Pět katalánských novel

Pět katalánských novel

Jednou z knížek, které jsem si přivezl z Nové Paky při příležitosti uvedení knihy Víta Ondráčka Čtenář Josefa Kocourka, byl dárek od Jaromíra Typlta, jedna z dobově oblíbené série zpřístupňující především evropskou literaturu ve formátu pět/deset belgických/italských/polských či německých novel, tedy buď v tom menším či větším počtu z té či oné národní literatury, jak je vydával Odeon v Klubu čtenářů. Kontext dárku byla skutečnost, že překladatelem děl katalánské literatury ve svazku z roku 1988 je Jan Schejbal, jehož český převod nádherného románu katalánského spisovatele Jaumea Cabrého Přiznávám, že (vydal Dybbuk, 2015) jsem před časem recenzoval (zveřejněno na stránkách nakladatelství 2019).

V tomto svazku (rovněž s doslovem překladatele) vybral Jan Schejbal prózy Laila Salvadora Espriu, Aloma Mercé Rodovedové, Okna se otevírají do noci Manuela de Pedrola, Zde odpočívá Nevares Pere Calderse a Andreu Mílá Miguela àngela Riery. Tíživá atmosféra některých novel pro tragické a posmutnělé osudy jejich postav, přesto „s křídly naděje“ (Jan Schejbal) byla v mém čtení v tu chvíli jistou paralelou s osudy novopackého spisovatele (Josefa Kocourka), jemuž osud vyměřil pouhých čtyřiadvacet let života, jakýmsi kontextuálním pokračováním. Možná bych mohl jednotlivé autory, jejichž jména českým čtenářům přece jen nejsou tak samozřejmá, alespoň stručně představit (jakkoli si dnes všechno můžeme snadno dohledat).

Salvador Espriu (1915–1985), básník, prozaik, dramatik, u nás známý výborem z lyrických básní Zachráněná slova (Odeon 1980, přeložil rovněž Jan Schejbal), jeho studium klasických jazyků a egyptologie, bylo přerušeno občanskou válkou. „Laia, jedna z jeho prvních próz, která dává tušit jeho pozdější básnickou tvorbu, rozvíjí podněty španělské a katalánské modernistické prózy, mj. groteskní a satirické.“ (Databázeknih.cz). Mercè Rodoredová (1909–1983), nejznámější katalánská spisovatelka dvacátého století, žila většinu života v exilu, proslulý je román Diamantové náměstí (česky Jan Schejbal, Odeon 1973). Manuel de Pedrolo (1918–1990), prozaik, básník, dramatik, esejista, pěstoval tedy všechny literární žánry, nicméně je proslulý svou rozsáhlou románovou tvorbou s více než 75 romány (dle Wikipedie, dle databázeknih.cz 50 knih, goodreads uvádí 237 děl), některé z nich byly detektivní romány, do katalánštiny překládal také Dos Passose, Faulknera či Sartrra. Nejznámější je román Strojopis druhého původu. A konečně Miguel àngel Riera (1930 v Manacoru na Baleárských ostrovech – 1996 v Palmě de Mallorca), básník a prozaik, který psal zprvu španělsky a teprve po válce katalánsky a jehož román Až nastane ticho vyšel i v češtině (Odeon, 1983).

Je zajímavé, že několik z próz ve svazku doznalo úprav, přepracování i po desítkách let, tak Espriuova Laila z roku 1932 doznala konečný tvar ve vydání v roce 1986.

Právě Laia, první ve svazku, próza napsaná v pouhých osmnácti letech, je příběh odlišné dívky, v dětství těžce nemocné, po záchraně ale vitální na jedné straně, „odvážná, silná, rozhodná, náruživá, jejího vzteku se všichni báli a celá její parta ji slepě poslouchala“ (pohybovala se raději ve společnosti kluků, vítězila v bitkách s kamením a praky), na straně druhé citlivé, „milovala moře“, vysedávala u něj, zahleděná na hladinu. V druhé z krátkých kapitol se opakuje dětská říkánka nebo její části („[…] Ve čtyři myš ti plave v talíři. / V pět tebe chytne hned.“ atd.), dívce nadávají „mužatka“, také matka z ní šílí, sama ale pije (otec zmizel), takže to není nijak šťastné dětství, také někteří ostatní (rybář Quelot) pijí. Novelu vyznačuje pochmurná nálada (vnímám to i v zrcadle próz Josefa Kocourka, který své „kouzelné povídky“ rovněž psal v podobném věku), i na svatbu (bere si Quelota) měla Laila deštivo, to je druhé ze třech jejích životních období.

