Petr Šabach / Opilé banány

Petr Šabach / Opilé banány
Šabachovy knížky / 2

Jedna z nejpopulárnějších Šabachových knih (vydána 2001, 2010, 2019), která je „předobrazem filmu Pupendo“, jak potvrzuje i text na zadní desce, kde je i následující anotace:

Tři frajeři, co žijou naplno a pivo pijou na ex, i když je jim teprve šestnáct. Svět je pro ně jevištěm, na který je potřeba vtrhnout a ukrást si představení pro sebe. Když už je jim v pražským rybníčku těsno, rozhodnou se vydat k moři. Stačí vzít rodičům auto, mačkat všechny páčky u volantu a cestou jemně nabrat poldu na kapotu a zadara ho svézt tam, kam nechtěl. O zábavu se stará hlavně Honza Břečka, který umí nasadit výraz vzorně vychovanýho chlapce, aby proti sobě vzápětí poštval celou vesnickou zábavu, hluchoněmej Víťa, na kterýho musíte bliknout, protože zvonek neslyší a je věčně zaneprázdněnej samohanou, a taky otčím Bedřich, kterej pije potmě, aby neviděl, kolik chlastu mu zbývá na dně.
Opilé banány připomínají jízdu ukradeným Populárem, kterému nefungují brzdy. Chvíli se tu řinčí smíchy, ale taky trne strachy z toho, kde tenhle sen o cestě z komunistickýho Československa k moři skončí.

Vzhledem k tomu, že o jedné z Šabachových nejznámějších knih je v současnosti na internetu celá řada komentářů (a tedy informací), jsem trochu na rozpacích, co z toho všeho „opakovat“. Pro popis základní kompoziční struktury, která se (k mému samotnému překvapení) v každé Šabachově knize nějak liší (a právě tyto odlišnosti mě zajímají), využiju diplomové práce Věry Maximovičové na TU v Liberci z roku 2012 (odkaz na celý text viz dole):

První dějová linie spočívá v tom, že se hlavní hrdina rozhodne vydat se s partou svých šestnáctiletých kamarádů o prázdninách k moři. Chystají se k tomu použít bez svolení auto otce jednoho z nich. Provádějí zkušební jízdy po Praze, kterými také celý jejich plán po malé dopravní nehodě končí.
Druhá dějová linie je spojena s postavou otčíma hlavního hrdiny – velice nadaného sochaře, ale také velkého opilce Bedřicha. Ten má možnost získat zajímavou a výnosnou pracovní zakázku. Vše zpočátku vypadá nadějně, Bedřich drží v šachu soudruha Rozhoně, jednoho z členů komise, jež má o přidělení zakázky rozhodnout. Bedřich vlastní Rozhoňovo v opilosti podepsané prohlášení, ve kterém se přiznává k tomu, že nevěří v komunismus. Nakonec je ale odhalena jiná utajovaná skutečnost, totiž to, že se matka hlavního hrdiny, a tedy partnerka Bedřicha, podílí na vysílání antikomunistické stanice Hlas Ameriky. Bedřichovi je tedy znemožněno zakázku získat. Zatímco probíhají přípravy na odjezd k moři, snaží se hlavní hrdina vyhýbat škole a zažívá různé, často velmi humorné příhody a dobrodružství. Prožívá období revolty a vzdoru a nechápe svět ani sebe.

Tuto specifičnost Opilých banánů se pokusím dále zevrubněji sledovat. Takže pojďme číst text knihy. V jejím úvodu je přetištěna jedna sloka textu diskotékové písně Michala Davida (Céčka, sbírá céčka, 1984), v němž se objevuje dobový fenomén jednoho z nejvýraznějších „předmětů“ 80. let (hračky, plastového výlisku, který bylo možné zřetězit, dnes objektu retro-kultury), komentovaného i na konci knihy ve Slově závěrem, vysvětlujícího tento příznak doby pojednaný v samotném příběhu.

