Petr Šabach / Hovno hoří

Petr Šabach / Hovno hoří
Šabachovy knížky / 5

Je zajímavé, že kniha, která se stala předlohou nejspíš nejznámějšího filmu podle Šabachových próz Pelíšky (přesněji řečeno, film využil několik situací a něco z obecné atmosféry doby), a tedy bych předpokládal, že půjde o největší „pecku“ a proto si ji nechal na konec série čtení Šabachových textů, mě zaujala nejméně. Ovšemže jsem se také bavil, nicméně nepociťoval jsem paradoxně sílu některých jiných knih českého humoristy (buď za to mohlo přílišné očekávání, mohlo se na tom podílet okamžité čtenářské naladění/soustředění či snad výraznější podíl oněch „politických“ motivů, které – možná i po těch letech – vnímám už jako trochu vyčpělé), a nenacházel jsem v knize také tolik spisovatelských „fíglů“, které jsem se pokusil analyzovat v předchozích příspěvcích.

Je možné, že důvodem je i skutečnost, že se jedná o tři povídky (jejich názvy jsou Sázka, Bellevue a Voda se šťávou), z nichž první dvě jsou kratší a mají tedy i menší prostor k tomu, aby přesáhly „pouhou“ historku, v druhém případě se smršťující na spekulativní konstrukci souběhu událostí, které vyústí (podobně jako třeba v němých filmových groteskách, našli bychom nicméně příklady i v nejvyšším patře literatury) ve výslednou katastrofu. Přemýšlím i o tom, zda se na oné absenci přesvědčivosti nepodepsala i skutečnost, že – zvláště se to nejspíš bude týkat právě té druhé povídky – nebyla zdrojem u Šabacha obvyklá autobiografičnost. A je možné, že právě charakter této knížky, poskládané z (hospodských) „historek“ je naopak důvodem hodnocení Šabachových próz kritiky, kteří jim přisuzují obecně nižší hodnocení a závažnost jeho místa v české literatuře, protože tato knížka mu halt přinesla takovouto pověst.

Samotné slovo „historka“ nalezneme ve třetí z povídek (s. 154) a je zajímavé, že vysvětluje onen základní vztah mezi realitou a jejím verbálním zachycením, kdy se při vyprávění „to, co ještě včera byl obrovský problém, který hrozil rozložit rodinu, se na takovýchhle sedáncích s úžasnou lehkostí mění v historku, co už od samého začátku slibovala moc a moc legrace. To, že se u toho ve skutečnosti plakalo a balily se kufry, je náhle zapomenuto,“ tedy cosi z podstaty humoru vůbec. To, že jde o „vyprávění“, se rovněž uvádí explicitně na jednom místě v textu (s. 137), totiž v souvislosti s pasážemi v kurzívě, z nichž vyplývá, že to, co autor napsal a co zároveň vypravuje své ženě, která má totéž jméno jako postava v příběhu („A.“, „Alenka“) je právě takovouto transformací příběhů ze života (autobiografických příběhů), tzn. nutně (a záměrně právě s cílem určité proměny) i jejím posunem. A právě onen posun, jak jsem již ukázal (a i zde mohu dodat další příklady) je východiskem „anatomie“ (či logiky, kdysi to moc pěkně formuloval Jiří Voskovec, když hovořil, doufám, že necituji nepřesně, o „světě absurdnosti, ovládané nevypočitatelnou algebrou smíchu“).

Je zřejmé, že oněch prostředků, které lze popsat (i když jsem si vědom právě onoho nebezpečí, že se to kouzlo, o němž hovoří klasik, analyzováním vytratí a konstrukce se rozpadne), je několik. Myslím, že jsem už zmínil hyperbolu, tedy přemrštěnost, vlastní právě vyprávění (už s prvotním záměrem zaujmout), které má i v české literatuře tradici (Švejkovy historky, hrabalovské pábení), vytváření dvojic (jak je známe třeba z éry němé filmové grotesky), v této knize reprezentované dvěma „dědky“ v první povídce, z nichž každý je jiný (dalších dvojic je zde ovšem celá řada, ať to jsou dvojice bratrské či dvou různých nápadníků atd., v jiných Šabachových knihách najdeme další, třeba dvě babičky s různým politickým názorem ve stejnojmenné knize). Jinakost, vybočení z řady (z průměru) je pak sama o sobě východiskem jednak obdivu (o to silnějšího, o co větší zestejnění postihovalo všechny v období totalitního režimu), i humoru – a mohl bych tu zopakovat celou galerii takto jinakých (od konvencí odchýlených) hrdinů, ať už to jsou oni „kreténi“, o nichž jsem psal v předchozích příspěvcích, nebo „pološílených“ v této knize (s. 138, jakkoli v tomto kontextu moc obdivováni nejsou, ale na ambivalentnost jsem poukázal i u řečených „kreténů“).