Tady jeden citát, doklad mistrovství autora, kolem porodu dítěte. „Všichni odcházeli, a poslední byl Quelot. Pletl nohama a zdálo se mu, že mu hlava utíká napřed a skáče před ním jako jakási ruka, která ho zve k podivným lovům. Pískalo mu v uších, cítil se vyčerpaný prázdnotou. Světýlko v mozku pomalu zhášelo a obklopovala ho tma.“ (s. 34) Situace se dramatizuje, když drbna „stará Caterina“ (také název jedné z kapitol) uvidí spolu Laiu a Esteveho, Quelotova kamaráda, a zlomyslně rozšíří zprávu mezi komunitou rybářské vesnice. Nezdá se, že by se věci hnuly k lepšímu, čteme o smrti, další muž se oběsil na trámu, strašné počasí je kulisou, pro těžkou práci rybářů nic moc. Ani pašijové hry o velikonočním týdnu nejsou líčeny jako něco posvátného, nýbrž skoro groteskně (kdo by nosil na kříži představitele Krista, když váží tolik kilo?), když použiju jeden výraz z textu a zveličím ho zobecněním, tak „všichni jsou na mrtvici“. A opravdu přijde cholera (kapitola Mor), stísněnost narůstá, nepolevuje („Cholera sevřela městečko do kleští.“ s. 63). Pohřeb, zvuk varhan. A evidentně se schyluje k dalšímu maléru, když jedna bouřka stíhá druhou a rybáři jsou už nervózní, že nebudou mít jak uživit rodiny. „Starý Vilá“ varuje, aby nevyplouvali, ale nedají si říci, a katastrofa je neodvratná. Esteve je v pokušení shodit Quelota přes palubu, vše ale dopadne jinak, vlna Esteveho smete, a Quelot, kterého Laia nenávidí, se vrátí. Nepomohly ani modlitby ke svatému Rochu. Trýznivý závěr.

Také druhá novela, Aloma, Mercé Rodoredové, věnovaná „mým rodičům“, členěná rovněž na kratší kapitoly označené římskými číslicemi a uváděné (každá z nich) motty známějších (jako první, L. N. Tolstoj z Anny Kareninové) či méně (zvláště pro nás Nekatalánce) známých spisovatelů, je laděna v podobně stísněném duchu, první věta je „Láska je mi protivná.“, pak se ozve bouchnutí branky a slova o „ubohé kočce“, jméno Aloma jí dal „podivín“, „jeden matčin strýc“, a hned na druhé straně se dočteme v souvislosti s vůní, kterou „má nejraději“ s bratrem Danielem, jenž se zabil v osmnácti letech. Řekl bych, že to jsou dvě charakteristické složky prózy, něco krásného a něco smutného, tragického, místy naturalistického, jako když se dopoví smutný osud kočky, která stále rodí koťata, je zraněná a nemocná. Úlohu zde (ve srovnání s venkovským prostředím první prózy) hraje prostředí městské, tedy velkoměstské, metro, konkrétní jména jako stanice Provensálská (Provença-Diagonal station, v pravidelném obdélníkovém rozvrhu ulic a napříč vedoucí Avinguda Diagonal), Katalánské náměstí a nedaleká třída La Rambla, kopec, park Montuïc takřka ve středu města aj.. Přitom se pohybujeme v jiném sociálním prostředí, Aloma musí uvažovat, zda si může za čtyři pesety koupit knížku, musí ji skrývat.

