Písmo

Písmo
někdejší seminární práce studentů LG

Jaký byl byl svět bez písma?

Vznik písma je jednou z nejdůležitějších kapitol lidských dějin. Bez něho bychom znali jen nepatrný zlomek z naší historie a jen málo by nás odlišovalo od zvířat. Kde bychom získávali informace, když ne v knihách? Z televize určitě ne, neboť bez písma by nebylo ani vzdělání a bez vzdělání by nebyla moderní technika.

Většina lidí se obvykle domnívá, že písmo vzniklo z chtíče zaznamenat různé legendy či historii. Původní důvod vzniku písma je však mnohem pragmatičtější. Bylo totiž vytvořeno z potřeby vést účty.

Předchůdci písma

Písmo se samozřejmě nezrodilo ze dne na den. Jeho předchůdce můžeme hledat již v pravěku, a to v jeskynních malbách. Společným rysem těchto maleb jsou zoomorfní náměty (koně, zubři, mamuti, jeleni, nosorožci). Jejich účel mohl být však také magický. Pravěký člověk nejspíš věřil, že to, co udělá s namalovaným zvířetem, podaří se později uskutečnit v normálním životě. Nejznámější jeskyně jsou Altamira ve Španělsku, kde se nachází přes 180 maleb lovné zvěře a jednotliví živočichové dosahují výšky až tří metrů, dále Niaux a Laxcaux ve Francii. Pravěcí mistři vytvářeli svá díla z drcených nerostů obsahujících kysličníky manganu, železa atd., které smíchali s tukem nebo vodou. Malbu pak tvořili pomocí jednoduchých štětců ze zvířecí srsti, případně samotnými prsty. Tyto skvosty pravěku vznikaly v období mezi 40 000 – 9 000 lety př. n. l.

Písmo v pravém slova smyslu však vzniká teprve ve chvíli, kdy se vytváří uspořádaný soubor znaků a symbolů, kterými mohou jejich uživatelé konkretizovat a jasně zachytit, ne jen skutečné, hmatatelné věci, ale také co si myslí, co cítí.

Nejstarší písmo

První písmo se zrodilo v oblasti mezi Eufratem a Tigridem,která se rozkládá od Perského zálivu až k Bagdádu, ve starověké Mezopotámii. Od 6. do 1. tisíciletí před Kr. obývali její jižní část Sumerové a severní osídlili Akkadové.

Sumerové a Akkadové si byli zeměpisně velmi blízcí, mluvili však zcela odlišnými jazyky. Oba národy byly velice civilizované. Kromě „úředníků“ královských dvorů, kněží a obchodníků tvořili obyvatelstvo především rolníci a pastevci.

Nejstarší hliněné tabulky (více než 5 000 let staré), které byly objeveny v Sumeru, jsou popsány seznamy pytlů s obilím a hlav dobytka. První psané znaky jsou tedy zemědělské účty. Další tabulky nás informují o uspořádání sumerské společnosti. Dovídáme se z nich, že sumerské národy vynalezly nejenom peníze, ale i půjčky na úrok.

První nápisy psané tímto písmem jsou zjednodušené nákresy, piktogramy, označující např. vola stylizovanou volskou hlavou, či ženu stydkým trojúhelníkem s čárkou lůna. Každý piktogram se vztahuje k určitému předmětu nebo osobně. Spojením několika piktogramů bylo možné vyjádřit i myšlenky, ideje – vznikaly ideogramy. Když se např. připojily k stydkému trojúhelníku znaky hor, znamenalo to, že se jedná o „cizí ženy“, které přišly z druhé strany hor, tedy o otrokyně. Původních jednoduchých piktogramů napočítali badatelé téměř patnáct set.

Brzy pak došlo ke zvláštnímu a překvapivému vývoji. Kolem roku 2900 před Kristem původní piktogramy mizí. Důvod je zcela prostý a mediální. V těchto říčních a bažinatých krajinách byla hojnost hlíny a rákosu. Účetní ryli zpočátku nápisy na hliněné tabulky rákosovým pisátkem, tzv. kalamosem, seříznutým do špičky a kreslili na ně věc nebo osoby, které chtěli znázornit. Sumerové začali tato pisátka postupně seřezávat a vrývat jimi do vlhké hlíny obrazce mající tvar klínů a nahrazující původní kresby. Tak vznikl název „klínové písmo“.

