Papírově… 5

Žena přinesla odněkud Týdeník Echo (číslo 15 z 11. dubna 2024). Předcházelo tomu několik událostí. Večer předtím v jakési televizní debatě hovořila Tereza Matějčková, o níž jsem hovořil pár dní či týdnů předtím v souvislosti s platy vysokoškolských učitelů (ty jsem komentoval už před léty, když jsem na setkání s Jiřím Stromšíkem na mezinárodní konferenci ke 140. výročí narození Karla Krause v Jičíně, tenkrát ještě docentem s hrůzou zjistil, že jako gymnaziální pedagog mám větší plat než on na Filozofické fakultě UK, mé alma mater), a své ženě říkal, že právě tato vzdělaná a kultivovaná mladá filozofka odešla, jak mně říkal Karel Hvížďala, když jsme se setkali v jičínské Knihovně Václava Čtvrtka (seděla s ním také v jednom panelu na křtu jeho a Přibáňovy poslední knihy na pražském festivalu Svět knihy), a jak jsem si potvrdil na Wikipedii, vloni právě z Filozofické fakulty, protože v Echu24 dostala několikrát vyšší plat než ten tristní v akademické instituci, s nímž by v době takřka dvacetiprocentní inflace u nás (to navíc) nejspíš vůbec nemohla už tak při poměrech v české metropoli vyjít.

Je to jeden z těch pozoruhodných řetězců v poslední době v mé každodennosti (komentoval jsem například ten „čapkovský“, jehož jedno vlákno se završilo publikováním mé recenze knihy Jana Bílka o světové premiéře Čapkova dramatu R. U. R. v Hradci Králové v letošním prvním čísle Českého časopisu historického (s. 200–2001, viz https://asjournals.lib.cas.cz/Ceskycasopishistoricky/article/uuid:27fe36b3-3090-4555-b884-4158dea51bd7), druhé nalezneme právě v tomto čísle Echa24, kde Jaromír Slomek recenzuje pod názvem Rokokoví Zahradníčkové knihu Jana Bílka a Jarmily Schreiberové Pátečníci na fotografiích Karla Čapka, která letos vyšla v PNP a Muzeu literatury Praha, a kterou mně už před měsícem jeden z jejích autorů při cestě ze svého pracoviště v Hradci Králové do Sobotky, kde žije jeho maminka, k mému velkému potěšení přivezl domů. A málem jsem zapomněl, i když jsem na to myslel a vlastně to je událost úplně na začátku onoho řetězce (rozptyluje mě ten pitomej sousedův pes, kterej do zblbnutí celé odpoledne štěká),

Žena udělala tedy dobře, že „se plácla přes kapsu“ (cena papírového čísla byla 79 korun, tedy dvakrát větší než třeba MF se čtvrtečním Magazínem). Je to totiž poněkud jiné „čtení“ než deníky, jakkoli i ony mají své místo, nicméně zde jsou témata, jakkoli rovněž aktuální uchopena docela jinak – v mnohém smyslu. Tím prvním je dle mého názoru skutečnost, že se Echo24 vyjadřuje k tématům, jimž je ve veřejném prostoru věnováno pramalé zaměření, přestože jsou i v širším kontextu hodny pozornosti nejvyšší, jako je v tomto čísle téma poklesu porodnosti v článku imunoložky Zuzany Krátké s názvem Chybějí nám děti, ale jinak je to o.k. Autorka sice (zřejmě záměrně) nezohledňuje politickou stránku věci (otázka, jak se nad tímto fenoménem podepsaly události ve světě či u nás, mj. inflace a další momenty, eo ipso „výkony“ Fialovy vlády, což bych samozřejmě ani já takto přímočaře, tedy neadekvátně, nespojoval), ale i společenské (sociologický moment, opět v souvislosti s horkým tématem důchodů v budoucnosti, tedy jednoduchou otázkou, kde na ně bude společnost brát, když kdysi samostatný důchodový účet někdejší politická reprezentace téhož směru jako ta dnešní, rozpustila do státního rozpočtu, a nyní místo prorůstových opatření, které by rovněž podpořily rodinu, jen bezhlavě škrtá a mává přitom dogmatem „odpovědnosti“, a drží se vlastního argumentačního rámce, pečlivě ozdrojovává a analyzuje průběh poklesu porodnosti od počátku roku 2022, tedy doby, k níž se váže početí dětí, které „probíhalo ve druhém čtvrtletí doku 2021, atd. Autorka sleduje publikované studie a jejich analýzy, zajímá ji „zdravotní způsobilost“ mít děti, tedy zda mohl covid a očkování tento trend ovlivnit (na téma neplodnosti musel ovšem již před delší dobou narazit každý, kdo se jen trochu zajímá o svět, v němž žijeme), zveřejněny jsou demografické tabulky (též meziroční změna počtu narozených dětí), upozorňující, že na rozdíl jednoho roku (2011) poklesu, po němž došlo k návratu ke stabilitě, se tentokrát jedná o určitý trend (dva roky poklesu za sebou), výmluvné jsou pak mezititulky Propad pokračuje, nezájem trvá a Demografická slepota, kde první věta vypovídá prostě a jasně: „Společnost, která nemá děti, je odsouzena k zániku.“ Apel nejen na vědce, ale na kompetenci všech, kteří by měli s těmito informacemi do veřejného prostoru vstoupit, a především těch, kdo by s tímto stavem byl schopen cokoli dělat.