Zásadním dějovým zvratem je příjezd bratra Anny Roberta, který žije v Americe, a bude bydlet v pokoji Alomy, zatímco ona se má přemístit (šití záclon je průvodním motivem, přibližujícím čtenáři dění na dotek ruky). Do něj se Aloma zamiluje, na druhé straně vytváří napětí nemoc malého Daniho, jejího synovce, o něhož se má starat. Ten odjede na vzdálenou farmu, aby se vyléčil, nakonec se ale jeho stav zhorší, chlapci není pomoci a zemře. S Robertem Aloma zažije první sexuální okouzlení, pochybuje ale o tom, že ji Robert miluje, domnívá se, že jej doma čeká jiná žena. Alonin bratr Joan, manžel Anny, je ve vleku povrchní a samolibé dívky Coral, která jej využívá a rodina přichází o dům a milovanou zahradu. Ta atmosféra, jak řečeno, je i celkově tísnivá, příklad citace výroku jedné postavy: „Chudí se chtějí bavit a nemají na to peníze. Pravda, být chudý je neštěstí. Ale co ti, kteří se narodí jako mrzáci?“ (s. 97)

Text je živý, plný dialogů, nahlédnutelných konkrétních obrazů, psychologických pohnutí, pocitů, reakcí, napětí (Aloma vs. Coral, o níž se domnívá, že bude svádět Roberta), hrozeb a obav (o Daniho zdraví) atd. Vedle dialogů autorka užívá i vnitřní monolog, zde tedy nevyslovené věty (ale kompletně formulované, jen uvedené v jednoduchých uvozovkách), což je zároveň i výrazem Alominy rozpačitosti, obavy z důsledku vysloveného. K napětí chvíle pak patří psychický tlak, že by to přece jen řekla nahlas, zvláště, ale nejen v rozhovoru s Robertem, na jehož straně je rovněž tajemství, něco nevyřčeného. Je tu celá řada často běžných situací, Joan navrhne, aby šli do kina, Aloma ohřívá kávu, jsou tu okamžiky, jako je tento: „Vzal ji v pase a dlouze, bolestivě ji políbil na rty.“ (Robert Alomu), příprava na cestu vlakem, líčí se také třeba „horko“ v noci (jsme v Barceloně) a dění je rámováno údaji i o denním i ročním času. Jsou tu vedlejší postavy, jako starý Cabanos, který si chodí pro krmení pro slepice či paní Baixeresová, která v jednu chvíli zazvoní, aby se Alona šla podívat na výbavu její dcery, která se bude vdávat. 

Postupně se rozvíjí vztah mezi Alomou a Robertem, z Ameriky přicházejí dopisy, Robert „má špatnou náladu“, Aloma se marně chce dopídit příčiny. Jindy jí naopak Robert otevře srdce, v jednu chvíli ale Aloma náhodou, když na zem spadne jeho peněženka, uvidí fotografii nějaké ženy, Robert pak říká, že musí odjet. Atmosféra náznaků, tajemství, zámlk či předstírání (časté situace, které se v různých souvislostech opakují, že jedna osoba předstírá nějaké chování, pro něco si dojde apod., ale skutečný důvod je jiný). Také by bylo možné říci, že svorníkem všech těchto epizod je, že něco je „jinak“, například Robert při loučení dává darem peníze nikoli Alomě (která by je v budoucnosti potřebovala, protože čeká jeho dítě, což ale zase on neví), ale Joanovi, který je použije na něco vlastně zcela zbytečného (koupí si fotoaparát, přitom víme, že spousta peněz promarnil v dárcích pro Coral).

V ději pak je výrazným momentem ponížení Alomy (to je také vlastně okamžik, kdy něco dopadne „jinak“), poté, co ji Joan požádá, aby došla ke Coral s žádostí, aby jí vrátila drahý prsten, který jí Joan dal (jako možnost dostat se z maléru s dluhy, kvůli nimž přišli o dům), a Coral se jí samozřejmě vysměje, a pak znovu prosí o peníze, tentokrát Roberta (ten zase říká, že žádné nemá, paradoxně pak Joanovi nějaké dá). Dalším prvkem pak je příčná souvislost mezi jednotlivými ději, například dva vztahové motivy, Alony k Danimu a k Robertovi, jsou nepřímo zmíněny i na oné rovině financí (a v pozadí chudoby), totiž když peníze, které si Joan vypůjčil, místo na dům Joan dává také na léčení Daniho. Podobnou vnitřní provázanost (a zároveň jisté významové opozice) můžeme vnímat na úrovni smrti nemocného chlapce a budoucím narozením Alonina dítěte. 

