Papírově … 4

Papírově … 4

Koupil jsem si – ve čtvrtek 14. března, MF Dnes má přílohu – troje noviny. Ne, že bych to takhle dělal vždycky, ale říkal jsem si, třeba mně to něco vypoví. Žena reagovala, proč kupuju troje, že tam bude to samé. Nesouhlasím, dokonce jsem si vzpomněl na jednou mou osobní událost z nedávna, kdy jsem posílal do jednoho časopisu recenzi a pana redaktora zajímalo, aby text nebyl příliš podobný tomu, který vyšel předtím v jiném časopise. To mně potvrzuje názor, že v konkurenčním prostředí, které jsou i pro denní tisk relevantní záležitostí, budou každé noviny usilovat o to, aby – přesto, že „události dne“ jsou tytéž – přicházely nejen se svým pohledem na věc, ale aby součástí jejich profilu byl třeba jiný „otvírák“.

To se mně potvrzuje: Hospodářské Noviny (záměrně dodržuju grafiku záhlaví) má na první straně článek Krize nepřišla. Škoda skokově zvýšila zisk i marži, letos ale objednávky váznou, Mladá fronta Dnes Češi platí pašování Palestinců z Gazy, Právo pak Černý kašel se rekordně šíří. I kvůli naší oslabené imunitě. Ovšemže řečené události dne se uvnitř listu rovněž objevují, dost podivná aféra Josefa Středuly je v MF dnes avizována na hlavní straně (Vyhodili ho, ale chtějí ho zpátky), arogance primátora Svobody, právě ohledně černého kašle, s nímž vyrazil na jednání (dokonce bez roušky), jak to komentuje internet „před dvěma dny“ (vzhledem k době, kdy píšu tyto poznámky, tedy ve čtvrtek), se zřejmě ještě do denního tisku nedostal (a jistě do některých novin ani nedostane).

Aha, pardon – tak v Právu je na čtvrté straně v posledním odstavci článku následující sdělení: „Černý kašel prodělal i pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS). Osmdesátiletý politik a lékař to včera řekl na jednání sněmovního zdravotnického výboru. Dodal, že už není infekční. »Šest dní jsem užíval antibiotika, vysvětil.«“ Nu, soudit to rozhodně nebudu, jen, vzhledem k předchozímu dodám ony internetové zdroje, které to vidí jinak: K. Šopfová in Novinky.cz, 14. 3. 2024 – Trousil černý kašel? Primátor Svoboda byl na akcích i začátkem týdne, Anna Jadrná, iRozhlas.cz, 16. 3.,  ‚Opravte, minulý týden.‘ Primátoru Svobodovi někdo při rozhovoru o jeho nákaze černým kašlem radil, v Blesku téhož dne se dokonce píše o trestním oznámení, které podala pražská Strana zelených – samozřejmě, relevance informací je zde na jiném stupni.

V každém případě tu mám panoráma témat, která stojí za pozornost či úvahu. Změny v rozhodnutí odstřelu přemnožených, ale zároveň chráněných vlků, rozpaky nad přílivem psychologů do škol (ony nejrůznější aspekty menší odolnosti dětí, zároveň ale větších tlaků v dnešním prostředí, to je můj dodatek k naopak k nedostatku dětských psychologů, o němž se několik měsíců hovoří, podobně jako ostatně dětských lékařů, zubařů atd.), podražení volně prodejných léků (lékárny se brání, že oni si svůj zisk nezvyšují, pravda, i já jsem – poprvé – letos dostal zpět dva tisíce přeplatek za léky, jak se o tom také hovoří v tomto článku, chystaný další protest akademiků …, to vše v tomto čísle Práva.

