Papírově… 7

Věnoval jsem se pár dní něčemu jinému a taky proležel pár hodin s bolavými zády a nyní zjišťuju, že se mně u stolu nahromadilo pár výtisků především magazínů, které stojí za stručný komentář. Především se ještě zvýšily mé sympatie k herci Jiřímu Lábusovi, jehož portrét sleduju na obálce Magazínu Dnes (11. 4. 2024) mezi regály knihovny s mottem Knihy už nemám kam dávat. Herce znám z někdejších setkání s ním coby patrona jičínského pohádkového festivalu (bylo jich několik, seděli jsme u ředitelky festivalu Věry Rychterové u ní na zahradě pod Humprechtem…), vždy mi bylo sympatické jeho nehvězdné chování a především neuvěřitelná pracovitost (každý si může promítnout „svého“ Lábuse ve všech těch nesčetných polohách, které tady nechci opakovat), a to i v jeho letech (pravda, zvláště pro některé herce je jeviště jejich život a jsou aktivní mnohdy i s osmi křížky). A přiznám se, že i jeho monarchistický názor na státní uspořádání (já sám se v tomto ohledu nijak aktivně nevyjadřuju, pamatuju ale třeba na historika Jirku Raka z doby studií na FFUK) má něco do sebe.

Zajímavé pro mě je, že Jiří Lábus snil především o rozhlase. V rozhovoru s názvem Dělám jen to, co chci vypráví o tom, jak si kupoval malé knížky v edici Divadélko a pro rodiče dělal inscenace, v nichž hovořil všechny role, miloval v dětství Františka Filipovského, jenž četl na pokračování Poláčkovo Bylo nás pět (jsme stejná generace, také to ve mně zanechalo výrazný otisk) či Högerovu Lišku Bystroušku, a dokázal určit režiséry (!). Odpovídá tak na úvodní otázku k tématu obliby dnešních audioknih, která je v rozhovoru takřka dominantní, řekl bych, respektive vášeň pro rozhlas predestinuje hercovo úspěšné načítání knih (mezititulek Když je hodně dialogů) a později vysvětluje, že vztah ke čtení a schopnost měnit hlasy, což je součástí širšího vcítění se do postav, je právě oním předpokladem pro tento obor. K motivům v otázkách Jany Míčové pak patří také odlišnosti ve variantách čtené knihy a audioknihy, Lábus uvádí interpretační vrstvu hlasu a také případné možné skupinové sledování, zatímco je tu i možná námitka menšího soustředění při několika činnostech ve zrychlené době (herec ale říká, že chápe, když žena u poslechu žehlí, on sám ale nic dalšího nedělá, poslech může být také jednou z cest k tištěným knihám). Vztah ke knihám je dokumentován fotografiemi (pro mě škoda, že to je prostředí Národní technické knihovny, nikoli onoho „mrakodrapu“ u postele v jeho bytě, o němž hovoří, a jeho „obrovské“ knihovně).

Zajímavý je postup přípravy na načítání (přetisk jednotlivých stránek s poznámkami), imitátorství jako Faltus či Jablonský nezkoušel, ale „uměl“ Josefa Beka či Vlastimila Brodského nebo Karla Högera, technický typ není (má tlačítkový telefon, k tomu i odstaveček Zblízka). A jedna věc prostupuje celým textem, onen časový rozměr jeho tvorby, totiž několik desetiletí, po něž hraje v některých představeních v divadle (v Ypsilonce je dvaapadesát let), které trvá komediální improvizační seriál Tlučhořovi (neuvěřitelných takřka tisíc dvěstě epizod během více než dvaceti let na různých rozhlasových stanicích) či Simpsonovi, u nichž Jiří Lábus poznamenává, že zatímco interpreti stárnou, postavy nikoli. Hlasivky nicméně, jak mu řekl jeden pan doktor, má jako provazy.

Je tu příběh Jiřího Skleničky Zderazského, který na gymnáziu chodil na kreslení k Ondřeji Sekorovi a po životě naplněném prací v technickém oboru a s ní spojeným cestováním po řadě zemí v zahraničí (zatímco mu malířská tvorba, poté, co se nedostal na AMU, zůstala jako celoživotní záliba), nyní vede v pečovatelském domě malířský kurz.