Další významovou rovinou je, již v předchozím naznačená, opozice dětství (a očekávaného narození, budoucnosti) a neustále přítomné hrozby smrti (také Joan se v jedné chvíli zhroutí, lidé si všímají, jak je Alona bledá atd.). Takto je také možné vnímat i zmíněnou epizodu dcery paní Baixeresové, která se připravuje na svatbu, a trpce vnímané skutečnosti Alomy, že ona se vdávat nebude, ačkoli jí Robert vyznává, že mu byla tak blízko a ačkoli sama je těhotná. Je tu tedy celá síť vzájemných rozporů, a zároveň ono základní neradostné, žalostné naladění, které je explicitně vyjádřeno nejnaléhavěji možná na tomto místě před závěrem:
„Kde najde trochu něhy, paže, které ji ochrání? Podívala se na ruce: byly to ruce mrtvého člověka. Nikdy už nikoho nebude milovat. Nenávidí lásku. Měla raději umřít, vůbec se nenarodit. »Možná umřu a malý se mnou. Tím líp. Kdybych tak mohla usnout navždy…« Neřekne, kdo je otec, ani kdyby ji zabili. Bude mlčet. Nic jiného neudělala: mlčela. Přetvařovala se. Klaksony aut ji ohlušovaly. Po chodníku uprostřed Rambly nějaký starý muž tlačil kárku a plnil ji listím.“ (s. 179)

Nakonec ale poslední věty nejsou bezútěšné. I když novela končí slovy „Aloma se ztratila dole v ulicích jako stín, v noci, která ji provázela.“, předtím si říká, s vědomím všech ztrát a vědomím toho, co bude postrádat, že „musí být statečná“, že jednou „slabý hlásek“ bude říkat: „Mámo.“

Zatímco textová podoba prvních dvou próz se přes modernistické prvky drží stále ještě v jakési klasické podobě, Okna se otvírají do noci Manuela de Pedrola, napsaná na přelomu let 1955 a 1956, tedy již po druhé světové válce, výrazně střídají textové vzorce, tedy například první kapitola konstruovaná jako dialogy bez uvozovacích vět („XY řekl“, tzn. jednotliví mluvčí jsou skryti, tak jako např. v některých dílech nového románu), další jako deníkovými zápisky s odpovídající formou, tedy jednoduchými, jednočlennými větami, jmennými (nominálními) větami, polovětnými vazbami či větnými ekvivalenty, tedy neúplné věty, je možné hovořit také o anakolutech či elipsách, třetí jako nekonečný text bez členění na věty a bez interpunkce.

Z nich čtenář rekonstruuje základní fabuli s postavou Charlese Puiggaliho, jenž usiloval o svébytnou filozofickou koncepci, a o němž se ve zmíněné první kapitole baví v kavárně (to se dozvíme nepřímo podle toho, že si jeden ze dvou přítomných mužů objednává kávu) po jeho pohřbu, přičemž jeden z přítomných hovoří o tom, že s ním tři roky spolupracoval na univerzitě, v druhé kapitole z perspektivy dívky Feliciany, která „profesora“ poznala na pláži a „pět let“ se s ním stýkala a měla s ním poměr, nekonečný text je rozkódován v závěrečném „uvozovacím“ odstavci jako monolog muže pracujícího na poli s (zřejmě) krávou (říká jí „Krotká“), vzpomínajícího na Charlesova studia a jeho vztahy s otcem (?), panem Ferranem, a další, ještě nezmíněná kapitola je text článku, o němž hovoří v první kapitole Puiggaliho spolupracovník (v podobném „uvozovacím“ odstavci na konci kapitoly označený jako Vinyes) jako o textu, který napíše, protože by si ho Charles zasloužil a v němž charakterizuje jeho filozofický přístup.

