Poznámky a postřehy Jana K. Čeliše

Poznámky a postřehy Jana K. Čeliše ¹

1

Smetanovo trio je jedním z letošních fenoménů festivalu České doteky hudby, objevuje se ve dvou programových položkách, Jan Talich dokonce ve dvou uměleckých rolích. I tohoto umělce bych uměl připomenout z řady vystoupení na festivalu, v tuto chvíli se mi ale vybavilo vystoupení tohoto komorního tělesa v obsazení s Jiřím Vodičkou u partu houslí na Dvořákově festivalu, pořádaného rovněž společností České doteky hudby v roce 2016. Koncert se konal v Hankově domě ve Dvoře Králové nad Labem. Atmosféra úžasná, na programu kromě Sarasateho také Suk a Martinů, skladby uváděl od violoncella Jan Páleníček, u něhož mě už předtím na zkoušce zaujal elektronický pult, jehož světlo pak házelo tajemný svit do mého fotografování.

Jako vzpomínku na koncert uvádím, co jsem tenkrát napsal: »Nahrávka Bohuslava Martinů v interpretaci Smetanova tria posbírala celou řadu ocenění, Smetanovo trio totiž nahrálo kompletní dílo tohoto skladatele pro toto obsazení (natočeno letos v lednu u Supraphonu). Jan Páleníček se v souvislosti s uvedením skladby zmínil o přátelství jeho otce, slavného klavíristy Josefa Páleníčka s Bohuslavem Martinů, a tvůrčí atmosféře v tehdejší Paříži. Nu a závěrečná skladba v druhé části koncertu, klavírní trio „Dumky“ Antonína Dvořáka, má v jeho díle a životě pozoruhodné postavení, bylo totiž součástí koncertního velkého turné po Čechách a Moravě „na rozloučenou“ v roce 1892 před odjezdem do Spojených států, na němž Dvořák sám účinkoval (u klavíru) v triu spolu se svými přáteli Bohušem Wihanem a Ferdinandem Lachnerem (jsou doklady o čtyřiačtyřiceti koncertech).«

2

Pročítám si, co jsem si poznamenal o koncertu Zuzany Lapčíkové, jejíž „Marija Panna Přečistá“ je s atributem Koncert k 350. výročí úmrtí J. A. Komenského zařazena v dramaturgii festivalu do prostoru kostela sv. Šimona a Judy 20. prosince 2020, před osmi lety, kdy s tímto programem vystoupila v Pražské křižovatce – kostele sv. Anny. (Bylo to 6. prosince 2012.) A jsem na rozpacích, protože ten koncert byl tak strhující (určitě jsem to cítil také proto, že právě na takovouto hudbu jsem naladěl) a atmosféra podpořená unikátním prostředím tak jedinečná, že nevím, co vlastně z mého tehdejšího textu/recenze vybrat.

Možná by stačila úvodní věta: »Zuzana Lapčíková je jednou z těch uměleckých osobností, u nichž se vám ani nechce je jakkoli zařazovat, analyzovat, komentovat. Průzračně čistý, jakoby nebesky otevřený hlas je pro posluchače zážitek sám o sobě a přiznám se, že když jsem Zuzanu Lapčíkovou slyšel poprvé a vůbec nic o ní nevěděl, vyrazilo mi to dech. Byť už dnes vůbec nevím, v jaké souvislosti jsem ji slyšel.« Ale přece jen, i když by toho bylo více, co by možná bylo zajímavé, alespoň tento odstaveček:

»Ale jak říkám, člověku se ani nechce opakovat to, co je přesto důležité, totiž že originalita moravské zpěvačky je v tom, že vykročila z oblasti, v níž tkví nejhlouběji, jak možno, svými kořeny, jak se obrazně říká (a není to fráze, jen opravdu metafora) někam zcela jinam, a onen krok byl o to odvážnější (a zároveň jistější), že tak pevně spočívala v tradici lidové kultury od útlého dětství. Ona ta záležitost je totiž něco víc, než jen „crossover“, v tomto případě spojení prvků lidové hudby a jazzu, totiž něco víc než pouhé „naroubování“ uměleckých prostředků jedné oblasti na oblast jinou. Je to přirozené prolnutí toho, co z nedostatku pojmenování můžeme nazvat „improvizací“, která je totiž přítomná v obou těchto oblastech – na rozdíl od „vážné“ hudby, kde je leccos jinak. V jazzu i lidové kultuře nemusíte (nesmíte) být „doslovní“ v předepsané interpretaci předloženého materiálu, máte svobodu okamžitého vyjádření, a přitom jste zároveň jakýmsi způsobem „zavázáni“ velmi přísnému kánonu společného duchovního dědictví, který ctíte. A ctíte ho i tehdy, jestliže opustíte jeho „vnější“ formu, kterou jsou třeba i tradiční nástroje, texty kancionálů a starých sbírek či pevné hudební postupy.«

3

Jednou z osobností, která by měla přitáhnout pozornost posluchačů na letošním festivalu České doteky hudby, je beze sporu Bledar Zajmi. Český violoncellista albánského původu je jedním ze dvou umělců, kteří vystoupí v Zrcadlové kapli Klementina s programem, jenž je napovězen titulem Koncert k 250. výročí narození L. v. Beethovena. Tím druhým je francouzský klavírista Bertrand Giroud. V této vzpomínce/připomínce chci nicméně zmínit toho prvního. Když si v mysli přehrávám můj „příběh“ setkání s tímto výjimečným hudebníkem, defiluje mi řada koncertů především s Ensemble Martinů, souborem, jenž představuje kořeny daleko širšího „příběhu“, než je ten můj, neboť představuje základy hudebního dění/aktivit, jejichž nejviditelnějším výsledkem je právě tento pražský festival. Vedle toho Bledar Zajmi participoval na řadě dalších projektů, které vytvořila dramaturgie ČDH.

Není možné tu vzpomenout na všechna ta vystoupení, z nichž tedy uvedu alespoň to v Rohanovské zámecké galerii na zahajovacím koncertu Dvořákova festivalu (organizovaném rovněž společností České doteky hudby) 21. května 2016, kde Ensemble Martinů hrálo v obsazení Miroslava Matějka, Veronika Panochová, Bledar Zajmi a Štěpán Kos, slavnostní koncert ke 100. výročí založení Československa o jubilejním 20. ročníku MHF České doteky hudby na Novoměstské radnici 27. prosince 2018, kde v programu „Josef Suk a Antonín Dvořák“ byl členem festivalového orchestru řízeného sólistou, skladatelem a pedagogem Pavlem Fischerem a složeném z vynikajících hudebníků, sólistů či kvartetních hráčů, či projekt z roku 2019 s názvem „Wiener Sängerknaben – Tradiční vánoce ve střední Evropě“, kde s rakouskými „zpěváčky“ pod vedením sbormistra Jimmi Chianga na pódiu Rudolfovy galerie pražského hradu vystoupila celá řada českých instrumentalistů a mezi nimi též Ensemble Martinů.

Umění, temperament a barevnost, virtuozita a emotivnost hry Bledara Zajmiho samozřejmě vynikne ještě výrazněji v tomto komorním seskupení. Na podobný dramaturgický počin jsem dlouho čekal.