„Jinakost“ jde ovšem ještě dál, je vlastně podstatou komiky a humoru, vychází totiž z předpokladu, že dění (událost, příběh) se „neudává“ očekávatelně, podle předem (vlastně fatalisticky, osudově) určeného plánu či vzorce, kauzality, nýbrž teprve v okamžiku, kdy ten či onen okamžik nastává, tedy „svobodně“ (jakoby i ten „osud“ se rozhodl v poslední chvíli). Výsledkem toho je překvapení, a tedy úžas (to je, dokonce bych řekl, základní filozofický přístup k realitě). A toto se neodehrává ve sféře „vysokých idejí“, nýbrž v prostoru konkrétní iracionality, mohu-li si vypůjčit termín z české meziválečné avantgardy, pro niž bylo právě vidění světa, jako bychom jej spatřili poprvé, určující. V Opilých banánech se v jedné „hospodské“ epizodě (s. 137) říká, „ale všechno bylo nakonec jinak“ („jelikož ten vůl Břečka najednou…“ etc.).

Z právě popsané charakteristiky vyplývá, že tato jinakost může být vytvářena nejrůznějším způsobem, někdy třeba paradoxně mechanickým opakováním, do něhož se „nevejde“ proměnlivá realita, jako tomu je u každoročního dopisu s týmž textem, který posílá strýc pojišťovně s žádostí o úhradu škody z živelné katastrofy (s. 138), ale i titulním sloganem „hovno hoří“, o čehož možnosti se baví chlapci v úvodním textu (ještě před samotnými povídkami) a jenž dal knize jméno. Strnulost a proměnlivost, stejnost a odlišnost, tupost a nápaditá řešení, slepá poslušnost a vzpoura jsou různou podobou opozic, které jsou zdrojem komičnosti stejně jako odlišnost dvojic hrdinů či pokračování textu, v němž se opakují některé výrazy.

S opakováním jsme se setkali už v předchozích knihách, zde se extrémně (po každé replice) opakuje i segment „Co? No!“ ve vyjadřování jednoho z dědků v první povídce Sázka, kteří se v hospodě dohadují o výšce medvěda kodiaka a jsou ochotni to demonstrovat tak, že jeden druhému vyleze na ramena (katastrofa na sebe nenechá čekat). Jinakost (a zároveň opozici ve dvojici) představuje holčička ve druhé povídce (Bellevue), která říká „až budu velká, budu taky mužský“ (s. 18), protože ženy, jak to vidí podle maminky, otročí mužům, a naivně se těší, že až jí „přišijou brabčáka“ (s. 28), bude mít „pracky“ jako chlap. A je tu ještě jedna „genitální“ (abych si taky zavtipkoval v Šabachově duchu, v té době se takto přejmenovávalo slovo „geniální“) sémantická opozice, totiž ta s tím dědou, kterého musela z hospody odvézt záchranka, protože se nemohl najednou vyčůrat, a říká: „Uříznu si ho a budu mít pokoj.“ (s. 30)

O střídání jednotlivých částeček puzzle-fabule, která končí střetem těchto částeček a katastrofou v okamžiku, kdy se zdá, že všechno dobře dopadlo (už okovaný kůň se splaší v okamžiku, kdy se kluk, který trénoval kopy s míčem, trefí na střechu, z níž na zvíře spadne několik tašek, dívka to vše ze střechy pozoruje), jsem už v náznaku hovořil. „Co se to dole, proboha, děje? zděsila se holčička. Nejdřív tam sedí brácha a brečí, druhej tam poskakuje a tancuje radostí, pak proletí vzduchem tatínek a tamhle v sadu se válí děda oblečenej jak do rakve.“ (s. 39) To je druhá rovina příběhu, viděného z jejího stanoviště – tou první je zklamání bratra kluka s míčem, jemuž poslala jeho holka dopis se sdělením o jejich rozchodu, třetí je pak domněnka, že to, co se stalo, je jen divadlo, že „pro ni prostě uspořádali tohle představení“ vzhledem k tomu, co jim sdělila ráno (o té změně pohlaví, tehdy si myslela, že ji nikdo nevnímá a neposlouchá).

