Po třiceti osmi letech

Ta setkání bývají teď už, po tak dlouhé době od onoho okamžiku, od něhož se počítají (maturita vlastní či studentů, ukončení vysoké školy atp.) něčím, co si člověk užívá tak nějak jinak, než když to bylo po roce, pěti či deseti letech. Zvláště, když to je setkání takové, jako bylo to, o kterém se chci zmínit, kdy jsme se totiž někteří z nás neviděli opravdu po celou tu dobu, tentokráte třicet osm let. Ta zvláštnost je dána také tím, v jaké době to bylo, když jsme odcházeli, tehdejší absolventi Filozofické fakulty Karlovy univerzity, z Prahy. Byla to doba, kterou vystihuje titul brožurky, pojmenované podle slov někdejších normalizátorů, totiž „Tato fakulta bude rudá“. Také o oněch okolnostech se v hospodě Na závisti kousek nad Synkáčem hovořilo. O vyhazovech z fakulty na základě zpolitizované veselé oslavy legendárního vyhraného hokejového zápasu nad Sovětským svazem, kdy údajná výtržnost byla začátkem martyria postižených, složitou cestou zpět na fakultu, aby vůbec mohli dostudovat, reorganizaci fakulty germanisticky, kterou, spojenou s dvěma dalšími, od určité chvíle „řídil“ člověk, který měl pouze politický, nikoli vědecký kádrový profil atd. Doba, která v případě mé osoby vedla mou cestu, pod bezprostředním tlakem už shora zmíněného normalizátora, rovněž málem ven z fakulty – kdybych býval nenašel schůdnou cestu, nenapsal jinou diplomovou práci než tu, která byla odmítnuta, aniž bych slevil z toho, že to nebude politický blábol.

Vlastně jsem tímhle nechtěl začít, jen jsem chtěl ozřejmit okolnosti, které vedly k tomu, že jsme se tak dlouho nesešli. Okolnosti, které jsem třeba já vnímal tenkrát jako zhnusené přesvědčení, že do Prahy už nikdy nepáchnu. Okolnosti, kdy každý z nás skončil fakultu vlastně jindy, bez tehdejšího nějakého závěrečného společného mejdanu. A vlastně jsem váhal, zda vůbec mám tuto noticku dávat na toto místo, zda to není vysloveně privátní záležitost. Nicméně jednak zmíněná normalizace byla jen jedna stránka našeho pobývání v Praze na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let, a celý ten pobyt měl i řadu diametrálně odlišných tvářností, jednak mi vlastně nejspíš nezbývá nic jiného, mám-li naplnit slova jednoho z „komilitónů“ tehdejších germanistických kroužků a později regionálního historika, ředitele muzea a archiváře Jaromíra Boháče, který přijel na setkání z Chebu a jedno z jeho prvních, s čím vyrukoval v řečené hospodě, a čím mne přivítal, bylo – „to ste eště neviděli takovýho vola, kterej na svý webový stránky dá všechno, co ho prostě napadne, má tam tři tisíce osmset článků“, čímž projevil, jak se všeobecně ví, i svého kritického ducha. Takže mi nezbývá, jak říkám, napsat i tento text.

Potěšili jsme se všichni vzájemně právě nejrůznějšími komentáři, každý podle svého naturelu, a viditelnou radost jsme měli všichni, kteří se sešli, mnohdy až z dost vzdálených koutů – Karel Hajný až z Belgie, Slávka Ungrová/Seidlmayer z Bavorska, tam z toho kouta se přece jen setkávali spíš – Slávka, Jaromír a Procházková/Šebestová. Nebo z toho koutu našeho – Jablonečák Honza Lederer a já. S některými z nich jsem se jednou, dvakrát viděl, s Honzou, Mirkem nebo Milanem Faltusem, s nímž jsem relativně v nejbližším (mailovým) spojení (dával jsem na své stránky jeho tipy na německá tanga z třicátých let) a u kterého jsem pak přespal. S jinými nikoli, po celých těch osmatřicet let. A obzvláště mne potěšil Ruben Pellar, kterého jsem neviděl opravdu celou dobu a s nímž jsem zavzpomínal na jeho tátu, překladatele a kabaretiéra, který kdysi přijal naše pozvání do Jičína na pohádkový festival, a Michal Šeba, kterého jsem vídal na televizní obrazovce coby zástupce organizací českého cestovního ruchu a který mi potvrdil, že Filipa Šebová, kterou jsem – nejen podle jména – typoval na jeho dceru, jí opravdu je.

Potvrdil jsem si dvě věci, které jsem samozřejmě už dávno věděl, nicméně se vždy znovu ozřejmí, že to tak je. Přestože celé to vysoké školství šlo za normalizace do háje, poměry na fakultě byly na sklonku našeho studia šílené, byla to stále ta nejlepší možnost, pokud člověk chtěl, něco se dozvědět, k něčemu dospět, setkat se s řadou osobností a najít nějaký horizont, k němuž se mohl vztahovat. Není pravda, co jsem pár let někdy po Listopadu zaslechl v jednom pražském autobuse z úst nějakého nagelovaného mladíka s pohrdáním ve tváři, že vzdělání generace jeho otců je šunt, to oni jsou teprve ti skuteční právníci a ekonomové. Výrazné osobnosti řady z nás, kteří jsme se skoro po čtyřiceti letech sešli, jejich úspěchy, jejich osudy, jakkoli někdy dost komplikované, ukazují, jak to ve skutečnosti je. Ovšemže i někteří absolventi dnešních vysokých škol využili daleko širší nabídku, včetně samozřejmé možnosti studovat v zahraničí. Stejně tak ovšem je řada takových, kteří si před jménem jen píší dva tituly a… A druhá věc je, že v osobnosti člověka je něco, co se po celý život nemění. Určité pohyby, některá slova a melodie řeči, pohled při úsměvu, reakce na různé věci, cosi někdy takřka neidentifikovatelného, nepojmenovatelného, podle čeho se člověk přenese o půl století nazpět. Obavy, že toho člověka nepoznáte, jsou liché. Po hodině povídání se ty dva obrazy, ten někdejší a ten současný, jakoby překryjí a splynou v jeden. V něm se potom přenesete tam, kam vás vzpomínky zavedou.

A to už je všechno, co můžu v tento okamžik říci. Odkazové údaje zřejmě žádné nebudou, samozřejmě se mnozí z nás dají vygooglovat, ale dělat to v tomto případě nebudu. Ledaže bych tady dal odkazy – na noční Prahu. S vědomím, že některé věci jsou stejně nepřenosné.

Ale přece jen ještě něco. Do Prahy jsem se samozřejmě vrátil, nebo přesněji řečeno vracel. Přes některá i pozdější zklamání je to krásné město, jedno z nejkrásnějších na světě. Některá zákoutí mají nezaměnitelnou atmosféru, a ta se nemusí vůbec vázat na někdejší vzpomínky. Mladí lidé si užívají života, jak jsem viděl cestou k Invalidovně, kde jsem u kamaráda strávil zbytek noci. A umějí to s dávkou bezstarostnosti. I to může být sympatické. A do Prahy se budu vracet určitě i v budoucnosti. Ostatně mám zde obě své děti, které tady žijí, i když své rodiče mají v Jičíně.

(Omylem vymazáno, datum původní editace 19. 11. 2011