4

Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus, tedy Gran Duetto Concertante, je dvojice umělců, které patří takřečeno ke tvářím MHF České doteky hudby. A ovšem i někdejšího Dvořákova festivalu, pořádaného společností České doteky hudby – vzpomínám namátkou na koncert v Kapli sv. Jana Nepomuckého v Nymburku 22. června 2015 s pořadem nazvaným „Slavné maličkosti“, na „Písně slunné Itálie“, tedy sesterském pořadu toho letošního („Písně sladké Francie“) na Dvořákově festivalu v Sále Bohuslava Martinů v Trutnově v červnu 2015, kdy slovesnou stránku pořadu, tedy umělecký přednes reprezentovala Valérie Zawadská, podobně jako o rok později v Kolárově divadle v Polici nad Metují. Při příležitosti pojmenované Vzpomínka na Dvořákův festival, konané 18. června 2017 na Sychrově jsem tenkrát aktivity Dueta shrnul následovně:

»V zámecké galerii vystoupilo Gran Duetto Concertante, tedy Jan Riedlbauch / flétna a Miloslav Klaus / kytara, hudebníci, kteří jsou s festivalem propojeni jak jako osobnosti českého hudebního života, tak jako členové různých formací, z nichž tato vystoupila na festivalu snad nejčastěji, mnohdy také v literárně-hudebních pořadech s předními českými herci (Valerie Zawadská, Saša Rašilov aj.) či v pořadech jako bylo „Ve znamení tanga“ (Jaroslav Svěcený, Ladislav Horák, Miloslav Klaus). Vzhledem k tomu, že šlo o jediný koncert, nebyl rovněž skvostně vypravený katalog jako v minulých letech, ale jednoduchý list papíru s vytištěným programem (návštěvníci dostali u vstupu alespoň skládačku s programem 19. ročníku MHF České doteky hudby v plné grafické kvalitě).«

5

Každé velké dílo vzniká v dobových historických vazbách a stejně tak ve vztazích osobních. Sledujeme-li vznik Beethovenovy 7. symfonie, která je na programu slavnostního zahajovacího koncertu Českých doteků hudby, rozevírá se pozornému kulturnímu publiku obojí. V minulé poznámce jsem zmínil bitvu u Lipska, známou též jako Bitva národů, největší vojenskou akci napoleonských válek či Beethovenova mecenáše Moritze von Friese. V roce 2018 byl nalezen (to je i doklad, že se i dnes dá objevit něco nového) exemplář partitury, na jejímž titulním listu je napsáno vlastnoruční věnování: „Mé vysoce ctěné přítelkyni Antonii Brentano od Beethovena.“ Badatelé se domnívají, že se jedná o adresátku dopisu, který skladatel psal z Teplic 6.-7. července 1812, a kterou kulturní historie zná pod jménem „Nesmrtelná milenka“ (v němčině Unsterbliche Geliebte, tedy přesněji „milovaná“). Historici uvažují i o jiných dámách, jako je Bettina von Arnim, rozená von Brentano (významný německý rod spisovatelů, bankéřů atd., čtenáři znají Clemense von Brentana), Antonie Brentano získala toto jméno sňatkem s bankéřem Franzem Brentano. Celé to ovšem není vyřešené, jsou tu nejrůznější domněnky, k dalším kandidátkám patří maďarské šlechtičny Therese a Josephine Brunswick. Takže u Beethovena je to stejně atraktivní námět jako u J. W. Goetha, jenž se – rovněž v prostředí českých lázní ve vysokém věku zamiloval do sedmnáctileté dívky. V tomto případě byly výsledkem úchvatné básně.

6

„Čtvero ročních období“ Antonia Vivaldiho snad zná každý, kdo jen kdy otevřel nějaký kulturní program, ale „Čtyři roční doby v Buenos Aires“? Ano, autorem je argentinský rodák Astor Piazzolla, tato čtyři tanga (skladatel, proslulý hrou na bandoneon, takovou malou harmoniku) složil v roce 1968, původně jako skladbu pro sólo klavír, později ji ale instrumentoval pro další nástroje. Tak jako i jiná díla hudebníka a skladatele, jehož popularita i u nás stále vzrůstá, jak ostatně víme i z dramaturgie minulých ročníků Českých doteků hudby, tak i tato skladba se objevuje v hudebním světě v té či oné podobě. Jen v posledních letech vím o podání Dvořákova tria někdy v roce 2016 či Komorního orchestru České filharmonie, která měla vloni i ten nápad spojit obě díla do jednoho večera za účasti Josefa Špačka. A s Vivaldim i Piazzollou se setkají posluchači v Zrcadlové kapli Klementina 2. 1. 2021 a 3. 1. 2021 v Tereziánském sále Břevnovského kláštera v podání Pavla Fischera a festivalového orchestru České doteky hudby. A to je vždycky skvělá muzika.