Důležitý příspěvek pro moje téma dvojení, zde v oblasti proměny skutečnosti v její vizuální reflexi, je článek Jak vykouzlit hezčí pravdu (Jan Malinda). Sleduje fenomén od jeho proslulého příkladu v historii, totiž ideologické retuši (manipulaci) na fotografii Klementa Gottwalda promlouvajícího v únoru 1948 k davu na Staroměstském náměstí, z níž byl později vymazán Vladímír (Vlado) Clementis (popravený oběšením 3. prosince 1952) a fotograf Karel Hájek (po roce 1963, kdy byl Clementis rehabilitován, šla do archivu naopak ona zmanipulovaná fotografie), přes řadu dalších známých kauz jako byla hlava Oprah Winfrey přimontovaná k tělu herečky Ann-Margret, či Cindy Crawfordové z roku 2018, jejíž fotografie byla (diskuse pak byla o tom, kdo ji upravil) „k horšímu“ v rámci jisté kampaně zdůrazňující naopak (paradoxně) neretušovanost až po poslední kauzu s nedbale upravenou fotografií Kate s rodinou.

Součástí úvahy v článku je „kdy se to smí“, kterou se souhlasem porovnávám s vlastní zkušeností fotografa, kdy jsem fotografie z koncertů pro mezinárodní festival České doteky hudby určitým způsobem upravoval. Mou filozofií, odpovídající určitým etickým požadavkům, bylo vnímat dvě vrstvy reality, totiž onu „pravdu“ okamžiku (času stisknutí spouště) a podoby v širším časovém horizontu, ovšem nepřesahujícím podstatnou změnu, prakticky vzato: krásná houslistka má toho „beďára“, kterého si nezapudrovala, pár dní, mohu ho tedy odstranit, pokud je „tlustá“, mohu vycházet z toho, že v určitých perspektivách může být obraz poněkud vlídnější, ale pas bych jí (jak to ukazuje trojice úvodních obrázků, kde vedle korpulentnější dívky, ostatně pro mě přitažlivější, jsou dva „fake“, tedy upravené obrázky, kde ovšem „ideálně“ štíhlé postavy a tváře nepůsobí zrovna přirozeně) nezeštíhloval (udělal jsem to jednou u sedící známé instrumentalistky, starší paní, která by vestoje ty „faldy“ měla menší, nicméně velice opatrně, a pravda, na rozdíl od toho, co uvádí článek, jsem ji o tom neinformoval, připadalo by mně to naopak necitlivé upozorňovat na její „nedokonalost“). Grafička Eva Maršálková hovoří o přípustné úpravě flíčku od jídla na šatech, záhybu nevyžehlené košile či škrábanci na ruce. Ještě jsem si vzpomenul na někdejší setkání s Josefem Somrem v Sobotce, již starým pánem, jenž se nedokonale oholil na krku (méně přístupná místa, znám to vlastně dnes i u sebe). Jak jsem to tenkrát u tohoto i v tomto vysokém věku charismatického herce vyřešil, když jsem ho poprosil o snímek, už si nevzpomínám, je ale zajímavé, jak jsem si i nyní na tento detail vzpomněl.

Další příklady, které se udály: vyretušované ženy včetně Hillary Clintonové v židovských ortodoxních novinách Di Tzeitung v květnu 2011, odstraněný briliantový prsten ministryně spravedlnosti Rachidy Matiové v novinách Le Figaro v listopadu 2008, dalším příkladem je vymazání cigarety v ruce Paula McCartneyho v americké reedici slavného obalu desky Abbey Road v roce 2003, pozoruhodný je skandál firmy Becca, kde grafik (to už byla doba, kdy to nové technologie umožňovaly) obarvil kůži bílé paže tak, jako by ji vnořil do kbelíku s hnědou a vytvořil tak požadovanou kůži černošky, aniž si nicméně uvědomil, že dlaň černošky je narůžovělá (v článku se zmiňuje příklad z filmu Kolja, já si na to vzpomínám z pražských studií, když jsem bydlel na kolejích se studenty z nejrůznějších zemí).

