Papírově… 2

Již minule jsem se zmínil o jakémsi návratu k tištěným novinám v poslední době a důvodech k tomu, abych si občas přinesl domů aktuální výtisk některých z nich, pocitu jakéhosi (byť snad ne životně důležitého) zvratu, touze po něčem, co bylo v době před-internetové vcelku běžnou součástí všedního dne (nostalgie), potřeby odpočinku od „mých“ témat, u nichž práce na nich si vyžadovala větší soustředění, a také možná dalších zdrojů informací v době, která je sama o sobě třeskutější než před jednou dvěma dekádami.

A ovšem, jeden ze „štůsků“ již „vydal svoje plody“, když jsem v Salonu Práva narazil na téma znovuobjevení sedmi kazet s nahranými hovory Bohumila Hrabala, komentovanými, jak jsem pak zjistil, i dalšími médii, předtím ještě článek o smrti Pavla Reisenauera v Lidových novinách. Samozřejmě se nedá říci, že bych „noviny“ v minulých letech zcela opustil, vlastně nedávno mně cestou na jedné z mých zdravotních procházek sousedka, jejíž dceru jsem kdysi učil na gymnáziu, dala Ročenku časopisu Echo24 se zajímavými informacemi o zkreslování reality (v nových vydáních Roalda Dahla, zákazy „nahých“ soch renesančních umělců ve školách ve Spojených státech etc.). Šlo spíše o jakési vědomé rozhodnutí být v tomto směru aktivnější.

V řečeném čísle Salonu, přílohy Práva na mě coby ústřední citát vyskočila slova „paní Filosofie“ z Boēthia odkazující k článku na třetí straně přílohy (Právo, 7. března 2024) s názvem Jak žít s nadějí v temných časech, sám jsem si v tu chvíli vzpomněl na slova Ivana Ženatého, jenž mně na mé postěžování si ohledně potíží se zrakem pohotově odpověděl „Vy snad ten svět kolem ani nechcete vidět!“. Autor Petr Vizina rozebírá paradox vnímání útěchy, která je tématem nejvýznamnějšího díla pozdně římského filozofa a posledního významného filozofického díla antiky z šestého století s názvem Consolatio philosophiae (česky Filozofie utěšitelkou). Hlavní myšlenkou článku, v němž se setkáme s Ignáciem Reillym v románu Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola, který ke čtení tohoto díla vyzývá, aktuální knize kanadského historika Michaela Ignatieffa, jejíž titul O útěše: jak žít v naději v temných časech (Kalich, 2023) dala titul novinovému článku, je jeho výklad dvojlomnosti skutečnosti, spočívající v tom, že „útěcha“ je záležitostí náboženství, zatímco pro intelektuála přijmout tento „instrument“ není „poctivé“. Přitom se vedle zmíněného Reillyho v textu mihnou jména Gustava Mahlera (Písně o mrtvých dětech), malíře El Greca, filozofů Davida Humea, Karla Marxe, spisovatele Alberta Camuse nebo Václava Havla. Na Databáziknih.cz jsem dohledal recenze Ignatieffovy knihy z pera Jana Lukavce v Reflexu a Jana Němce v H7O, které stojí za to si přečíst.

Kontext „lidského zoufání a beznaděje“ (v dnešní době) může každý čtenář vnímat trochu jinak, Salon jej tím, že na téže stránce, jako je komentář Ingnatieffovy knihy článek o jiném aktuálním tématu, podaném rovněž v knize, polským autorem Witoldem Szabłowskim, s názvem Rusko pohledem z kuchyně. Článek Petra Zídka O zemi, kde včera snědli, co měli jíst zítra komentuje výstižně otřesné svědectví Poláka, který svým stylem navazuje na jiného, u nás známého autora reportáží Mariuse Szczygiela. Szabłowski je rovněž autorem celé řady i u nás již v překladu vydaných knih jako je Jak nakrmit diktátora, Tančící medvědi či Vrah z města meruněk.

Jedním z rozměrů novin, které si uvědomuji – přes onen jejich charakter, který popisuje Karel Hvížďala jako směřování většiny z nich k formátu pop-novin, tedy něčím mezi podobou seriózních novin, kterých ubývá, a bulvárem, který ovšem má také určité nezanedbatelné funkce v mediálním světě – že ve srovnání se zhuštěným a často zjednodušením podáním v televizi přece tady přece jen je větší prostor pro něco, co bychom mohli označovat jako vyváženost.

Příkladem může být několik článků o zdravotnictví, tématu v souvislosti s ohromujícími „výkony“ současného ministra zdravotnictví žhavé oblasti (samozřejmě, vedle školství s rovněž neuvěřitelnými maléry či problémy v zemědělství, které vyhnaly traktory před sídlo vlády) v Mladé frontě Dnes, kde se ve vydání z čtvrtka 7. března 2023 popisuje na titulní straně (s pokračováním na s. 3) Kauza nemocnic: 10 procent „domů“, uvnitř složky pak několik článků naopak o chvályhodných výkonech právě ve zdravotnictví, zvláště v článku Podnikatelem roku je zdravotnický šéf (s. 10). Nebudu rekapitulovat podrobnosti o desítce obviněných lidí spojených s nemocnicemi v Ústeckém kraji (Krajská zdravotní) a v Jihlavě (pozoruhodný je popis oné arogance jednoho z hlavních manažerů, který jezdil na drahé zahraniční dovolené), vzpomínám na vlající vlasy Viktora Koženého a mediální prostor, jenž mu byl věnován, ale také si doplňuji svědectví jednoho mého dobrého známého právě o běžné výši úplatků (respektive zvýšení z pěti na deseti procent), sice v jiné oblasti (ve stavebnictví), nicméně příznačně v souvislosti s pravicovými vládami. O tom, že tyto kauzy „nemusí být jediné“, vůbec nepochybuji.