U onoho posledního tématu si uvědomuju, jak to ostatně vím už dlouhou dobu, že tyhle problémy nejsou záležitostí pár měsíců, aktuální inflace, covidu, války na Ukrajině etc., nýbrž mnohdy záležitostí dlouhodobého zanedbání vlád (a ovšem nejen té dnešní, která se opravdu nevyznamenává, ale všech předešlých za několik desetiletí). Doložím dvěma příklady. Až jsem se styděl (přitom jsem jako středoškolský učitel měl řadu let menší plat nejen ve srovnání s vysokoškoláky, ale celou populací), když jsem se na konferenci o Karlu Krausovi v Jičíně (rakouský spisovatel se zde narodil) setkal s mým oblíbeným profesorem (tenkrát ještě docentem) Stromšíkem, vynikajícím překladatelem, jenž měl na Filozofické fakultě menší plat než já. A z téhož ústavu odešla před nedávnem (v červnu 2023) ze stejného důvodu (nejspíš, vím to z velmi důvěryhodného zdroje, ale jsou o tom i články v tisku, viz odkazy v jejím portrétu na Wikipedii) filozofka Tereza Matějčková, která přešla k časopisu Echo24, kde je ohodnocena podstatně lépe. Samozřejmě, celý ten problém souvisí také s akademickou nezávislostí, jíž se vysoké školství v devadesátých letech vymezovalo (právem, pak ale musí mít také sílu prosadit si zdroje, které u humanitních oborů jsou méně dostupné ve srovnání s techniky).

Ale zpět k tématům. Chorvatsko se Čechům zase prodraží. „Už loni tam stála káva dvojnásobek toho, co o rok dříve.“ Tak začíná článek, pro mou úvahu jsou podstatné informace o přechodu země na euro (chorvatská kuna zanikla 1. ledna 2023, zajímavé je nicméně uvádění cen v obou měnách a tradice přepočítávání, tedy setrvačnosti, jak ji známe i z jiných případů v historii, a možný vliv na výši cen), a jakkoli se v článku Co může za zdražování v Chorvatsku (Novinky.cz, 18. 7. 2024) pan Prouza dušuje, že za prudký nárůst cen v letošní sezóně nemůže přechod na euro, ale podnikatelé, kteří tento moment využili (samozřejmě, o zmiňovaném momentu „hamižnosti“ nepochybuju), jsem si jistý, že to tak není (ovšem, Prouzovi nevěřím ani nos mezi očima, při jeho argumentaci v médiích se zvedám ze židle). Za prvé si v článku svými tvrzeními odporuje (proč by to tedy ubytovatelé a hospodští dělali, když je to prý pouze matematický přepočet dle kurzu?), za druhé si velmi dobře vzpomínám na podobnou situaci při přechodu na euro v Německu, kdy hořekovali moji sousedé nad trojnásobnými nájmy a sám jsem viděl ceny v obchodech po přechodu od marky na euro. Není to „matematika“, nýbrž jednoduchá (a samozřejmě zjednodušená, schematická, ale fungující představa), že káva (když se v Právu právě o ní hovoří) se prodává vždy za jednu měnovou jednotku, tedy dříve za jednu marku, nyní za jedno euro (jeden dolar etc.). Po letech to ovšem už neplatí, tlak inflace učinil také své. Nevím, zda panu Prouzovi záleží na zavedení eura u nás (nebudu plýtvat energií, abych to zkoumal), ale ono téma vyhozené do veřejného prostoru na začátku roku prezidentem Pavlem (ostatně: jaké měl k tomu důvody?) je z mého hlediska jasné. Znehodnocení úspor lidí (bylo by to už druhé od listopadového převratu, to, co proběhlo v 90. letech, jakkoli politici obešli přímé pojmenování, tedy „měnová reforma“, představovalo právě tuto realitu).

Další témata: Lidé chtějí referendum ke gigafactory. Zajímavé informace o dnešních postupech jednání dnes, kdysi jsem sledoval tyto aspekty na konferencích o krajině (Tvář naší země – krajina domova, 90. léta), zde se dozvídám od představitelů obcí, že stát je neinformuje (jedno z nejproblematičtějších témat dneška, absence komunikace, ačkoli se jeden ministr za druhým dušuje…). Téma „dostupného bydlení“, jeho vymezení. Problém (a zase si můžeme spočítat, kdo se o to tenkrát zasadil, že se všechno „privatizovalo“) je v tom, že obce nemají pozemky, na nichž by mohly tyto budovy postavit. Hledá se (obtížně) řešení. Luxusní podniky pro domácí mazlíčky. No comment.

