Papírově 9 …

Jedna ze znepokojivých zpráv, související zřejmě s dnešním stavem světa, dle titulku (Právo, 30. května 2024, s. 4, Kristýna Šopfová) Sebevražd přibylo. Hlavně u mladých (mimochodem navazující v dalším významovém plánu na předchozí díl seriálu na těchto stránkách Papírově 8 … / Neumějí matematiku) informuje o tom, že od roku 2018 „zaznamenávají odborníci rostoucí počet lidí, kteří si sáhnout na život“. O tom, že i v loňském roce přibylo „zejména“ mladých lidí, hovořil na mezinárodní konferenci Inovativní postupy v oblasti duševního zdraví protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil. O této problematice v médiích v poslední době slýcháváme, téma sebepoškozování u mladých, podobně jako dříve možná dílčí, ale rovněž důležitý problém, mentální anorexie, tedy porucha příjmu potravy, související se zkresleným vnímáním vlastního těla, tu jsem bolestně vnímal (již předtím jsem ji zaznamenal u jedné dívky jako pedagog) v okamžiku, kdy se do kritického stavu dostal mladý hudebník, houslista, kterého jsem znal od začátku jeho interpretačního růstu a s nímž jsem jeden čas seděl u jednoho pultu v Podkrkonošském symfonickém orchestru.

Samozřejmě je relevantní poukazovat na konkrétní možné příčiny jako byla covidová pandemie, ekonomická krize či již dva roky trvající válka na Ukrajině, stejně tak jako hovořit obecně o psychické nestabilitě dnešní mladé generace, kterou, jak Vobořil říká, my starší nesprávně „bagatelizujeme“ jako „rozmazlenost“. Ovšemže otázka psychické odolnosti je záležitost, kterou by se měli odborníci zabývat (to je tedy na straně „subjektu“), já ale čím dále vidím problém v „neuchopitelnosti“ dnešního světa, jeho komplikovanosti a nepřehlednosti, související určitě i s jeho akcelerující proměnou, ale také momenty chaosu, které mohou na jedné straně být výzvou, na druhé ale zdrojem deprese a pocitu bezbrannosti, ohroženosti.

Ostatně právě letos slavíme jako jedno z velkých výročí sto let od narození pražského židovského spisovatele Franze Kafky, a – přestože dnes mnozí akcentují dříve neobjevené či nepříliš vnímané roviny jeho díla jako je humor (o něm hovoří např. Jiří Přibáň) – já sám bych zůstal spíše právě u myšlenky, s níž byla zdůrazňována „proměna“, kterou Kafkovo dílo bylo vykládáno v době jeho znovuobjevení na Liblické konferenci (1964), tenkrát také v souvislosti s aktuálním existencialismem v literatuře a momentem „odcizení“. Zde hraje úlohu neschopnost se v takto nastaveném světě pohybovat, jak ukazuje jedna z klíčových scén nedokončeného románu Zámek, kde po marném čekání hlavní hrdina, „zeměměřič K“ (obojí poukazuje k tomuto problému, zeměměřičství jako možnost uchopení světa, jediné písmeno ve jménu jako nedostatečnost identity), jenž marně usiluje o kontakt se svými zaměstnavateli, sleduje, jak tito rozjaření úředníci odjíždějí k ránu z budovy zámku v kočáře.  

V článku v Právu je (mezititulek Naděje z lysohlávek) řeč o možnostech nějakého řešení, mimo jiné také v právní úpravě užívání psychedelických látek, které by mohly nahradit v jisté fázi antidepresiva. Samozřejmě je to složitá otázka, stejně ale jako je stres, který by bylo třeba tlumit, pokud přeroste ve ztrátu smyslu života. Ovšemže se o tom snadno mluví, když čteme hned pod tímto článkem další, o jehož obsahu vypovídá dostatečně název Miliony Ukrajinců trpí duševními poruchami z války. Není divu, důsledkem války byly, kromě samotných obětí a zničeného prostředí k životu, rozbombardovaných měst, někdy po staletí budovaných, právě duševní poruchy – vzpomeňme na reakci Ameriky na válečný konflikt ve Vietnamu, z něhož se pak léta vzpamatovávala.

