Postavy z Malostranských povídek Jana Nerudy

Postavy z Malostranských povídek Jana Nerudy
někdejší seminárky studentů LG

Jan Neruda

Náš literární vědec F. X. Šalda o Janu Nerudovi v roce 1905 napsal:

Je bezmála tak samozřejmý jako slunce, voda, tok oblaků, zpěv ptačí, jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, přesladké a silné dary života.
Doby poezii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány za utonulé a ztracené v blátě dní a všednosti, poněvadž nikdo neměl dost síly, aby je zdvihl, očistil a ukázal v přirozené věčné kráse a vážné slavnostnosti.
Měl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnosti.

Český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik Jan Neruda se narodil 9. 7. 1834 na pražské Malé Straně a zemřel 22. 8. 1891. Neruda byl hlavní představitel generace májovců. Celé dětství prožil v malebných uličkách Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek. Poznal ustaraný život chudých lidí, protože otec byl vysloužilý voják, matka služka. Sociální nerovnost se ostře odrazila v jeho dílech.

Ani v milostném životě Nerudu nepotkalo štěstí. Nejvíce jej poznamenala marná láska ke Karolíně Světlé. Reagoval Románem lásky a cti.

Na gymnáziu ho vyučoval V. K. Klicpera. Svou novinářskou kariéru Neruda započal v německých časopisech. Působil pak v redakci Času, Hlasu, Rodinné kroniky, Obrazů života, Květů, Lumíru, Národních listů atd. Pracoval i jako kritik divadla, literatury a výtvarného umění.

Dílo:
Hřbitovní kvítí (1859), Arabesky (1864), Knihy veršů (1868), Povídky malostranské /1878), Písně kosmické (1878), Balady a romance (1883), Prosté motivy (1883), Zpěvy páteční (1896), fejetony vycházely souborně po básníkově smrti.
 

Povídka je prozaický žánr středního rozsahu s poměrně jednoduchým dějem. Často využívá umělecký popis a epizody, proto se její děj neodvíjí tak rychle jako děj novely. Charakter hrdiny (na rozdíl např. od hrdiny románu) se v průběhu děje nemění. Rozlišuje se povídka historická, ze současného života, vědecko-fantastická, autobiografická, psychologická, humoristická, básnická. K významným tvůrcům povídky patřili zejména L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, H. de Balcac, G. de Maupassant, E. Hemingway, S. Zweig, I. Bunin, A. Moravia, v české literatuře J. Neruda, K. Čapek, J. Hašek, I. Obracht, B. Hrabal.

Malostranské povídky patří k vrcholům novelistické činnosti Jana Nerudy, jsou jednou z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby, popisují rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. V díle se promítá mnoho zážitků a pocitů Nerudova mládí, který tu žil přes 30 let, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. „Malá Strana – beru domy i lid – má cosi tichého, důstojného, starobného, řekněme i podřímlého do sebe…“ Malá Strana je uzavřeným společenstvím, brání se veškerým změnám a trestá všechny z venku, kteří nedodržují její nepsaná, ale přísná pravidla. Protějškem této absolutní uzavřenosti je úplná otevřenost uvnitř. Soukromý prostor zde téměř neexistuje, na „každého se něco ví“. Uzavřené vnitřní prostory jsou spojeny s metafyzickou osamělostí člověka a smrti. Některé postavy mají podivínské rysy (pan Rybář, doktor Kazisvět, paní Ruska atd.). Některým postavám umožňuje Neruda vytvoření kladných hodnot, zvláště u těch, kteří ve svém nitru nic zvláštního nemají (pan Ryšánek a pan Schlegl, malostranská pospolitost vůbec), ale postavám, které se snaží vyjádřit svou vlastní individualitu, způsobuje smrt nebo útěk (pan Vojtíšek je zničen, „šílený“ vypravěč v povídce U tří lilií spolu se „zlou“ dívkou dobrovolně opouští mravní prostor Malé Strany).

Autor sám popisuje charakter postav vylíčením jejich zevnějšku, který často vyjadřuje osobnost. On sám, jako vypravěč, jakoby pouze nezúčastněn popisuje dění kolem sebe. Některé z kratších povídek jsou osobnímu vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že… Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Kritizuje měšťanský způsob života, lidskou omezenost a hloupost. Některé postavy se pohybují ve více povídkách (pan Vojtíšek,…) Časově se Malostranské povídky zaměřují na 40. – 50. léta devatenáctého století.