7

Až teď mě to napadlo. Totiž ona četnost skladeb pro flétnu na tomto festivalu či četnost flétnistů na něm. Je to vlastně vcelku pochopitelné, Miroslav Matějka, tvůrce festivalu České doteky hudby, je rovněž flétnista, takže „existence“ flétny nástroje má ono vlákno od Ensemble Martinů, komorního seskupení, jehož je Matějka uměleckým vedoucím a které na festivalových koncertech vystupuje, přes jeho někdejšího učitele Jana Riedlbaucha, jenž zde letos vystoupí s Miloslavem Klausem v pořadu „Jako zázrakem… – Sladké zpěvy Francie“, a můžeme pokračovat: Skladba „Fantasie brillante“ Françoise Borna (1840–1920), francouzského klasického flétnisty, působícího ve Velkém divadle v Bordeaux a profesora na konzervatoři Toulouse zazní v podání italského flétnisty Giuseppe Novy v koncertu věnovanému tématu Carmen George Bizeta 5. 1. 2021 v Obecním domě, a Giuseppe Nova bude hrát i na Slavnostním závěrečném koncertu ve Smetanově síni Obecního domu společně s harfistkou Kateřinou Englichovou a Moravskou filharmonií Olomouc – ta účinkuje i v předchozím zmíněném programu, tentokrát ovšem pod taktovkou Gudni A. Emilssona, posluchačům Českých doteků hudby známého z několika koncertů v minulých ročnících.

8

Jednou z posledních, nejspíš vůbec poslední skladbou celého festivalového programu je Symfonie č. 4 c moll „Tragická“ D 417. S komentáři k festivalu samozřejmě nejsme zdaleka na konci, nebude snad nic pochybného na tom, jestliže si tuto skladbu připomeneme. Je skoro neuvěřitelné, že tuhle hudbu, napsanou v roce 1816, tedy o něco málo více než před dvě stě lety, napsal devatenáctiletý mladík. Stejně tak se budeme ptát, proč člověk v tomto věku, jemuž se obvykle přičítá životní energie a radost ze života nazve svoje dílo jako „tragické“. Muzikologové o tom vedou diskuse, jedna z tezí je, že se chtěl nějakým způsobem vyrovnat s Beethovenem, jehož velikost představovala pro (zdůrazněme) každého skladatele fenomén vrhající daleký stín, z nějž bylo obtížné jakkoli vystoupit. Diskuse se také vedla, a vyjádřil se k tomu i klasik české hudby Antonín Dvořák, který hovořil o „hlubokém patosu“. O tom, jaký pocit budou mít posluchači ze skladby, napsané v rychlém sledu za 3. symfonií, na koncertu 6. 1. ve Smetanově síni Obecního domu v podání Moravské filharmonie Olomouc pod taktovkou Gudni A. Emilssona, dirigenta islandského původu žijícího v Německu a publiku Českých doteků hudby nikoli neznámého, se nechci přít. Je to krásná hudba a stojí za to si ji poslechnout.

9  (Vzpomínky)

Smetanovo trio je jedním z letošních fenoménů festivalu České doteky hudby, objevuje se ve dvou programových položkách, Jan Talich dokonce ve dvou uměleckých rolích. I tohoto umělce bych uměl připomenout z řady vystoupení na festivalu, v tuto chvíli se mi ale vybavilo vystoupení tohoto komorního tělesa v obsazení s Jiřím Vodičkou u partu houslí na Dvořákově festivalu, pořádaného rovněž společností České doteky hudby v roce 2016. Koncert se konal v Hankově domě ve Dvoře Králové nad Labem. Atmosféra úžasná, na programu kromě Sarasateho také Suk a Martinů, skladby uváděl od violoncella Jan Páleníček, u něhož mě už předtím na zkoušce zaujal elektronický pult, jehož světlo pak házelo tajemný svit do mého fotografování.