Hned na prvních stránkách se mi jeví pozoruhodná soumeznost prvního segmentu (jako obvykle je text členěn na jakési krátké podkapitolky, zvýrazněné pouze na začátku graficky), v němž dochází metaforicky k augmentaci („Hádám, že letos budou třešně velký nejmíň jako koňský kule,“ řekl Honza, první věta celé knihy) a druhého, v němž si, coby jakési „soukromé vúdú“ vypravěč modeluje v podobě figurek všechny postavy, „o kterých bude pozdějc řeč“, tzn. prezentuje svět naopak jako zmenšený (diminuce, výslovně autorem komentovaná: „moje slabost si lidi představovat v menším, abych měl pak v určitých věcech víc jasno“). (Figurky pak můžeme vnímat i v protikladu k pozdějšímu líčení monumentální sochy sovětského maršála Rybalka, jenž je tématem sochařské zakázky.) Řekl bych, že zde jsou (nenápadně) obsaženy dva momenty Šabachovy poetiky, na jedné straně užití hyperboly jako základního stavebního kamene vyprávění (klukovského či v hospodě, ono známé „vytahování“, přehánění, které známe v literatuře už z dob Gargantuy a Pantagruela, jak o tom hovoří v kontextu karnevalového světa středověku literární teoretik Bachtin), na straně druhé pak u Šabacha rovněž obvyklého zpodobování („zdvojení“ v médiích, ve filmu či televizi či ve výtvarném umění), které může pak být východiskem k otázce po identitě. Se vztahem mezi realitou a jejím (posunutým) zpodobením (což platí pro oba předchozí případy) pak souvisí i motiv „lhaní“, o němž se vzápětí hovoří.

Motiv zakokrhání kohouta ve „výzkumáku“, který vypravěče a hlavního hrdinu každé ráno probudí, a páva na jeho zahradě (s. 12, 13), podle něhož („když ho tam zahlídnu“) věří, že bude „mít celej den kliku“ (tamtéž), je důležitý ze dvou dalších důvodů. Za prvé je to příklad opakování, s nímž autor systémově pracuje, v tomto případě v prostoru celé knihy. Vztahuje se k tomu, jak jednotlivé epizody dopadnou, zda „s klikou“ bezproblémově či opačně, jako onen příznačný malér, který je vlastním tématem příhod/vypravování/komiky. Za druhé pak je vysloven předpoklad toho, že dění, které aktuálně probíhá, je „otevřené“ (neuzavřené, možnost vyústění je obojí), a tedy je i zdrojem dramatického napětí, provázející právě ono vypravování (eo ipso „život“ vůbec, v poznámkách mám ještě některé závěry, k nimž se na jiném místě vrátím.)

Nu a nyní je již představena rodina vypravěče, otčím Bedřich, jeho kamarád akademický sochař Rudolf Fábera, matka Jana (architektka, prozrazeno na s. 55), ve zmínce pak i biologický otec hlavního hrdiny, který již dříve opustil rodinu. Čtenář se s jednotlivými postavami seznamuje jednak formou explicitní expozice (např. „Bedřich je můj otčím, je to sochař a pěknej spiťar.“ s. 15), jednak prostřednictvím samotných příhod. Výrazným prvkem je jejich charakteristika promluvou/jazykem (což je zároveň jeho reflexí), jednotlivé kontextuální výrazy jsou uváděny v uvozovkách (v jiných knihách užívá Šabach též kurzívy), např. výrazy matky: „válení“ (spaní), „blokování koupelny“ (s. 17), nebo třeba další: „brát věci s humorem“ (s. 19), expresívní hovorové „natáhnout bačkory“ (s. 19, složitý původ sousloví označující úmrtí údajně vysvětluje etymolog Václav Machek, varianty papuče, brka, ráfky). Pěkný příklad je matčina ironická interpretace slova „odchvátal“, jímž otčím vysvětluje jeden ze svých opileckých malérů (s. 105). A ve specifickém slovníku, jemuž by bylo možné věnovat samostatný příspěvek, určitě hraje roli pojmenování mezního stavu opilosti, na jednom místě shrnuto („jak říkával Béďa“, s. 147) „úplně na krupici, nebo na plech, nebo na osnovu“ (těch výrazů je na dalších místech víc).

