Paul Coelho

Paul Coelho
někdejší seminárky studentů LG

Paul Coelho se narodil 24. srpna 1947 v brazilském Rio de Janeiru. Řadí se mezi deset nejprodávanějších spisovatelů světa. Studoval práva, pracoval jako ředitel a autor v divadle, skladatel a novinář.

Na konci šedesátých let ho uchvátilo hnutí hippies. Cestoval po světě, vstupoval do levicových organizací, různých tajných sekt, zabýval se orientálním náboženstvím. Zkoušel, drogy, holdoval volné lásce, prožíval radosti všedného života. Třikrát byl v blázinci, třikrát ve vězení, čtyřikrát se oženil. K psaní ho v osmdesátých letech přivedla jeho dnešní manželka, malířka Christina Oticica, se kterou uskutečnil půlroční cestu kolem světa poté, co přišel o lukrativní místo v nahrávací společnosti. Paulo Coelho napsal texty písní pro jedny z nejznámějších zpěváků v Brazílii, jako Elis Regina a Rita Lee. Přesto mu největší slávu přinesla textařská spolupráce s Raul Siexas. Jejím výsledkem byly skladby „Eu nasci ha mil anos atras“, „Gita“, „Al Capone“, mezi dalšími šedesáti skladbami, které mu zajistily trvalé místo v historii rocku v Brazílii.

Svou první knihu Archív pekla vydal v roce 1982, neměla však žádný ohlas. V roce 1985 se podílel na knize O Manual do Vaprismo, kterou sám po nějakém čase stáhnul z prodeje, protože ji považoval, jak sám pravil, za málo povedenou.

V roce 1986 Paulo Coelho absolvoval cestu poutníků „Camihno se Santiago“, která ho inspirovala k napsání knihy Mágův deník. V roce 1988 vydal svého O Alhymista, který je před počátečný pozvolný prodej, který donutil původního nakladatele odstoupit od pokračování vydávání této knihy, se Alchymista stal nejprodávanější knihou v Brazílii. Po úspěchu této knihy následovaly tituly Brida (1990), Valkyry (1992), U řeky Piedra jsem usedla a plakala (1994), výběr z nejlepších novinových sloupků publikovaných v novinách Folha de Sao Paulo“ (1994) Maktub, Pátá hora, Veronika se rozhodla zemřít (1998) Ďábel a slečna Chantal (2000).

Za svou literární činnost byl ohodnocen několika zahraničními cenami. Francouzský ministr kultury jej v roce 1996 jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Roku 1999 mu galicijský guvernér udělil v Santiagu de Compostela zlatou medaili za šíření významu svatojakubské cesty v již zmíněné knize Pouť do Compostely – Deník mága (1987). Od roku 1997 je tento brazilský spisovatel zvláštním poradcem UNESCO pro projekty „Cesty víry“ a „Dialog mezi církvemi“. Stal se prvním oficiálně přeloženým neislámským autorem v Iránu. Španělský novinář Juan Arias vydal roku 1999 obsáhlý rozhovor s Paulem Coelhem Poutníkova zpověď.

Knihy Puala Coelha vyšly ve více než 100 zemích a byly přeloženy do 43 jazyků. Doposud bylo prodáno více než 23 miliónů výtisků a zájem o jeho dílo mezi čtenáři nepolevuje. Nejúspěšnější z Coelhových knih je Alchymista. Kniha se objevila na prvním místě v počtu prodávaných výtisků v 18 zemích. Autor sklidil uznalé slova od tak různých osobností jako nositele Nobelovy ceny Kenzaburo Oe nebo zpěvačky Madonny, která ji považuje za svou nejoblíbenější. Byla inspirací různých projektů, jako byl muzikál v Japonsku, divadelní hry ve Francii, Belgii, USA, Turecku, Itálii a Švýcarsku. Příběh byl v Itálii a USA dokonce zpracován jako symfonie.

