Pavel Kracík a Peckovský Kumraus

S mimořádným zájmem a potěšením jsem 31. července (2020) naslouchal vyprávění Pavla Kracíka o výsledku jeho folkloristického výzkumu v městečku Pecka na Novopacku (známého monumentální zříceninou hradu a historií Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic) v letech 2017-2018, jímž byl objev dětského strašidla označovaného jménem jako Kumraus. Řečené potěšení mělo dvojí důvod: Jednak Pavel Kracík je tím, kdo přinesl prostřednictvím Jičínské besedy, kterou založil, do jičínské kultury rovinu, která zde dlouho chyběla, a na vysoké úrovni ji dlouhodobě naplňuje řadou vystoupení ve věci povolaných odborníků. Jičínská kulturní veřejnost je seznamována s nejrůznějšími fenomény zdejší historie, za všechny zmíním v tuto chvíli jen jediný, hluboce spojený s mým vlastním dětstvím, totiž Pannu Marii Rušánskou, zázračný svatý obrázek, který ale má také svou druhou podobu v sochařské podobě na Komenském náměstí pod čtveřicí vzrostlých kaštanů, kde jsem vyrůstal, a který jsme všichni nazývali „Matička“.

Druhým důvodem, proč mě zaujalo téma Pavla Kracíka, varovná démonická bytost, o níž hovořil onen večer,  pořádaný v rámci cyklu setkání „Příběhy po setmění“ na dvorku nedávno otevřeného Valdštejnského muzea a mincovny, v příjemném prostředí, uváděného jako Posezení u Valdštejna, je skutečnost, že mi v prvním okamžicích jeho vyprávění, nejspíš jako mnohým z těch, kteří mají nějaký bližší vztah k němčině, zableskl onen prazvláštní význam slova, jenž získal v česko-německém dvojjazyčném prostředí, v němž vznikl, a u nějž jsem si vzápětí uvědomil skrytý, přesto však, jak to bývá, před námi zjevně předestřený obsah, překračující obvyklý rámec folkloristického zkoumání.  Pokusím se v pár slovech obojí ozřejmit.

Musel by tady být zesnulý profesor Emil Skála, germanista, znalec nářečí, který byl, i vzhledem k tomu, že sám pocházel z dvojjazyčného místa nedaleko Plzně, schopen z rukávu vysypat největší podrobnosti u kdekteré zapadlé vísky nejen o podobě jejího dialektu, ale i počtu obyvatel, stavby místního kostela či zámečku. On by dokázal bezesporu ukázat na specifika nářečí, které se zvláště v pohraniční oblasti může výrazně měnit od místa k místu. Ostatně Pavel Kracík ve svých komentářích hovoří o proměnlivosti podoby onoho jména Kumraus také jako Komraus či Kchumraus ad. Místní podobou německého nářečí ve východních Čechách jsem se nikdy nezabýval, mohu ale přičinit alespoň několik obecných poznámek k tomu, co Pavel Kracík zmiňuje.

Ve starších učebnicích (či při výuce) němčiny se obvykle hovoří o tzv. „přídechu“ při výslovnosti ve slovech jako kommen (uvádí se výslovnost „kchomn“). Je to nicméně nepřesný a neodborný výraz pro skutečnost, že čeština se liší od němčiny v opozicích párových souhlásek p-b, t-d a k-g , které jsou v češtině označovány jako tzv. znělé a neznělé, zatímco ve spisovné němčině ona opozice nespočívá ve znělosti/neznělosti, nýbrž v napjatosti a nenapjatosti (jednoduchý doklad představuje experiment správného vyslovení hlásky „p“ v češtině a v němčině, jestliže přiložíte před ústa list papíru – v němčině sloupec vzduchu papírem zahýbe; slovo „bier“, pivo, zazní skoro jako „pír“, z toho důvodu mnohdy dochází i k řadě nedorozumění).

V systému samohlásek vypadá pak vepsání německých samohlásek do tzv. Jonesova vokalického trojúhelníku (je orientován „špičkou“ dolů, na horní straně se nachází vlevo přední „i“ a zadní „u“, zatímco směrem dolů se, podobně jako se otevírají ústa, nacházejí otevřenější samohlásky „e“ a „o“ a zcela dole nejotevřenější „a“) se německé „o“ nachází (pro spisovnou podobu) výše, tedy blíže „u“ (stejně jako dlouhé „e“, třeba ve slově „leben“, žít,  je „skoro í“, takže neznalý může zaměnit na „lieben“, milovat, ostatně proč ne?). Lepší by samozřejmě bylo mít před sebou grafickou podobu, ale i tak je snad srozumitelnější, proč se v různých odchylkách objevuje vedle sebe podoba Kumraus a Komraus.