K jazyku se obracejí i takové formulace, jako je Bedřichovo prohlášení „Život je boj – tak ahoj“ nebo Fáberovo excentrické „Nevadilo by vám, madam, kdyby se tu na chvíli apendixoval?“(s. 16). Když vypravěč představuje své kamarády, zasazuje je do zobecněného kontextu, a zároveň využívá vtipu v následnosti vyprávění, postaveného na opozicích – tedy „Honzu Břečku, kterýmu se říkalo zásadně příjmením (»Drž hubu, Břečko!«), a hluchoněmýho Víťu (tomu ste o držení hudby říkat nemuseli.“ (s. 21). Teprve posléze je představen i třetí z přátel Víťa se svým „Hů! Hů!“ ve výše komentovaném smyslu (s. 40).

Na tomto místě zazní i, coby ozvěna, když jej „zašeptala“ matka (s. 20) jako komentář uzavírající předchozí příhodu z cukrárny (s. 11 ad.), kde si otčím poté, co se vrátil z protialkoholní léčebny, dal nevinně vyhlížející misku s tropickým ovocem – desetkrát, i samotný výraz „opilé banány“, jenž dal knize název (podobným způsobem, tedy jakožto příznačný motiv, explicitně v této formě vyslovený, je titul knihy vztažen k textu např. v knize Hovno hoří).

Nu a to už sledujeme Břečkovy provokace, které jsou vždy východiskem zběsilých příhod (v dopravních prostředcích, na vesnické zábavě, ve vlaku), a příběhy v knize se postupně nasměrují do dvou základních vláken, z nichž první se odvíjí od motivu vejletu k moři (impuls s. 47, domluva, jak sehnat auto, Víťa uzme klíčky svému otci docentovi, který je hlídá, má je pod polštářem, epizoda se „svezením“ „poldy“, s. 66, či snahou získat benzín na cestu jako „černý taxikáři“, s. 77), druhý pak s doučováním dívky jménem Daniela (Dana, Dálava, s. 53), které mu dohodil bratranec a je spojeno s intrikou, totiž domluvou s jejím učitelem, že bude manipulovat se známkami. Mezi těmito motivy se, ovšem bez dalších zvláštních vazeb k dějové síti, objeví motiv „céček“ (s. 80), k němuž se později přidává příběh se závěsem v hospodě, který chlapci uzmou pro malého Aleška, jenž céčka sbírá.

V jednotlivých epizodách (nejsou to samozřejmě žádné „povídky“ ani „novely“, jak je prezentuje Annie, neznalá základní literární terminologie, v dobré víře, na jednom studentském serveru „rozborů díla“) se střídají „vylomeniny“ (s. 42, pojmenováno dospělými) či  „kraviny“ (s. 150), které hrdinové „vymejšlej“, s událostmi doma (takže jednou z rovin čtení může být i porovnávání vztahu k „osudu“ u hrdinů generací otců i synů). V některých případech se obojí protíná, jako třeba u onoho „nedorozumění“, kdy Jirka Ptáčník „chyt kapavku“, domů přišla výzva, ať se dostaví na zdravotní středisko, a šel tam otec v domnění, že jde o „snímkování plic“ (a podle toho si svlékal horní část oblečení), a lékař ho vyšetřil: „a než se fotr nadál, tak mu strčili do přirození takovej ten drát a von se svalil jako špalek“ (s. 89).

