Patnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče

Patnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče
díla ruské moderní hudby

Poslední symfonie ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče byla napsána v Repinu, předměstí St. Peterburgu, vzdáleném asi 45 kilometrů severozápadně od centra města na pobřeží Finského zálivu. Uvedl ji Šostakovičův syn Maxim, který později uváděl celé Šostakovičovo dílo. Často bývá tato symfonie považována za kvintesenci skladatelova života, která ale nechce představovat jakékoli konečné stanovisko.

Skladba je čtyřvětá, jednotlivé věty jsou nadepsány
   1. Allegretto
   2. Adagio - Largo (attacca)
   3. Allegretto
   4. Adagio – Allegretto,
jak označuje slovíčko attacca, podobně jako v řadě jiných případů, předepisuje hrát druhou a třetí větu bez přerušení. Tóniny jednotlivých vět: a moll, f moll, g moll, a moll přecházející do A dur. Tzn. takřka celá symfonie je v moll, i když při charakteru Šostakovičovy harmonie to vlastně není tak jednoduché. Označována je nicméně jako A dur, op. 141.

Skladba začíná pětitónovým motivem, který se pohybuje mezi As moll a a moll: Es – As – C – H – A. Čteno (podobně jako u nejznámějšího „identifikačního motivu“ DSCH – D Es C H) „literárně“, dávají nám názvy not jméno SAŠA. Po dvou úderech zvonkohry s motivem přijde flétna a postupně jej přebírají a pracují s ním jiné nástroje či nástrojové skupiny. Tento tok je přerušován (jako by skladatele náhle napadla souvislost) motivy ze známých skladeb devatenáctého století, jejich míra je charakteristická právě pro tuto symfonii. Člověk by musel být dobře obeznámen s celým dílem, aby vedle snadno identifikovatelných melodií Rossiniho či možná Wagnera rozpoznal i jeho vlastní motivy z jiných dřívějších skladeb. Komentáře mi napovídají na různých částech symfonie motiv ohlášení smrti z Valkýry či citáty z Tristana a Isoldy, hovoří se i o Michailu Glinkovi, Gustavu Mahlerovi a dalších. Nicméně v první větě se úvodní motiv znovu vrací, na okamžik jakobychom zaslechli pasáž nějakého houslového koncertu, vzápětí cirkusový orchestr, jako už tak často předtím, perkuse atd. Charakteristická je elementárnost. Druhá věta začíná „pohřebně“, jakýmsi smutečním motivem orchestru, přecházejícím v sólové housle, po řadě peripetií nastupuje monumentální pasáž s výraznými dechovými nástroji a různými bicími. Opakující motiv, jehož nástrojové obsazení nedokážu rozpoznat mi připomíná až elektroniku. Vzápětí ale znovu smyčce, vše velmi pomalu. Místy slyším vibrafon. Ostatně stačí se podívat do instrumentace, která je na anglických i německých stránkách u každé symfonie vypsána. A je tu nejen vibrafon, ale i xylofon, kastaněty, dokonce celesta (zajímavý nástroj, psal jsem o něm v jednom příspěvku v této složce). A také „bič“, ten byl pravděpodobně právě ve zmíněné monumentální pasáži (pro neznalé pozor, nápodoba tohoto zvuku se provádí nástrojem, sestávajícím ze spojených dvou dřevěných prkýnek, které o sebe „tlesknou“.

https://de.wikipedia.org/wiki/15._Sinfonie_%28Schostakowitsch%29
https://www.youtube.com/watch?v=NNh6WWEYnBU (na grafice je kdožvíproč napsáno G major)