V těchto znacích, které během staletí prodělaly mnoho změn, už nic realistického nezůstalo. To však neznamená, že kresba piktogramů byla ponechána na vůli umělce. Našly se totiž soupisy těchto piktogramů, které pořizovali sami písaři a které byly jakýmisi primitivními slovníky. Každý znak tvořil v různém kontextu různý smysl. Např. znak pro nohu se mohl číst jako jít, stát, přepravovat atd. Počet znaků začíná pomalu klesat. Brzy jich zbývá šest set, to ale stále znamená obrovský nápor na paměť.

Rozhodujícím pokrokem bylo, když se znaky začala vztahovat ke zvukům slov mluveného jazyka. U zrodu každého skutečného písma se tak objevuje významný vynález – soustava hlásek. Nápadití Sumerové přišli na myšlenku, že piktogram může znázorňovat nejen předmět, který označuje přímo, ale i jiný předmět, jehož jméno je mu foneticky blízko. Sumerští písaři museli po usnadnění psaní a čtení používat determinativy, které určovaly, znamená-li napsaný znak předmět nebo zvuk.

Akkadové, semitští předkové Arabů a židů, nakonec ovládli celu Mezopotámii. Jejich nadvláda se brzy upevnila natolik, že kolem roku 2000 před Kristem se v zemi mluvilo už jen akkadsky. Klínopis se tehdy stal skutečným písmem, schopným zaznamenat nejen akkadštinu, ale i starou sumerštinu, která se stala posvátným jazykem.

Toto písmo se později stalo i písmem Babylonské říše, rozvíjející se od roku 1760 před Kristem, a poté i sousední Asyrské říše.

Písmo, zrozené pro skromné potřeby běžného účetnictví, se u obyvatel Mezoptámie poznenáhlu stávalo prostředkem k pořizování stručných záznamů a později sloužilo i k zachycování mluveného jazyka. Především ale představovalo jiný způsob, jak komunikovat tímto jazykem, dokonce jak myslet a vyjadřovat se. Tímto způsobem staří Sumerové, Akkadové, Babylóňané a Asyřané vynalezli korespondenci, poštu a dokonce i hliněné obálky.

Jedním z mnoha dalších významných přínosů klínového písma je možnost zaznamenat náboženské hymny, věštby a vůbec všechno, co se nazývá literaturou. Nejznámějším dílem starých Sumerů je Epos o Gilgamešovi, z něhož byly na různých místech nalezeny četné fragmenty, zejména část, která se zachovala v knihovně asyrského krále Aššurbanipala v Ninive. Tento epos obsahuje také podivuhodnou báj o potopě, mající mnoho podobného s potopou, o které se píše v bibli.

Z oblasti Babylonie je nejznámější, ale jistě také nejdůležitější, písemnou památkou Chammurapiho zákoník, který je nejspíš i nejstarším zákoníkem v dějinách lidstva. Řeší otázky trestního práva, majetkoprávní, rodinné, dědické apod. Obsahuje 282 „paragrafů“, rozděluje obyvatelstvo do tří skupin s odlišným právním postavením a v podstatě se řídí heslem: Oko za oko, zub za zub.

Psát a číst klínové písmo nebylo pro Mezopotámce snadné. Ti, kteří uměli rýt znaky a znali jejich výslovnost a smysl, který byl podle kontextu různý, tvořili v Babylonii i v Asýrii aristokratickou kastu, která byla často mocnější než negramotní dvořané či panovník. Písařské školy, které pro ně byly zřizovány, měly přísnou disciplínu.

Zvláštností tohoto prvního písma je skutečnost, že se dokázalo přizpůsobit i jiným jazykům. Klínové znaky převzala např. elamština či chetitština.

Písmo egyptské

Dějiny starého Egypta by byly nepochybně zůstaly z velké části neznámé, kdyby egyptologové nepronikli do tajemství hieroglyfického písma. Na rozdíl od klínového písma, strohého, geometrického a abstraktního jsou hieroglyfy přímo okouzlující. Tvoří je totiž obdivuhodně stylizované kresby lidí, zvířat i rostlin.