Alchymista je příběh chlapce Santiaga, pastýře ovcí. Ovce jsou to jediné, co Santiago má. Celý rok se vzájemně doprovázení na pouti andaluskými pláněmi, společně se radují, strádají, učí se od sebe. Pastýř dovede ovce k potravě, ony mu štědře poskytnou vlnu, svou společnost, a někdy také svoje maso. Jeden večer se usadili u kostela s fíkovníky, který vypadal jako začarovaný. Tu noc se Santiagovi zdál sen. Nepřikládal mu žádnou důležitost, vždyť to byl jen pouhý sen. Přesto mu příběh vrtal v hlavě, až se svěřil jednomu starému pastevci.
„Zvláštní sny se ti zdají, snad ti Bůh radí, abys otevřel oči. Možná je to znamení.“ Pastýř poradil chlapci, aby se šel poradit k cikánce. Nejdříve musel zaplatit, pak jí začal vyprávět, co se mu zdálo.
„Dvakrát po sobě jsem měl stejný sen, že jsem pásl ovce, když se objevilo nějaké děcko a začalo si s nimi hrát. Najednou mě vzalo za ruku a zavedlo k egyptským pyramidám. U nich mi to dítě řeklo: Když sem přijdeš, najdeš tu zakopaný poklad.“ Pak jsem se probudil.
Santiago se od cikánky nic nedozvěděl, ale aniž by v tu chvíli tušil, začal se naplňovat jeho Osobní příběh. Pastevec prodal své ovce, aby si mohl zaplatit cestu lodí do Egypta. Afrika se mu zdála zvláštní. Ten den už nikam nešel, uvelebil se na námětí a čekal. Najednou k němu přistoupil stařec, a pustil se se Santiagem do řeči. Daroval mu dva kameny – URIM a THUMIN.
„Ty kameny slouží k věštbám, budou tě chránit, i ti radit.“
„Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl,“ řekl mu stařec a Santiago usnul. Ráno se na náměstí přetahovali arabští, francouzští a němečtí obchodníci, všude se mluvilo různými jazyky. Santiago zamířil k k obchodu se sklem. U Sklenáře čistil sklenice, aby si vydělal na cestu k pyramidám. Santiago dostal nápad občerstvovat kolemjdoucí lahodným čajem, podávaným v jejich naleštěných sklenicích. Z obyčejného sklenářského krámečku se stalo vyhledávané místo k odpočinku před dlouhou cestou k egyptským pyramidám. Po roce se Santiago se sklenářem rozloučil, už měl peněz dost, obchod je vzkvétal a pastýř si uvědomil, že na svůj Osobní příběh už skoro zapomněl.
„Pastýřem mohu být vždycky,“ pomyslel si Santiago a vydal se s karavanou k pyramidám. Během cesty se seznámil s „Angličanem“. Byl to alchymista, který celý život zasvětil hledání Kamene mudrců. Začali se spolu bavit. Santiago vyndal z kapsy kamínky urim a thumin. Cizinec vykřikl, Santiago je bleskurychle schoval.
„Nejsou na prodej, nemají valnou cenu. Je to obyčejný křemen, nic víc. Je to dar od jednoho krále.“
Karavana putovala do Aj-Fajjúnu. Většinu času všichni mlčeli. Během cesty do oázy na Alchymistou hrozilo vypuknutí války mezi místními kmeny. V oáze už čekal Alchymista, věděl, že má přijít učedník, zjevila mu to Hvězda. V oáze je Angličan na konci své cesty, pro Santiaga už neplatilo „štěstí začátečníka“, byla to zkouška vytrvalosti a odvahy při hledání Osobního příběhu. Nesmí spěchat, jinak by si nevšiml znamení, jimiž Bůh označil jeho cestu. Oáza byla jako z pohádky Tisíce a jedné noci. Byla větší než španělská vesnice, se třemi sty studnami, tisíci datlovníky a ženami v černém, které nesmějí mluvit. Ke studně, kde stál, přišla krásná dívka. Chlapec se do ní okamžitě zamiloval. Dívka se jmenovala Fátima.
„Putoval jsem pouští, abych našel poklad, který je někde poblíž pyramid. Válka byl pro mě kletbou, teď se stala požehnáním, protože jí mohu být nablízku.“
Santiago se šel projít do pouště. Pozoroval nebe, kde dva krahujci opisovali svým letem nějaká znamení. Náhle jeden letěl střemhlav dolů a napadl druhého. V tom okamžiku vyvstala Santiagovi před očima blesková vidina: vojsko, které se vrhne do oázy. Porozuměl, jak mnoha jazyky věci promlouvají, tentokrát však jistota je v poušti a oáza se změnila v nebezpečí. Tak Santiago předpověděl nájezd bojovníků do oázy, přestože se považují za území míru.

