Papírově 8 … / Neumějí matematiku

Už před měsícem jsem byl doslova zděšen, když jsem se v článku MF dnes Amerika přestává chodit do školy (11. dubna 2024, Milan Vodička) s podtitulem „Třeba ve Washingtonu je třetina deváťáků půl roku za školou […]“ dozvěděl informace o tom, že v některých státech země, která je nám předkládána, především podle ekonomického rozvoje, za vzor, k němuž bychom se měli upínat, nechodí 40 procent žáků do školy, v některých dokonce 60 procent. Článek jsem již komentoval v minulém Papírově 7 … , nicméně vzhledem k dalším zprávám v médiích v posledních dnech se musím k tématu vrátit. Nepochybuju o parametrech ekonomického růstu a možnostech Spojených států, stejně tak jako nejspíš nezbytnosti v globálním světě a zvláště vyhrocené situaci ve světě (rozhořelé velice nebezpečné válečné konflikty po celé planetě) mít jasnou bezpečnostní orientaci, jíž je v tomto případě NATO. To nicméně nemůže nic měnit na mém mentálním nastavení (Středo)Evropana, který žije s vědomím, že u nás byla zavedena povinná školní docházka před stopadesáti lety (říšský školský zákon 1869), přičemž toto úsilí se v našich zemích vztahuje k ještě starší době (Marie Terezie, 1774) a v evropském kontextu k ještě starším pokusům (na Wikipedii se dočítám, vévodství Pfalz-Zweibrücken v roce 1592 jako první na světě), zásadní spis o rozvržení a smyslu vyučování Didactica magna, které napsal Jan Amos Komenský v první třetině 17. století, vyšel v roce 1657. Základní povinné bezplatné vzdělání je zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv v článku 26.

To, že jsem byl o stavu docházky amerických dětí do školy zděšen, neznamená, že mě to překvapilo, bohužel – jakkoli bych rozhodně nechtěl propadnout černobílému vidění světa, zvláště když si v souvislosti se školstvím vzpomenu na své přátele, jichž jsem se po letech jejich emigrace z Československa ptal na to, jestli projeli tu nádhernou přírodu všech těch národních parků, když už za ní nemusejí létat přes oceán, a odpovědí mně bylo, že na to nemají čas, protože musejí vydělávat na drahé školy, které chtějí zajistit jako existenční základ pro své děti (poznamenávám jen, že oni sami byli u nás absolventy Karlovy univerzity a ve Státech mají dobré postavení vyšší střední třídy).

Samozřejmě mě stav školství coby někdejšího gymnaziálního pedagoga, ale také člověka, který má tři vnoučata, jichž se vzdělávání bezprostředně týká, dlouhodobě zajímá, jsem dlouhodobě kritický ke ztrnulosti českého školství, na jejichž hlubší analýzu zde není příliš místo (je tu mnoho faktorů, od nedostatečné reakce školy na proměnu světa, dlouhodobé podfinancování školství a s tím související sociální postavení učitelů ještě před listopadovým převratem, které se teprve v posledních letech mění, nicméně s ním související feminizace, a v posledních třech desetiletích společenské nastavení hodnot, v nichž nekritická adorace dětí – pozor, vím, že to je velice ošidné, emotivní téma, a zdůrazňuju, že svá vnoučata miluju a že láska k dětem je jedna z prvních hodnot, s níž nicméně tato nekritičnost má nebo by měla mít pramálo společného – hraje podvratnou úlohu stejně jako celkový příklon k egoistickému postoji – opět vnímám kyvadlo od předchozího „kolektivního“, „společného“ atd.) a sám velmi dobře vím, jak obtížné je pokoušet se proti zaběhnutému „systému“ prosazovat cokoli, co by bylo „jinak“, a tím okamžitě vydáno nepochopení, odporu atd. Ale jak říkám, na to bych si měl najít nějaké jiné místo, v tento okamžik je to je reakce na několik dalších novinových článků, které ke mně doputovaly. A v pozadí jsou samozřejmě turbulence kolem přijímacích zkoušek na střední školy v loňském a znovu letošním roce, kdy na jednu stranu vnímám až přehnanou medializaci zjitřených postojů rodičů, kteří museli vynaložit určité úsilí u „přijímaček“, především ale z druhé strany si nutně kladu otázku, co dělaly všechny ty složky, které jsou za školství zodpovědné, po celou tu dobu, kdy nutně musely mít například informace o demografickém vývoji. Mohli bychom pokračovat otázkami po psychické odolnosti dětí, dokonce statistikami o počtu sebevražd či sebepoškozování, přitom nedostatku dětských psychiatrů, zatímco v důsledku procesu inkluze nabylo množství asistentů ve třídách atd., jedno souvisí s druhým…