Slovo hieroglyf označující znaky egyptského písma znamená „písmo bohů“ (z řeckého hieros – posvátný a glyfein – rýti).

První dokumenty s hieroglyfickými nápisy pocházejí ze 3. tisíciletí před Kristem ale písmo vzniklo patrně již dříve. Až do roku 390 n. l., kdy byl Egypt pod římskou nadvládou, se nijak výrazně nezměnilo. Pouze počet znaků se během několika tisíciletí podstatně zvýšil – ze sedmi set na pět tisíc.

Zatímco u Mezopotámců se původní nápisy pomalu měnily v jednoduché záznamy a potom v písmo, hieroglyfický systém je od svého prvopočátku skutečným písmem především proto, že téměř úplně zachycuje mluvený jazyk a zaznamenává jak rady týkající se zemědělství, lékařství a výchovy, tak modlitby, legendy, právní předpisy a literaturu ve všech jejích formách.

Originalita a složitost tohoto písma vyplývá z toho, že je v podstatě tvoří tři druhy znaků – piktogramy, stylizované kresby představující věci nebo živé bytosti kombinované se znaky pro vyjádření myšlenek, dále fonogramy, obrázky nebo jiné znaky vyjadřující zvuk a determinativy, znaky k rozlišení, jde-li o piktogram nebo fonogram.

Řádky hieroglyfů se nejčastěji čtou zprava doleva. Směr čtení je určen natočením hlav postav nebo ptáků. Není to ale vždy tak snadné. Když se například nějaký nápis na stěnách pomníku nebo chrámu nachází v blízkosti sochy významného boha či faraóna, jsou obličeje u nápisu obráceny směrem k ní. Hieroglyfy mohou jít také zdola nahoru nebo střídavě zprava doleva a v následující řádce zleva doprava. Tento způsob psaní se nazývá bústrofédon.

Písmo umožnilo starým Egypťanům zaznamenávat dějiny, sepisovat seznamy jejich panovníků a vyprávět o významných událostech, o bitvách či o královských sňatcích. Stejně jako u starých Sumerů slouží také de k účetnictví, k sepisování právních předpisů, smluv o prodeji zboží a také o uzavírání sňatků. Vede rovněž k rozvoji literatury. Egyptská literatura obsahuje nejrůznější žánry: mravní zásady, hymny na bohy a krále, historické povídky i dobrodružné romány, milostné písně, epické básně a bajky.

K nejznámějším z těchto literárních památek patří Kniha mrtvých, napsaná hieroglyfy za vlády XIX. dynastie faraonů tzn. ve 13. století před Kristem. Nesmíme opomenout ani zeměpisná a vědecká pojednání a všechny texty vztahující se k věšteckému umění, k magii, lékařství, lékopisům, kuchařským předpisům a samozřejmě i k astronomii a k měření času; ve 3. tisíciletí se změnil kalendář z původního lunárního v solární, jehož jeden rok mě. 365 a ¼ dne.

Písaři, kteří ovládali umění písma, působili jako učitelé, neboť zpočátku se veškeré vyučování soustředilo na výuku psaní. Pomyslíme-li na složitost hieroglyfického písma, bylo to učení opravdu namáhavé. Děti začínaly chodit do školy, když jim bylo asi deset roků, strávily tam však jen několik málo let a jen ty nejnadanější pokračovaly ve studiu a do dospělosti. Metoda egyptských učitelů spočívala ve cvičení paměti a čtení. Školáci trávili dlouhé hodiny sborovým odříkáváním a psaním podle předlohy. Účinné byly tělesné tresty, lajdáci mohli být potrestáni i vězením.

I v Egyptě tvořili písaři mocnou kastu. Znalost písma jim dávala takovou moc, jako měl sám faraón, který je zaměstnával. Bylo to zejména tehdy, když se faraón spokojil s tím, že je bohem a odmítl se učit číst a psát.

Na rozdíl od svých mezopotámských kolegů psali na různé materiály. Hieroglyfy se tesaly do kamenů, ale psaly se i do mnohem poddajnějšího, ohebného a jemného materiálu, jímž byl papyrus.

