně skutečného roku narození Barbory Panklové (První železniční zastávka) je záminkou i v jiných případech se opakující formulace, relativizující obecně historické poznání – „Nebo taky ne.“ (s. 31). Vedle postavy G. Sandové a úvahách o povaze „sexu“ (autorka polemizuje tentokrát se S. Freudem) vystupují další, vedlejší, nyní Alfred de Musset, který „se opíjí cílevědomě“ (v dalších kapitolách jiní její milenci, Chopin), Česká Služka u Sandové (další způsob pojmenování apelativem, dohledatelné v některých předchozích knihách R. D., např. v románu Hodiny z olova), Karolina Světlá a její snoubenec Petr Mužák a další. V jednotlivých obrazech/epizodách můžeme vysledovat formativní momenty života těchto osobností (ostatně připomeňme, že v názvu kapitoly je jméno S. Freuda), v jedné z dalších kapitol ostatně čteme: Dětská zkušenost ovlivní budoucí život. Doba, v níž dítě vyrůstá a zraje, ovlivní jeho myšlení.“ (s. 57) V případě Rockefellerově je to tím, kdo jej „učí pořádku a řádu bigotní zlatá maminka“, „hluboce zbožná“ (s. 59, kapitola nazvána Třeskutý mráz).

Časový rozvrh knihy (jízdy a zastávek vlaku) je, jak řečeno hned na začátku obousměrný) a zahrnuje nejen historii, ale i naši přítomnost, což je formulováno jako zastávka „ve zrádné úžině mezi zmytizovanou minulostí a zmytizovanou budoucností“ (s. 43, zde i již uvedená pasáž o povaze „wlastenectví“), což umožňuje takřečeno nekorektní (nicméně samozřejmě záměrné) prolínání obou rovin jakožto součást základního sdělení autorky, totiž když jako náběhy globalizace (slovo užívané a definované až v devadesátých letech, viz Wikipedie) označuje proměny a objevy devatenáctého století a ideologické konstrukty dneška považuje rovněž za mýtus, přičemž (na různých místech knihy) vystřeluje proti některým osobnostem zvl. naší a světové politiky (nepřímo naznačen D. Trump jako pokračovatel stylu Rockfellera, ministr kultury Antonín Staněk, jehož jméno jsem ovšem musel dohledat z kontextu, s. 44, si nemůže vzpomenout na žádné jméno současného českého spisovatele a nakonec uvede Šifru mistra Leonarda, podobně Alena Schillerová, již obviňuje z odmítnutí pomoci samoživitelkám v době covidové pandemie – zatímco s nekompetencí ministra bych souhlasil, v druhém případě  kritiku politiky vlády, která je naopak dodnes ostře kritizována, že rozhazovala peníze, ostře odmítám). Na dalších místech najdeme výpad proti Andreji Babišovi (opět tak trochu nepřímo, „[…] hry, kterou hrají v jednadvacátém století všichni Burešové světa“, s. 167) v souvislosti s pravidly, které určil americké společnosti Rockfeller, či vůči poslanci Marku Bendovi, který se nevyzná v běžném životě a do parlamentu, kam se dostal zásluhou svého otce disidenta, je po celou dobou jeho trvání.

I v dalším textu je možné poukázat na užívání synekdochy (pars pro toto, část za celek) jako uměleckého prostředku signifikantního pro dané téma, tak natahování hodin u Rockefellera je příznačným motivem toho, co označuju jako „měřitelný svět“ (od běžných měr a vah právě přes hodiny, systemizaci přírody, lokalizaci míst na zemi systémem zeměpisné šířky a délky, měnový kurs etc.), umožňující zacházet s ním jako s objektem, umožňujícím právě – v našem případě – nehorázné obohacování a likvidaci planety. U ropného magnáta patří pak k těmto synekdochám sevřené „ptačí“ oči a naleštěné boty.  „Boty netíží gravitace; nadnáší je do sebe zahleděná rozhodnost a sebevědomí predátorů. Neuhýbavá vůle chce všechno, ale úplně všechno sjednotit a řídit po svém. Jako svou firmu. Firma je sekta a její guru je všemocný.“ (s. 46) Příslušnost k pohlaví je pak jednou z významových os v příbězích obou žen. „Ano, příslušnost k pohlaví jako předsudečný cejch.“ (s. 56, slova dá i do názvu kapitoly)

Sledujeme jednotlivé epizody a zvyklosti devatenáctého století, např. to, že „do kolonky vzdělání šlechtičen se počítá hra na piano“ (s. 65), což autorka ovšem uvádí takřka s opovržením, přinejmenším s despektem, protože to znamená „zabrnkat“ Beethovena či Schuberta, podobně jako to je s malbou akvarelů či „nasypat slepičkám zrní, tu trochu zeměpisu, tam trochu dějepisu, jeden nebo dva cizí jazyky; hlavně francouzština, zacílená na lehkou konverzaci“ (s. 65) A autorka poté, co si povzdychne nad tím, „co si počít s Barborou Panklovou“, která se narodila chudá a v těle ženy, skočí prostřednictvím pojmu emancipace do jednadvacátého století a hovoří o ženách jako o „účelovém zařízení“, za něž je považováno (a cituje polského ministra školství, jenž v „plamenném projevu“ hovoří o zbytečnosti vzdělání žen, s. 66–67), o „manipulaci“ atd. Srovnávání, uvádění paralel, je dalším uměleckým prostředkem R. D., na jedné z dalších stran uvádí ropného magnáta, který přivolal na „slušného a bezúhonného kluka“ policii kvůli deseti centům, a českého miliardáře, bývalého senátora, jenž se „pro své pobavení handrkoval kvůli pokutě pěti centů“ (s.71), když řídil auto s telefonem v ruce (dohledávám, „Podnikatel Ivo Valenta dostal pokutu, protože podle policie telefonoval během řízení svého vozu. Soudy ale zpochybnily videozáznam pořízený policií.“ Jednalo se o 1700 korun (čl. na Seznam Zprávy Miliardář Valenta se soudí o pokutu 1700 korun, 25. 4. 2023). Samozřejmě tedy zjišťujeme, že k uměleckým prostředkům R. D. patří také hyperbola, nadnesení reality („pět centů“, přestože nejspíš v dolarech, a 1700 korun, je přece jen rozdíl).

