První Hoře / Křehký mechanismus pozemského štěstí

Po čtyřech letech, tedy v o něco delší pauze než mezi předchozími alby, Clubu Silencio a Imagináriem (kapela vyhlásila na neurčito období hibernace), První Hoře vydává nové album nazvané Křehký mechanismus pozemského štěstí. Na profilu Bandzone je uvedeno jako datum vydání 10. 10. 2017, křest se konal o necelý měsíc později, 3. listopadu v pražském Rock Café na Národní třídě.

Po zběžném přečtení některých recenzí, veskrze pochvalných, například na Musicserveru z pera Ondřeje Hricka, či na Echoes-Zine od Mirka M., jsme se vydali z Jičína, odkud původně několik hudebníků kapely pochází, ačkoli na Bandzone inovativně uvádějí město Hořátev, obec, která sice ještě v roce 1850 patřila ke kraji Jičín a politickému a soudnímu okresu Nymburk, od něhož se i dnes nachází zhruba ve vzdálenosti čtyř kilometrů. Těch novinek je samozřejmě celá přehršel, jak se u imaginativního ducha kapely dá předpokládat (nejen frontman Milan Urza je básník), tím nejnápadnějším je samozřejmě přítomnost věhlasného akademika, myslitele, filozofa, umělce a vědce PhDr. Karla Pumperlicha, který, jak je zřejmé z informací v bookletu, nové dílo zásadně ovlivnil.

Album jsem si nestihl před cestou do Prahy poslechnout, ačkoli pro nás bylo v Kolíně zhruba týden před křtem připraveno, vzhledem ke kontrole houpacích koňů, odrážedel (počítač mi to opravuje na „srážedel“, ale jedná se o kolo bez šlapek pro hodně malé děti, takže to by byla špatná konotace), dětských bot na zimní sporty, jejichž velikost byla kontrolována (tedy jestli z nich malá Barča ještě nevyrostla) a vizí cesty zpět v nějakém rozumném čase, kdy by bylo ještě vidět, ve dni s nejdramatičtější meteorologickou předpovědí (bouře Xavier, kromě idiotsky značených silnic s výlukami opravdu poněkud zkomplikovala příjezd, a v Jičíně pak byl dokonce jedna z jejích obětí na lidských životech), jsem jej nicméně zapomněl na stole a obdržel pak až opravdu na křtu (mohl jsem si poslechnout něco na internetu, ale raději to činím opravdu s materiálním artefaktem v ruce, už proto, že je sám o sobě zajímavý). Pravím tak také proto, že tento stručný komentář nemá být recenzí samotného alba, ale spíš kontextuálním reportem.

Na rozdíl od minulých cest do Prahy, kdy jsem jel autem, a kdy vždy nastal nějaký problém (ten poslední, kdy mě objížďka před Starým Vestcem vyhodila na dálnici a kdy jsem bez šance z ní odbočit musel jako idiot dojet zpátky až na Černý most a bez známky pak dojet „druhou stranou“, tedy rovněž po dálnici do Mladé Boleslavi, nechtěl-li jsem do dneška jezdil kolem po onom úžasném okruhu, a teprve pak pokračovat směrem na Jičín), takže jsem se trochu obával, co nastane, proběhlo vše až na jednu malou vynucenou objížďku přes několik vesnic na zpáteční cestě v pohodě. Představa dramatičnosti událostí, líčených v těchto odstavcích (právě vzhledem k tomu si ji dovoluji jen coby zdánlivou odbočku zmínit), se mi v tuto chvíli snoubí s expresívností vystupování Prvního Hoře, na kterou jsem se těšil, protože přestože se kvalita posledních několika nahraných alb stupňuje směrem nahoru, je zážitek z postbarokního spektáklu či „futuristického punk/jazzového kabaretu“, jak se kapela (v různých variacích tohoto výrazu) sama označuje, vždy unikátní zážitek. Ostatně v samotném Rock Café jsme to už zažili a podali v minulých letech příslušnou zprávu.