I třetí povídka je takové „puzzle“, jen zkonstruované trochu jinak, totiž (jak už naznačeno) jako řada příhod, spojená vypravěčem, kterému se většinou udály v průběhu jeho života, tj. v předškolním, školním a dospělém věku. Narazíme zde na některé motivy, které známe z jiných Šabachových knih (Andulka „jedla chleba s máslem, otočený máslem dolů“, motiv s rohlíkem známe z knihy Máslem dolů), a ovšem z filmů (chyba u soudruhů v NDR, s. 49, zapálená vodka, s. 59, „nerozbitné“ skleničky, s. 73 ad.), přičemž – neřekl jsem to hned na začátku dost zřetelně – se v tomto komentáři snažím eliminovat (odmyslet si) právě tento kontext (jakkoli se nabízí právě například srovnání těchto pasáží s jejich transformací v Pelíškách, ostatně se tomu speciálně věnovala jedna diplomová práce, kterou jsem už v předchozích příspěvcích v jiném kontextu citoval (V. Maximovičová, TU Liberec, 2012), a soustředit se na výpověď samotného textu.

Kromě oněch politicko-satirických momentů tu jsou rovněž dobově příznačné knižní tituly (nejspíš jen některé jsou známé pozdějším generacím, na rozdíl od Verna či Foglara, o tom pochybuju v případě Slok lásky Štěpána Ščipačova, otázka je, jak je to s tehdejším časopisem Věda a technika mládeži či Pionýr, s. 66, či Příběhu opravdového člověka Borise Polevého), úsměvná je tehdejší podoba sešitku s pornografickým textem, jehož sentimentální metafory chlapec není schopen dešifrovat (s. 58). Stejně tak dobově příznačným je fenomén liverpoolské skupiny The Beatles (s. 82). Petr Šabach si vybral opravdu signifikantní kulturní jevy, důležitý je kromě toho ovšem ještě jeden moment, totiž moment nostalgie, který jeho knihy vzbuzují. Kritika říká, že je to autor, který ve svých knihách přináší svět své generace (spisovatel se narodil v roce 1951). A je to pravda, pro čtenáře, jenž dobu, kterou Šabach popisuje, je to vzpomínka, tedy sebeidentifikace.

Použiju citát z knihy Babičky, který tuto interpretaci může explicitně nabídnout: „Tohle byla Anglie roku šedesát devět, Anglie, o které tolik snil,“ říká zde hrdina (s. 99). Ovšem, snil o ní už tenkrát (a snili o ní všichni, kdo poslouchali hudbu The Beatles), nicméně můžeme takto onu „báječnou“ Anglii takto vnímat i z perspektivy dneška tím spíše, že si to v časovém odstupu dnes uvědomujeme. A do této úvahy o čase se zprostředkovaně dostávají i další generace, které ji nevnímají už prizmatem nostalgie, nýbrž ikony dávné minulosti. Mohu se domnívat, že to je jeden z dalších důvodů, proč se Petr Šabach i dnes čte.

Jiným důvodem je jeho schopnost pojmenovat výstižně nějaký detail v realitě. Každý si umí představit, jak vypadá někdo, kdo „byl zasažen pubertou přímo na solar plexus“, z koho vyrostl „habán s indolentním pohledem, který se občas proklátil bytem jako stvoření ze vzdáleného vesmíru…“ (s. 62, bratr vypravěče) či někdo kdo „v křečích nad svým vtipem se vysíleně opřel o zeď“ (tamtéž, chlapec, který „učaroval“ Andulce). Podobnou humornou formulací je shrnutí ve výsledku komické příhody vypravěčova bratra, který se pokusil o sebevraždu plynem, nicméně si nevšiml, že trouba byla elektrická, a poté, co ho matka z trouby po chvíli vytáhla, „už byl pomalu k jídlu“ (s. 84, ne všechny příhody v sérii malérů dopadnou takto, i když ani Andulka, ve zmatení láskou sražená autem, neskončila tragicky, s. 88). Se schopností postihnout detail souvisí zcela jistě jazyková rovina, které se v tomto příspěvku příliš nevěnuji. Zmíním alespoň variaci na výraz „já nevím“, který známe i z jiných Šabachových knih, a který je (samozřejmě v jiných kontextech) užit několikrát i zde: v rozpacích nad chováním „holek ve třídě“, z nichž jedna mu „na všechno říkala: »Řekni pozpátku MACEK!«“ (s. 84, rovněž pěkný příklad na zacházení s jazykem), jiná mu lámala prsty, když „na ni sáhl“ a třetí „opakovala: »Já nevím«. To jednoho nebaví, zvlášť když sám nic neví.“ (tamtéž)