A snad nejdůležitější částí textu jsou příklady dnešních možností, kdy AI umožňuje třeba takové kousky, jako je dotvoření celého těla psa, z něhož v originále máme jen hlavu, přední packy a hrudník. Podle srsti a rasy dopočítá vše ostatní, až na délku ocasu. Pěkný příklad je také upravený papežův prst, úprava se pozná dle zakřiveného pozadí, během času i tohle jistě bude nejnovější software umět, zatímco před lety to byla záležitost několika hodin práce. Na jednom z obrázků je „převlečená“ žena Rowana Atkinsona, místo černých šatů má červené, jiný je i tvar výstřihu a ruky herce, který ji objímá kolem pasu. Veselý je příběh padesátiletého japonského motorkáře Yasuo Nakajimy, který na sociálních sítích zveřejnil fotky se záměnou své tváře za tvář mladé dívky se jménem Soya prostřednictvím aplikace FaceApp.

Následující článek s názvem Zákaznice musí zářit o kadeřnici Petře Vavruškové mě pak vrací zpět k širší úvaze o tom, jak se mění realita. Máme tu také známé přísloví „šaty dělají člověka“, a úprava vlasů jako je trvalá, o níž se hovoří i v článku, nejrůznější barvy, melíry, ale vlastně i stříhání, které dává vlasům určitý tvar, je něco, co patří k oné kulturní či civilizační vrstvě (další jsou dnes také diskutované úpravy či odstranění ochlupení v oblasti estetiky/erotiky), a vlastně u mužů i holení. Ten rozdíl je samozřejmě v tom, že u fotografie je proměněn nikoli originál, ale jeho obraz, z toho vychází moment, který označujeme jako falzifikace. A ovšem, můžeme pokračovat dále, co se týče „úpravy“ našeho těla, co takhle můstky či snímací náhrady („umělé zuby“), které jsou daní za fylogenetický vývoj (zpět ustupující sanice umožnila rozšíření mozku), podobně jako bolesti zad jsou daní za vzpřímenou chůzi, při níž musel zaniknout „ohnutý hřbet“, jaký mají zvířata chodící po čtyřech. V souvislosti se zmíněnou ikonickou modelkou Cindy Crawfordovou si vzpomínám ještě na její tehdejší rozhodnutí, jímž se vzepřela tehdejšímu názoru jiných a nenechala si odstranit mateřské znaménko nad horním rtem, které se stalo naopak její „ochrannou známkou“.

K těmto úvahám mě vedl také název článku, kopírující výrok paní kadeřnice, která hovoří o tom, že když od ní odejde zákaznice, „najednou i jinak jde, napřímí se, zvedne hlavu, celé držení těla se promění“. Je tedy zřejmé propojení několika vrstev, vizáže a psychiky, fyzické krásy a kulturních vzorců, a když čteme dále, vidíme, jak to vše souvisí, když Vavroušková, jejímiž klientkami je žena prezidenta Pavla či herečka Bohdalová, hovoří například o ztrátě požadavku noblesy dnes (na rozdíl od první republiky, kdy k zákaznicím jejích předků byla herečka Hana Vítová aj.) a dalších souvislostech, jako je obtížná situace dnešních mladých kadeřnic, které se nemohou rozvíjet, velké salóny nechtějí po vyučení brát, protože ještě nemají praxi a  klientelu, ale tu si ještě nemohly vybudovat, salóny jim pak raději „pronajímají křesla“, protože za zaměstnance musí platit nevýhodně větší daně (zase jeden příklad zhůvěřilosti politických repreprentací, která že může za tenhle nesmysl?, ne, že bych chtěl návrat „komunismu“, ale vzpomínám si na podobnou „hlavu 22“ u výtvarníků, které nechtěli brát do svazu, protože neměli výstavy, a vystavovat nemohli, jestliže nebyli ve svazu; po Listopadu bylo zlikvidována ona vrstva školství, kdy se firmy starali o své budoucí zaměstnance, tam tenhle problém začal). Jsou tu různé předsudky a pohodlí, starší ženy chtějí vyholovat krky, neboť je to holt pohodlnější („Babička měla ve čtyřiadevadesáti v domově důchodců načesanou hlavu a nalakované nehty“), snaha je dnes, aby byli „všichni stejní“. Vavroušková je předsedkyně Asociace zaměstnavatelů v kadeřnickém a beauty oboru, zdůrazňuje, že se celý život učí, a dozvíme se i mnohé další, jako že Václavu Havlovi se nelíbil drdol, který požadovala jeho žena Dagmar. Především je to (podle předchozích zmínek) poučné o dnešní době.