V následující kapitole (Knoty tlumených světel) se v blízkostí Sandové objeví Théophile Gautier, francouzský básník a kritik, bohém, Rockefeller, u něhož se vrací spisovatelka k jeho mládí, živený protestantskou etikou a duchem rodícího se kapitalismu, kalvinistickou ctností, která „znamená, že v sobě zabetonuje autentický vnitřní život“ (to je moment, k němuž R. D. směřuje vlastně ve všech třech případech), „se svěřuje jen svému polštáři“ (další motiv opakovaný v celé knize). V dalších kapitolách/zastaveních vlaku, se střídají různé časové roviny v životě ústředních postav, tak z dětství Barbory Panklové, hrách u vody, a těžce nemocné spisovatelky, která nachází na prostěradle krev. Také zde čteme některé texty v originálech, tak H. Heineho, kterého objevuje česká spisovatelka, na druhé straně dominance zisků z „černého zlata“ je odrazovým můstkem k paralele jednadvacátého století. „Rodí se problém našeho světa: nekonečný mejdan několika málo bohatých kluků. Pokladem je ropa, čokoládová krev zeměkoule. Té se vše pořizuje. Ta bude v budoucnu vládnout. Ropa, plyn, energie. V roce 1855 vydá Božena Němcová román s názvem Babička a chemik na univerzitě v Yale předvede světu svůj destilát; zdrojem světla je petrolej.“ (s. 96) To jsou poslední slova první části knihy, porovnávající v časové paralele dva světy poté, co se z našich časů vrací do vlastní doby románu.

V druhé části pokračuje toto srovnávání (jeho vnímání jako dvojení je podporováno třeba názvem Šesté železniční zastávky Klíč k určování lidských rostlin, také Linné přece zavedl dvojslovné názvosloví). Proti sobě jsou kladeny „Betty Panklová“ a Božena Němcová, jejich proměna vnímání světa a jejich základních otázek, jako „Smí žena milovat svobodně jako muž?“ (s. 101), autorka opět skáče do jednadvacátého století, když poukazuje k radám psychologa a šéfa psychiatrie ve Standfordu (nedohledávám). Zajímavá zmínka o literární tvorbě, o románu: Nejedná se o uměleckou formu, al o duchovní postoj ke světu.“ (s. 105) Srovnávání B. Němcové a G. Sandové v tomto ohledu, té druhé pomáhá samozřejmě v prosazování i původ. Jinakost B. N. a „smečka“, která ji zavětří. Podobně jako je železnice demokratická (úvaha o jejím šíření), vzniká „masová společnost“, další sociologické úvahy. Němcová přichází s „dobrotou srdce“ jako klíči k určování lidských rostlin (s. 109), ostatní se diví, kdeže to žiješ (v této době narůstajícího individualismu, kdy je důležité zájmeno „já“ – další motiv, v knize se opakuje při nejrůznějších příležitostech přivlastňovací zájmeno „můj“, „jeho“ atd.).

I Praha je „krásné, do sebe zahleděné maloměsto. Každá moderní žena maloměsto dráždí. Jakýpak závan modernosti v konzervativním, katolickém, úzkoprsém Rakousku.“ (s. 109) Také zde, ve Vídni, jsou „empírové zlaté hodiny“ v pracovně císaře Franze Josefa I. (a probírají se také jeho vztahy k matce a dalším ženám). Děti G. Sandové a svatba B. Panklové. Vztahy mezi mužem a ženou se budou řešit v dalších kapitolách, Sandovou nebaví večírky, ale jsou to „jeho“ večírky, o manželovi B. Němcové a vztahu k ní bude na řadě míst řeč. A doplněna je i svatba J. D. Rockefellera (s. 121) A zmínka je o tlaku rodiny na manželství, násilí na ženě, když „oči rodičů potěžkají dceřino tělo. Ohodnotí zboží.“ (s. 127) Autorka používá slovo „otroctví“ v případě dětské práce i v postavení ženy, skokem do jednadvacátého století uvádí třináctiletou nepálskou dívku, které se podařilo utéci před manželstvím, přitom jsou dětské sňatky v zemi zakázané od roku 1963 (dramatické je zoufalství zatčených rodičů, kteří musí navíc vrátit již inkasované peníze rodině, která si nevěstu „koupila“).