Ono genderové téma je vlastně, i při významnosti jiných, tím základním v celé knize (je to vlastně ta „nejpřirozenější“ opozice, jak jsem tento princip výstavby textu zmiňoval výše). Problémy kluci-holky, pojednávané jako téma, je zpracováváno i coby rozdílná perspektiva v pohledu na život. A tak v povídce Voda se šťávou sledujeme v časovém postupu události ve vypravěčově životě právě z tohoto hlediska, ať to jsou už ony školní příhody či ony v manželství, v nějž se život překlopí, a jež provázejí hádky kolem vaření (soumezná je pak katastrofa s pořádáním cikánské zábavy, která končí demolicí sálu a zásahem policie), scény na koupališti či na třídních schůzkách (zde je ona známá komická reflexe používání nespisovného jazyka mládeží), příběh s pojišťovnou, kdy se manželka překvapeného muže před kontrolorkou zastane a neočekávaně vymůže dokonce i nějaké peníze.

A tento protiklad vlastně prochází celou knihou, když v úvodním textu, v němž se demonstruje titul knihy (ostatně rovněž významová opozice a zároveň aliterace, tedy zvuková shoda ve dvojici slov, známá z té doby například i souvislou řadou slov, rovněž místy v humorných vazbách, recitovaných Vlastou Redlem na koncertech s toutéž aliterovanou hláskou „h“ – „Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen. Hostinský Hrubeš hýká hrůzou. Honí hasiče, hubuje, hořekuje, huláká…“) a v němž si kluci a holky sednou v autobuse vždy pohromadě na levou a na pravou stranu, v první povídce pak protikladem holčičky (která chce navíc být klukem, jak zmíněno) a všech ostatních mužů, v druhé (byť to tam není dominantní motiv) protikladem „dědků“ a je umravňující servírky, a posléze ve třetí povídce, kde je vztah obou pohlaví osou celého příběhu.

Snad můžeme ještě zopakovat (či doplnit), že vztah mezi textem a metatextem (komentářem, rozhovorem spisovatele a jeho ženy A., tištěným kurzívou) prochází rovněž určitými proměnami, které je zajímavé sledovat: jednu chvíli autor čte, co napsal, a je „opravován“ ženou, která říká, že to bylo jinak, později vypravuje, tedy jako bychom se stávali součástí zrodu povídky. K dualitě skutečnosti a fikce můžeme připojit ještě jednu tématickou vrstvu textu, totiž sny. Také ony jsou „druhou“ podobou reality, totiž obraznosti a také touhy, možnosti uvést něco omamného, co by třeba vypravěč rád proměnil ve skutečnost. Tato hrana snění a probouzení (a dalších variant změn vědomí) patří, domnívám se, k důležitým momentům v Šabachově poetice a mohli bychom ji i v knize Hovno hoří doložit řadou příkladů.

Na začátku tohoto příspěvku jsem si vymínil, že se nebudu věnovat vztahu Šabachova textu a jeho transformace ve filmovém jazyce i s odkazem na skutečnost, že na internetu je dostupná diplomová práce, která toto téma zpracovává. Přece jen ale alespoň dvě drobnosti, které při jejím přístupu, zaměřeném při srovnání na „obsah“ a nikoli na „jazyk“ literatury a filmu, musí uniknout. „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“, tato věta zazní z úst Miroslava Donutila ve filmu Pelíšky. V knížce ji najdeme rovněž, ale ve významově zajímavější podobě (kterou ovšem právě filmový jazyk neumožňuje), totiž jen v (zoufalé) představě otce, přesvědčeného o správnosti svého „lampasáckého“ pohledu – u těchto slov čteme dovětek – „ptaly se jeho udivené oči“ (s. 49). Stejně tak jako slovo „prcat“ v knize paní učitelka na třídní schůzce vysloví, zatímco ve filmu je vizualizováno (s příslušným nezapomenutelným pohledem Evy Holubové) na školní tabuli.

Odkazy
https://www.paseka.cz/petr-sabach-hovno-hori-2019/produkt-4778/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hovno_ho%C5%99%C3%AD

Vlasta Redl
https://www.kytara.cz/povidka/h/
https://www.youtube.com/watch?v=A8EBF-XxR1w
Pelíšky
https://www.youtube.com/watch?v=TAxyXz2KXgQ
https://www.youtube.com/watch?v=WOWxJ6yP_-I

Petr Šabach, Hovno hoří, Nakladatelství Paseka, 2019