Životní postoje hlavního hrdiny se poodhalují v další kapitole, kde se přemisťujeme (také v čase ještě zpět) do vojenského prostředí, válečné kolony, posouvající se v „hrůzné krajině“ někde u Barcelony, setkáváme se zde s dívkou jménem Conxita, která musí přihlížet ohavným dějům naturalisticky, explicitně popisovaným. K smrti unavená dívka seskočí z kamionu, který v koloně zastavil, a jde dál kolem „ohořelých vozidel“, „celé hodiny už nejedla, ale neměla hlad“ (s. 231). A u jakéhosi lokálu u autoopravny se potkává s chlapcem, kterého nejdřív nepoznala (to je Charles), shání se po Alícii (s ní jsme se setkali v druhé deníkové kapitole), ta ale nežije, Conxita vzpomíná jako na „důvěrnici“ na ni a na Charlese, „odjakživa, odmalička je bylo vidět stále spolu“, nejdříve se spolu prali a později milovali („a teď je mrtvá“). A Conxita takovou lásku nezažila, jak se dozvídáme v dalším „uvozovacím“ odstavci, sdělujícím, že na tyto události vzpomíná, když utíká mléko ze sporáku, „odevzdaně a s pokorou svých sedmatřiceti neužitečných let“ (závěrečná slova kapitoly, s. 237).

Další kapitola je korespondence Carlese a Ventury v letech 1944 až 1946, vzpomíná v nich na osmnáctiletou Alicii, jíž je „městečko“ „dosud plné“, a hovoří o své krizi související s jeho budoucí knihou. Další kapitola má opět jiný textový tvar, totiž oddělených odstavců, začínajících ale malým písmenem a odsazením v tom místě, kde končí předchozí řádek (lze vůbec hovořit o odstavcích?), naznačujících zvláštní proud času, v němž „dopisy propadávají schránkou“, ale nikdo je nečte. Děj je jakoby zvláštně nepřítomný, nakonec se ukazuje jako sen. A další se vrací do válečné situace, tady už je to přímo bojiště, zákopy, bajonety, Puiggalimu někdo ukradl deku, pak se ocitá bez kalhot (není vysloveno, co se stalo, ale je to jasné, „Má zapatlané nohy a utírá si je papírem.“ s. 265), vzápětí riskuje, když kličkuje v palbě, dojde i ke kontaktnímu střetu.

Puiggaliho text studie O svobodě je filozofickou úvahou, její poslední stránky, jak se ukazuje, opět v závěrečném „uvozovacím“ odstavci, pročítá právě Pedrolo a informuje o tom manželku – tedy na scénu vstupuje sám autor. Závěrečná kapitola je úvaha ženy jménem Nati, která vzpomíná na svůj vztah k Puiggalimu na náměstí pod podloubím, zatímco nedaleko prochází pohřební průvod. Tedy pohřeb Puiggaliho rámuje celou novelu, zatímco jednotlivé kapitoly vytvářejí perspektivu ozřejmující motivace jeho osobnosti z jeho životních zkušeností, vyjádřené zároveň v jeho práci spisovatele filozofa. ¨

Našel jsem teď na internetu článek, který (stručněji) shrnuje obsah knihy z předmluvy G. Janera k jeho vydání, na adrese https://www.escriptors.cat/autors/pedrolomde/obra/les-finestres-sobren-de-nit
Uvádím v počítačovém překladu (s drobnými nedostatky) z katalánštiny.

Okna se otevírají v noci.

Znovu si přečíst jeden z prvních románů Manuela de Pedrola, když si znovu přečtete jeden z nejvýznamnějších románů prvního období, může být stimulujícím zážitkem s mimořádnou účinností.
Okna se otevírají v noci je krátký román, který reprezentuje zejména toto rané období, období, které kritici nazývají "Pedrolem padesátých let".
Carles Puiggalí, hlavní hrdina filmu Windows Open at Night, je filozof, kterého by nebylo těžké označit za existencialistu. V roce 1936 vstoupil do armády a vyrazil na bojiště... Z válečné zkušenosti vytěžil tragický způsob vnímání života.
Pedrolo se však nechává poznamenávat existencialismem nejen z hlediska tématu, které si vybírá, a reflexe, kterou promítá do lidského údělu, ale také z hlediska vypravěčova zkoumání způsobů vyprávění. [...] V Oknech otevřených v noci používá různé výrazové formy a každá kapitola je napsána jinou technikou: dialog bez hranic - dva muži mluví v kavárně o svém mrtvém příteli -, deník Feliciany, ženy, která měla milostný poměr s hlavním hrdinou, monolog, popisné vyprávění a dialog, Žurnalistický článek, popisný text bez interpunkce, filozofická esej ve formě článku... Jedná se o širokou škálu zdrojů - jako jsou okna, která se otevírají se smrtí - ve službách fabulace.
Pedrolo ignoruje různé diskursy, s nimiž se čtenář denně setkává. Sleduje a splétá zápletky velké složitosti, příběhy, které znepokojují a překvapují.
(Z prologu G. Janera)
Román napsaný v roce 1955.