Společenské konvence jsou jedním z témat celé knihy, autorka je rozprostírá do příběhů všech ústředních postav, hovoří o společenských „sektách“, hledají se „převozníci“ k rovnoprávnosti, hovoří se o podobách emancipace. Božena Němcová je pro své okolí nebezpečná, protože se svými milostnými mimomanželskými poměry „netají“, „žije je veřejně a ohrožuje tak čest celé skupiny“ (s. 135). Zajímavý název desáté kapitoly – Špinavé prádlo a špinavé peníze. Ovšemže ty názvy jsou skoro vždy zajímavé, jsou to vlastně rovněž synekdochy, motivy z textu užité pro počátek textu, jímž název vždy je. Tady se spisovatelka rozkročuje po celém světě, hovoří o milionech potratů v Číně kvůli pohlaví, objednání vraždy dívky v Indii etc. etc., je tady globální problém s obrovským dosahem. A zároveň dále běží jednotlivé příběhy, tedy jejich konkrétní epizody. A vzápětí zase historické souvislosti, jako tak, jak Rockefeller bohatne díky Válce severu proti jihu, je tu řeč o Harriet Beecher Stoweové a její knize Chaloupka strýčka Toma, kterou čte G. Sandová. Další ženou, která bojovala za lidská práva, je Francouzka Olympe de Gouges, která skončila pod gilotinou. Revoluční konvent roku 1793 rozhodne, jak cituje R. D.: „Děti, šílenci, nezletilí, ženy a zločinci nemají občanská práva.“ (s. 157)

O Rockefellerově mamince spisovatelka říká, že pro ni byly celý život „peníze až na posledním místě“. Tady si člověk může pomyslet, zda je to rýpnutí do (nejmenovaného) Václava Klause, který byl tímto výrokem pověstný, nicméně když se poohlížím po internetu, zjišťuji, že není zdaleka jediný, k němuž může tento výrok směřovat (existuje kniha Martina Amise, syna slavného Kingsley Amise, s názvem Peníze, z roku 1984, recenzovaná na iLiteratuře s tímto názvem, což ovšem nemusí nic znamenat, jsou tu podnikatelské příručky atd.). A líčí se Rockefellerova likvidace drobných konkurentů, na druhé straně názor, že Němcovou neničila („udupala“) doba, ale průměrnost.

Ještě jsem si nepovšiml ironie v textu knihy, která je jí, jak si uvědomuju, nasáklá. Jeden příklad z této části: Postava Josefa Němce „budí všeobecný respekt a obdiv“, přestože svou ženu také mlátí. „Když muž zmlátí ženu, jistě si to zasloužila. Třeba za domnělou nevěru. Nebo kvůli zapraným límečkům u košile. Nebo jí správně nenakynuly buchty.“ (s. 169) V tu chvíli si kladu otázku, zda takto provokativní pasáže paní Denemarková píše s vědomím, že mohou lépe prodávat knihu, z čistého přesvědčení, nebo proto, že chce zlostí přebít nějaké své vlastní trauma (teď budu ironický já: přece dnes nemůžeš být spisovatelem, když nemáš nějaký traumaplot, už na to existuje i odborný termín, jak jsem se sám přesvědčil na prezentaci jedné mladé básnířky na literárním festivalu), zvláště když se ještě při té příležitosti obula do Petera Handkeho, který prý „obhajuje masové vrahy a rád oslavně řeční na jejich pohřbech“ (s. 169). Dílo rakouského spisovatele jsem vždy oceňoval (nejen Spílání publiku), tím spíše jsem se pokusil vyhledat problém, který spočívá v tom, že Handke zpochybňoval „masakry muslimů během války v Jugoslávii“, a problematické při udělování Nobelovy ceny se ukázalo také „vystoupení na pohřbu srbského prezidenta Slobodana Miloševiče“ (čl. na Plus.rozhlas.cz z roku 2019 s názvem Handke zpochybňoval masakry muslimů, Nobelovu cenu za literaturu dostat nemá, kritizuje komentátor). V tom případě tedy budu souhlasit s Denemarkovou, nicméně dovolím si přece jen poznamenat, že se domnívám, že může být práce účelových rešerší k tématu, jak svědčí datum (z roku 2019 a 2020 jsou rovněž „kauzy“ ministra kultury Staňka a Aleny Schillerové), na což má autorka ovšem jistě plné právo.

Ovšem, stavba textu na kontrastech je účinná, máme tu název jedné z dalších kapitol – Ledové horko. Problémy Alfréda de Musset s jinými avantýrami. A je tu Část třetí, Tak tak tak, světem jede vlak, abych připomenul ústřední strukturu. A jsou tu opět kontrasty, paradoxy, „vypjaté“ momenty, použijeme-li vlastní slova autorky. G. Sandová má nového, italského milence, Rockefeller „se cítí nejen vyvolený, ale přinejmenším svatý“ (s. 183). Na scéně se objevuje další jméno nezávislé spisovatelky, Mary Anne Evansové, kterou známe pod pseudonymem George Eliot (nezávislost potvrdila dlouholetým soužitím s ženatým mužem, otcem několika dětí). Defilují další postavy, Johann Pankl, Clemens von Metternich, odskakujeme k Romanu Polańskému, Jules Sandeau, další milenec Aurore Dudevantové, téma je také pálení knih v různých obdobích a uštěpačná poznámka vůči politikovi Edvardu Benešovi, který „beletrii číst nebude“ („A smysl pro humor také mít nebude.“, s. 197), což prý překvapilo Masaryka, který se domnívá, že „bez fantazie nevytušíte budoucnost ani minulost“. Nu, Beneš… raději nekomentovat. Ale to, že „fatální“ pro dvacáté století bude nedostatek fantazie, na tom něco je.