Papyrus je rostlina, která se hojně vyskytuje v bažinách údolí a delty Nilu. Používal se na výrobu četných předmětů denní potřeby, jako byly provazy, rohože, sandály nebo plachty. Z jeho vláknitých stvolů se připravovaly i psací materiály, které vnesly do světa psaní revoluci. Úprava začínala tak, že se ze stvolů nařezaly tenké proužky, které se sestavovaly kolmo na sebe jako tkanina. Získala se hladká a poddajná plocha, která se sušila, lisovala a uhlazovala. Pomocí škrobové kaše se slepilo asi dvacet listů za sebou, takže vznikl svitek dlouhý několik metrů. Písař při psaní svitel levou rukou rozvinoval a pravou navíjel, podle toho, jak jej postupně popisoval. Nejdelší nám známý svitek měřil čtyřicet metrů.

Znaky se psaly rákosovou hůlkou, dlouhou asi dvacet centimetrů, jejíž konec byl ztenčen nebo seříznut podle způsobu použití. Černý inkoust, používaný ke psaní, byl velmi hustý. Byla to směs sazového prachu a vody s přísadou arabské gumy jako ustalovače. Názvy, záhlaví a začátky kapitol byly psány červeným inkoustem, připravovaným z rumělkového prášku, sirníku rtuťnatého nebo miniového a z oxidu olovnatého.

Papyrus, vyráběný ve státním monopolu, byl od 3. tisíciletí před naším letopočtem vyvážen do celé středomořské oblasti a představoval pro Egypt velmi značný zdroj příjmů. Uvnitř země však tento monopol těžce doléhal na cenu papyru. O jeho vysoké ceně svědčily i palimpsesty, tedy papyry, z nichž se seškrabal původní text, aby mohly být použity znovu. Pro záznamy menšího významu stačily vápencové úlomky nebo hliněné střepy. Kůže, kterou staří Egypťané již znali, ale která byla ještě dražší než papyrus, byla vyhrazena pro texty vysoké hodnoty.

Kresby hieroglyfů na papyru vyžadovaly mnoho trpělivosti a péče. Každodennímu životu a rychlosti, kterou některé práce od písařů vyžadovaly, ovšem toto písmo s pracnými znaky nevyhovovalo. Písaři proti vynalezli kurzívu, tj. písmo běžící po papyru, které se patrně zrodilo téměř ve stejné době jako hieroglyfické písmo. Nazývá se též hieratické (z řeckého hieros – posvátný) nebo „kněžské“, protože jím nejspíš psali původně kněží. Hieratické písmo má, tak jako hieroglyfické, ideogramy, fonogramy a determinativy, ale často je mezi sebou spojuje, takže se pomalu vzdalují své původní formě.

Kolem roku 650 před Kristem, kdy se stále píše hieroglyfy a hieroglyfickou kurzívou, se objevuje kurzíva zřetelnější, rychlejší a spojitější, která se čte, stejně jako hieratické písmo, zprava doleva. Je to démotické neboli lidové písmo, které se pak brzy stane běžným písmem v Egyptě.

Své hieroglyfy měla i Kréta

Přibližně ve 2. tisíciletí před Kristem se rozvíjela na Krétě, a nepochybně i kontinentálním Řecku, písma, která přinesla vědcům mnoho problémů.

Ve zříceninách starověkého města Knóssu se našlo velké množství úlomků pokrytých nápisy. Tyto hieroglyfy jsou buď vepsány do hlíny podobně jako na slavném Faistském disku (tj. hliněný kotouč, který byl objeven na Krétě, pokrytý na každé straně pětačtyřiceti znaky stáčejícími se do spirály) nebo jsou vyryty do pečetidel z mastku.

Toto písmo dosud nikdo nedokázal rozluštit.

Písmo vynalezené v Číně

Čínské písmo je jedinečný případ. Vzniklo někdy ve 2. tisíciletí před Kristem, bylo kodifikováno kolem roku 1500 před naším letopočtem a v období mezi rokem 200 před Kr. a 200 po Kr. z něho byl vytvořen celistvý systém. Z velké části bylo stejné jako písmo, které Číňanům slouží dodnes. Zatímco dříve se znaky malovaly štětcem a inkoustem, dnes je Číňané píší plnicími pery a kuličovými tužkami.