Čtvrtá novela je Zde odpočívá Nevares Pere Calderse. Patří k pěti mexickým novelám (s nimi byla také vydávána (Aquí descansa Nevares y otras narraciones mexicanas (1980), autor svůj mexický pobyt komentoval (počítačový překlad):
Celkově musím přiznat, že bez pobytu v Mexiku by moje práce byla jiná, ale ne kvůli zemi, která mě přijala, ale proto, že jsem opustil svou vlastní: práce nebyla ovlivněna Mexikem, ale touhou a v důsledku toho touhou uniknout, utéct před drsnou realitou každodenního života [...]. Musím však říci, že Mexičané nejsou jen tak ledajaký národ; Hodně jsem cestoval a mohu říci, že jsou to úchvatní lidé: Indiáni jsou skutečně působiví, s osobností a velmi jedinečným charakterem, takže mezi námi o nich mají lidé velmi mylnou představu [...]. Z mých mexických příběhů není žádná, která by byla absolutně vymyšlená, všechny jsou napsány podle skutečných událostí [...]. Jsou to realistické příběhy, protože se snažím vyjádřit něco, co jsem žil a v čem mě zaujalo právě prolínání reality s absurdnem, protože dělají s naprostou přirozeností věci, které se nám na tomto světě zdají nejpodivnější [...].
Pokud jde o Mexiko, necítím a ani nemohu cítit žádnou nenávist. Láska, v každém případě. Byl jsem špatně pochopen, protože někdo si v určitém okamžiku myslel, že nenávidím zemi, která mě přivítala. A není tomu tak: to, co jsem udělal, bylo, jako divák, ověření národa a reality, která mě překvapila [...]. Jsou to lidé, kteří nás přijali s naprostou velkorysostí [...] cítili jste se opravdu svobodní. Ale necítil jsem se být integrován, protože oni sami, a už jsem to vysvětlil, udržují jakousi prevenci proti lidem ze Západu, proti bílému muži, protože mají špatnou zkušenost: všichni je šli vykořisťovat; Buď jsou to mniši, nebo jsou to válečníci, nebo jsou to aktivisté, řekněme to tak, sociálního typu, všichni jim přinášejí pravdu, kterou musí pochopit, a když ne s kluby [...]. A není v tom žádný komplex méněcennosti.
Svědectví Pere Calderse Josepu Faulímu, "Paraules i notícies de Pere Calders, senyor d'Antaviana", Serra d'Or, č. 240 (1979)
https://lletra.uoc.edu/es/obra/aqui-descansa-nevares-i-altres-narracions-mexicanes-1980

 V příběhu sledujeme Lalo Nevarese z perspektivy slumu („prázdné barely“, z nichž přistavěl k „plechové chatrči další místnost“) a blízkého města („betonový svět podivný a vzdálený“), která se mění v okamžiku boje s nečekanou a neobvyklou průtrží vody, která vše zaplavila. A nastává groteskní situace, když se s pomocí příslušné „demagogie“ nároku na skvostné materiály skla a kamene přesunou na hřbitov, kde obsadí hrobky. Příklad té atmosféry, hovoří Lalo: „Za ty roky, co má svět, šlapeme beztak jenom o hrobech. Celá zem je jistě jeden velikej mišmaš kostí.“ (s. 299) Zábavné je chování hlídače hřbitova dona Cosmeho, který chabě argumentuje o porušování etiky, ale sám není nijak iniciativní („policie má plno práce“, ta nepřijde, ve městě musí hlídat rabování), lidé si zařídí hrobky jako obýváky, přinesou květiny. Vznikají komické situace, jak to bude, když budou chtít někoho pohřbít, přijde průvod, který chce v jedné hrobce pohřbít nebožtíka, ale musejí chvíli počkat – „Kdybyste chvíli posečkali… Mladší švagrová se zrovna obléká.“ (s. 313). Začne debata o této „revoluci“, Lalo je přirozeným vůdcem, ostatní pak chtějí celou věc institucionalizovat a vytvořit „výbor“, s čímž nastávají problémy, protože je otázka, kdo jej bude jmenovat, tedy „komise“, a kdo bude komise, která by určila jiná práva na tu či onu hrobku, kterou si předtím zabral ten, kdo byl rychlejší atd., takže se to celé zvrtne a Lalo nakonec odchází, a jde vstříc ozbrojeným četníkům, kteří jdou dělat pořádek. A celou věc komentuje své ženě Lupe slovy: „Dost dobře nevím, jak se to stane. Taky nevím, jak ti to vysvětlit. Ale přijde den, kdy hřbitovy budou patřit živým.“ A město, k němuž se blížili, „splétalo beton a ocel, kladlo na sebe desky, aby uvěznilo několik miliónů lidí, kteří jako oni dva snili o pevných zdech.“ (s. 319) Lze říci, že je to vtipná parabola o lidském životě.