A stačí zalistovat jen tímto jediným výtiskem novin, kde se na následující straně hovoří o zranění Roberta Fica atentátníkem ze středy 15. května a úvaze o tom, že už i u nás (Slovensko jakožto sousední evropská země) jsou atentáty na politiky (a není to tak dlouho, kdy jsme měli šíleného střelce i v Praze, a ovšem i předtím v Uherském Brodě, ale především tady je, opět musím použít to slovo, „kafkovská“ atmosféra půl roku marně očekávaných odpovědí, jak o tom hovořil v 0tázkách Václava Moravce 9. 6. 2024 Lubomír Zaorálek), přičemž v článku je reflektován názor veřejnosti, do jaké míry přispěla k události politická situace a do jaké média (zobecníme-li, pak se právě o médiích, ale i sociálních sítích hovoří jako o akcelerantech řady problémů), a i když s tím vším bezprostředně nesouvisí další problémy, jako Úřad vlády Za Fialy roste. Babiš šetřil víc (s. 2) v přímém rozporu s tím, co prohlašuje vládní koalice, či Řetězce dál lákají na falešné slevy, další letité téma, které se neřeší, zatímco se prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR se svou věčnou obhajobou obchodních řetězců usmívá do televizních kamer (pravda, je to jeho pozice, ale ten „úsměv“, podobný tomu některých politiků, bych blíže analyzoval, a neskrývám, že se mi vůbec nelíbí).

To vše samozřejmě může, alespoň na okamžik, vyvažovat velké hokejové vítězství, tedy získání medailí mistrů světa po čtrnácti letech, to veškeré sledování a fandění zápasů v naší metropoli a Ostravě, setkání našich hokejistů s vrcholnými představiteli, rozhovory s nimi a jejich portréty jak v televizi, tak samozřejmě v novinách, které jsou tématem těchto komentářů. Už pro jejich mnohost, ale především proto, že sám nevím, jak bych je coby sportovní nefanoušek a neodborník opoznámkovával, se nicméně vrátím k článkům v hromádce novin, která již těmi předchozími články alespoň trochu ubyla.

Změnu penzí provází zmatek je název článku v Lidových novinách ve složce Ekonomika z 1. června 2024, komentující téma v řadě věcí problematické důchodové reformy. Kromě klíčového argumentu na straně opozice, že totiž „věk dožití“ není totožný s „věkem dožití ve zdraví“ (nejvýrazněji to komentovala, alespoň jak jsem to zachytil, v jednom televizním výstupu bývala ministryně Jana Maláčová, když hovořila o nebezpečí toho, že se státní výdaje při nepromyšleném zvýšení věku odchodu do důchodu pouze přesunou do jiného fondu, totiž do nemocenských dávek a podobně), je v tomto článku uveden jiný argument, totiž klamné započítávání osob do příslušné statistiky, z níž by měl být věk odchodu do důchodu propočítáván. Nechci jít do detailů, ale právě toto je příznačné, totiž práce s daty, jejíž způsob přináší podezření z nekompetentnosti těch, kdo mají pak onu „zodpovědnost“, která pro ně pak je údajným klíčovým argumentem. Chtěl jsem to říci přece jen trochu kulantně, bez napadání, nicméně myslím, že v kontextu dost srozumitelně.

Z dalších aktuálních témat: Článek Daň z chalupy může vyjít na tisíce (Právo, 30. května 2024) komentuje zvýšení daní z nemovitostí, přičemž vysvětluje principy koeficientů, z nichž se daň vypočítává (kromě jejího zvednutí v souvislostí s letošním vládním konsolidačním balíčkem je další možnost obce ponechat její výši či ji až pětkrát zvednout či naopak snížit o polovinu), skutečnost, že finanční úřad sám částku sám přepočítá, nicméně v případě „chalupy“ je tady jedna ošidná záležitost, totiž že stát nebere v potaz, zda její majitel v objektu trvale bydlí či nikoli, což dosud platilo a na výměr daně mělo podstatný vliv.

V tomtéž čísle je článeček o liberecké stavební firmě Brex, která v posledních dvou letech získávala veřejné zakázky za více než půl miliardy korun, nyní je v insolvenci (dluží 176 milionů korun) a s ní má smlouvy na devět staveb. Co všechno je v nepořádku? Další: Evropské peníze pomohou proměnit Mostecko. Projekt Green Mine bude stát projekt, který bude stát 1,3 miliardy. Volkswagen plánuje levné elektromotory. (Ovšem, když jsem šel při jedné návštěvě obchodního centra v Mladé Boleslavi kolem vystaveného modelu elektroauta, u nějž informace hlásala, že stojí „jen“ 1, 4 [nebo to bylo 1,6, nevím to přesně] milionu korun, je zřejmé, že téma, o němž se hovoří šedesát let, a které teprve nyní hledá uspokojivá technologická řešení, bude třeba nějak pojednat.) Kontroly kamionů se změní a přitvrdí. Poksko musí zaplatit pokutu za Torów, řekl soud. Řeč je o 68,5 milionech eur.