Magazín Dnes 28. března 2024. Na obálce usmívající se Petra Špalková, motto „Jsem přece klaun“. Herečka, která získala popularitu v televizních krimiseriálech, zvláště Stíny v mlze, odpovídá na otázky, jak její práci vnímá její dcera Andělka, líbil se mi její celostránkový portrét (i barevně zajímavý, „do hněda“), kde (kdyby to nebyla odřená kovová palanda, nejdříve jsem se nedíval pozorně a myslel si, že je to historické zdobné křeslo, bylo by to dokonalé) sedí v pozici, kdy mně připomíná Boženu Němcovou. Sympatické mně je, že žena oceněná Českými lvy či Tháliemi (ani nevím, kolik jich má), „nemá spoustu kabelek“, kdysi mě uváděla jedna tenkrát hodně známá zpěvačka ke zlosti a opovržení, když se vychloubala, že má dvě stě bot (ne že bych jí je nepřál). Moc pěkně to vystihuje v odstavečku Zblízka výraz „tak krásně normální“.

Poslední z rozhovorů v čísle Magazínu je s Vojtěchem Vrtiškou, jenž je po dvou ženách v předchozích soutěžích Peče celá země vítězem v té poslední. Na všechny tyhle pořady o vaření a pečení, které zaplevelily v posledních snad dvaceti letech televizní vysílání (neupírám jim možnou inspiraci pro část publika), se podívám vždycky tak jednou dvakrát, abych si „udělal obrázek“, netušil jsem nicméně, že sympatický mladý chlapec, student třetího ročníku medicíny, se věnuje náročnému koníčku, kopiím starých historických knih, o němž zde tak zajímavě hovoří (dělá si duběnkový inkoust podle francouzských či italských receptur atd.), jezdí na koni a v mnohém, co dělá, k věci přistupuje hodně „netradičně“ (jak komentovali jeho výkony i porotci v soutěži). Tahle odvaha ke své vlastní cestě je hodně sympatická, musím to slovo opakovat.

Z dalších článků poučný o tom, co obnáší tetování, z obvyklých dvojic výtvarnice Eliška Podzimková a její partnerka studentka, producentka Julie Soffer, text o tzv. bookstagramerkách s názvem Vítejte v době knihomolů („závisláků“ na knihách), vyvracejících mýtus, že mladé lidi literatura nezajímá. Zajímavé poznatky, např. nárůst zájmu o sci-fi či fantasy (ze17 procent před pěti lety na 28 dnes), způsobu získávání a předávání knih, který se rovněž výrazně změnil (ve srovnávání např. s dřívějšími návštěvami veřejných knihoven), médii zprostředkujících četbu (či poslech, vzrůst prodeje audioknih) či psychologická poznámka o tom, že je třeba patnáct minut na to, abychom se do knihy „ponořili“, zatímco tato doba má v dnešním zrychleném světě na druhou stranu jinou hodnotu, protože za stejný čas projdeme zprávy několik webech, „sjedeme“ sociální sítě či mejlovou schránku.

Příloha Pátek Lidových novin (18. března 2024) ukazuje na obálce herecky působivě nastavený úsměv Marthy Issové, o níž nepochybuji, že je velmi dobrá herečka (ukázala to třeba v Zátopkovi), nicméně u níž jsem, nemohu si to odpustit říci, rezervovaný od jejího někdejšího politického projevu Přemluv bábu, přemluv dědu (společně s Jirkou Mádlem a s portrétem Václava Klause na zdi) tuším někdy v roce 2010, vyzývající v době před volbami k titulní aktivitě. Vnímal jsem tehdy i jistý prvek humoru, nicméně právě i u humoru jsem od jisté doby opatrný, neboť může být manipulativní (a kdo by si dovolil se odmítat jej a vydat se všanc smrtícímu obvinění, že „nerozumí srandě“!), ani mně tak nevadilo zaměření proti levici, rovněž manipulující realitou ztotožněním předlistopadovou totalitou s levicovými stranami po roce 1989 (dále to nebudu rozebírat, bylo by toho více, opravdu více), nejvíce mě dráždila dikce herečky, u níž jsem měl i mimo zmíněný polopatistický projev dojem, že opravdu dělá ze všech kolem idioty.