Poporodní komplikace Boženy Němcové po čtvrtém dítěti. Nicméně já jsem ještě nevyzdvihl některé další stylistické či jazykové kvality autorky, totiž moment poetičnosti, který by mohl dominující kritický moment utlumit. Němcová znovu otěhotní. „S každým novým životem se odloupne další křehký plátek mladistvých iluzí, uschne, odpadne do bláta a zašustí jako podzimní list. Strom opadává, míza vysychá. Barbora Panklová se zmenšuje, vzdaluje, mizí v mlze. Obětuje, co obětováno být musí. Nevydechne si. Sebeobětování je osud žen devatenáctého století.“ (s. 201)

Na tomto místě chci využít moment literární tvorby, který cítím jako jistým způsobem problematický, kontroverzní, i když v tomto samotném příkladu ještě není na hraně. Je tu ale určitý postup, od poetického obrazu k obecné proklamaci, která zde funguje jako určitý zobecňující závěr. A tady vidím (jsem na to citlivý od dob povinného čtení budovatelských románů stejně jako u čtení byť uctívaného M. Kundery, jehož některá díla nicméně považuji za romány à la these, tedy právě apriorně schematické) nebezpečí schematismu, jak o tom hovoří (v případě jiného románu R. D. Hodiny z olova) Jan M. Heller na iLiteratuře (17. 4. 2019), když analyzuje: „A tak postava Spisovatelky sehrává ještě jednu roli, v níž je ještě schematičtější než její románoví spoluputovníci: roli hlásné trouby morální pravdy. Autorka skrze Spisovatelku sděluje světu své poselství, při tom překračuje hranice románové poetiky a vydává se na pole literatury angažované, bohužel však v tom špatném smyslu: schematické, černobílé, té, která poetiku podřizuje apelativní funkci.“ Ovšemže to všechno souvisí s vehemencí, s níž se autorka pouští do svého psaní.

Čtení ovšem pokračuje ve stejném duchu, otázky výchovy a metla v dětství Barbory Panklové a Bible, čísla jako „afrodiziakum“ pro budoucího ropného magnáta, další spisy G. Sandové. Povaha moderního světa se všemi těmi technickými vynálezy, a problémy moderních otců navzdory tomu, narození jednotlivých dětí B. N., otázky antikoncepce, neskrývané názory B. N. (u Rottů), že masturbace je přirozená, zatímco celibát nikoli (a tedy i sama církev je nemocná), eugenika jako módní pojem devatenáctého století (zakladatel Francis Galton), a opět pozoruhodné spojení v následující pasáži (v dalších větách, pro srozumitelnost jsem přidal i několik vět předchozího kontextu): „Na zrodu eugeniky se podílí rasismus, antisemitismus, homofobie. Vzniku předchází oblíbená, budoucími staletími vyvrácená teorie o rozdílnosti lidských ras. Jiný vědátor a mudrlant, Arthur de Gobineau, tvrdí, že bílá rasa je nadřazená a nejhodnotnější. Tyto teorie vymyslí hvězdy vědeckého světa devatenáctého století, tehdejší ikony, autority, celebrity, stars. // Pražce devatenáctého století vedou do Osvětimi. // Příběhy dnešních životů píše století devatenácté a jeho vlaky chamtivosti. A slovník průmyslových zemí saje čokoládovou krev. To moderní kapitalismus vytváří národ. A rovnou jím pohrdá. Budoucnost zůstala trčet v devatenáctém století.“ (s. 217)

Rozpory v manželství Němcových, argumenty pro rozchod z úst Josefa Němce. Cestování rodiny po různých místech. Různé etické postoje všech tří hlavních postav. A charakter devatenáctého století: „Žijeme v devatenáctém století. Zrodilo slovo konzum a život zredukovalo na peníze. Rovnice života ohlodaná na kost není řešení. Rovnice má být komplexní. Člověk to cítí, ale okřikne sám sebe. Božena Němcová věří v duchovní a duševní růst. Jenomže ten do rámce masové, konzumní společnosti nezapadá. // Konzum. V něm a jen pro něj nás zocelilo devatenácté století.“ (s. 233) To je citace z kap. Řetízkový kolotoč, v té následující s názvem Destilát je zprvu charakterizováno, co trápí B. Němcovou („lidská povýšenost, bezmocná sociální nespravedlnost, nemravné přehrady a nerovnosti ponižující člověka odsouzeného k služebnému postavení“, s. 234), nezajímají ji „wlastenecké sekty“, které R. D. označuje za ty, kteří se považují za „morálně nadřazené“. Samuel Andrews ukáže J. D. Rockefellerovi, co je rafinerie, François Bulot, nakladatel Sandové „je unavený“, „stárne a trpí dnou“, Sandová se s ním rozejde. „George Sandová rozšafně mění milence, píše romány, zakládá časopis. Sil a času není nezbyt. Čas nejsou peníze, čas je život sám. Dává mu smysl.“ (s. 239) Znovu je řeč o „báchorkách“ (jak již shora zmíněno).

Část čtvrtá začíná zdánlivě nikoli v devatenáctém století dvacátou druhou železniční zastávkou Maják a džínová bunda, hovoří nicméně o Boženě Němcové jdoucí ve fujavici, jíž manželé Mužákovi (K. Světlá) v kočáře opovrhují. Džínová bunda je oblečení spisovatelky přebírající na jevišti Nové scény Národního divadla, která ovšem „znesvěcuje“ místo a je „urážka národa a wlastenců, je to hanobení wlasti“ – nu, mám s něčím, byť ne tak důležitým také zkušenosti, konkrétně s posluchači na koncertech v pražských ikonických sálech, a považuji to ne za znesvěcení, ale za nevkus a neúctu k umělcům, oblečeným v oblecích (pokud to ovšem není Pavel Šporcl). A v různých situacích přichází na scénu Fryderyk Chopin. Dále pokračuje úvaha o volbě jazyka, o Češích a Židech v tomto ohledu, o Kafkovi a jeho pocitu cizoty v Praze, Maxu Brodovi, češství v devatenáctém století je otázkou rozhodnutí. Obyvatelé malých národů jsou „vězni svého jazyka“, nemají velký světový jazyk. Války ve jménu národa zvl. v Evropě. Pak se hovoří o V. B. Nebeském a dalších mužích, milencích B. N.