Jako vzpomínku na koncert uvádím, co jsem tenkrát napsal: »Nahrávka Bohuslava Martinů v interpretaci Smetanova tria posbírala celou řadu ocenění, Smetanovo trio totiž nahrálo kompletní dílo tohoto skladatele pro toto obsazení (natočeno letos v lednu u Supraphonu). Jan Páleníček se v souvislosti s uvedením skladby zmínil o přátelství jeho otce, slavného klavíristy Josefa Páleníčka s Bohuslavem Martinů, a tvůrčí atmosféře v tehdejší Paříži. Nu a závěrečná skladba v druhé části koncertu, klavírní trio „Dumky“ Antonína Dvořáka, má v jeho díle a životě pozoruhodné postavení, bylo totiž součástí koncertního velkého turné po Čechách a Moravě „na rozloučenou“ v roce 1892 před odjezdem do Spojených států, na němž Dvořák sám účinkoval (u klavíru) v triu spolu se svými přáteli Bohušem Wihanem a Ferdinandem Lachnerem (jsou doklady o čtyřiačtyřiceti koncertech).«

10

Pročítám si, co jsem si poznamenal o koncertu Zuzany Lapčíkové, jejíž „Marija Panna Přečistá“ je s atributem Koncert k 350. výročí úmrtí J. A. Komenského zařazena v dramaturgii festivalu do prostoru kostela sv. Šimona a Judy 20. prosince 2020, před osmi lety, kdy s tímto programem vystoupila v Pražské křižovatce – kostele sv. Anny. (Bylo to 6. prosince 2012.) A jsem na rozpacích, protože ten koncert byl tak strhující (určitě jsem to cítil také proto, že právě na takovouto hudbu jsem naladěl) a atmosféra podpořená unikátním prostředím tak jedinečná, že nevím, co vlastně z mého tehdejšího textu/recenze vybrat.

Možná by stačila úvodní věta: »Zuzana Lapčíková je jednou z těch uměleckých osobností, u nichž se vám ani nechce je jakkoli zařazovat, analyzovat, komentovat. Průzračně čistý, jakoby nebesky otevřený hlas je pro posluchače zážitek sám o sobě a přiznám se, že když jsem Zuzanu Lapčíkovou slyšel poprvé a vůbec nic o ní nevěděl, vyrazilo mi to dech. Byť už dnes vůbec nevím, v jaké souvislosti jsem ji slyšel.« Ale přece jen, i když by toho bylo více, co by možná bylo zajímavé, alespoň tento odstaveček:

»Ale jak říkám, člověku se ani nechce opakovat to, co je přesto důležité, totiž že originalita moravské zpěvačky je v tom, že vykročila z oblasti, v níž tkví nejhlouběji, jak možno, svými kořeny, jak se obrazně říká (a není to fráze, jen opravdu metafora) někam zcela jinam, a onen krok byl o to odvážnější (a zároveň jistější), že tak pevně spočívala v tradici lidové kultury od útlého dětství. Ona ta záležitost je totiž něco víc, než jen „crossover“, v tomto případě spojení prvků lidové hudby a jazzu, totiž něco víc než pouhé „naroubování“ uměleckých prostředků jedné oblasti na oblast jinou. Je to přirozené prolnutí toho, co z nedostatku pojmenování můžeme nazvat „improvizací“, která je totiž přítomná v obou těchto oblastech – na rozdíl od „vážné“ hudby, kde je leccos jinak. V jazzu i lidové kultuře nemusíte (nesmíte) být „doslovní“ v předepsané interpretaci předloženého materiálu, máte svobodu okamžitého vyjádření, a přitom jste zároveň jakýmsi způsobem „zavázáni“ velmi přísnému kánonu společného duchovního dědictví, který ctíte. A ctíte ho i tehdy, jestliže opustíte jeho „vnější“ formu, kterou jsou třeba i tradiční nástroje, texty kancionálů a starých sbírek či pevné hudební postupy.«

