Papírově 11 / Magazíny Dnes

Papírově 11 / Magazíny Dnes

Ještě trošku umenším hromádku tiskovin ve své pracovně, mezi nimiž jsou stále některé nedočtené časopisy Host a podobně, tohle je zbytek Magazínu Dnes někdy z listopadu 2024. Ať to můžu konečně přesunout…

Magazín Dnes, číslo 48, 28. 11. 2024
Fotografie Miroslav Donutil, text Martin, Sára, Miroslav Donutilovi na Vánoce spolu, Vánoce 2024: rozhovory, reportáže a příběhy na 112 stranách. Záhadné případy (neznám), Miroslav Donutil a Martin a Sára, tedy otec, syn (hrál s otcem Amadea v Huse na provázku) a snacha (její česká matka, syrský otec), seriál TV Nova označený jako „naše vysněné natáčení“. Probírají se různé obavy, které padly, zásnuby, svatba, herecké zkušenosti, problém s tím, rozumět dnes některým hercům, „zblízka pohoda“, vzpomíná se na 600. reprízu Sluhy dvou pánů, další příhody.

Kanoista Martin Fuksa a jeho mladší bratr Petr pečou první vánočku. Jak je možné o tomhle napsat čtyři strany?

Kristián Šebek má stejný hlas jako Karel Gott. Těch napodobitelů bylo, matně vzpomínám, celá řada, K. Š. zpíval v O2 aréně. Otázka, jak se shání orchestr, v tomto případě to nebyl problém. A zajímavé je, že neumí noty, na koncertu Karla Gotta byl jednou.

Avatar je pes, z kterého mají strach pytláci v Africe. Hana Böhme spolupracuje v Kongu s policií a celníky.

Článek o muži, který pečuje o staré a nemocné. Jako zaměstnání.

Kladu si otázku, co z toho vlastně mám vůbec číst, a uvědomuju si, že je to vlastně tázání po způsobu čtení. Tedy zřejmě listování, výběru. Zběžné informace, některá fakta pro jistou orientaci. A uvědomuju si, že vlastně moc nevím, jak vypadá dnes mainstream. Takovou informací je třeba barevná dvojstrana, kde je ukázána šíře časopisů, které vydává Mafra (některé z nich člověk vidí na regálech třeba v Kauflandu), ale je to několik desítek časopisů v oblasti denního tisku, „pro ženy“, „Livestyle“, „hobby“ (to byla jediná oblast, která pokrývala některé zájmové orientace před listopadem, jinak to byla, když to přeženu jen Vlasta), tady je samozřejmě také spousta bulváru, jsou tu ale třeba i takové časopisy jako je Téma, které bych mohl číst. A pak je všude plno reklamy na všechno možné, tak možná něco z toho rovněž informativně, nevzpomínám si, že tohle by byl pro mě impuls pro koupi něčeho za poslední desetiletí. A ovšem, polovina časopisu je vlastně program TV.

Eva Jiřičná: Zatím nejsem unavená. Tak tohle mě zajímá. Světoznámá architektka 28. října převzala od prezidenta Řád bílého lva. Něco málo rozhovorů jsem četl, myslím ale, že nejvíc jsem se dozvěděl z rozhlasových Osudů. Maminka ji, když byla malá nechválila, tatínek byl architekt u Bati, odtud Zlín, dobrá paměť na všechno z minulosti, ze stáže z Londýna se nevrátila, protože byl její návrat nežádoucí, nevýhoda být žena pro povolání architektury, dnešní tandem s Petrem Vágnerem ve vlastním studiu AI Design, na vlastní partnery měla smůlu, hovoří také o své odolnosti, zatímco Jan Kaplický měl zvláštní povahu, to, že nemá děti, komentuje slovy svého tatínka, že nemůžeme mít všechno, širší rodinu ale má, a také je řeč o našem vztahu k moderní architektuře, na příkladu Centra nového Žižkova, kde zvítězili AI Design, žel se ale realizace „zadrhla“, místo tří věžových domů je jen jeden, což bude vypadat hůř atd.

Magazín Dnes, číslo 43, 24. 10. 2024
Roman Šebrle / Pořád v nejlepším věku. Po sportovní kariéře „nesešel z očí“, vidíme ho na televizní obrazovce (na Primě, jako moderátor tam je deset let, nabídla mu to Jitka Obzinová), nyní před svými padesátinami. Komentář k jeho vztahu k ženám, který vyvrací, titulkům, které „připomínaly vášnivou telenovelu“, nelze věřit. Zajímavý je komentář o odmítání jeho schopnosti zlepšit mluvu ze strany Jany Postlerové, dokonce v novinách, později jej Eva Jurinová skutečně někam posunula („ta byla fantastická“). O různých formách kritiky, té apriorní (vždycky je všechno špatně) a soudné, také chvála za každou cenu moc nepomáhá. O kompetencích moderátorů na komerční televizi. Golf, který po skončení profesionální atletické kariéry hrál profesionálně, musel jít stranou. A také o rodině.

