Petr Iljič Čajkovskij / Píseň beze slov

Vnímat Petra Iljiče Čajkovského také jako salónního autora není tak úplně od věci. Salón a vznešená společnost byla v té době sociologickým fenoménem a možností, jak prezentovat a podporovat umění vedle sebeprezentace společnosti, která v druhé polovině a ke konci 19. století byla „bohatší“, což právě umožňovalo orientovat se „společenskou úroveň“. V Rusku v souvislosti se šlechtou ovšem byla tato tradice už dříve hluboce zakořeněná, dokonce byla naopak tématem spisovatelů, jejichž kritický pohled se zaměřoval na „neužitečné“ lidi, kteří žijí přepychově a v zahálce. Nás zajímá v tuto chvíli ovšem ona pozitivní, kulturotvorná stránka. Musí to být ovšem jen jedna s facet, v níž vnímáme tehdejší umění, u Čajkovského vedle celkového charakteru jeho tvorby, její melodičnosti, žánrového prorůstání, ideje programové hudby atd., nicméně i třeba i možnosti obsazení orchestru a akcent na jeho barevné možnosti lze vztáhnout právě k estetickým požadavkům tehdejší společnosti (a ani to nemusí být marxistický názor, doufám, že mi něco podobného nebude předhazováno). V tomto ohledu je také důležitý prvek technicky méně obtížných skladeb, přístupných i šlechtickým či měšťanským dcerkám, které mohly pak svůj um předvést před společností. To je jeden ze způsobů, jak vznikají „slavné maličkosti“.

Jednou z takových „skladbiček“ u Čajkovského je Píseň beze slov, Chant sans paroles, jak ji původně francouzsky nazval autor, jistě s ohledem na celou dlouhou kulturní historii takového názvu – a právě také na společenskou módu všeho francouzského. Je třetí částí suity nazvané Souvenir de Hapsal, Op. 2,  vlastně prvního cyklu, který skladatel napsal pro klavír. Název první části je rovněž ve francouzštině, Ruines d'un chateau, a opravdu se vztahuje ke zříceninám (rovněž romantický motiv) zámku v dnešním Haapsalu, místě na západním pobřeží Estonska, které bylo pro Čajkovského za jeho pobytu zde inspirací k cyklu.  

Haapsalu bylo založeno v roce 1279, stalo se centrem biskupství Ösel–Wiek (v teritoriu prince-biskupa, hodnosti srovnatelné s kardinálem), je zajímavé tím, že k episkopálnímu zámku patřila jednolodní katedrála s nejdelší lodí v Pobaltí, v dobách Čajkovského to bylo místo hojně navštěvované Romanovci, poslední ruskou imperiální rodinou, vzhledem k teplé mořské vodě a příjemné mírumilovné atmosféře.

Skladba, zkomponovaná v roce 1867, tedy sestává ze třech částí, Ruines d'un chateau, v e moll, Scherza v F dur a Chant sans paroles rovněž v F dur. Max Erdmannsdörfer (1848 – 1905, někdy se jméno píše s „von“), německý dirigent, skladatel a klavírista původem z Norimberku, absolvent Lipské konzervatoře a od roku 1889 profesor Moskevské konzervatoře, který uvedl na jeviště celou řadu Čajkovského skladeb, vytvořil orchestrální podobu Písně beze slov. Úprava se skladateli líbila do té míry, že ji sám dirigoval. Rakouský houslista a skladatel Fritz Kreisler (1875 – 1962) zase vytvořil transkripci pro housle a klavír, natočil ji v New Yorku v roce 1910 (nahrávka viz dole v odkazech). Píseň beze slov se stala právě onou „slavnou maličkostí“ jako je třeba Schumanovo Snění (Träumerei) nebo Beethovenova skladbička Pro Elišku (Für Elise).

https://en.wikipedia.org/wiki/Souvenir_de_Hapsal
https://en.wikipedia.org/wiki/Haapsalu
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Erdmannsd%C3%B6rfer
https://victor.library.ucsb.edu/index.php/matrix/detail/200009059/B-8952-Chanson_sans_paroles

Souvenir de Hapsal
https://www.youtube.com/watch?v=W8OC2m6074c&list=PL3eQxdcfVe3DoFPD8smq6hlcNvRyNdGZv

https://www.youtube.com/watch?v=K-FgcHU-ayY&list=PL3eQxdcfVe3DoFPD8smq6hlcNvRyNdGZv
https://www.youtube.com/watch?v=PWdKszctFXo&list=PL3eQxdcfVe3DoFPD8smq6hlcNvRyNdGZv

Fritz Kreisler
https://www.youtube.com/watch?v=FaTrudhbNpM

Sabina Dascalu
https://www.youtube.com/watch?v=9VI2hvHft2M

Pzn. Jen při „brouzdání“ po internetu jsem našel jako autory různých „Písní beze slov“ jména Edwin Grasse, Mendelssohn-Bartholdy, Willem Willeke.