K těm dalším vtípkům patří předstírané rvačky (s. 83), další „přepadení“ před publikem (s. 127), k výsledkům alkoholických anabází pak třeba příběh se zapomenutým zapnutým horským sluncem (s. 105), nicméně víra v přízeň štěstí a osudu neumdlévá – kohoutek i nadále kokrhá (např. s. 58,  73, 92). Neotřelá řešení různých situací, tedy vynalézavost, charakteristická pro Šabachovy hrdiny, se netýkají jen oné mladší generace, ale i generace otců. „Stejně na tom byl jednou i Fábera, kterej ležel v nemocnici s vývodem přímo ze žaludku, a když ho tam Béďa chodil navštěvovat, tak mu na hadičku, co mu vedla z útrob ven, nasazoval trychtýř a lil mu do ní becherovku, protože Fábera nesměl nic polknut a zároveň se oba shodli na tom, že něco pít musí a že becherovka je na žaludek to nejlepší.“ (s. 93). Delší citát ozřejmuje „anatomii“ celé příhody, totiž  originální (tedy  z „racionální“ úvahy vybočující) řešení je podepřeno paradoxně právě „racionální“  argumentací, přičemž ze dvou tvrzení, která jsou sama o sobě správná, vzniká konkluze (závěr), kterou je ale potřeba vytvořit dopředu.

Alkoholová imaginace je spřízněná i úletům i ve snu, jako je ten o králi Utumbaka a jeho třech dcerách, z nichž s patnáctiletou princeznou Naomi se má náš hrdina, jak o tom sní, zasnoubit na mořské pláži (s. 103-4). Realita a sen rezonuje v postavách Daniely a Naomi, z výšin imaginace ji ukotvuje v zlomyslné realitě Břečka, když se chce pomstít tím, že nabarví králíčka, kterého vypravěči Daniela svěří do opatrování (s ním souvisí i zmíněná interpretace Břečkových slov: „s kým se taháš“ místo s kým chodíš; Břečka o Dálavě, na kterou žárlil s. 107). Stejně tak méně snové jsou příběhy ze záchytky (s. 116).

Úlet, bláznivost, excentričnost, freak, „šílenství“, ale také nápaditost, originalita, osobitost, svéráznost, vynalézavost či kreativita, přičemž obojí se dostává do (i vzájemné) hry významů, v nichž čteme Šabachův svět, nalezneme v posledních třech větších epizodách Opilých banánů. První z nich je případ s cementem (s. 152), nápad Fábery, jenž navedl vypravěče (udělal z něj zednického učně Toníka), aby nesympatickému vedoucímu v krámě řekl, že si může vzít za „trochu guláše a pár piv“ pro Fáberu a Béďu stavební materiál na dvoře, který tam mají připravený zedníci a ďábelsky tak nastražil, zároveň k vlastnímu uspokojení, past.

Druhou příhodou (s. 163) je naopak výsledek snažení chlapců, kteří se chtěli dostat k moři a jedou s vypůjčeným autem, které nemá v pořádku brzdy. Výsledek je, jak lze očekávat, katastrofální. Střet s jiným autem. Řídil Ptáčník, řidička, do jejíhož auta chlapci narazili, byla celkem v pohodě, ale policie musela vše vyšetřit, následuje soud a vypravěčův obvyklý komentář slovníku tam užívaného – „požil“ (ovšem alkohol) a ne „A pak jste si dal pivečko, že, pane…“ (s. 168), přičemž se vše završuje paradoxním závěrem, když se soudce, jenž horoval proti alkoholu, ve vzrušené situaci sám prozradil (jeho láhev pod stolem se vykutálela ven), a právník vmžiku obrátil. Láhev je zpředmětněným symbolem oné „hry“, když ji totiž (souzený) Ptáčník odkutálel zpátky.

 K překvapení zúčastněných oním soudcem byl JUDr. Stoklasa, tedy ten, jehož chlapci opilého našrot dopravili domů, přičemž „heslo“, aby ho pustili domů, bylo (obtížně vyslovitelné) slovo rododendron. Protože pan doktor nebyl schopen jej dostat přes rty, řeknou to, třikrát, jak je v podmínce, šikovně za něj chlapci. Nyní celou věc při propuštění komentují – pane doktore, dlužíte nám ještě dva rododendrony.  