Ale pojďme konečně k těm článkům. Proč se malým Němců nedaří v matematice je název textu Jiřího Sládka v MF dnes (středa 22. 5. 2024), popisující alarmující stav v německých školách, kdy její autor poukazuje na důsledek nefungující „integrace žáků z přistěhovaleckých rodin“. „Chybí koncentrace na výuku,“ píše, důvodem je to, že místo vysvětlování látky učitelé musí „řešit fyzické násilí“. Podle studie nadace Roberta Bosche je pro německé učitele „chování žáků vůbec největším problémem, kterému čelí“. Každý druhý z pedagogů „uvedl, že se setkal s fyzickým násilím“. A to je „disciplína“ něčím, co je v německých poměrech tradičně (ovšem, v historii i v tom negativním smyslu) tím, co patří k podstatnému vzorci kultury. Vzpomínám si, jak reagovali studenti v mé německé třídě, když jsem vyslovil slovo „frech“ (drzý), to bylo jako červený praporek ve srovnání s českým prostředím, pravda, můj „vzorek“ byla elitní škola a nejspíš bych neměl dělat příliš obecné závěry. Článek nicméně dále uvádí důsledky současného stavu, propadání žáků a ukončení povinné školní docházky v nižších třídách – zase nechci příliš srovnávat, ale když jsem chodil do základní školy já, měli jsme v šesté třídě jedinou spolužačku, shodou okolností Romku, hodnou dívku, která ale neměla vztah k učení, která s námi končila svou tenkrát devítiletou školní docházku, a bylo to něco zcela výjimečného. Článek pak uzavírá úvahou o potřebě miliard eur, které by mohly vést k nápravě.

Třetím článkem v sérii byl rozsáhlý text Lukáše Karbulky v Lidových novinách ze soboty 1. června a neděle 2. června 2024 s názvem Přijímačky: žáci měli potíž porozumět textu. Příklad, který na začátku uvádí, totiž doplnit správně rčení „kam vítr, tam plášť“ (celé zadání popisuje nicméně až na třetí straně, totiž situaci, popisující přizpůsobivost, oportunismus jisté osoby, a neúplné znění rčení v podobě „kam ****, tam plášť“), sice vidím jako docela problematický, protože se netýká porozumění textu, ale znalosti české idiomatiky (frazémů, paremiologických útvarů), totiž ustálených textových jednotek (úsloví, podobně pranostik, říkadel, průpovídek atd.). To je samozřejmě druhá věc, záležitost určitého „chudnutí“ současného jazyka, usilujícího v dnešní „zrychlené době“ o určitou racionalizaci, rychlé uchopení smyslu, je ale něčím poněkud jiným, než je vlastní porozumění textu. Chci tento moment podtrhnout také proto, že se v textech vztahujících se v tomto čísle Lidových novin objevuje dokonce třikrát, v úvodu, v citacích jednotlivých úkolů a v dalším samostatném rozhovoru s ředitelem CERMATu Miroslavem Krejčím, který jej uvádí opět na prvním místě (s výsledkem 28 procent správných odpovědí, 27 procent úlohu vynechalo, zbytek byly špatné odpovědi).

S tím souvisí ovšem problematika kontextu zadání a nikoli samotného relevantního výsledku zkoumání. To jsou na jedné straně výtky nesprávného zadání CERMATu (k nimž by tento příklad průkazně patřil) či další momenty, jako je otázka, zda má zadání obsahovat pouze probranou problematiku, respektive problematiku obsahovanou v rámcových plánech škol (tedy jaké je vlastně kritérium, pečlivý žák, který splnil vše, co se měl ve škole naučit, či žák, který ví a umí něco „navíc“, eo ipso co má vlastně test vytřídit), další pak, zda školy opravdu látku v plánech proberou (o tom se hovoří) či dokonce záměrně neproberou, aby jim zůstali ve třídě i ti „chytřejší“ žáci, kteří by jinak odešli na střední školu (v případě osmiletých gymnáziích, to článek rovněž zmiňuje, zmiňuje to konkrétně i šéf CERMATu). O dalších momentech, jako například úvaze o tom, zda dříve skládat testy a teprve potom dávat přihlášky, se rovněž v článku hovoří.

Článek pak hovoří o úspěšnosti v jednotlivých typech úkolů a také výsledcích u jednotlivých typů středních škol. Samozřejmě jde o zcela jinou věc, když se zkoumá, zda žák najde pravopisnou chybu (měl najít čtyři chyby, výsledek bylo 19 procent správných odpovědí) či se jedná o schopnost logického uvažování jako je matematický příklad 4.2 pro osmiletá gymnázia, podle něhož rodina zaplatí za 6 židlí a dvě křesla celkovou částku 23 200 korun, přičemž jedno křeslo je o čtyři sta korun dražší než židle, máme říci, kolik stojí jedna židle. Přemýšlel jsem, zda bych vytvářel rovnici či zda není nakonec jednodušší odečíst těch osm stovek a vydělit osmi, bral jsem ovšemže rovněž také v úvahu onen moment množství úkolů a nedostatku času, respektive nutnosti pracovat rychle a s tím související a využívanou možností úkol přeskočit.

Ať tak či onak, na jedné straně je určitě dobře, že se tato problematika stává tématem společenské diskuse, na druhé straně tři články o potížích ve školství na různých místech planety během necelých dvou měsíců, na které jsem narazil při nijak výrazném čtenářském soustředění na naši novinářskou produkci (při mém čtení jednoho či dvou exemplářů běžných novin týdně), poukazující na ožehavost vyvstávající v aktuálních souvislostech, jakkoli v jednotlivých případech odlišných, jejichž společným momentem je destabilizace a nepřehlednost dnešního světa, stojí přinejmenším za pozornost.