Podobně jako u Sumerů, Egypťanů nebo Kréťanů byly prvními znaky čínského písma kresby, piktogramy a kombinace piktogramů. Některé piktogramy, třebaže vznikly v civilizacích velmi rozdílných, vykazují překvapivé podobnosti.

Piktogramy se velmi rychle stylizovaly, ale zřetelné stopy původních piktogramů přežívají v čínských znacích dosud a dávají jejich kaligrafii velmi poetický ráz, projevující se zejména v kombinacích některých znaků. Připojí-li se např. ke znaku „ucho“ znak „drak“, vznikne složený znak, který znamená hluchý. Nejzajímavějším rysem čínského jazyka a písma je to, že jeden vyslovený zvuk může podle způsobu psaní mít několik významů. Zvuk ši např. může znamenat: vědět, být síla, svět, přísaha, opustit, dát, záležitost, milovat, vidět, bdít nad něčím, spoléhat na něco, jít, zkoušet, vysvětlovat, dům atd. Čínština má asi 50 000 znaků, ale pro běžnou potřebu jich stačí 3 000.

To znamená, že písmo hraje v jazykové jednotě Číny mnohem významnější úlohu než mluvený jazyk, který je dokonce na severu a na jihu zcela odlišný.

Každý znak musí být vepsán do dokonalého čtverce. Obvykle se skládá z klíče, který mu dává smysl, a tzv. fonetické části, která určuje jeho výslovnost. Znaky se kaligraficky píší tak, že tahy, které je vytvářejí, jsou vedeny v přesně stanoveném pořadí. Zatímco každodenní čínština se čte zleva doprava, čínština vzdělanců a poezie se čte shora dolů a zprava doleva.

Za zmínku jistě stojí i jeden z nejvýznamnějších čínských vynálezů: papír. Papír byl vyráběn již od 3. tisíciletí před naším letopočtem z konopí. Počátkem 1. století našeho letopočtu vynalezli Číňané výrobu papíru z hedvábných a lněných hadrů. Později začali přidávat příměsi dřeva.

Vynález abecedy

Klínové písmo, hieroglyfy a čínské znaky mají jeden společný rys. Znamenají buď slova nebo slabiky. Umět číst a psát v těchto systémech proto vyžaduje znalost velkého počtu znaků a znamének. Zcela jiná je funkce abecedy, která umožňuje napsat vše pomocí asi třiceti znaků.

Ve druhém tisíciletí před Kristem měli Řekové svůj systém písma, který zanikl kolem roku 1100 před Kr., když byla jejich kultura zničena dórskými vpády. O tři nebo čtyři století později se v Řecku rozšířilo písmo fénické. Nevíme, odkud tyto znaky, nalezené na hliněných střepinách, přišly. Je možné, že tato abeceda vznikla postupnými přeměnami některých klínových znaků nebo démotického písma starého Egypta.

Fénická abeceda obsahuje pouze souhlásky, to znamená zvuky, které  jsou v mluveném jazyce slyšet jen se samohláskami. Tato abeceda m celkem 24 znaků s levosměrným pořadím.

Féničané byli především obchodníky a mořeplavci a přicházeli tedy do styku se všemi národy v oblasti východního Středomoří a přitom seznámili tuto část světa se svou abecedou, která dala základ řeckému a latinskému písmu, ještě před tím inspirovala písmo aramejské a arabské.

Asi v 8. století před Kristem se v městech dnešní Sýrie, která se tehdy nazývala Aram, objevuje abeceda aramejská.

Aramejské písmo a jazyk měly pro naše dějiny mimořádný význam, protože jimi byly sepsány některé knihy Starého zákona. Největší část tohoto díla se nám však dochovala v jazyce, jehož nejstarší psané stopy sahají do roku 700 před naším letopočtem, tedy v hebrejštině.

Hebrejské písmo má znaky jen pro souhlásky a čte se, stejně jako aramejština, zprava doleva. Až na několik málo výjimek je to vlastně týž jazyk jako dnešní úřední jazyk v Izraeli.

Hebrejské písmo, nazývané čtvercové, se v průběhu staletí jen málo měnilo. Vedle velkých písmen, majuskulí, která byla tesána na pomníky, také jimi byly opisovány posvátné texty bible, zahrnovalo běžné psací písmo, kurzivní, používané v každodenním životě.