Samozřejmě, že tu jsou i témata, o nichž se v médiích hovoří každý den, několik článků k Izraeli (Osamocený Izrael, k tomu je třeba v pozdější MF dnes šokující, ale nepřekvapivá zpráva o aktivistických postojích amerických studentů) či slovenské volby, zajímavý je článek Zamilovat se do železnice (Alžběta Bublanová), s jehož problematikou jsem dost dobře seznámen z knih a besed s Jaroslavem Rudišem, jehož autorka v závěru textu zmiňuje (její okruh „železničních lidí“ je jiný) či ze zkoumání železničních modelů ne snad proto, že bych jim sám propadl, ale v souvislosti s určitými okruhy fanoušků pro určitý obor (důležitým aspektem vrstev vědomí, ale také „dvojení“, v tomto případě objektů z našeho běžného světa a jejich zmenšených dvojníků coby předmětu hobby).

Na titulní straně je portrét fyzioterapeuta a vysokoškolského pedagoga Pavla Koláře a odkaz na článek s lákavým názvem Uchovat si dětskou otevřenost a podtitulem „[…] o věcech mezi nebem a zemí“ (autor rozhovoru Bohumil Pečinka), na nějž lákají u portrétu slova Zázraky jsem zažil. Jsou uvedeny dva jeho bestsellery z minulých let Labyrint pohybu a Cesta k odolnosti. Sympatické je jeho vyjádření o tom, že je dobré věci prozkoumat spíš než přijmout bezvýhradně překládaný obecný názor, zmiňuje stádní chování, řeč je o románu Řeka pod hladinou: Vědomím proti času (2023, Kalibr), vycházejícím ze skutečných událostí z dob biblických, které ale posouvá určitým směrem, o němž je v rozhovoru také řeč. Pochopitelně je zajímavé téma víry, zvláště v kontextu (protikladu) s pochybností. Vůči všelikým „tajemstvím“, s nimiž se po převratu roztrhl pytel, jsem velmi opatrný, ale protože jsem knihu nečetl, nemohu vydávat žádné soudy, zda to, co uvádí anotace, je sci-fi či určité myšlenkové rámce, umožňující určitá sdělení. Na druhé straně o možnostech „vyššího vědomí“ (jak to formuluje interviewer), zpochybňovaných v dnešní „objektivistické“ době, nepochybuji. O „zajištěném způsobu myšlení“ v době empirismu ostatně Kolář sám hovoří, stejně jako o dnešních obřích nemocnicích, či o vlivu našeho myšlenkového nastavení naopak na nejrůznější šarlatánství. Myslím, že mohu shrnout citací závěrečné glosy: „Je důležité, aby člověk respektoval míru současného poznání, ale ve své duši si uchoval také prostor pro pochybnosti a šestý smysl.“

P. S. Tereza Matějčková byla už v minulém roce nominována na Magnesiu Literu „za naučnou literaturu“ za knihu Kdo tu mluvil o vítězství? (Karolinum, Praha), byla letos znovu nejen nominována, ale také Literu získala za knihu Bůh je mrtev. Nic není dovoleno (nyní už Echo Media, Praha), v níž aktualizuje někdejší Hegelovu či Nietzscheho tezi, charakterizující tehdejší duchovní stav evropské kultury.