O Malostranských povídkách sám Neruda napsal „Neruda píše jen o třídách nižších, o společenských vrstvách, při kterýchž cit nemá nikdy rukaviček a pravda má pořád ještě více váhy než sebepikantnější lež.“ Autor pronikl až k samým kořenům lidských tragédií, když ukazuje, jak přirozené lidské vztahy jsou narušovány majetkovými, peněžními zájmy (Hastrman – hodnota pana Rybáře určena cenou jeho sbírky drahokamů).

Pro charakteristiku postav jsem si vybrala tyto povídky:

Hastrman:
Hlavní postavou této povídky byl pan Rybář. Nosil vždy zelený fráček, a když cizinci obdivovali krásu Prahy, říkával: „Ďjó moře! – Proč nebydlíme u moře!“ Proto mu říkávali Hastrman. Lidé ho uctívali, vždy chodil s úsměvem na tváři. Říkalo se o něm, že je hodně bohatý. Sbíral vzácné kameny, ale když šel za profesorem Mühlwenzelem, matematikem a přírodozpytcem, zjistil, že jeho kameny nemají téměř žádnou cenu. Byl z toho velice smutný, domníval se, že se k němu lidé chovají hezky jen kvůli jeho „bohatství“, ale ni si ho vážili za to, jaký byl, jak se choval. Jednou večer začal svou sbírku vyhazovat oknem. Jeho blízcí ho však ujistili, že on je pro ně to bohatství, jako otec, dědeček…

Doktor Kazisvět:
Byl to člověk „prazvláštní“, jeho chování vystihuje již Nerudův popis: jeho postava byla malá, suchá, lidem na ulici se vyhýbal, neodpovídal na pozdravy, neléčil, přestože to byl doktor, „tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco neslušného.“ Byl to samotář, časně ráno chodíval číst knihu do sadů. Žil jen sám pro sebe. Lidé ho pro jeho uzavřenost neměli rádi. Poté co zachránil život „mrtvému muži“ – radovi Schleperovi, se s ním chtěli malostranští přátelit, ale jeho ta událost nezměnila – zůstal samotářem – asi mu to tak vyhovovalo víc.
Ostatní lidé hrají v této povídce roli lidských počtářů, byli by radši, kdyby byl rada mrtev, získali by jeho majetek, dědictví, někteří by byli povýšeni. Upřímnou radost ze Schleperova oživení má pouze jediný opravdový jeho dobrý přítel Kejřík.

U tří lilií:
Povídka psaná ich-formou, popisuje prostředí hospody U tří lilií, kde autor za letní noci pozoroval krásnou dívku. Přijde k ní sestra a obě odejdou. Po chvíli opět přijde a na dotaz přítelkyně ledabyle odpoví: „Matka mi zemřela“. Poté jde k autorovi, jdou spolu do arkád. Dívka se „zlotřilou duší“ byla dosti otrlá, matčina smrt jí nebyla důvodem smutku.

Pan Ryšánek a pan Schlegl:
Tito dva „všeobecně vážení“ bohatí občané sedávali den co den vždy od šesti do osmi v hostinci U Štajniců. Bývali vždy dobrými přáteli, než je rozdělila láska k jedné ženě. Zavládla mezi nimi krutá zášť „Nepřátelství mezi nimi bylo staré a nesmiřitelné. Také byla známa příčina: Prapůvod všeho zlého, ženská. Milovali tutéž.“ Tato slečna nejdříve měla ráda pana Ryšánka, ale najednou si oblíbila pana Schlegla a stala se jeho ženou. Štěstí ale nepřálo panu Schleglovi dlouho, paní Schleglová mu brzy zemřela. Po rozhádání přátel nebyl důvod, aby spolu dále sedávali u stolu: „Když je ta neznámá náhoda tam sesadila, udržela je poprvé na místě as mužná jich pýcha. Podruhé se sesedli as ze vzdoru. Pak seděli na důkaz své neoblomnosti a aby se neřeklo. A teď už dávno nahlížel u Štajniců každý, ž pro ně oba je to již otázkou mužné cti a popustit nemže žádný.“ Oba tedy byli stejně tvrdohlaví. U stolu sedávaly mlčky, nikomu se nepodařilo mluvit s oběma najednou. Pan Ryšánek byl starší, byl často sláb, jeho hlavu pokrývala světlá vlásenka. „Pan Schlegl byl fysicky silnější, vše na něm bylo krátké, úsečné, když promluvil, znělo to jako z věže bác! Pan Ryšánek mluvil měkce a rozvláčně, byl sláb, ale mlčel a nenáviděl se stejnou hrdinností.“ Jednoho dne však pan Ryšánek těžce onemocněl zápalem plic. Lidé si o něm povídali, měli o něj strach. Pan Schlegl to jen mlčky pozoroval. Po třech měsících se opět setkali u stejného stolu. Pan Schlegl mu nabídl svůj tabák a projevil zájem o jeho zdraví. Panu Ryšánkovi se nejdříve nechtělo do rozhovoru, ale nakonec se opět stali dobrými přáteli. Oba byli tvrdohlaví, dokazovali si navzájem pevnou vůli (poněkud netradičním způsobem), ale v jádru to byli dobří lidé. Škoda, že strávili tolik let života ve vzájemné nenávisti.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku:
Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a otevřel zde krupařský krámek. Tím ale nevědomky narušil nepsaná pravidla malostranských občanů. Byl mladý, pěkný a svobodný, věřil, že hospodyňy přijdou. Marně se snažil přiblížit a vyrovnat malostranským, začal kouřit pěnovku. Přestože byl hodný, zdvořilý a poctivý, lidé k němu nechodili. Samotu a smutek dusil v tabákovém dýmu. Kouřil v krámku, věci mu načichly, a když slečna Poldýnka vycházela z jeho krámku, rozhlásila to po celé Malé Straně. Lidé mu říkali „uzený krupař“, neměli ho rádi, snad mu i záviděli, a proto byli snad i rádi, že se mu nedaří, pomlouvali ho. Čím byl pan Vorel mrzutější, tím větší přítelkyní mu byla jeho pěnovka. Měl velké dluhy, a proto v den, kdy měl vše vzdát a odstěhovat, se raději oběsil. Na Malé Straně by nikdy nebyl šťastný.