Poslední eskapádou bylo převlečení ústředního hrdiny do ženských šatů – na přání Daniely, která jej pak, když přijde jeho sok Žalud (pomlouvá rodinu toho „ruštináře“, tedy jeho), vydává za finskou kamarádku, která neumí česky. Tato fáze projde bez maléru, nikoli ovšem ta následující, když se vzápětí vrátí rodiče Daniely a matka se zděsí, co se to tu děje, zatímco otec je překvapivě jeho „spojencem“. Při útěku z bytu pak venku chlapec zakopne „o nějakej špagát“ a uvědomí si, že to bylo označení poledníku, který tudy prochází (a jehož překročení  je pro něj i osudovým znamením). V tu chvíli ho napadne, že by mohl označení posunout. „A pak sem to udělal. Já se ten poledník posunul, a jestli na to chce někdo z vás říct, že na tom nesejde, jestli půl metru sem, nebo půl metru tam, tak je vám to akorát tak podobný. Vaše poledníky sou totiž na hovno! A tohle je moje Poselství příštím generacím: Nikdy si nebuďte ničím jistý, i kdybyste všechno stokrát přeměřili, protože mezi vaše výpočty a tenhle špagát se vždycky může přimotat někdo jako já, psanec, který prchá tmou…“ (s. 185 – 186).

Umístění těchto slov na závěr knihy, tedy na silné místo, s explicitní formulací, že jde o „poselství“ (obrací se na nás, čtenáře), nabádá, aby se nad nimi člověk zamyslel. Pojmenovává takto totiž zároveň několik zásadních věcí: První, a to je pro mě osobně důležité, je vztah této poznámky vůči našemu světu. Ten je totiž „svázán“ konvencemi (ty nám samozřejmě na druhé straně umožňují se v něm pohybovat), které mají instrumentálně charakter měřitelnosti (nejen prostorové míry, ale i „přesný čas“ – kdysi byly zavedeny „píchačky“, aby všichni chodili přesně do práce a bylo to možné zkontrolovat). Jím jsme (a je to s rozvojem „civilizace“ čím dál tím výraznější) limitováni – a to co dělají Šabachovi hrdinové, je to, že tyto míry (toto vyměření) porušují. „Posunují“ tak onu ratiem vyměřenou/stanovenou síť, tím, že vše dělají „po svém“, ji narušují.

Druhou věcí je, že – v přeneseném, ale i zcela konkrétním smyslu – mění onu samotnou míru. To jsou všechny ty hyperboly, přemrštěnosti atd. V okamžiku, kdy posunutý provázek v dlažbě neplatí či platí jinak, vyvstává otázka, jakou míru máme klást tomuto světu, čím se tedy máme řídit (neboť ona stanovená pravidla jsou, jak říká chlapec/Šabach „na hovno“). Za třetí se vztah náhody a očekávatelnosti, jenž je nyní (v běhu tohoto světa) vnímán jinak než v obvyklém smyslu, promítá i do struktury textu, v němž vytváří ony epizody, komické situace, neočekávané závěry atd. A v odmítavé odpovědi na ona pravidla je obsažena i individualita a svoboda jednotlivce, jenž koneckonců mění tento svět (zda k lepšímu či k horšímu, sem už odpověď nesahá, je tu víra, že platí to první, neboť v totalitárním režimu, v němž se Šabachovy příběhy odehrávají, ještě není možné uvést vyváženou odpověď).

O onom posouvání se nejspíš ještě zmíním v komentáři ke knize Hovno hoří, nyní ještě poslední, možná nejdůležitější moment, vztahující se k řečené individualitě. Pokusme se naznačit odpověď, kdo je vlastně hrdina Šabachových knih. Vyhněme se přitom odpovědím obvyklým, uvádějícím dobový kontext (tedy vztahující alotria chlapců k tuhému režimu té doby) a sáhněme po nějakém (třeba internetovém) slovníku synonym a tam se pokusme vybrat nějaké patřičné slovo, které by se mohlo hodit: třeba dareba, lump, rošťák. Tyto výrazy se používají v hovorovém jazyce, s určitou šíří významového náboje tak říkají rodiče svým dětem (Ty malý darebo, ty lumpačíš etc.).