O Kafkovi hovořím i zcela kontextuálně, přílohu Práva Salon z 30. května (tedy téhož čísla) uvádí zajímavý článek Kafka se odstěhoval do Tel Avivu Jana Fingerlanda, kde se píše o oboustranném problematickém vztahu spisovatele a židovského státu, zazní například až hrůzný Kafkův výrok o Židech a na druhé straně je popsáno víceméně nepřijetí Franze Kafky v Izraeli, což odkazuje nejen k problémům identity jedné osoby, ale i samotného židovství (článek píše například o paletě různých přístupů od ortodoxního přístupu přes sionismus až po konverzi ke křesťanství). Dalšími motivy této problematiky se (rovněž „problémově“) poté zabývá Zuzana Válková Milenin Franz (přičemž Milenou je samozřejmě chápána Milena Jesenská) a „mikropovídka pro Salon“ Štěpána Kučery Pozemšťan pak převrací již citací Bruno Latoura v mottu „Musíme si představit, že Řehoř Samsa je šťasten“ téma s identitou související snad nejžhavěji, totiž postavou z nejznámější Kafkovy povídky, která již v první větě dozná oné proměny, když čteme: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ Jakkoli máme dnes desítky nejrůznějších interpretací a reflexí světa Franze Kafky, významově razantně oproti nim hovoří titul článku na následující straně Dědictví postřílené generace Ondřeje Soukupa, který nebudu nijak rozebírat, jen poukážu, že snad nejvýrazněji z toho, co jsem v poslední době četl, poukazuje k celému komplikovanému trsu problémů přítomných ve fenoménu Ukrajina. A snad jen drobná poznámka, Ondřej Soukup se ruské a ukrajinské problematice věnoval již v předešlých článcích v Salonu.

Zajímavý je „výběr Salonu“ v oblasti knih, mezi nimiž je Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země Jeleny Kosťučenkové, Na lačný srce / Suché sny ryb Romana Krištofa a jako třetí pak Lež má krátké nohy, posledního v sérii rozhovorů „liberálního sekularisty“ novináře Karla Hvížďaly s „nábožensky poučeným pohledem rabína Karla Sidona, jak to formuluje Petr Vizina, který knihu vybral. Kniha byla pokřtěna na letošním Světu knihy, já ji nicméně mám od autora v elektronické podobě z doby, kdy jsme se setkali na jeho besedě v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka. V tomto okamžiku mohu v kontextu s předchozími poznámkami říci, že právě Karla Hvížďalu dlouhodobě vnímám jako toho, jenž svými otázkami a dialogem přemosťuje různé kultury či společenské okruhy a činí tak svět přinejmenším od svých knižních „vzpour“ přehlednější.

Vzpomínám s potěšením na některé ročníky Smetanovy Litomyšle, ve své době spojené s návštěvou tohoto pozoruhodného města (letos žel jen z povzdálí před televizní obrazovkou) a nyní ji zmiňuji v souvislosti s článkem Andrey Zunové Umělec musí hořet, ne doutnat (Právo, 30. 5. 2024), respektive rozhovorem s Rudolfem Burdou, který „vytvořil sochu pro festival Smetanova Litomyšl“ a říká to, co říká název článku. Umělec v páté generaci tohoto jména, absolvent turnovské „šperkárny“ vytvoří ke kulatému výročí českého skladatele v Litomyšli pomník, který bude mít – vzhledem k roku 2024, rozměry 224 centimetrů.

Zatímco předchozí článek v Právu hovoří o nově vzniklém uměleckém díle, Kostel znovu v plné kráse v obci Doubravník na Českomoravské vysočině je významná památka v krajině, kostel Povýšení sv. Kříže, který stojí na románských základech, v příloze Orientace Architektura v Lidových novinách 1. června 2024 o něm hovoří architekt Zdeněk Lukeš, jehož jsem nedávno sledoval v rozhlasovém pořadu Osudy. Představu o generální opravě stavby dává nejen Lukešův komentář, ale i řada ilustrací. Také v tomto exempláři pak najdeme jednu z výtvarných představ, tentokrát Odeda Ezera na jeho výstavě v Pražském židovském muzeu, kterou Marta Švagrová popisuje v článku Samsovo (nebo Kafkovo?) tajemství.

A mám tu jeden článek, rovněž z přílohy Orientace, složky Téma (1. červen 2024), který mě vede k otázce, kterou bych zde rád uvedl. Článek má překvapivý název Sex na Omaha Beach, autorem je Jan Adamec. Vztahuje se k významné historické události z 6. června 1944, jejíž osmdesáté výročí si připomínala světová veřejnost v těchto dnech (v televizi jsme mohli sledovat shromáždění na místě vylodění spojeneckých vojsk za účasti státníků z celého světa, ale i možná posledních účastníků vojenské operace, při níž přišlo o život, jak říkají různé zdroje, na dva tisíce čtyři sta vojáků). Musím předeslat, že vůbec nejsem kompetentní cokoli posoudit z vojenské a politické stránky (Wikipedie hovoří o vojenském významu akce pro cíle spojeneckých vojsk, ale také o „neúspěších“, o tom, že někteří nasazení byli teenageři či lidé, kteří „nikdy nepoznali vojenský výcvik“ či o nereálnosti celého záměru), událost si spojuju s výrokem, že tady ti muži „šli na jistou smrt“ a s řečí mé ženy, která na místě před časem byla a hovoří o působivosti té obrovské plochy bílých křížů, které tvoří genius loci místa.