Velice zajímavý článek v Salonu: Roztříštěné Česko. Autorkou je Kateřina Smejkalová, politoložka a publicistka, pracuje v think-tanku Friedrich-Ebert-Stiftung, dohledávám ještě: spoluautorka publikací Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? (2021) a Jedna společnost – různé světy (2021). Píše o mýtech o hlubokých příkopech ve společnosti, výzkumu nazvaném Štěpící linie v české společnosti (STEM, podobný průzkum byl shrnut v roce 2021 v publikaci Jedna společnost – různé světy), který odhalil, že to je u nás trochu jinak než jaká je běžná představa, totiž o „dvou Českách“ (Česko A a Česko B). Ony izoglosy (abych užil svůj oblíbený jazykovědný termín) vedou jinudy, než si běžně myslíme. Klíčovou myšlenkou článku je, že (na rozdíl od Německa, kde jsou názory hodnotově ukotvené) nemáme u nás „pravicové“ a „levicové“ pohledy na společenské problémy. Léta jsem si kladl otázku, proč u nás vlastně zanikly ony klasické politické strany a nahrazují je stále nové a nové pokusy (začalo to „veverkami“), z nichž některé se opět kamsi propadají. Nebyl jsem spokojený ani s vysvětlením propadů po nejrůznějších aférách (a že jich bylo!) ani s tím, že „nemají vize“ ani s dalšími argumenty (bylo by to rozsáhlé samostatné téma, třeba včetně analýz politiky v jejím vyprázdnění a divadelnosti, vytvářenou expertními a PR agenturami, jak o tom hovoří Karel Hvížďala), ovšem, na tom všem něco je, možná to vysvětlí i skutečnost, že se sociální demokracie po stu letech existence propadla pod práh volitelnosti.

Nicméně právě Smejkalová ukazuje „u voličů“, nikoli „u politiků“, proč to takto je. A kromě toho řadu dalších zajímavých momentů. Výrazná odlišnost u témat „očkování proti covidu, manželství stejnohpohlavních párů nebo odpovědnost za rozpoutání ruské agrese vůči Ukrajině“, setrvání či vystoupení z EU, považovaných za opravdu důležitých (jsou to vlastně témata velmi různorodá), kde názory jsou podobné, tj. vykazující radikálně opačné postoje dvou „nesmiřitelných skupin“, naopak ke zneužívání prý na rozdíl od přesvědčení velké části lidí nedochází (podle mého je to ovšem otázka vymezení, domnívám se, že jde spíše o to, jak je pobírání dávek definováno). Protiklad liberálně kosmopolitní a národovecky konzervativní skupiny (tedy ony „Česka“) nicméně není určující pro celou společnost. Vypisuji si: „Nejde o nic menšího než o schopnost vytvořit našemu soužití srozumitelný rámec, ve kterém se každý bude moci podle svých zájmů a hodnot promyšleně zakotvit. Spolu s ostatními, kteří stojí na podobných pozicích, by se mu pak otevírala možnost prostřednictvím stran promlouvat do politiky. Bez toho bude zmatek, síla a počet zástupných, umělých nebo mimoběžných konfliktů pravděpodobně jen stoupat. Stejně jako frustrace z toho, že se nic nedaří konstruktivně vyřešit.“

V tomto čísle Salonu pak nalezneme nekrolog Za Pavlem Zajíčkem s názvem Básník bez zábran z pera Vladimíra „Lábuse“ Drápala (významná je jeho edice Guerilla Records, kde nalezneme např. CD autorské čtení s názvem Kakofonie cesty), dále recenzi filmu Zóna zájmu (J. Glazer, 2023, dle knihy Martina Amise s názvem Prostě jsem chodil do práce a tam vraždil (autor Petr Fischer), kde se věnuje psychologii a hodnotové podobě Rudolfa Hösse, který udržoval v chodu „vraždící stroj“ koncentračního tábora. Na mou dávnou otázku, zda si dotyčný velitel po pádu Třetí říše připustil jakousi vinu, totiž že neplatí Vůdcův rozkaz, že je třeba Židy zlikvidovat, „aby se Německo a naši potomci“ osvobodili od údajného zla, jsem nedostal odpověď. Předpokládám, že platnost Autority pro ty, kteří páchali tato zvěrstva, byla absolutní, že nemohli připustit, že by se mýlili (přece jen náznak toho, co mě zajímá: „Vraždící stroj jako by udržoval zúčastněné v jakési paralýze, v hypnotickém nestvůrném spánku…“ . Autor článku je důkladný, porovnává předchozí filmy a knihy, zvl. Roberta Merleho (scénář k filmu Smrt je mým povoláním, v originále Aus einem deutschen Leben, 1977, režie Theodor Kotulla, v hl. roli Götz George).