O několik století později posloužilo hebrejské písmo k zaznamenání i jiného jazyka, jazyka jidiš, jímž hovoří židé ve střední Evropě. Ten je však hebrejštině velmi vzdálen, neboť se z velké části skládá ze slov původu germánského a slovanského.

O vzniku arabského písma toho moc nevíme. Okolnosti přechodu fénického písma k arabskému jsou dosud nejasné. Prokázané je pouze to, že kolem roku 0 psaly kočovné kmeny ze severu Arábie písmem, které již nebylo fénické, ale nebylo ještě ani arabské. První čistě arabské nápisy pocházejí z let 512-513 našeho letopočtu. Arabské písmo se díky arabsky psanému Koránu rozšířilo po územích dobytých islámem.

Také arabské písmo se píše a čte zprava doleva a nezaznamenává samohlásky. Má osmnáct písmen, k nimž se přidávají tečky, čímž se jejich počet zvyšuje na dvacet devět. V kurzívě se písmena navzájem spojují.

V oblastech jižní Arábie až po Etiopii se vyvinuly četné další druhy písem pocházejících pravděpodobně rovněž z fénického písma. Většina jich však zanikla. Přežilo jen etiopské písmo a písmo Tuaregů, tifinagh, vyznačující se geometrickými tvary svých znaků. V celé historii písma je to řídkým jevem, ale tifinagh je záležitostí žen. Tuarežská společnost je totiž matriarchální a jako všude jinde, představuje i zde umění psát určitou moc.

Všechna uvedená písma, jejichž vznik je spjat s písmem fénickým, obsahují jen souhlásky. Kdo se je učí číst, musí se naučit je vokalizovat. Semitohamitské jazyky mají samohlásek málo, není to tedy pro ně nepřekonatelný problém, ale nevyhovuje to jazyku s velkým množstvím samohlásek, jako je řečtina.

Asi v 8. století před naším letopočtem se na Peloponéském poloostrově mluvilo velmi odlišným jazykem, který se nedal psát dosavadními abecedami. A tak Řekové přišli na jednoduchý, ale geniální nápad, jak zaznamenávat samohlásky. Převzali z aramejské abecedy některé znaky představující souhlásky, které v řečtině nejsou. Tak vzniklo A-alfa, E-epsilon, O-omikron, Y-ypsilon. I-ióta bylo písmeno nové.

Tento přehled nepostihuje celý historický vývoj písma. Dokázáno ovšem je, že přibližně v 5. století před Kristem existuje řecká abeceda, která obsahuje čtyřiadvacet písmen, z toho sedmnáct souhlásek a sedm samohlásek. Tato abeceda se může psát velkými písmeny – majuskulemi nebo malými – minuskulemi. Velká písmena se nejčastěji tesala do kamene, malá sloužila k psaní na papyrus nebo na voskové tabulky. To byly dřevěné destičky pokryté vrstvou černého vosku, do kterého se písmena vyrývala kostěným či kovovým rydlem. Druhou stranou rydla se dalo napsané smazat. Podobně jako Egypťané užívali i Řekové levný materiál, hliněné střepiny bez glazury, ostrakony.

Bylo nalezeno mnoho střepin, ale nejzajímavější jsou ty, které odhalily zvláštnost athénské demokracie, ostrakismos, tedy střepinový soud. Při shromáždění občanů měl každý právo napsat na ostrakon jméno toho, kdo podle jejich míněné ohrožuje demokracii. Úlomek pak hodil do urny. Čí jméno se vyskytlo nejčastěji, ten mohl být potrestán až desetiletým vypovězením z Athén.

Z řeckého písma vznikla písma složitější – koptské, arménské a gruzínské. Stálo i u zrodu latinské abecedy, to znamená té naší. Z řecké abecedy byla odvozena také hlaholice, písmo, které vytvořil Byzantinec Konstantin z jejích malých písmen, když s bratrem Metodějem přišel na Velkou Moravu hlásat křesťanství ve zdejším jazyce, ve staroslověnštině. Přinesli s sebou hlaholicí psaný překlad některých částí bible. Další náboženské knihy a právní předpisy byly hlaholicí sepsány už ve Velkomoravské říši. Když byli později Metodějovi žáci vyhnáni na Balkán, sestavili další písmo, tentokrát z velkých řeckých písmen, a nazvali je cyrilice. Z ní se vyvinula azbuka, kterou píší východní a jižní Slované.