Moje rámcová otázka, vztahující se vlastně ke všem podobným událostem, se vztahuje k náhledu na ně, do kterých tento článek takřečeno „hází vidle“, totiž jak k nim máme přistupovat – jako k nedotknutelné, takřka posvátné ikoně, k čemuž nás určitě vede úcta k těm tisícům mrtvých, jejich odvaze i oběti, nebo jako realisticky, to znamená i s jejich „stinnou stránkou“, jak to formuluje článek, který rozebírá věc právě v oné oblasti, kterou jsem nedávno četl či slyšel ve svědectví (už si nevzpomínám přesně koho, bylo to tuším v rozhlasových Osudech, tedy nějaké významné osobnosti), kde ona osoba hovoří o setkání s americkými a sovětskými vojáky, kteří osvobozovali Československo, přičemž o těch amerických hovoří jako o nažehlených a voňavých mužích, kteří rozdávali dětem žvýkačky a bonbony, zatímco o ruských nepříliš lichotivě (nebudu to tady rozebírat, ale viděl jsem tam řadu symptomatických momentů z hlediska reálných skutečností, propagandy atd.)

Jinak řečeno, je zveřejňování oněch nelichotivých stránek, k nimž patří především skutečnost, že „americká armádní propaganda […] «prodávala» vylodění v Normandii i jako erotické dobrodružství a příležitost k sexuálnímu dobývání“, že americké velení ignorovalo žádost francouzské policie o regulaci či kontrolovalo a „odmítalo své vojáky více disciplinovat“, nicméně jim poskytovalo kondomy a lékařskou antivenerickou péči, přičemž autor poté sleduje jednotlivé aspekty a momenty celého tématu, v nichž hrály úlohu takové věci jako představa o dostupnosti Franzouzek (a také Němek) a nadřazenosti amerického muže („prvoplánový obraz amerického vojáka jako neoraženého hrdiny“), rasové otázky („svedeme to na černé,“ jak říká mezititulek), označení Franzouzek soudci, pokud už se problém projednával, jako lhářky atd.

Jsou to všechno velice citlivé věci, a sám se snažím o to, abych se nedopustil nějakého faux pas, ostatně autor právě poukazuje na moment nahlížení na věc jako určující ve větě „Hranice mezi konsenzuálním sexem a znásilněním byla někdy tenká.“ (ostatně ten problém je, jak o tom svědčí aktuální debata v českém parlamentu, i dnes jednou z ožehavých věcí současnosti), a když si představím i onu konkrétní situaci, umím pochopit velitele Taylora, který odmítl žádost francouzské policie po několika incidentech, aby zavedl zákaz vycházení, s argumentem, že jeho muži „se právě vrátili z Německa“. A pak je tu autorovo konstatování o tom, že „sexuální násilí provízí konflikty a války od nepaměti“ a „sex je odměnu, kterou si vojáci nárokují za svůj boj, je i nástrojem k vedení války a oslabení protivníka“. Na druhé straně se ale musíme zhrozit, neboť text není jen etickou úvahou, ale opírá se o několik studií, z nichž jedna (Miriam Gebhardová, Crimes Unspoken: The Rape of German Women at the End of the Second World War) hovoří o takřka milionu znásilněných německých žen (aby to proboha nevypadalo, že brojím proti americkým vojákům, 430 tisíc se podle studie dopustili příslušníci sovětských jednotek, 190 tisíc příslušníci americké armády), jiná studie (historička Mary Nolanová) pak upozorňuje, že „nerealistická očekávání“ mohou mít vliv na průběh dalších událostí, např. invaze do Iráku.

Stejně jako problematičnost tématu sexu a znásilnění zůstává tedy citlivá otázka, zda je ve chvílích oslavy hrdinství (či jiného pozitivního momentu) poukaz na řečené stinné stránky „plivnutím do tváře“ oněm hrdinům či nikoli. Neumím to rozhodnout, nejspíš proto, že nejsem emočně angažován souvislostmi třeba ve vlastní rodině (naštěstí se neudálo nic násilného ani v blízkém okolí třeba našich přátel), a „nezaujatost“ je výhodou i přítěží, myslím si ale, že to záleží také na okamžiku, kdy na negativa je poukázáno. Nemělo by to být ve chvíli oslav spojených s úctou, smutkem a vzpomínkami, ale spíše v okamžiku, kdy tento poukaz nebude právě vnímán jako plivnutí, ale jako snaha o pravdu.