Poslední novela Andreu Milà Miguela àngela Riery je uvedena dvěma motty (François Villona a Luise Cernudy) a Vyvolávačovým úvodem k slepcově romanci, tedy útvaru jakési kramářské písně (tištěno versálkami) a uvádí nás do kriminální situace, totiž auta zběsile ujíždějícího se třemi lupiči, z nichž jeden je ještě navíc vrah, přičemž se vůz převrátí a jednoho ze tří, přezdívkou „pátera“, tedy Andreu Mily, který je od třetí kapitoly subjektem vyprávění, přimáčkne přední částí tak, že nemůže vytáhnout nohy, a může tak pouze sledovat osudy ostatních, Anglána, který má toho na svědomí nejvíce, Ibizana a unesenou dívku. V několika kapitolách sledujeme, jak ve vraku pod silnicí uvězněné postupně opouštějí síly a jeden po druhém umírá, vyprávějící se snaží s nimi, sám v bolestech a polovědomí, komunikovat, a čas plyne.

O zločinu autor, ústřední vypravěč „pokládá za vhodné“ předložit čtenáři několik novinových výstřižků, které popisují zločin, tedy loupež, vraždu matky a únos dcery, která je nezvěstná. Vedlejší epizodou, na kterou „páter“ vzpomíná, je vztah fra Anselma k němu, který mohl být interpretován, byť ne zcela jednoznačně, jako homosexuální, a kterého Andreu poté, co utekl z kláštera v hospodě, kde sedí se svými kumpány, ošklivě urazí, aby se před ostatními vymezil. Smutný okamžik, čteme, jak fra Anselm tichým hlasem řekl jen „Měl jsem … tě rád.“ Nyní se sám ocitá v propasti, doslovně, a oním smrštěním času očekává blížící se konec. Sledujeme přerod, skutečné pokání, kladení si otázek… Příběh nicméně končí tím, že novinové titulky opět reagují na nové události, , identifikují „G. M. alias Ibizana“ a „J. V., přezdívaného Anglán“, a vysvětlují, jak se náhodou podařilo třetího ze zločinců zachránit, ten se nejdříve pokusil o sebevraždu a poté na sebe vzal vraždu paní Valentiové.

Když jsem hledal ještě nějaké informace o tomto spisovateli, nabídl mi vyhledavač práci Michala Brabce o osobnosti překladatele Jana Schejbala z roku 2019, označeného jako nejvýznamnějšího našeho překladatele z katalánštiny
https://karolinum.cz/data/clanek/7285/Phil_2019_1_0049.pdf

Jan Schejbal žel zemřel v roce 2019, seznam jeho překladů nalezneme na této adrese.
https://www.obecprekladatelu.cz/novinky/zemrel-jan-schejbal/
https://databaze.obecprekladatelu.cz/databaze/S/SchejbalJan.htm

Takže musím v závěru říci, že Jaromírův dárek byl pro, jako ostatně vždy, vydatným zdrojem něčeho nového, objevného.

Pět katalánských novel, Odeon 1988, vybral a z katalánských originálů přeložil Jan Schejbal.