Řekové byli též výborní mořeplavci a jejich lodě brázdily celé Středozemní moře. Své písmo předali pravděpodobně Etruskům, žijícím na území dnešního Toskánska.

Etruskové byli tvůrci jedné z nejbohatších civilizací starověku, zanechali na stěnách hrobek obdivuhodné malby a uvnitř neobyčejně krásné a v moderním duchu pojaté skulptury. Byly objeveny také četné nápisy, psané znaky blízkými řeckému písmu. Jazyk Etrusků je nám však dosud neznámý.

Etruští králové vládli Římu a do 4. století před Kristem, kdy je vyhnaly kmeny obývající oblast Latia. Vítězní Latinové, pozdější Římané, tehdy patrně převzali etruskou abecedu a přizpůsobili ji svému jazyku, latině. Jsou to však jen dohady. Někteří autoři se domnívají, e latinská abeceda vzešla přímo z řecké a ne prostřednictvím etruského písma. Jisté však je, že asi ve 3. století před naším letopočtem byla vytvořena latinská abeceda s devatenácti písmeny. Přibližně v 1. století před Kristem, v době Cicerově, k ní bylo přidáno X a Y. Římané, podobně jako Řekové, nápisy tesali do kamene, vyrývali do voskových tabulek nebo inkoustem nanášeli na papyrus.

Tesání do kamene vyžadovalo pečlivou přípravu. Podle velikosti plochy a počtu slov bylo třeba určit velikost písmen. Proto si rytec nejdříve načrtl text na svitek papyru, potom přímo na kameni vyznačil linky označující hořejšek a spodek písmen, do linek pak uhlem nakreslil písmena a nakonec je vymaloval. Pak teprve mohl začít vysekávat dlátem. Latinská abeceda, stejně jako řecká, měla zpočátku jen velká písmena – kapitály. Hranaté tvary tesané do kamene se na papyru měnily, zužovaly a zjemňovaly, čímž vzniklo knižní písmo – kapitála rustika. Koncem 4. století našeho letopočtu se z kapitály vyvinula unciála s charakteristickými okrouhlými tvary. Ta se do roku 1000 rozšířila do všech oblastí Evropy, kde se psalo latinsky.

Luštitelé starých písem

Jean-Francois Champollion

Jean-Francois Champollion se narodil v roce 1790 a zemřel ve dvaačtyřiceti letech, tedy v roce 1832. Byl to nejspíš nejgeniálnější ze všech luštitelů.

Již v roce 1804 se za svých studií na císařském lyceu v Grenoblu zajímal o hieroglyfy, studoval latinu, řečtinu, hebrejštinu, arabštinu, syrštinu, perštinu, sanskrt, čínštinu a koptštinu. Brzy dospěl k přesvědčení, že koptština je vlastně pozdní formou mluveného jazyka starého Egypta. Roku 1822 v dopise Josephu Dacierovi, stálému tajemníkovi francouzské Akademie historických a archeologických věd, vysvětluje svou teorii „fonetické abecedy používané Egypťany při psaní jmen a příjmení řeckých a římských panovníků na pomních“. Teorii, kterou brzy nato dokázal dešifrováním Rosettské desky.

V roce 1824 uveřejnil Nástin hieroglyfického systému starých Egypťanů a v roce 1818 podnikl cestu do Egypta, jejíž etapy zachytil ve svých nadšených zápiscích. Po návratu zemřel vyčerpáním.

Stéla, známá pod názvem Rosettská deska, byla objevena při Napoleonově výpravě do Egypta v roce 1799 nedaleko Rosetty, přístavu ležícího východně od Alexandrie. Deska pochází z roku 186 před Kristem, kdy kněží sepsali na oslavu nastoupení dvanáctiletého Ptolemaia V. Epifana na trůn ustanovení na jeho počest v řečtině. Text byl pak démotickým písmem a hieroglyfy vtesán do plochého čedičového kamene.