11

Jednou z osobností, která by měla přitáhnout pozornost posluchačů na letošním festivalu České doteky hudby, je beze sporu Bledar Zajmi. Český violoncellista albánského původu je jedním ze dvou umělců, kteří vystoupí v Zrcadlové kapli Klementina s programem, jenž je napovězen titulem Koncert k 250. výročí narození L. v. Beethovena. Tím druhým je francouzský klavírista Bertrand Giroud. V této vzpomínce/připomínce chci nicméně zmínit toho prvního. Když si v mysli přehrávám můj „příběh“ setkání s tímto výjimečným hudebníkem, defiluje mi řada koncertů především s Ensemble Martinů, souborem, jenž představuje kořeny daleko širšího „příběhu“, než je ten můj, neboť představuje základy hudebního dění/aktivit, jejichž nejviditelnějším výsledkem je právě tento pražský festival. Vedle toho Bledar Zajmi participoval na řadě dalších projektů, které vytvořila dramaturgie ČDH.

Není možné tu vzpomenout na všechna ta vystoupení, z nichž tedy uvedu alespoň to v Rohanovské zámecké galerii na zahajovacím koncertu Dvořákova festivalu (organizovaném rovněž společností České doteky hudby) 21. května 2016, kde Ensemble Martinů hrálo v obsazení Miroslava Matějka, Veronika Panochová, Bledar Zajmi a Štěpán Kos, slavnostní koncert ke 100. výročí založení Československa o jubilejním 20. ročníku MHF České doteky hudby na Novoměstské radnici 27. prosince 2018, kde v programu „Josef Suk a Antonín Dvořák“ byl členem festivalového orchestru řízeného sólistou, skladatelem a pedagogem Pavlem Fischerem a složeném z vynikajících hudebníků, sólistů či kvartetních hráčů, či projekt z roku 2019 s názvem „Wiener Sängerknaben – Tradiční vánoce ve střední Evropě“, kde s rakouskými „zpěváčky“ pod vedením sbormistra Jimmi Chianga na pódiu Rudolfovy galerie pražského hradu vystoupila celá řada českých instrumentalistů a mezi nimi též Ensemble Martinů.

Umění, temperament a barevnost, virtuozita a emotivnost hry Bledara Zajmiho samozřejmě vynikne ještě výrazněji v tomto komorním seskupení. Na podobný dramaturgický počin jsem dlouho čekal.

12

Jan Riedlbauch a Miloslav Klaus, tedy Gran Duetto Concertante, je dvojice umělců, které patří takřečeno ke tvářím MHF České doteky hudby. A ovšem i někdejšího Dvořákova festivalu, pořádaného společností České doteky hudby – vzpomínám namátkou na koncert v Kapli sv. Jana Nepomuckého v Nymburku 22. června 2015 s pořadem nazvaným „Slavné maličkosti“, na „Písně slunné Itálie“, tedy sesterském pořadu toho letošního („Písně sladké Francie“) na Dvořákově festivalu v Sále Bohuslava Martinů v Trutnově v červnu 2015, kdy slovesnou stránku pořadu, tedy umělecký přednes reprezentovala Valérie Zawadská, podobně jako o rok později v Kolárově divadle v Polici nad Metují. Při příležitosti pojmenované Vzpomínka na Dvořákův festival, konané 18. června 2017 na Sychrově jsem tenkrát aktivity Dueta shrnul následovně:

»V zámecké galerii vystoupilo Gran Duetto Concertante, tedy Jan Riedlbauch / flétna a Miloslav Klaus / kytara, hudebníci, kteří jsou s festivalem propojeni jak jako osobnosti českého hudebního života, tak jako členové různých formací, z nichž tato vystoupila na festivalu snad nejčastěji, mnohdy také v literárně-hudebních pořadech s předními českými herci (Valerie Zawadská, Saša Rašilov aj.) či v pořadech jako bylo „Ve znamení tanga“ (Jaroslav Svěcený, Ladislav Horák, Miloslav Klaus). Vzhledem k tomu, že šlo o jediný koncert, nebyl rovněž skvostně vypravený katalog jako v minulých letech, ale jednoduchý list papíru s vytištěným programem (návštěvníci dostali u vstupu alespoň skládačku s programem 19. ročníku MHF České doteky hudby v plné grafické kvalitě).«

13

Na koncertu ke 100. výročí narození Astora Piazolly, tvůrce dnes velice populárního „tanga nueva“ v Tereziánském sále Břevnovského kláštera 3. ledna 2021 je, spolu s recitací Zdenky Procházkové Hartmann, hlavním protagonistou festivalový orchestr České doteky hudby. Když si promítnu své vzpomínky na Pavla Fischera, houslisty a uměleckého vedoucího orchestru, v mysli mi defiluje řada obrazů, dá se říci jakési fotoalbum jedinečných hudebních událostí (a není to jen metafora, vzhledem k tomu, že jsem je zaznamenával i coby fotograf), jedinečných proto, že se odehrávaly na nejrůznějších místech, v předních pražských koncertních sálech, ale také na koncertech Dvořákova festivalu zvláště ve východních Čechách, v nejrůznějších okamžitých kontextech (třeba v zámeckém parku na Sychrově jsem seděl vedle potomka Antonína Dvořáka), s nejrůznější programovou náplní, a dokonce v nejrůznějším obsazení vystupujících souborů, které Pavel Fischer řídil, to znamená především také Bardolina či jeho zúženější podoby Jefis Dua, kterou ovšem spíše aktuálně sleduji na on-line záznamech na internetu.

Byl to třeba Slavnostní a mimořádný koncert na Novoměstské radnici 27. 12. 2018 ke 100. výročí vzniku Československa, koncert Bardolina v Hotelu Galatea v roce 2016, ale třeba také v jičínské Valdštejnské loggii v červenci 2018, vystoupení pořádané Valdštejnským imagináriem, na koncertu Ivy Bittové v Rudolfinu v lednu 2018, kde vedle členů Bardolina hrála Jihočeská filharmonie pod taktovkou Jana Talicha, mohl bych pokračovat …

Ze zmíněného koncertu s hudbou Josefa Suka a Antonína Dvořáka jsem tenkrát o festivalovém orchestru napsal: „Pod vedením sólisty, skladatele a pedagoga Pavla Fischera jej tvoří laureáti světových soutěží, sólisté a členové předních českých komorních souborů (Škampovo kvarteto, Pavel Haas Quartet, Artemis Trio, Ensemble Martinů, Martinů Quartet) či koncertní mistři a hráči předních orchestrů (Česká filharmonie, SOČR, Orchestr Národního divadla, PKF – Praque Philharmonia, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Český národní symfonický orchestr). Takto je charakterizováno toto těleso v materiálech festivalu, a je třeba jen dodat, že řada z těchto (zvláště komorních) souborů účinkovalo na některém z minulých ročníků festivalu.“

Na závěr této noticky: Zahlédl jsem Pavla Fischera, když se přišel podívat na koncert svých přátel, na němž sám neúčinkoval. Prodral jsem se zatím ještě poloprázdným sálem (v dalších deseti minutách se naplnil k prasknutí) pozdravit jej. Chvíli jsme si, jak to bylo ještě možné, povídali. Druhý den se chystal do Anglie, kde měl několik vystoupení, říkal mi, ať jedu s ním, že bych mohl pořídit pár zajímavých fotek. Nejel jsem, ale to pozvání mě potěšilo.

