Poručík Columbo
07.05.2024 19:32Nedávno jsem si navečer na Prima Krimi pustil jeden příběh seriálu Columbo. Kdysi, když se poručík v ošuntělém baloňáku stále s doutníkem v ústech poprvé objevil u nás na televizní obrazovce, okamžitě mě zaujal svou výstředností, totiž nikoli výstředností, jak jí běžně rozumíme, záměrným upozorňováním na sebe, předváděním svého ega atd., nýbrž naprostou odlišností od představy kriminalisty, jakou bychom mohli mít a jakou reprezentovaly všechny předchozí postavy detektivů, většinou zfilmovaných ikon klasické literární detektivky jako byl Sherlock Holmes či hrdinové Agathy Christie nebo i americké tvrdé školy.
Možná jsem měl také štěstí, onen takřka osudový okamžik jakési zvláštní shody, protože ta první rozhodující scéna pro mé uchopení fenoménu „Colombo“, jak byl tenkrát seriál, vlastně nesprávně, předložen české veřejnosti, byly úvodní záběry onoho dílu, v němž poručík na místě hemžícím se policisty prohledávajícími prostor se snahou najít jakoukoli stopu, která by vedla k vyřešení vraždy pobíhá mezi nimi, jako by byl úplně mimo, s jedinou naléhavou snahou dobrat se naplnění svého nutkání, když se, v ruce nezapálený doutník, ptá: „Nemáte sirky?“
Tato konkrétnost mimoběžnosti – víme přece, jak je důležité, aby stopa „nevychladla“, v otázce, která nesměřuje do oblasti pátrání, je dokonalou demonstrací Columbovy jinakosti, odlišnosti, která zahrnuje celý základní vzorec celého kriminálního případu s osobností poručíka, jenž svým zevnějškem, neodpovídajícím příslušnému společenskému statusu, nejen takřečeno „klame tělem“, totiž působí neškodně, až přihlouple (a v různých situacích dokonce vlezle atd.), ale vyvolává až komické situace (když jej policisté nechtějí pustit na místo), nicméně bezpečně vede k „vyřešení“ případu. Poručík totiž od začátku zná vraha, a i když opakuje, že stále ještě tápe, jde jen o to, jej nějak šikovně usvědčit.
Když pak, čas od času, opakovali seriál v televizi (na různých kanálech), s potěšením jsem se k sympatickému poručíkovi vracel. Tentokrát to byl případ, česky označený jako Spiklenci The Conspirators, podle dějové zápletky, v níž irští teroristé pašují zbraně určené pro teroristické útoky. Columbovo odhalení vraha, básníka Joe Delvina, který zabije muže, jehož podezřívá z toho, že jej chce podvést, dodavatele zbraní Vincenta Pauleyho, je ukázkovým příkladem poručíkova postupu, jenž vychází obvykle z nepatrného detailu, který uvede do dalších souvislostí. Několikrát se poručík vrací na místo vraždy, leze po čtyřech od místa pod stolem, kam spadla láhev od Whisky (to dokládá kromě logiky pádu i skvrna po rozlité tekutině) k místu vedle mrtvoly, kde byla nalezena, a když vyhodnotí tuto skutečnost jako poselství, totiž domnělou pomstu, pokračuje pak, zatímco se vetře do přízně úspěšného básníka a performera, jenž se ohání svou rétorickou dovedností a ušlechtilými myšlenkami, jejichž souběh (jejich vynášení v rozhovoru, nápisy na etiketě na láhvi) nakonec Ira usvědčí.