Přivedla žebráka na mizinu:
„Chci psát událost smutnou, ale hledí na mně co veselá iniciálka obličej páně Vojtíškův.“ Pan Vojtíšek byl žebrák. Obličej měl zdravě svítivý, oči modré, upřímné. Na rozdíl od ostatních žebráků si hleděl svého zevnějšku. Lidé ho znali, měli ho rádi, snad si ho i vážili a často mu dali nějakou almužnu. Rozuměl si i s místními policisty. Nikdy nežebral v neděli. Jednoho dne mu žebračka „miliónová bába“ nabídla, aby spolu žili. On ji odmítl. Miliónová byla zlá, obličej měla samou vrásku sbíhající se ke špičatému nosu a ústům a mívala ho překrytý modrou plachetkou. Byla zlá, žávistivá a nepřející, rozhlásila o panu Vojtíškovi, že nebyl chudý, že má dva domy a dvě slečny dcery. A protože to byla Malá Strana, pomluvy se roznesly velmi rychle. Malostranští mu přestali věřit, odbývali ho, zavírali před ním dveře a nikde nic nedostal. Nevěděl proč, a když to zjistil, byl velice zklamaný. Už na Malé Straně nežebral. Usadil se na Křížovnickém plácku. „Pleš, tváře,ruce neleskly a nečervenaly se více jako před nedávnem, zežloutlá kůže se byly scvrkla do šupinatých vrásek.“ Zemřel úplně sám a opuštěný, zmrznul.

O měkkém srdci paní Rusky:
Paní Ruska byla vdova, chodívala na všechny pohřby v okolí, plakala za nebožtíka, ale přitom ho pomlouvala a nadělala mnoho nepříjemností. Jednou už to bylo k nevydržení, byla vyvedena z místnosti a měla zakázáno chodit na jakékoli pohřby. Přestěhovala se do domu, kolem kterého šly všechny pohřby. A vždy, když kolem nějaký šel, vyšla před dům a plakala. Byla nenapravitelně zvistivá, vyjadřovala to v pomluvách, které ostatním velmi ubližovaly.

Svatováclavská mše:
Hlavní postavou je v této povídce malý chlapec – Neruda. Aby dokázal svou statečnost kamarádům, a také ze zvědavosti se rozhodne strávit noc ve Svatovítském chrámě. Zpočátku byl plný očekávání, věřil, že o půlnoci bude svatý Václav sloužit svatou mši. Těšil se také, že ho budou lidé a hlavně kamarádi obdivovat. Bál se, ale chtěl to dokázat. Po chvíli začala pracovat dětská fantasie a on se cítil sám a sám. Měl hlad, byla mu zima, byl ospalý a dostal strach. Našel hnízdo vrabců a díky pocitu, že není sám, usnul. Probudil se chladem a viděl, že se slouží mše. Bylo ráno a viděl matku, jak ho oplakává, že nepřišel domů. Cítil se zahanben, ublížil matce, nic si nedokázal, nikdo si ho nevšímal.

Michaela Podzimková, 2003