To jsme u jazykového aspektu. Daleko více fascinující je nicméně význam celého slova. Jak Pavel Kracík na besedě (a rovněž v publikovaném textu, Studia ethnologica pragensia 2/2018) uvedl, co jméno Kumraus v překladu z německého originálu do češtiny znamená: „Polez ven!“ Je v této souvislosti pozoruhodné, co dokládají jednotliví respondenti o podobě dětského bubáka, jehož citace sloužila rodičům k tomu (jak ostatně upozorňuje i plakát besedy ve Valdštejnském muzeu textem „Musíte jít honem spát, bude chodit Kumraus“), aby zahnaly děti do postýlek. Ocituji několik výpovědí podle Kracíkova výzkumu: „Já si Komrause sama představuju jako nějakýho starýho nepříjemnýho dědka v kabátě nebo klobouku. Ale to sem si takhle představovala já sama, nepamatuju se, že by babička někdy říkala, jak ten Komraus vypadá.“ „Jak to mělo vypadat, to mi maminka nikdy neřekla.“ „Jak Kumraus vypadá sem nevěděl, to mi samozřejmě nikdo neřek a ani to nebylo třeba, to stačilo do tmy strčit malýho kluka a říct: ‚Kumraus si pro tebe příde!‘, a byl jsem hodnej a brečel jsem za dveřma.“

Je tedy zřejmé, že podstatnou roli hrála představa, v níž chyběla konkrétní podoba, což ovšem souvisí se skutečností, že ono strašidlo nebylo vidět i vzhledem k tomu, kde se nacházelo:  „Ty malý děti byly vyděšený z toho, že on je ve sklepě a bály se sklepa nebo chodit do sklepa, a zabíralo to na to, když nechtěly spát, tak pak spaly jak špalky. Kumraus prostě bydlel ve sklepech.“ Napětí (strach) tedy vzniká z nejistoty (opozice) o existenci bytosti a absence její podoby, jinak řečeno viditelného (známého) a neviditelného (neznámého). Tato opozice je vlastně dokonalým příkladem nejen něčeho, k čemu bychom za běžných okolností zaujali nějaký deskriptivní vztah analýzy, nýbrž zažívání naší vlastní existence (v onom okamžiku úzkosti) prostřednictvím našeho vztahu ke světu. Merleau-Ponty na jednom místě své Fenomenologie vnímání (český překlad Praha, 2013) říká: „Člověk je bytím ke světu.“ (s. 15), přičemž existence není určení fyzikálního a společenského okolí, nýbrž „vykračuje směrem k nim“ – je to „pro mne tento horizont, jehož vzdálenost ode mne by se rozplynula, pokud bych zde nebyl já, abych ji svým pohledem procházel“ (s. 13), Bytí a čas Martina Heideggera je dle Merleau-Pontyho vyjasňováním toho, co je „natürlicher Weltbegriff“ či „Lebenswelt“.

K čemu nám tato poznámka je? Náš svět není stroj, oko není mechanická kamera a to, na co se díváme, není pouhý apriori zřejmý, daný objekt. To co vidíme, se musí stát viditelným, zviditelnit se, musí se stát fenoménem (ve fenomenologii Erscheinung) vědomého vnímání, jak už věděli staří Řekové (phainomenon, od fainein, jevit se), tedy tím, co se člověku ukazuje. Je to tedy i otázka vlastně celého určitého způsobu vnímání naší kulturní historie, která pracuje se „zvnějšňováním“ a „zvnitřňováním“ (exteriorizací a interiorizací, ať již budeme pracovat s nejrůznější interpretací tohoto protikladu). Ten malý kluk, který se bojí, že přijde Kumraus, že vyleze Kumraus, se bojí toho, že se mu před očima zjeví cosi, o němž nemá zřejmou předchozí představu. Možná, že se bojí i toho, že Kumrause nepozná, protože ho nezná. Možná se bojí té neurčitosti. V každém případě to je onen autentický okamžik jeho zdejšího pobytu (k podtržení toho významu pomáhá i skutečnost, že Kumraus se vyskytoval, či snad vyskytuje? jen na Pecce), tedy „tady a teď“, spojeného s úžasem nad tímto světem, kterému nebyla ještě položena do cesty bariéra „uzavřeného výkladu“, který prostě jakoukoli podobnou bytost odmítá coby „nadpřirozenou“, eo ipso „neexistující“. Je to specifické „vědomí něčeho“, jehož otevřenost není ještě omezována jakýmkoli (vědeckým, ideologickým etc.) konstruktem, spojené s dobou stmívání, tedy časem mezi světlem a tmou, která je tak důležitá pro tento fenomén (ono krásné české slovo pří-zrak), plným vědomím a snem, s kouzlem onoho konkrétního, nepřenosného místa.

A proto Kumraus fascinuje i mě.

Odkaz

https://www.jicinskabeseda.cz/news/pozvanka-na-setkani-v-ramci-cyklu-pribehy-po-setmeni/