Je to nápis hlásající spravedlnost, který sledujeme ve zmíněném navazujícím řetězci myšlenek a dalších motivů na různých místech až po etiketu na láhvi s whisky, tedy právě oné určité značky, přes Delvinův zvyk dělat si na každé láhvi diamantovým prstenem rysku („jen sem a dál už ne“), která – když mu poručík ukáže řadu lahví, tu, kterou s ním vypil, jednu další, a tu, kterou našli u zavražděného (poslední je pak na stole v baru, odkud sledujeme loď vyplouvající na moře) a ukáže kriminalistickou dokumentaci, tedy mikrofotografie s analýzou potvrzující totožnost vrypu, a konečně když identifikuje obrazec, který vyšívala žena podnikatele, jenž podnik se zbraněmi finančně podporoval, s obrazem na vlajce člunu, jenž – zatímco dříve v přístavu policisté i celníci marně loď prohledávali – odvezl zbraně mimo přístav, na širé moře, kde měly být přeloženy, a celý podnik tak zhatí. A ještě je tu knížka s věnováním básníka zavražděnému (s touž větou o spravedlnosti), málem jsem zapomněl, ta je v řetězci navazujících motivů na jeho začátku, a vede poručíka k pozdějšímu usvědčení vraha.
Všechno to takto vlastně v každém dílu perfektně funguje, přestože komentáře diváků některým z nich vytýkají, že jsou dějově slabší. Podstatný je onen základní vztah Columba a osoby, která má být usvědčena, zmíněná „vlezlost“, zneklidňující otázky zdánlivě zmateného kriminalisty („ještě jsem zapomněl“), návraty souvisejí s řečeným sociálním statusem, kdy se totiž ten, kdo je v jiných modelech krimiseriálů autoritou, které se ostatní neodvažují vzepřít (vzpomeňme Bruno Cremera, jenž na zločince křičí, v jednom díle Komisaře Maigreta dá zubaři, který řadu věcí zpackal, pohlavek), naopak staví do pozice toho, kdo k vrahovi „vzhlíží“, chválí interiér jeho bytu či slávu – „zločinci jsou převážně úspěšné nebo slavné osobnosti z tzv. lepší společnosti, např. profesí lékař, právník, inženýr, podnikatel, spisovatel, dirigent, velkoobchodník s vínem, kritik umění, šachový velmistr, vojenský důstojník, muzikant/zpěvák, herec nebo diplomat“ (citují z Wikipedie), takže dotyčný ztratí obezřetnost v pocitu, že jej poručík obdivuje.
Druhým rysem, který je charakteristický pro tento seriál, je ve zmíněném vztahu mezi kriminalistou a zločincem onen moment, související s poručíkovou předstíranou přihlouplostí, kdy totiž udělá často něco, co je v rozporu s běžným postupem, totiž když se tváří, že ví pramálo a žádá vraha o pomoc, tedy jako by odhaloval to, co přece každý detektiv tají a skrývá. „Řekněte mi, až najdete vraha. – Budete to vědět, jako první...“ čteme v komentáři k seriálu na www.csfd.cz o poručíkovi „se vzhledem a manýrami hraboše“, rysy určité divadelnosti (s iluzívností pracují některé díly výslovně jako s tématem) pak má ona poručíkova hra, kdy vyndává předměty doličné z tašky a ptá se vraha na jeho názor.
Dalším momentem, ke kterému nás dovádí srovnávání jednotlivých realizací vzorce kriminálního případu, je nepřítomnost partnera poručíka. U legendárního Sherlocka Holmese, jenž půdorys žánru vytvořil, máme doktora Watsona, dvojice umožňuje čtenáři či filmovému divákovi sledovat postup detektivova myšlení, u Poirota, u něhož řešení případu rovněž vychází z úvah, v tomto případě označujících „šedé buňky mozkové“ (z racionálních postupů, tedy dedukce či také pozorování vychází třeba i Chestertonův otec Brown), to není souputník, nýbrž spíše oponent, policejní inspektor (ten vykazuje nedostatek důvtipnosti, takže je zrcadlem Poirotovy geniality.