V dalších kapitolách je také řeč o cestování a znovu o jazyku, proměnách města (první metro). V kapitole Harpyje jsou srovnávány obě spisovatelky, jichž se před „podpásovými“ útoky zastávají či nezastávají muži (výčet s. 277). Dostojevskij po smrti Sandové říká, že se jejím prostřednictvím dozvěděl o ženách něco nového, o existenci Boženy Němcové neměl, stejně jako tucet zde uvedených mužů velkých jmen (s. 279), tušení. Pak je tu znovu protiklad „hlad“ a „bohatství“, autorka je vtipná, když srovnává bohatství v 19. a 21. století. „Status bohatého muže už není peršan, ale třeba Porsche.“ (s. 280) Je řeč o koupi fotbalových klubů cizinci a dalších věcech, které dnes dobře známe (třeba doporučení o zapjatých či nezapjatých knoflíčcích z Playboye). Je řeč o Kuchařce obdivované M. D. Rettigové, klavíru, který pro Chopina nedorazil na místo, kam dorazit měl.

Další citace zajímavé pasáže, úvahy o emancipaci: „Ženské emancipační hnutí poponáší nejen idea svobodného naplnění ženského osudu v lásce, ale hlavně starší představa sebeovládání a sebezapření ženy ve jménu lásky. Boženě Němcové je bytostně blízký směr první: náboženství lásky. Ženám kolem její vzácné kolegyně Karolíny Světlé, provdané Mužákové, rozené Rottové, je naopak blízký směr druhý. Světlá založí Ženský výrobní spolek český a organizuje české školství na Liberecku.“ (s. 291)

Ptačí oči Johna D. Rockefellera, dračí prsten George Sandové. A další obrat – muž-šafrán v kapitole Vlasy (dvacátá pátá železniční zastávka, s. 295). Je jím třeba George Henry Lewes, anglický filozof a literární kritik, dnes známý především tím, že žil s Mary Ann Evansovou, která psala pod jménem George Eliot, ačkoli byl ženat. „Kterému se nemusí vysvětlovat a dokazovat, že žena je člověk.“ (s. 295). G. Sandová si nechá Českou Služkou stříhat vlasy, Božena Němcová „má prokvetlé, dlouhé vlasy, a není jí přáno ochutnat šafrán. Ani jediný exemplář.“ (s. 297) Bližší portrét G. H. Lewese. Těžký porod Boženy Němcové, zdravotní potíže (mj. také „ztratila mnoho krve“, ironie odpovědi „ale jinak je v pořádku, ne?“, s. 300, vyrážka, zanícené bradavky etc.). G. Sandovou portrétuje její přítel Eugéne Delacroix. A Špetka šafránu se jmenuje i následující kapitola. Thomas Diggins si dopisuje s Emily Dickinsonovou. Další příklady „mužů šafránu“ z celé Evropy.

Kapitola Samoživitelka, válka, která „probíhá každý den“, „se jmenuje boj o přežití“, a týká se právě těchto žen. Zatímco John D. Rockefeller si myslí: „Bohatnout mám jenom já.“ (s. 308) „Rozhodne se zavést další nový pořádek, další nový řád, podle kterého budou jedit vlaky světa. Bude to jen jeho náboženství. Vymýtí náhodu a vyloučí riziko. Žádná chamraď, hlavně ta z Evropy se mu do byznysu plést nebude. Chutná mu moc a té není nikdy dost. Big Bussines“. (Nepřipomíná vám to na začátku roku 2025 něco?, dodávám.) A vylíčeny jsou postupy, které ropný magnát použije (s. 311). Srovnání „silného dubu“ (z nich se dělají sudy, také na ropu) a „mateřídoušky“, kterou je B. N. Josef Němec se hlásí do služby v Uhrách (píše se rok 1850), to je tedy návrat zpět, kdy se ještě spisovatelka přátelí s Mužákovými (Rottovými). Rockefeller bude kontrolovat dopravu, další z postupů. „Jakýpak volný trh. Jakýpak svobodný trh. Neexistuje. Rozhodně ne pro všechny. A než se zrodí slovo liberalismus a neoliberalismus, devatenácté století už objeví slovo ex-neoliberalismus.“ (s. 315) Další postava na scéně, Vilém Dušan Lambl – a jeho vztahy k Rottovým a Němcové. A v závěru kapitoly uvádí Denemarková vlastní zkušenosti samoživitelky – zda má koupit „chleba, nebo dětské oblečení“ (musela koupit dceři jarní bundu).

A jak už víme, další „železniční zastávka“, často bezprostředně navazuje na tu předchozí, zde: „Božena Němcová je a není klasická samoživitelka.“ (s. 323) A rozebírá se to. Josef Němec pracuje jinde, spisovatelka čeká na peníze. A znovu srovnání G. Sandové a B. Němcové, tentokrát v povaze osobních dopisů. A úvaha o dopisech literátů jako součásti uměleckého díla (také F. Kafka zmíněn).

Část pátá. V roce 1833 vydává Sandová „oratorium Lélia“.  A Denemarková pokračuje úvahou o dopisech a denících, zde opravdu skvělá pasáž (ale nemohu všechno citovat, musel bych opsat celou stranu 334). S řadou průniků do jednadvacátého století. Další téma (a název kapitoly): Frigidita. Řeč je ale o pomluvě. Obou spisovatelek, a u B. N. i dnes (její domácnost, nebyla šmudla?). Hladomor. Pokračování truchlivého osudu B. N., tabu diskurzu v oblastech sexuality v té době. Bylo by možné vybrat řadu příkladů, tady alespoň tento: „Je to paradox. Částka, za kterou si John D Rockefeller bude u Harrodse objednávat cylindr a polobotky na míru, by Boženu Němcovou a její čtyři děti zasytila na celý rok.“ (s. 349) V roce 1847 vypukl v Evropě hladomor.