Předskokanem kapely byl Kosmický Žirafáč, sólový projekt Jardy Nogy, bývalého bubeníka legendárních Už jsme doma (s nimi vystupovali mimochodem První Hoře například v Paláci Akropolis na Žižkově při křestu Urzovy knihy Jeremiášův vztek), velice energická záležitost, zahrnující různé freak prvky a především hraný a mluvený příběh, včetně rozhovoru s kosmickým robotem, kterého měl v celém prostoru takřka všudypřítomný bubeník na jevišti. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na koncepční desku Olympiku Prázdniny na zemi z dávnověku naší rockové muziky, kdy téma bylo ztvárněno tenkrát i s příslušnými kostýmy, v tehdejší době nepříliš obvyklou záležitostí. Pro tento večer to byla velmi dobrá volba coby dynamická ouvertura k jevištnímu spektáklu hlavního hrdiny večera.

Už z prvního dojmu jsem mohl říci, že kapela opět rozšířila repertoár svých možností, především větším angažmá klávesového mága Pana Bertráma, který ovšem již na dřívějších jevištních seancích Prvního Hoře zpíval, nyní dostal ale ještě větší prostor. Měl jsem také pocit určitého posunu v náladě – od akcentované temné dekadentní křečovitosti k jakési větší pohodě, ovšemže by toto muselo být coby podstatná tendence stvrzeno při dalších příležitostech. Kdoví, zda k tomu přispěla i určitá změna vizáže, kratších vlasů frontmena kapely a rovněž akordeonisty Pana Klauna, jehož pověstné kudrnky musely fanynky s lítostí oželet. Pýchou mě naplnila chvála ostatních členů na bubeníka kapely Medáka, všiml jsem si rovněž jeho rytmicky pregnantního projevu. Rozhodně nicméně není možné hovořit o jakémkoli zklidnění, na to samozřejmě mají pánové ještě čas či druhý poločas či jak to nazvat, ale možná lze hovořit o určitém posunu stylovém, který bych si musel teprve upřesnit vícero poslechem a srovnáním alb.

Otvírákem byla píseň "Čobol a Čehún", kterou První Hoře vysílalo již předtím signál o zrodu nového alba, jejíž titul, aliterovaná dvojice historických jazykových hříček, nicméně nebyla historicky tematizovaná (např. vztahy Čechů a Slováků či podobně), jak se ostatně dalo očekávat, ale klamně odkazuje na svobodnou jazykovou hru, čímž je i v celém albu výjimečná. V první polovině zazněla opravdu velká část hudebního materiálu z Křehkého mechanismu pozemského štěstí, zatímco v té druhé to byl výběr ze starších alb, počínaje hitem Diskokoule, k níž ostatně odkazuje i grafika nejnovějšího alba. Následovala celá řada dalších pecek. Musím nicméně s politováním říci, že jsme – vzhledem k opožděným začátkům, což považuji za nešvar řady vystoupení i jiných rockových kapel (vůbec nejde o samotný čas, když je to ale více než hodina, sice si poklábosím s lidmi, které jsem dlouho neviděl, nicméně když máte limitovaný čas na parkovišti, z něhož musíte před půlnocí odjet, nemáte pak jinou volbu) – poslední skladby večera už neslyšeli.

Ovšemže jsme i tak odcházeli nadšeni, nejsem si jist, kolik slz se nám podařilo vytlačit, nikoli ovšem ze smutku nad nějakým neúspěchem kapely. O něm se rozhodně nedá hovořit, slzy totiž patřily ke křtu, neboť album se nepolévalo ani šampaňským, ani žádným jiným obvyklým pramenem, tím byly emoce vytlačené z očí hudebníků za vydatné podpory publika, jak je ostatně zachyceno i na (doufám, že nejen mé) fotodokumentaci večera.

https://bandzone.cz/prvnihore?at=albums
https://musicserver.cz/clanek/56642/prvni-hore-krehky-mechanismus-pozemskeho-stesti/
https://www.echoes-zine.cz/recenze/prvni-hore-krehky-mechanismus-pozemskeho-stesti#hodnoceni

Kosmický žirafáč
https://www.facebook.com/kosmicky.zirafac

některé starší reporty
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/club-silencio-prvni-hore-vydalo-nove-album/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/prvni-hore-v-prazskem-rock-cafe1/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/milan-urza-jeremiasuv-vztek/