Proč čtu články v magazínech?

Tuhle otázku jsem si dal při likvidaci štosu časopisů, které se nahromadily na jednom místě v bytě. Proč je vlastně čtu?  Zvláště když si mohu říci, že mě „rozptylují“ a nestíhám pak přečíst „důležitější věci“, včas vracet knížky do vědeckých knihoven (to přeháním, zatím se to vždy podařilo), zkrátka že mi tahle činnost zahlcuje čas podobně jako stovky všelijakých přeposílaných mejlů od kamarádů, které bych mohl nekompromisně mazat. Nejsem přece jen ten typ, který Němci nazývají Leseratte, to znamená, že dotyčný při určitém druhu posedlosti přečte všechno, co mu přijde pod ruku. Posedlost nezapírám, stejně jako do jisté míry také hraje roli to, že nechci dát něco s literami pryč, aby mi něco „neuniklo“. Tak ale vážně.

Vzal jsem si jedno číslo časopisu Exkluziv (25/2019, 4. 12. 2019), že se na to podívám jeho prostřednictvím. Možná nešikovně vybráno, magazín s určitou mírou charakteristiky bulváru a prozrazující vazbu na Jaromíra Soukupa, jehož televizní pořady na jeho stanici Barrandov (už dříve měl jeden dokonce slovo „exkluziv“ v názvu) jsou na jedné dvojstraně zpočátku časopisu propagovány, podobně jako zboží z jeho internetového obchodu na konci časopisu. Evidentně tady nebudou články, které cokoli analyzují víc do hloubky, nicméně možná právě tato „jednoduchost“ umožní tu skutečnost pojmenovat lépe než v případě nějakého odborného časopisu, kdy důvody četby jsou zcela jasné. Na obálce se fotografie štěstím vyzařujícího Honzy Musila se svým manželem Jakubem, jehož příjmení v textu uvnitř časopisu uvedeno není, takže to je případ, kdy takový text „přečtu a jdu od toho“, tj. je to pro mě informace „who is who“, v tomto případě o někom, o kom vím, že léta dělá pořady v televizi.

Ještě předtím jsou tu krátké texty a/nebo fotky Bereniky Kohoutové, Pavla Maurera s ženou, Pepy Vojtka a jakéhosi Petra Kutheila, to je víceméně jen „registrace“ osob, které mě nijak nezajímají a beru na vědomí jejich mediální známost, článek o Gabriele Koukalové a její „nákupní fotky“, kdy si jednak uvědomuju akcent na sdělení věku (či výročí) v médiích dnes snad větší než kdykoli jindy (Koukalová 30, Soukup 50 atd.), jednak si tady kladu otázku, z čeho pramení či v čem spočívá ten fakt, že se tato žena v médiích neustále objevuje (slovy „na první pohled introvertní bývalá biatlonistka plní i po ukončení své kariéry titulní stránky novin a časopisů“ je uveden samotný článek; kromě sportovních úspěchů její líčení a vzezření modelky, to, co prozradila ve své knize, je to její potřeba být viditelná nebo je to výhradně věc těch časopisů?).

Podrobněji se začtu do článku o Elišce Haškové Coolidge, bývalé ředitelce Kanceláře prezidentských zpráv a asistentky pěti amerických prezidentů, zaujala mě úžasná hra osudu v okamžiku, kdy se noblesní žena ucházela „o post na ministerstvu zahraničních věcí“, který nemohla získat bez toho, aby byla deset let americkou občankou, „při pohovoru ale zjistila, že se uvolnilo místo asistentky prezidenta J. F. Kennedyho“. Nijak mi přitom nepřekáželo, že byla hostem v jednom ze Soukupových pořadů, jak dokládá fotka. Promítání filmu Věštba, hromádka fotek a text, který má charakter „zprávy ze společnosti“, informující, stejně jako řada jiných o nějaké události (ostatně takové zprávičky byly v novinách v příslušné rubrice snad odedávna). Stejný charakter (na pomezí „drbny“, zde snad ještě víc) mají zvláště fotky Jakuba Prachaře a jedné z jeho partnerek, či Zlaty Adamovské a Petra Štěpánka, které na barrandovském pořadu Exkluziv hovořili o svém seznámení či Leony Machálkové a jejího syna Artura, o něco sdělnější je rozhovor s Lucií Bílou (zhruba ve stejnou dobu má také v magazínu Interview) či herečkou Ivanou Jirešovou. Ovšemže „střídání lásek“ není moje téma (kdo by to taky sledoval?), nicméně novou informací pro mě je existence „krásné a úspěšné herečky“ Jessicy Chastain a jejího partnera, italského šlechtice Giana Lucy Passiho de Preposula.

Asi nejzajímavější v celém čísle je pro mě článek o sopranistce Patricii Janečkové (21) s názvem Nejsem šílená jen do klasiky. Tím je myšleno, že dívka z hudební rodiny, která se věnuje opernímu zpěvu, má také ráda a poslouchá nonartificiální (populární) hudbu, např. filmovou, The Beatles, The Doors, Led Zeppelin. Jedna formulace z odpovědi byla použita jako titul článku. Patricie Janečková se věnovala divadlu, učí se italsky (základ ve škole jí nestačí), musí sladit studium a koncertování, vystupuje s barokními soubory. Je zřejmé, že rozhovor jí byl nabídnut zároveň jako propagace MHF České doteky hudby, podobně jako lze několik interview s dalšími interprety najít v jiných předvánočních číslech časopisu. Koncert 27. 12. ve Smetanově síni Obecního domu (s účastí katalánského flétnisty Claudi Arimanyho a Západočeským symfonickým orchestrem mariánské Lázně pod taktovkou švýcarského dirigenta Claude Villareta s názvem Populární skladby Mistrů) jsem ovšem (na řadě dalších jsem fotografoval) do svého výběru nezařadil.

Je tu nicméně pro mě jedno obecnější poučení. Nevyhazuj hned časopis, který se ti objeví na stole, do koše. Může se tam najít jeden článek, který tě může opravdu zajímat.