Článek o zdravotních klaunech, rozhovor s Kateřinou Mikovou, která pracovala ve věznici a napsala knihu Za katrem, o lahvích alkoholu, které pacienti nosí doktorům.

Magazín Dnes, číslo 46, 14. 11. 2024
Jana Kolesárová / Mezi Prahou a Kalifornií, sympatická herečka, která netrpí jakýmikoli manýrami, nepovažuje se za hvězdnou a velmi příjemně vypráví o svém životě, pobytu v Americe, synovi, který dospívá, ale asi bude spíš Američanem, pendlováním mezi Státy a Prahou (případně Slovenskem), kde přišla zajímavým způsobem k práci a postupně se stala obsazovanou herečkou, říká, že je velká produkce filmů či seriálů, byť nejsou všechny špičkové, ale mladí herci by měli být rádi, že mají obživu.

Článek o tzv. rekvalifikačních zkouškách před převratem, byly tři třídy, nejvyšší pro sólisty 600,- Kčs za vystoupení, vzpomínám si na ty moje na kapelníka rockové kapely YBE, ale tyhle bizarnosti jsem nezažil, také možná proto, že to bylo v osmašedesátém, nicméně pan Blecha, sám dechovkář, na mně chtěl notový zápis klarinetu, pročež jsem mu odpověděl, že sice žádný dechový nástroj v kapele nemáme, ale s tímhle nemám problém (coby absolvent tehdejší LŠU), a jestli chce ty noty napsat pro B klarinet nebo Es klarinet. Píseň práce jsem zpívat nemusel, a asi bych nevěděl, jak se jmenoval tehdejší ministr kultury.

Opravdu zajímavý je rozhovor s Karlem Smyczkem s názvem Jiní trpěli za totáče víc (neměl ty brutální zákazy), nejen o jeho povaze, ale také o jeho herectví v dětství, o změnách rolí v různých filmech, to bych si mohl alespoň částečně vypsat (protože jinak se ty všechny jeho známé filmy dají připomenout jedním kliknutím na správném místě), Poláčkových Bylo nás pět by rádi natočili Svěrák nebo Menzel, jeho scénárista Ondřej Vogeltanz (a dramaturgyně Slavíková, již zmiňuje několikrát) ale našel vzorec jak knihu takřka bez děje zfilmovat, Bajzu měl podle představy dramaturgů hrát Preiss nebo Abrhám, on chtěl Navrátila, stejně tak Veškrnová hrála matku místo Šafránkové, která už nechtěla hrát další matku, Smyczek sám hrál v každém svém filmu aspoň v jednom záběru z pověrčivosti (když ne, tak aspoň jeho hrníček na kafe), z dětských hereček se Barbora Seidlová i Veronika Gajerová staly herečkami, nakonec hovoří o hrůze z definitivnosti a nevratnosti natočeného filmu, zatímco na divadle mohou i po premiéře být úpravy.

Magazín Dnes, číslo 42, 17. 10. 2024
Patrik Hartl na obálce, také v souvislosti se StarDance, kde participoval. Odpovídá na důvody, proč on, introvert (říká, jaké má problémy odpovědět lidem na ulici) přijal nabídku, jednak prý kvůli fyzičce (denně sedí několik hodin u počítače), jednak právě kvůli té komunikaci. Veselá je jeho otevřenost a přitom způsob komunikace, kdy říká tomu, koho má rád, jmény jako „ropucha“ či „zrůda“ (tancoval s Terezou Pruckovou), měl obavy z toho, že je maximalista, hovoří o kreativitě, která se ale nehodí pro normální život, napsal knížku pro dceru. Tak, byla to známá postava jak z televize (v různých pořadech, ten jeho utržený smích), tak z knížek, lehkého oddychového, ale příjemného a inteligentně napsaného čtení, divadelníci ho znají zase z jiné stránky.

Z čísla bych ještě zaznamenal komentář ke změně zvyklostí v nucení dětí k jídlu, nátlaku, aby dojídali (kdyby to věděly ty děti v Africe, které nemají co jíst) atd., dnes nepřípustné, nastaveno je jejich samostatné rozhodování co a kdy (!) budou jíst jako jejich svoboda, hovoří se i o poruchách příjmu potravy. Vidím tohle uvolnění na svých vnoučatech, a uvědomuju si jednak tu míru blahobytu (ještě naši prarodiče mnohdy žili v jiných podmínkách), či-li také tuhle materiální podmíněnost takové svobody, ale také třeba skutečnost, že se dnes vlastně až na výjimky v některých rodinách nesedí „u jednoho stolu“, protože každý z rodiny má jiné programové ukotvení, mnohdy hodně náročné (také třeba i v souvislosti s těmi všemi „kroužky“, řízenými aktivitami dětí, což je zase další samostatná kapitola k úvaze. Tak daleko ale článek nejde, nicméně téma to asi je, nejen časté upozorňování na bulimii a anorexii v mediálním prostoru, ale i sociální rozměr věci.