Nepřítomnost, totiž – ocituji teď odstavec z jednoho článku (odkaz viz dole) s mezititulkem Pes jako nechtěný doplněk: „Když byl Columbo obnovený pro druhou sezónu, vedení televize mělo požadavek. Chtělo, aby měl poručík parťáka. Třeba mladého detektiva, který se teprve zaučuje. Tvůrci seriálu se tomuto nápadu bránili, ale televize na ně tlačila. Domluvili se proto se Stevenem Bochcem, který psal scénář k úvodní epizodě sezóny, a společně vymysleli, že poručíkovi přidělí psa. Falk byl zpočátku proti. Měl pocit, že Columbo má již dost charakteristických pozlátek (doutník, baloňák, starý peugeot). Když se však setkal s letargickým, slintajícím basetem, kterého někdo vytáhl z útulku, okamžitě věděl, že je pro Columba jako pes ideální. A malý, nepříliš aktivní psík byl od té doby často po jeho boku.“ Zvláštní naplnění „chybějícího“ prvku ve vzorci. Když se ale zamyslíme (můžeme si podepřít rukou bradu, jak to dělá poručík), dojde nám, že onen moment nepřítomnosti je v poetice příběhu stvrzen také ženou, o níž poručík hovoří (ve všech charakteristikách je zmíněna právě ona, a dokonce existuje neúspěšný seriál s hlavní postavou právě poručíkovy ženy, Falkova skutečná druhá žena Shera Danese nicméně hrála v šesti epizodách Columba). A dodejme pro srovnání, u Sherlocka se zdůrazňuje jeho staromládenectví, Maigret si s ženou telefonuje a vrací se k ní.
Chtěl jsem napsat, že se Columbo liší od ostatních slavných kriminálních seriálů také tím, že nemá slavnou předlohu jako jiné (E. A. Poe, to je ovšem prapředek, A. C. Doyle, Agatha Christie, G. Simenon ad.), ale ono to tak úplně není pravda. Jsou tu tři knihy s názvy Columbo v přestrojení, Columbo a Není čas na umírání, jejichž autorem je Evan Hunter, pod jménem Ed McBain známý jako autor příběhů z 87. revíru. Je to ovšem trochu specifická záležitost až z devadesátých let, takže nelze říci, že spisovatel je tvůrcem postavy poručíka. Jsou jimi scénáristé Richard Levinson a William Link, kteří ji vytvořili již v roce 1960.
A ještě jedna věc, trochu souvisí s protikladem „slavných“ osob, které poručík vyšetřuje. V některých dílech seriálu byli přizváni někteří slavní herci (a také jeden opravdu slavný hudebník) William Shatner, Faye Dunnaway, Johny Cash, Robert Vaughn, John Cassavetes, Martin Landau (tuším, že u něj absolvoval Falk kurs herectví), Leonard Nimoy, jak se uvádí v článku na medium.seznam.cz, který cituji (viz odkaz dole).
Připojuji odkazy pouze k některým věcem, o nichž je v textu řeč.
Epizodu Spiklenci z roku 1977 jsem sledoval v televizi (Prima Krimi) v úterý 23. 4. 2024, 18:05
https://tvprogram.idnes.cz/tvprogram.aspx?show=608_11_84187074&date=24-04-2024
Spiklenci, série 7, The Conspirators, vraha hraje Clive Revill, sám účinkuje v muzikálech, londýnských divadelních jevištích Wellington na Novém Zélandu, další zdroj
Clive Revill, https://www.csfd.cz/tvurce/39235-clive-revill/biografie/ excentrické role, v Anglii Shakespeare, v televizi v řadě krimi seriálů, široký záběr rolí, spousta filmů
Řekněte mi, až najdete vraha. - Budete to vědět, jako první... https://www.csfd.cz/film/237899-columbo/prehled/
Pes… https://medium.seznam.cz/clanek/fenomen-columbo-serial-ktery-prepsal-historii-televiznich-detektivek-53826, řada dalších odkazů
https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/columbo-serial-50-let-televize-peter-falk_1802201250_kro
P. S. A mám rád film Nebe nad Berlínem Wima Wenderse, jeden z desítek filmů, v nichž Peter Falk (1927 – 2011) také hrál. Ovšem, na to se spíš zapomíná, stejně jako na to, že v 60. letech byl dvakrát nominován na Oscara.
———
Zpět