Nu, pokusím se od toho oprostit i s vědomím výtky k sobě samému, že bych si měl dělat názor na lidi teprve v okamžiku, kdy se s nimi setkám a věci osobně proberu – což se v tomhle případě nestalo, a najít nějaké pozitivní sdělení v rozhovoru Nejvíc se učím od dětí v tomto útlém sešitku. Tím prvním je sebekritičnost herečky, která na vtipný dotaz, co ji dokáže vytočit (vtipný proto, že rozhovor probíhá v době, kdy se na obrazovkách objevuje krimi seriál Vytoč mého agenta), odpovídá, že „sama sebe“, pak hovoří s velkou pokorou o štěstí mateřství, o lásce ke svým dětem (Františka, Emilka, pozoruhodná je nejen jejich chvála, ale i slova o důležitosti hranic ve výchově, neakceptovat bezmezně úplně vše, „hranice jsou láska“), o tom, že necítí nevraživost vůči kolegyním herečkám ani ohrožení z jejich strany, na otázku, jak by charakterizovala herce jako skupinu, hovoří o určité míry „infantility“. Je řeč o manželovi, o minulých projektech, o vděčnosti za to, co se podařilo, o tom, že nemá problém s tím chodit na castingy atd.. A nemám pocit takových těch klišé, jaká slýcháme od amerických herců o skvělosti všeho kolem, třeba u těch castingů uvádí zcela racionální argumenty o osobním setkání, reakcích na připomínky či o tom, jak je ve výsledku důležité, jak dva herci působí dohromady. Herečka se vyjadřuje o své spolupráci se svým manželem, s Alicí Nellis, o přátelství s Annou Polívkovou (rovněž „beran“). V souvislosti s otázkou po ženském egu hovoří o síle ženské bytosti, zmiňuje ale i možné obtíže dnešní doby pro film, například již ve financování filmových projektů. V úhrnu opravdu chvála.

Další texty: Příběh Michelangelovy Piety, Nejsladší pomazání (mazanec, doba Velikonoc), Zelený jídelníček (s Miluší Makó o velikonočním experimentování, sám znám jeden výtvor ženy mého přítele výtvarníka, těším se na něj každý rok).

Magazín Dnes 21. března 2024, na obálce „Miss s duší bojovnice“ Krystyna Pyszková, sice krásná dívka, ale vůbec můj typ, nu uvidíme. Miss World, druhá Češka v historii – takže překvapení dokonce nadvakrát. Pětadvacetiletá studentka práv (UK Praha) z Třince, nyní, po vybojované výhře (s horečkou) si povídá s redaktorem Janem Malindou na dálku z ostrova Mauricius. Sympatické vyjádření, samozřejmě – obrovský úspěch, osobní i pro Česko. Moje osobní otázka je v těchto případech vždy tatáž: V čem vlastně má spočívat onen ideál krásy? Takový, který by člověka povznášel.

Článek o kurzu lhaní je možná docela zajímavý, téma z hlediska uchopení reality a jejím zkreslení je něco, co mě určitě zajímá, ale tady jsem buď četl málo pozorně, nebo text řeší trochu jiné aspekty. Na cestě najdeš odpověď je naopak téma, které se – pro mě – vrací k něčemu, co mě celoživotně zajímá, už i proto, že i v Jičíně máme kostel sv. Jakuba a – jestliže se rozpřáhnu do největší šíře významu slova „cesta“, pak tu jsou třeba i východní náboženství nebo také „cesta čaje“, které jsem svého času propadl. Mimochodem na televizní obrazovce teď běží seriál s Miroslavem Vladykou, rovněž pozoruhodný, nemusí to být vždycky chůze až do Santiaga de Compostela, „najít se může člověk i v lesích u Chlumce nad Cidlinou“, říká moc pěkně jedna z účastnic. Momenty fyzické výdrže, pospolitosti či vzniklých přátelství, řešení nějakého životního problému, cesty k sobě či vyčištění mysli, napsaných knížek o prožitém, ovšem, je toho dost, co s tím souvisí.