Rosettskou desku ukořistili Angličané, když v roce 1801 dobyli Alexandrii. Byla převezena do britského muzea v Londýně, kde je uložena dodnes. Champollion viděl patrně její kopii v Paříži v roce 1808. Studoval ji několik let. Zjistil, že v textu napsaném hieroglyfy se vyskytují dvě kartuše. Tehdy již bylo známo, že v kartuších jsou zarámována jména panovníků. V řeckém textu byla uvedena dvě jména panovníků: Kleopatry a Ptolemaia. Dlouho se myslelo, že tyto znaky jsou ideogramy. Neuvěřitelná intuice přivedla Champolliona na myšlenku, že znaky neznamenají obrazy, ale zvuky. Díky dokonalé znalosti koptského jazyka a řečtiny dokázal obsah kartuší vyluštit.

Champollion vyřešil i výše uvedený směr čtení. Jméno Kleopatry přečetl na jiném kameni, protože kartuše, která je obsahovala, byla v horní části Rosettské desky částečně zničená. Na základě tohoto objevu pak mohl dešifrovat zbytek textu. Champollion je mimořádný tím, jak daleko, a téměř sám, dokázal proniknout do tajemství egyptského písma.

Další významní luštitelé

Rozluštění klínového písma bylo dílem hned celé skupiny vědců, která v letech 1800 – 1830 stála u počátků velkých objevů v oblasti dávného Blízkého východu.

Všechno začalo pojednáním göttingenského profesora Georga Friedricha Grotefenda (1775 – 1853), který se domníval, že rozluštil klínové nápisy v Persepoli.

V jeho výzkumech pokračovali Rask, Burnouf, Lassen a zejména sir Henry Creswick Rawlinson (1810 – 1895) Ten narazil na skále u Behistunu v Persii na stejný problém, s jakým se setkal Champollion u Rosettské desky. Ze třísloupců persepolských trojjazyčných nápisů byl dokonale srozumitelný první, staroperský, aby další se z něhodaly odvodit. Novis objevil, že druhým jazykem byla elamština. Jiní vědci, mezi nimi i Rawlingson, se pokoušeli porozumět třetímu. V roce 1851 se jim podařilo přeložit všech sto dvanáct řádků třetího sloupce. Byla to akkadština.

V roce 1905 přeložil Francois Thureau-Dangin (1872 – 1944) první písmo: sumerské.

V roce 1900 objevil Angličan sir Arthur John Evans v troskách starého paláce v Knóssu úlomky hliněných tabulek s něčím, co na první pohled vypadalo jako písmo. Při vykopávkách v jiných krétských lokalitách našel další tabulky, na nichž rozlišil tři druhy písma.

Nejstarší, hieroglyfické a velmi zlomkovité, pochází pravděpodobně z období 2000 – 1650 před Kristem, pozdější, z let 1900 – 1400 před Kristem, které Evans nazval lineárním písmem A, dosud nikdo nedokázal úplně dešifrovat. Nakonec Evans zjistil, že nové písmo, které označil jako lineární písmo B, nahradilo v blíže neurčené době lineární písmo A. Tabulek, pokrytých hlavně lineárním písmem B, bylo nalezeno mnoho a Evans do své smrti v roce 1941 o tomto písmu vyslovil řadu domněnek, roztřídil je podle typu, rozluštit je však nedokázal.

V roce 1936 měl A. J. Evans v Londýně přednášku o dávno zapomenuté civilizaci na ostrově Kréta a o tajemném písmu, které tento národ používal. Mezi posluchači byl i čtrnáctiletý student Michael Ventris, který se vášnivě zajímal o starověké jazyky. Začal si dopisovat s odborníky a za čas dosáhl vítězství tam, kde oni utrpěli porážku.

Michael Ventris přečetl lineární písmo B a dokázal, že toto písmo používali pravděpodobně obyvatelé Mykén v kontinentálním Řecku v době Homérových legendárních hrdinů. K tomuto závěru dospěl až po řadě drobných a často protichůdných objevů. V jeho zkoumání mu pomáhal jeho přítel a druh v badatelské činnosti John Chadwick.

Autorka: Jana Matyášová