Konzum! Konzum!! Konzum? je kapitola, jejíž název odkazuje k jednomu z klíčových témat společnosti. V médiích se v podstatě od 60. let min. století o něm hovořilo/psalo i u nás. Jak to pojme autorka Čokoládové krve? (Ovšemže je téma rozprostraněno v různých vláknech v celé knize.) Začíná poukazem k situaci B. N. „Bída Boženy Němcové nemá dno a banky světa nikdy nepůjčují tomu, kdo pomoc potřebuje; pomůžou tomu, kdo peníze má. Člověk zcela ochromený nic nevnímá. Chudoba vtiskne cejch otroctví, podobný onomu znamení hanby, které Římané vypalovali žhavým železem na čelo těm nejopovrženíhodnějším otrokům. Boženu Němcovou definitivně považují za méněcennou žebračku.“ (s. 356) Rockefeller „krmí dav vidinou mamonu“, je „diktátor trhu“. Majetek je vedle života a svobody „nejvyšší hodnotou americké demokracie“. A u G. S. se hovoří o tom, že přátelé zajímá „jediné. Jaká je v posteli.“ (s. 357)

Pak je řeč o národním obrození jako „politickém projektu“, byť se tak netváří. K vlastnímu konzumu se pak přímo vyjadřuje tato pasáž: „Vlak projíždí mezi kulisami staronové agrese a touhy po absolutní moci. Vítězí logika kapitalismu devatenáctého století. Je nutné investovat do výroby, a kdo neroste, riskuje smrt. Pokrok? // Je to čirá agrese. Lidé jako John D. Rockefeller usilují o to, aby ovládli trh. To jejich myšlení ovládá náš slovník. To jejich slova ovládají wlastenecké slovníky. Nová slova, nové pražce a zuby drkotají. Monopol. Konzument. Gig Business.“ (s. 361) Takže proklamace (byť s ní souhlasím), která není nic nového – snad jen kromě vazby na „slovník“ (tedy diskurz či narativ, ovšem – právě „Slovníky“ byly vedle novin a divadla jedním z pilířů začínajícího národního obrození), jenž má být vlastně maskou ekonomického a politického projektu, tvářícího se jako ideál národa (Big Business – wlastenci). A v dalším textu za citovaným se teorie tématu dále rozebírá jako „pragmaticky ekonomické myšlení“, které autorka označuje jako „zmatené vlaky“ a „totalitu konzumu“, z něhož se člověku nedaří vyprostit (vše s. 361).

Na další zastávce se autorka vrací k motivu „vášnivých zad“, Božena Němcová je pak srovnávána se sestrami Charlotte, Anne a Emily Brontëovými. Probírají se některá jejich díla, pak je řeč o „malém domku mezi dvěma paláci“ (ten je i v titulu kapitoly), k němuž přeskočí myšlenka od tísnivých internátů u Brontëových k českým služkám bohatého muže ve Vídni a jeho snu, jenž je rozklíčován prostřednictvím Freudova výkladu motivu, a zneužívání těchto žen, eo ipso dalšího tématu, „sexuálního obtěžování“, které autorka pojímá osobně, totiž komentářem v ich-formě (jako na pár dalších místech v knize). Po návratu k anglickým spisovatelkám zazní opět přepojení myšlenky této doby do současného století, kde se ozývá hlas zapomenutého „snu o národní výjimečnosti“.

Část šestá. Třicátá čtvrtá železniční zastávka. Placení agenti. Politika roku 1848. Placení agenti jsou myšleni ti Rockefellerovi, má je po celém světě. Je zmíněn německý filozof a revolucionář Hermann Müller-Strübing, odsouzený ve třicátých letech k trestu smrti, G. Sandová jej skrývá „u sebe doma na zámku Nohant“. Rockefellerův rafinovaný obchod s Čínou, jíž dodá petrolejové lampy. A pohled na naši politiku? „Odpor proti vrchnosti je tradice a národní sport. // Národní mentalita není založena na pozitivní myšlence, ale na negaci. Na negaci vůči okolnímu světu, který je a priori nepřátelský. Je to národní paranoia. Mišmaš národních, politických zájmů a wlasteneckého blouznění pomůže absolutismu znovu do sedla. Pocit národní nadřazenosti, víra ve vyvolenost vlastního národa, povyšování se nad ostatní jsou taky konzum devatenáctého století; ezoterická veteš, která je a bude nejvýnosnějším tržním produktem a klidně může nést označení dementia esoterica.“ Vím, že je to umělecké dílo, které připouští vlastní pravidla či jejich porušování, v tomto případě jistou esejistickou složku, nicméně mně vadí tezovitost těchto tvrzení, která autorka nikde nijak konkrétně (kromě souvislostí, kterými témata propojuje, to je v pořádku) nedokládá. Ale ovšem, kritický hlas k léta hlásaným idolům není nepřípustný.

A téma „konzumu“ pokračuje v další zastávce, tentokrát označené jako Mamon. Nepoznamenal jsem zatím (nebo jen nevýrazně) nic o „tempu“, zde „děsivému tempu“, tedy neustálé akceleraci, která souvisí s tímto společenským systémem a která vede, jak už autorka ukázala, k likvidaci menších podniků (což je jedna stránka „konkurence“, zvláště je-li nekalá, a komentář k ní najdeme v někdejších levicových dílech i české literatury (Botostroj T. Svatopluka z třicátých let, film v létech padesátých), a v realitě ovšem i v současnosti (včetně těch nejodpornějších podob jako jsou „šmejdi“ či kyberútoky). Spisovatelka pak odbočuje (to jsem také ještě neuvedl, „odbočka“, přesněji „výhybka“, je jedním z pojmů její poetiky, vyznačovaných u každé další části knihy) k Napoleonovi, vrací se k příslušníkům rakousko-uherské monarchie (císař, Elisabeth Amalie Eugenie, Metternich, Alexander von Bach, téma cenzury ad.), přičemž téma pokračuje i v další kapitole Jede, jede mašinka.