Letos je snad největší počet všemožných jubileí, Smetana, Dvořák, Kafka, když zmíním jen ty s „dvěma nulama“, která jsou tu takřka denně na obrazovce („Rok české hudby“, k tomuto fenoménu patří ovšem také Josef Suk, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček), jičínský Karl Kraus (160 let narození), snad desítky dalších, menších (2004 vstup ČR do Evropské unie), ale i větších (1724 vysvěcení pražské Zrcadlové kaple v Klementinu, 1424 zemřel Jan Žižka, 1674 Jan Škréta, 1784 narozen Antonín Mánes, 1854 narozen už zmíněný Leoš Janáček, 1974 zemřel Erich Kästner), další: Hans Holbein st. 500 let výročí úmrtí, Národní galerie v Londýně 200 let založení, Marco Polo 700 let výročí úmrtí, V. I. Lenin sto let výročí úmrtí, Marlon Brando sto let výročí narození, Lord Byron 200 let výročí úmrtí, Immanuel Kant 300. výročí narození, Hokusai 175 let výročí úmrtí (nedávno v televizi moc pěkný pořad), Marcello Mastroianni 100 let výročí narození, píšu to dost nesystematicky či chaoticky, jak mně to z různých zdrojů či v paměti nabíhá, Giacommo Puccini 100 let výročí úmrtí, Winston Churchill 150 let výročí narození, Vasco de Gamma 500 let výročí úmrtí… já se k tomu vlastnímu textu snad vůbec nedostanu:

Petr Spálený. Osmdesátiny zpěváka, jehož jedna píseň souvisí s mým nerealizovaným projektem dějin českého písňového textu (po politickém nezdaru mé diplomky o textech písní Voskovce a Wericha a s ním související frustrací jsem už v něm nepokračoval), článek se jmenuje Vždycky jenom zpívám (vztahuje se k jedné větě, v níž zdůrazňuje, že při koncertování nijak „nepoletoval“, na rozdíl od některých jiných té generace, např. nejmenovaného Václava Neckáře či rockerů), dnešní vrásčitá tvář kontrastuje s tou, kterou jsme tenkrát znali… knír zůstává. Rozhovor začíná někdejší Houpačkou (manželé Černí), Apollobeatem a písničkou Plakalo baby (1967), Spáleného prvním hitem. Zpěvák připomíná předchozí vítězství v soutěži Hledáme nové talenty, dobu vyučení knihařem, hraní v klubech Sluníčko a Olympik, spousta písniček bylo převzatých, třeba od Ray Charlese, hovoří o svém bratru, schopném muzikantovi, který přepisoval aranže z originálů (ano, taky jsem to dělal, když jsem měl na „vojně“ v kapele čtyři dechy, to už nešlo jen odposlouchávat z „magneťáku“). Také o dobré textařské generaci, jejíž příslušníci dodávali kvalitní texty, zajímavé epizodě o „nenáviděném“ šéfovi Františku Hrabalovi (to je ten, který chtěl na Neckářovi identifikaci Marty Kubišové na pornografické fotografii, což ovšem Neckář odmítl), který se z neznámého důvodu „zachoval slušně“ a kapelu po zákazu (důvod se neví) „vytáhl“ od PKS k sobě do Pragokoncertu. Pak dostal Spálený od Šimka a Krampola nabídku do Semaforu, v roce 1971 získal druhé místo ve Zlatém slavíku, v rychlém sledu vyšla tři alba. Poté se rozhovor vrací k dětství („Tátu mi zavřeli“), hraní na bicí v Klatovech v době základní vojenské služby, různých průšvizích, hrával i na flétnu (fotka, jiné fotky s manželkou Miluškou Voborníkovou či s dcerou, moderátorkou Pavlínou Wolfovou). Zajímavé je, že „trmácet“ se kdovíkam za hranice se mu nechce, ale na koncerty po republice, zatímco jiní zpěváci v jeho letech odpočívají, se těší.