Santiago byl na sebe pyšný. Pojednou cosi zaburácelo a mocný náraz ho srazil k zemi. Podivný jezdec vytasil ohromný zakřivený meč.
„Kdo se opovážil číst z letu krahujců?“
„Já jsem se opovážil.“
„Co dělá cizinec v cizí zemi?“
„Hledám svůj Osobní příběh, něco, co vy nikdy nepochopíte.“
„Musel jsem vyzkoušet tvoji odvahu, odvaha je nejdůležitější vlastnost toho, kdo hledá Řeč světa.“
Santiago se setkal s Alchymistou.
Společně se vydali naplnit svůj Osobní příběh. Sedm dní putovali téměř mlčky pouští. Po sedmi dnech cesty se Alchymista rozhodl, že se utáboří dřív než obvykle.
„Jsi skoro na konci své cesty, blahopřeji ti, že ses vydal za svým Osobním příběhem. Naslouchej svému srdci. Všechno zná, protože vyšlo z Duše světa a jednou se do ní zase vrátí.
„Mám zrádné srdce.“
„To je dobře,“ odpověděl Alchymista, „dokazuje to, že tvoje srdce žije.“
Jeli pouští a chlapec dál naslouchal svému srdci. Začínal znát jeho úskoky a lsti a učil se je brát takové, jaké je. Jeli dál pouští a chlapcovo srdce bylo každým dnem tišší. Když konečně začalo zdolávat horský hřbet, řekl Alchymista, že k pyramidám už to jsou jenom dva dny cesty.
„Jestli se máme rozejít,“ odpověděl Santiago, „naučte mě Alchymii.“
„Už to náš. Znamená to vniknout do Duše a začít poznávat smysl Osobního příběhu světa a objevit poklad, který pro nás má.“
Uprostřed obrovitých přesypů se objevili modře odění válečníci. Byli celí zahalení, bylo jim vidět jen oči. Z očí i z dálky bylo vidět sílu duše, a to, co z nich promlouvalo, byla smrt. Jezdci je odvezli do nedalekého vojenského ležení, mysleli si, že to jsou vyzvědači.
Jsme jenom hutníci, doprovázím svého přítele Alchymistu, který se rozhodl vám darovat peníze,“ pravil Alchymista.
„Co je to Alchymista?“ zeptali se konečně
„Člověk, který zná přírodu i svět. Kdyby chtěl, zničil by tento tábor pouhou silou větru.“
Muži se jenom zasmáli a dali Alchymistovi ultimátum, že do tří dnů to musí uskutečnit. Druhý den vystoupil chlapec na skálu, která stála poblíž tábora, a naslouchal svému srdci. Řeč obou byla stejná. Třetího neshromáždil generál své velitele a čekali, co se bude dít. Chlapec se zadíval na obzor před sebou. Byla tam poušť, v dálce viděl hory a svoje dlouhé putování.
„Co tady chceš?“ zeptala se poušť.
„Chci se vrátit ke své milé a potřebuji tvoji pomoc, abych se mohl proměnit ve vítr.“
Ze srdce mu vytryskla síla Lásky a on se začal modlit. Modlil se beze slov a myšlenek. Konal zázraky. Byli volní. Oba si řekli sbohem. Srdce mu pošeptalo: Dávej pozor na místa, kde se rozpláčeš. Protože na tom místě jsem já, a tam je tvůj poklad. Když pak krátce na to vystoupil na vrchol duny, srdce mu poskočilo. V záři měsíc se tyčily egyptské pyramidy. Santiago padl na kolena a rozplakal se. Celou noc na tom místě kopal, ale nic nenašel. Když vykopal velkou jámu, přiblížili se k němu dva muži. Byli to lupiči. Pomyslili si, že tam Santiago hledá peníze a začali ho bít. Tloukli ho, až Santiago cítil, že se blíží smrti. Rozplakal se a muži odešli. Santiago vstal a pohlédl k pyramidám, které se na něj smály. Našel poklad.

Santiago došel k opuštěnému kostelíku a usnul. Když se probudil, začal kopat a za několik hodin narazil na truhlici plnou zlaťáků a drahého kamení. Vytáhl z tlumoku kamínky urim a thumin a schoval je do truhlice. I ony patřily k jeho pokladu.

Život je opravdu štědrý k tomu, kdo prožívá svůj Osobní příběh.
 

Čím víc se blížíme snu, tím víc se Osobní příběh stává pravým důvodem života.

Neměli bychom se snažit znát svou budoucnost, protože budoucnost patří Bohu a jen on ji za mimořádných okolností odhalí. Budoucnost se dá odhadnout skrze znamení z přítomnosti.

Všechno v životě je znamení.