Část sedmá. První ze zastávek zde: Hádej, kdo nepřijde na večeři. Samozřejmě parafráze filmu Hádej, kdo přijde na večeři z roku 1967 s K. Hepburnovou a Spencerem Tracym, o něm není řeč, zato o sedm let mladší autorce než Božena Němcová Johanně Spyriové a jejím úspěšném románu Heidi, děvčátko z hor (orig. 1881). Němcová idealizuje vesničany, Spyriová horaly. Pronásledování J. Němce. Opakují se charakteristiky Pražáků jako maloměšťáků pohrdajících venkovany tenkrát a dnes. Příběh mladé básnířky dnes, která odešla z pražské knihovny do Vídně, kde udělala doktorát a zůstala na univerzitě, autorce německy řekla „plakat budou oni“ (jméno se mně nepodařilo na internetu dohledat). „Ne, už není doba Boženy Němcové.“ (s. 413) Další postava, investigativní novinářka Ida Tarbellová (investigativní novinářka, která půjde po Rockefellerovi, odhalí, že jeho otec byl podvodník atd.), v další kapitole spisovatelka Marie d´Agoultová (po pár stránkách se k ní spisovatelka vrátí v okamžiku, kdy se nastěhuje ke G. Sandové). Mnohé se pak opakuje, nejspíš nově uvedená je myšlenka, že v devatenáctém století jsou oblíbené konspirační teorie. Když onemocní Cettie, Rockefellerova manželka, ocitne se magnát poprvé v rozhovoru s bohem v kostele „v podřízené pozici“ (s. 435). Příběhy ze života F. Liszta. Další epizody „trojlístku“ pražských žen, na jevišti znovu Vilém Dušan Lambl (po dalších pár stránkách Hanuš Jurenka). A nová (shora letmo zmíněná) situace ropného magnáta, který znovu vytáhl do boje zbraněmi, které zná, přesvědčen, že všichni jsou podplatitelní, když nabízí „novému prezidentovi země obří sumy, nemovitosti, černé zlato, polnosti“ (s. 453, „Marně.“).

Část osmá. V zastávce Pianista se vracíme ke vztahu B. N. k Vilému Dušanu Lamblovi, na klavír tu hraje více lidí, pak je řeč o Chopinovi. Pokračují také úvahy o vztahu rodičů a dětí, jedna se zaměřuje na mimořádný vztah spisovatelky k Hynkovi, který ovšem „umírá na tuberkulózu. / Její dítě. / Smysl života. / Vlak vykolejí. Tak.“ (s. 470) Dopovězen je příběh v následující zastávce Život jako čekárna u boha, také vztah Chopina a Sandové se dopovídá, a ovšem pokračuje i v kapitole Kyslíková bomba.

V předchozí i této kapitole se míhá také Ida Tarbellová. Dozvíme se, že se narodila v Pensylvánii, „když v jejím rodišti objeví první ropný pramen čokoládové krve“, tatínka, nadaného a kreativního truhláře a tesaře „vysaje Rockfellerovo vražedné tažení proti místním malým výrobcům, kteří se radují z naděje na lepší život. John D. Rockefeller Idě Tarbellové zničí dětství. Existuje větší zločin?“ (s. 475) Porozumíme pak tomu, že to není pouze profesionální práce, ale osobní osudové pozadí, když novinářka v respektovaném časopise McClure´s Magazine, jehož je šéfredaktorkou, „otiskne první sérii článků o Rockefellerově životě, kariéře a zveřejní detaily jeho válečného tažení devatenáctým stoletím. Popíše konkrétní, brutální, nelidské postupy, machinace, podvody. Text se píše jako historickou studii, podloženou důkazním materiálem, […]“ (s. 484) V rozhovoru s ní pak Rockefeller nechápe, na co se ho novinářka vlastně ptá, vše, co dělal, bylo „v rámci nastolení pořádku a nového řádu nezbytné“ (s. 490). Na tomto tématu jsem si uvědomil nejlépe, že autorka téma rozdělí do řady textových úseků (viz čísla stránek, ale jsou tu i jiná předchozí místa, zde zachycena souvislost její aktivity vůči ropnému magnátovi), které se střídají s dalšími tématy knihy, takže vzniká sekvence svého druhu.

Podobným způsobem (zde je ta síť ještě komplikovanější) můžeme sledovat osud střetu Johna D. Rockefellera s prezidentem Theodore Rooseveltem, který „v roce 1901 nastoupí do Bílého domu“ (s. 450–451), který „čtyřicet pět antitrustových procesů dovede do vítězného konce“. Také o zákoně přijatém již před časem již byla řeč, nyní sledujeme sérii pokračování ve sporu, který nakonec opravdu vedl k rozdělení celého Rockefellerova impéria (ovšem paradoxní je, že nakonec i na tom, spolu s ovládnutím dopravy a historickými událostmi, zvl. světové války, neskutečně zbohatl, jak se dozvíme na konci knihy, kdy se stane nejbohatším mužem světa (viz dále, s. 529). Předtím ještě čteme o způsobu, jak se pokouší prezidenta zkorumpovat (s. 452), jak prezident „není žádná bačkora“, „nezalekne se a ani na vteřinu nezaváhá“ a Rockefellerovy nabídky zveřejní v tisku (s. 466) a po dalším prostřihu se dozvídáme: „Misionář nových hodnot je v šoku. Prezident ho neposlouchá, prezident h zrazuje. Jeho soukromé dopisy a telegramy teď čtou oči plebsu!“ (s. 468) A následuje interpretace toho, jakou Rockefeller „udělal dětinskou chybu, podcenil sílu a moc svobodného slova“, když, podobně jako v jiných případech spisovatelka odskočí do jednadvacátého století a poukáže na moc médií, novin, rozhlasu, televize, internetových stránek.