Zajímavá je etymologie slova rošťák, původně označovalo středověkého lapku, schovávajícího se v roští, aby při přepadení využil moment překvapení. U slova lump (stejně jako předchozí, Strauchräuber, odkazuje k němčině, Lumpen znamená hadr, známe spojení Lumpenproletariat, to jen zbídačený, úpadkový stav jedné společenské třídy, tedy doslovně „hadrář“, dále „lumpárna“) při vyhledávání pak vyskočí celá řada synonym, povětšinou výrazně negativních - ničema, darebák, mizera, padouch, lotr, gauner (každé z nich má zajímavé jazykové kořeny), zatímco ona tři zmíněná slova (a některá další, třeba uličník) mohou mít v přeneseném smyslu i náboj pozitivní.

Pozorněji se zastavme ještě u slova nezbeda. Dřívější etymologická interpretace nachází souvislost se slovem nezvedený, dnes se nicméně jazykovědci přiklánějí k souvislosti německým „binden“ (vázat), tedy máme slovo „ungebunden“, nevázaný. A jsme u toho, o čem jsme výše hovořili, o posouvání, vlastních měřítkách v přístupu ke světu (a s tím související vynalézavosti, energii, svobodě atd.), a také k linii, kterou nacházíme ve ztvárnění takových postav v literatuře. Dostáváme se do blízkosti postav, které figurují v historii literatury snad od renesance přes prokleté básníky (namátkou titul „Rošťák Rimbaud“), českou generaci buřičů a beatniky v Americe. To by samozřejmě bylo rozsáhlé téma daleko za rámcem těchto stručných nástinů, zmíním tady jen někdy drsné vtípky u Maxe und Moritze Wilhelma Busche, které budou Šabachovi rozhodně blíže než Čapkův Loupežník.

A ovšemže je tu také řečený dobový kontext, jímž se komentáře knihy většinou zabývají snad nejvíce. Z mé strany proto jen na závěr nepatrná zmínka: Na konci knihy čteme poznámku, že socha Rybalka, tedy ona zakázka, která se nakonec nerealizuje, „nemá nic společného s gigantickou bustou sochaře Karla Kolumka“. (K. K., narozen 1924 v Mostu, autor řady bust, na internetu jsem našel svědectví, kde je charakterizován jako introvert a „velice fanatický komunista“, údajně pomáhal sochaři Švecovi při práci na Stalinově pomníku na Letné.)

Odkazy
https://ld.johanesville.net/sabach-11-opile-banany?page=1
https://ld.johanesville.net/sabach-11-opile-banany?page=2
https://ld.johanesville.net/sabach-11-opile-banany?page=3
https://cs.wikipedia.org/wiki/Opil%C3%A9_ban%C3%A1ny

DP Věry Maximovičové na TU Liberec, 2012
https://dspace.tul.cz/bitstream/handle/15240/13947/V%2B569-12%2BP.pdf?sequence=1

Karel Kolumek
https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=2794

poznámka o Haškovi a Hrabalovi v recenzi knihy Rotschildova flaška z pera Pavla Mandyse na iLiteratuře
https://www.iliteratura.cz/Clanek/34791/sabach-petr-rothschildova-flaska

Nezbeda, rošťák etc.
https://olomouc.rozhlas.cz/jazykove-nezbeda-rostak-darebak-a-grazl-6416543

k Šabachovi nověji, nekrolog
https://www.reflex.cz/clanek/causy/88074/petr-sabach-chybi-vam-fyzicka-prace-zijete-v-nerovnovaze-rikaval-studentum-tvurciho-psani.html

Mandys říká také, že Šabach je protagonistou generace, on sám to v jednom článku odmítá
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/petr-sabach-rozhovor.A150619_152706_literatura_ob

Petr Šabach, Opilé banány, Nakladatelství Paseka, 2019