Nu a mám tu ještě jeden výtisk MF dnes (11. dubna 2024, to je vlastně ten s Magazínem s Lábusem, výše pojednaným) s třístránkovým (!) rozhovorem Miloše Zemana s hodně kritickým postojem vůči Fialově vládě, jak naznačuje i titul „Vláda přepnula na autopilota“ (v textu odpověď na její hodnocení „Tak vláda v podstatě nic nedělá.“) a velkým titulem Green deal bude hlavním faktorem eurovoleb, zatímco proti euru je prý např. v ODS většina. Pak je tu také článek o schválení paktu o migraci v EU a vyšetřování velké korupční kauzy v Liberci. A pro mě je tím nejdůležitějším článkem (vzhledem k mé profesi a zároveň jako potvrzení mých postojů k USA jako k zemi, jejíž adoraci odmítám) Amerika přestává chodit do školy (Milan Vodička) s podtitulem „Třeba ve Washingtonu je třetina deváťáků půl roku za školou […]“. Přináší údaje o tom, jak v některých státech nechodí do školy třicet procent, v některých dokonce šedesát procent žáků, a netýká se to, jak by někdo mohl předpokládat, příslušníků tmavší pleti ani vyloučených lokalit, ale klidně také bohatších dětí, které vezmou rodiče na tři měsíce na drahou dovolenou. A výsledek? Selhání v základních dovednostech vede k deprivační spirále, tzn. děti se nechtějí do školy, kde by je čekal jen další stres, vrátit. Hovoří se o zoufalých metodách, jak zabránit dalším propadům, když například vznikají aktivity, kdy za desítky milionů dolarů firma, která tyto peníze inkasuje, vysílá své pracovníky do rodin a případně malé záškoláky budí, aby je přiměli jít do školy. Jaké jsou pak hospodářské výhledy země, o níž se hovoří v souvislosti s americkým snem jako o místu neomezených možností? Vzpomněl jsem si v této souvislosti o slovech nedávno zesnulého pana profesora Kvačka, jehož před léty jeden americký univerzitní profesor nabádal, ať si nenecháme zničit naše (jakkoli problematické) školství, se slovy, že některé tamější univerzity tak tak dosahují kvality našich gymnázií, která je s nimi tedy srovnatelná. A v novinách z posledních dní čtu o záměrech naší vlády, „přepracovat“ naše vzdělávání, mimo jiné například škrty v geometrii či zeměpise. Záměrech, ve srovnání třeba s Finskem, kde se o proměně školství před desítkami let diskutovalo s účastí veřejnosti několik roků, které chce Fialova vláda realizovat kvapně (to je zajímavé, některé věci po měsíce analyzovala) co nejdříve (veřejnost se snad má možnost vyjádřit několik týdnů). Musím říci, že se toho opravdu děsím.

Pravda, někteří amatéři úplně ztrácejí (či dávno ztratili) soudnost, jsou tu ale alespoň takové hlasy, jako v tomto exempláři novin ten Petra Koláře v jeho Politickém diáři, s názvem Poslankyně Decroix a Fialův ráj na zemi. Propast mezi tím, co Petr Fiala uvádí při různých prohlášeních v médiích, a skutečností, nelze dohlédnout. Cituji jen pár slov – „[…] že se občanští demokraté vychválí až do nebes […]“, dále to nebudu už komentovat, protože ti zaslepení (nebo snad ti, jimž to přineslo nějaké benefity) mají názor neotřesitelný. A u těchto vyhlášení nejde jen „politická vyjádření“, ale, žel, o něco více. Kolář uvádí, že paní Decroix použila pro svá tvrzení, že důchodci tleskají snížení penzí, fotografie z fotobanky. Tak – pokud je to pravda – je snad jasné, o co se jedná. Zajímavé jsou také jiné články, jako například Inflace u cíle. Elektřina ale zdražuje víc. A nejen elektřina. Zajděte dnes do restaurace nebo jeďte na dovolenou do zahraničí s českou agenturou a uvidíte. Jak je ale možné, že – alespoň mně to říkal kamarád muzikant – že v Itálii si dá kávu pořád za ty dvě eura?