Nu a v kapitole Dehet a klavír, který nedorazil je zase propojen pohled na ropného magnáta a na epizodu Chopina a Sandové na Mallorce (klášter Valdemossa), která klavíristovi nakonec příliš nesvědčila, takže se vrátí na zámek Nohant, to se dozvíme ale až v zastávce Za sametovými oponami. Klavír zadrželi celníci, v klášteře „se neodvolatelně ubytuje vlezlá zima“, takže „překotně“ odjíždějí. Vypisuji: „Láska a sex jsou témata Boženy Němcové, George Sandové, George Eliotové. Láska a sex jsou potlačovaná a hlavní témata katolické církve. Díky konkubinátům jejích hodnostářů se stavěly i honosné zámky; třeba Mirabell v Salcburku, rakouském městě Boženy Němcové. Arcibiskup postaví venkovské sídlo Altenau pro svou milenku Salome Altovou. Zplodí s ní patnáct dětí. Jeho následník se pokusí skandál veřejného chtíče ututlat a najde řešení; změní jméno zámku na Mirabell.“ (s. 496)

Nyní sledujeme poslední léta F. Chopina a zároveň soudní proces s Johnem D. Rockefellerem, je to ale jen nakousnuto a bude to pokračovat v Části deváté (Chopin „zemře v roce 1849 pravděpodobně na tuberkulózu“, s. 517). Čteme o stěhování nemocné Boženy Němcové do Litomyšle a o myslím poměrně známé epizodě, kdy jí nakladatel Augusta odmítá dát peníze, protože údajně nedodržela smlouvu (kdyby měla vedle pokojíku, který jí nakladatel připomíná, také na živobytí, možná by to vše lépe zvládla, ale takto je to nemožné). „A tak se Litomyšlí potácí těžce nemocné, zmatené tělo Boženy Němcové.“ (s. 518) A o dvě stránky dál: „Wlastenci a wlastenky zatím v Praze s vážnou tváří řeší, jak moc Josef Němec trpí. Jako by její život byl jednoduchý. Může si za to sama, říkají. Může si za to sama, říká on, je tvrdohlavá a nesnesitelná jako saň. Je to hříšnice.“ (s. 520) Je tu také zmíněna známá scéna z pohřbu Karla Havlíčka Borovského (s. 523). Spisovatelka přichází s paralelou pohřbu Jana Patočky „na nové normalizace“ (sic!). Na těchto místech také čteme: „Talent Boženy Němcové umře hlady a John D. Rockefeller se stane nejbohatším mužem světa.“ (s. 529) Mezi dalšími motivy se objeví kniha Gulliverovy cesty Jonathana Swifta, která je obvykle považována za knížku pro děti. Mohli bychom sledovat celou řadu dalších průmětů motivů do současnosti, například R. D. říká, že Josefa Němce potkává v Praze „dodnes“ (s. 535).

V padesáté první zastávce umírají postupně hlavní postavy románu, Rockefeller, „Barbora Panklová a Božena Němcová“ v roce 1962. Část desátá, už zbývá jen pár stránek (zhruba deset, na jedné z úplně posledních se dozvídáme o smrti George Sandové, s. 554) a dvě „zastávky“. Ropa a mateřské mléko a Zakalené nebe. Jeden ze závěrů románu je názor, že bychom se „měli vrátit do Evropy“, jak to autorka myslí, je zřejmé z argumentů, že Franz Kafka psal německy, Milan Kundera francouzsky. To říká v kontextu stereotypů, jimiž se obvykle řídíme, vybočení z nich pak znamená svobodu. „Boženu Němcovou to stojí život.“ (s. 552) Dalším závěrem je tvrzení, že „nejzásadnější moment devatenáctého století: zeměkoule začala krvácet čokoládovou krví. A pokračujeme-li návazností, pak s „totalitou v zádech“ wlastenci „třikrát pomáhali vyhnat nepohodlnou českou elitu a lhostejně přihlížet“ (domýšlím se, že k tomu mohlo patřit „vyhnání“ šlechty za první republiky, pak emigrace po tzv. Vítězném únoru a za normalizace, uvažoval bych, z jiných zdrojů o ztrátě židů, likvidace střední třídy, rozdělení státu, byť vzniklého poněkud zvláštním způsobem, a „očesání“ jen na nás Čechy). V každém případě pak bude platit: „V jednadvacátém století už by se [tj. už bychom se] měli rozhodnout, kam vlastně chceme.“ (s. 553)

Nu, v této turbulentní době (konec února 2025) k tomu bude dost příležitosti, nejen u nás ale i v Evropě.

Odkazy

https://www.iliteratura.cz/kniha/10899-cokoladova-krev
https://www.iliteratura.cz/clanek/47000-denemarkova-radka-cokoladova-krev

další knihy R. D., recenze
https://www.iliteratura.cz/clanek/42993-denemarkova-radka-hodiny-z-olova a
https://www.iliteratura.cz/clanek/41415-denemarkova-radka-hodiny-z-olova

otec J. D. Rockefellera
https://www.idnes.cz/xman/styl/john-davison-rockefeller-miliardar-otec-podvodnik-ropa.A190625_143358_xman-styl_fro

R. D. také o feminismu
https://radiozurnal.rozhlas.cz/slovo-feminismus-nepouzivam-pro-nektere-je-jako-cerveny-hadr-rika-spisovatelka-9153526