V MF dnes najdeme zajímavou analýzu předpokladů úspěšné pracovní kariéry dnešní mladé generace v souvislosti s proměnou dnešního světa (řada zajímavých aspektů a také různých postojů mladých lidí a také další texty z oblasti světa práce, také článek o tom, že vládní sliby o snižování počtu úředníků jsou plané (jejich počty se zvyšují, vše doloženo čísly). Komentář k „politickým“ tématům Biden, Trump, Ukrajina etc.) ponechávám stranou.

V Magazínu MF dnes je hlavním článkem o Gabriele Koukalové, já mám tedy vždy rozpačitý pocit, že tahle úspěšná žena má nějaký vnitřní problém. Nechci ta protichůdná vyjádření rozpitvávat, na jednu stranu říká, že nemá zájem o veřejnou pozornost, proč ale tedy dává každou chvíli nějaké rozhovory, přichází se stále novými, „objevnými“ prohlášeními atd. Žena mně říká, že potřebuje peníze na svoji charitativní činnost, teď si otevírám internet a narážím na další její prezentaci, dokumentární film s názvem Gabriela Koukalová: Pravda se pořád vyplatí (2024, režie a scénář Petr Větrovský), a u první recenze vydechnu, když poté, co jsem si přečetl o tom, jak „Film vypráví příběh Gabriely Soukalové, největší ženské biatlonové hvězdy v naší historii, která se zařadila mezi nejlepší závodnice […]“ (Obsahy), v komentáři Yekkala: „Asi poslední šance Gábiny vytřískat z lidí peníze za to, že byla největší ženská biatlonová hvězda v naší historii.“ Ne, že bych komukoli přál cokoli nedobrého, ale tak trochu, i když příběh pozoruju jen z povzdálí, mám intuitivně podobný pocit. A ne, že bych nutně dal na mnohdy i hnusná vyjádření na nejrůznějších diskusích, sítích atp., ale v jednom komentáři čtu, jestli „ona není náhodou na pózy mistryně“.

Hospodářské noviny (připomínám, 14. března 2024) čtu komentáře kolem kolotoče s eurokomisaři (reakce ODS na akci ministra pro evropské záležitosti Dvořáka se svým zmocněncem pro euro), zřejmě nikoli poslední epizodu v příběhu, který odstartoval prezident Pavel na začátku roku, nechci sledovat detaily, ale řada neshod mezi vládními stranami, o kterých se na ČT mnoho nedozvíme (dnes, doplňuju, 5. 5., Vít Samek řekl doktoru Moravcovi v jeho otázkách, že „hraje vládní hru“, jako bychom to nevěděli), na nás vyskočí, jakmile se jen trochu začteme do některých novin. Další letmé poznámky. Kde sehnat řemeslníka? Několik míst (články, zde na celé vnitřní dvojstraně, další drobnější zmínky) o různých aspektech umělé inteligence. Přišel čas přesunout peníze ze spořících účtů – doklad toho, že tady něco v našem bankovnictví trochu smrdí (ostatně rovněž letité téma, v němž se pouze přesouvá akcent z jednoho motivu na další). Ostatně, o pár stránek dále: „Kolik bere šéf ČNB Michl? Málo, ale už s tím začal něco dělat.“ (Luděk Vainert) Než se začtu, zmíním, abych nezapomněl, onen výrok nového ředitele České televize, který se ohradil, že jeho plat (289 tisíc měsíčně, údaj ze září 2023), je přece normální. Nehorázné. Kolik pan Michl bude brát (po Rusnokově zmrazení v době inflace, je po jejím poklesu pod tři procenta opět toto opatření zrušeno), se redakce přes opakované dotazy nedozvěděla. Za poznámku stojí skutečnost, že volba guvernéra je věcí libovůle prezidenta republiky a především to, že o výši svých platů si vedení banky rozhoduje samo. Komentáře k Trumpovým soudům, to se v médiích hodně opakuje. Slovák Boris Kráĺ, „talentovaný krejčí“, který „ovládl ceny Czech Grand Design“.

Poznámka

Kateřina Smejkalová
https://denikreferendum.cz/clanek/29517-zahada-ceske-chuti-po-levnem-jidle
https://www.heroine.cz/clanky/autor/70000092-katerina-smejkalova
https://a2larm.cz/bio/katerina-smejkalova/