14

O tom, že jméno Kateřiny Englichové je zárukou oné slavnostnosti, to znamená nejvyšší kvality, ale zároveň lesku, jaký je neodmyslitelnou součástí každé hudební události, kterou takto můžeme označit, není pochyb. Samotné prostředí Smetanovy síně s unikátní secesní výzdobou, program, který Slavnostní závěrečný koncert 6. ledna 2021 přináší, zahraniční dirigent, pod jehož taktovkou vystoupí Moravská filharmonie Olomouc, to vše se umocňuje jedno s druhým.

A já si promítám ona vystoupení přední české harfistky na koncertech MHF České doteky hudby či Dvořákova festivalu, jichž jsem byl účasten coby fotograf a komentátor, ať to byl třeba večer s názvem „Kateřina Englichová & hosté – Hladivé tóny harfy“ v Mělníku 21. června 2016, kde spolu s ní vystoupila violistka Jitka Hosprová, mezzosopranistka Barbora Martínková-Polášková a flétnisté Jan Riedlbauch a Miroslav Matějka, či koncert na ČDH ve Velkém sále Novoměstské radnice 12. ledna 2019, kde jsme byli svědky famózního výkonu, na němž participovali vedle Englichové Vilém Veverka a Mucha Quartet.

Při té příležitosti jsem mimo jiné napsal: „Uvedení jejich jména do titulu posluchačům neprozradilo náplň večera, tu se dočetli až na dalších řádcích dramaturgické skládačky či v programu na příslušné stránce programové brožury a lze říci, že výběr skladeb představuje jakousi dramaturgickou spirálu postupující v čase a různých zemích, když na úvod umělci vybrali Rumunské tance Bély Bartóka, navázali Smyčcovým kvartetem č. 2 e moll „V uherském stylu“ slovenského skladatele Jána Levoslava Belly, vrátili se do 18. století se sonátou pro hoboj a harfu Františka Bendy a celý večer uzavřeli Hrubínovskými proměnami. To je sexteto pro hoboj, harfu a smyčcové kvarteto českého současného skladatele Otomara Kvěcha, jenž zesnul v minulém roce.“

Nepochybuju o tom, závěrečný koncert letošního festivalu bude podobný zážitek.

15

Debussyho „Tance pro harfu a smyčcový orchestr“, které jsou zařazeny na program Slavnostního závěrečného koncertu letošního ročníku festivalu České doteky hudby, patří k oněm éterickým skladbám, které bychom mohli v díle francouzského hudebního impresionisty nazvat „obrazy pro orchestr“ nebo „taneční básně“. Tak se totiž jmenují skladby, které kdysi nahrála Česká filharmonie pod taktovkou Serge Bauda, part harfy tenkrát obstaral Karel Patras. Nahrávalo se, jak jinak, v Rudolfinu v roce 1977, ještě černá deska s prostým názvem „Debussy“, vydaná 1978, měla na obálce impresionistickou malbu, a dnes je možné si ji, pochopitelně už v digitální podobě z roku 2000, pořídit ze stránek Supraphonline.cz. Kdo si chce udělat pouze představu, je tu ukázka Posvátného tance (Dance sacrée).

V podání Kateřiny Englichové, která s touto skladbou vystoupila na Pražském jaru v roce 2019, ji festivaloví posluchači uslyší na Slavnostním závěrečném koncertu Českých doteků hudby 6. ledna 2021 ve Smetanově síni Obecního domu.

pzn. 1 Krátké texty k MHD České doteky hudby 2020/2021 byly pod zkráceným názvem Postřehy Jana K. Čeliše jednotlivě uváděny na FB stránce festivalu. Zde je publikuji souhrnně s přidaným číslováním a vynecháním autorského podpisu.