Čtu si i v řadě článků na internetu (články iDnes, Deník N aj.) o tom, jak „svoz nemocničního odpadu za 170 milionů korun, endoskopy za 50 milionů korun, operační lůžka za dvacet milionů a další milionové zakázky na dodávky ventilátorů, defibrilátorů, operačních stolů nebo chirurgických vrtaček“ byly tématem manipulací, o mafiánských praktikách (vyhrožování nemocnicím, když nepůjdou na ruku, vše bude prozrazeno) atd. Na druhou stranu jsou tu dva články (kromě zmiňovaného ještě na protější straně s názvem Lidé si zaslouží lepší péči) o muži jménem Sotirios Zavalianis a zdravotnickém holdingu AKESO, v jehož čele osmapadesátiletý podnikatel stojí. Když si čteme (na Wikipedii a třeba i tam uvedených odkazech na články např. o jeho aktivitách v době pandemie), můžeme si říci, že přece jen tu nejsou jen ti, kteří si chtějí za každou cenu nahrabat. Na dvojstraně je pak ještě další článek s názvem Čtenáři ocenili rodinnou firmu na protézy Ergon z Opavy, v levém sloupci jsou pak uvedeni ti, kdo vyhráli soutěž Podnikatel roku v minulých letech – Jakub Havrlant, Tomáš Čupr, Josef Průša, Oliver Dlouhý, František Fabičovic a Radka Prokopová, Lubomír Stoklásek.

Ovšem, to neznamená, že by české zdravotnictví nemělo dost zásadní problémy. Jinou kauzou, která se přetřásala v mediálním prostoru v poslední době, je „želé s HHC“. Když jsem minulý týden procházel při návštěvě Prahy cestou na vernisáž Miloše Šejna Depozit paměti v Galerii Jilská 14 večerními ulicemi ve středu města, naléhaly na můj zrak zelené světelné nápisy obchodů s názvem Cannabis Shop. Co se tam vlastně prodává, netuším, ale že je to letité téma, které se v různých podobách (také v oné komické o „větším než malém“ množství nebo jak to bylo, ale případně dostupnosti konopných léčivých mastí) vynořovaly v minulých desetiletích v diskusi v českém veřejném prostoru.

Musím říci, že já sám žádný osobní zájem na věci (ani problém, ani nějakou mimořádnou touhu) nemám, se zákazem látky označené jako HHC (HHC-O a THCP, HHC je zkratka za hexahydrokanabinol, derivát tetrahydrokanabinolu, THC, již zakázaného; tzv. endokanabinoidy si přitom organismus člověka i zvířat vyrábí v přirozeném procesu), od středy 6. března 2024, nicméně sleduji, jak opět téma nabylo nesmyslně turbulentních podob. Ze všech stran ke mně přicházejí informace, že jednak vláda, ostatně jako v řadě podobných případů, reaguje pozdě (teprve poté, co „nezletilé osoby skončily v nemocnici“ (Seznam Zprávy, 6. 3. 2024), ačkoli tyto látky jsou na trhu dva roky, jednak že onen zákaz vlastně nic moc nevyřešil, protože na trhu jsou ještě daleko rizikovější, mnohem účinnější látky.Titulní článek (pokračuje pak na straně 2) v Lidových novinách z 1. března 2024 hovoří v tomto duchu a sleduje řadu paradoxních a nelogických zákazů („Lékový ústav nechal doprodat medikament, jehož dovoz předtím sám zakázal. Lék má úplně jiné složení, než uvádí příbalový leták…“, pracovnice instituce se to, podle mého, až hloupě snaží hájit atd.).

Na věci nic nemění skutečnost, že se připravuje novela zákona o návykových látkách, která „bude prodej kanabiodů regulovat“ (Seznam Zprávy, Zakázané HHC okamžitě nahradí jiné produkty, říká expert, čl. Marie Bastlová, čl. a video 15. 2. 2024). Doplňme ještě článek z Práva (7. března 2024, ve výtisku je v příloze Salon článek o B. Hrabalovi, který okomentuju zvlášť) Desítky obchodů prodávají HHC, porušují tím zákon, další články na s. 3 pak jsou například vyjádření trafikanta Tomáše Horáka, který říká, že „mu hlava nebere“, že po zákazu může dál prodávat produkty s HHCP, v dalších textech se hovoří o tom, že nákupy drog se přesunuly na sociální sítě (anonymně, přes kryptoměny) a je zde zmínka o fentanylu, který „je až stokrát silnější než heroin“ a mají s ním problémy v USA. „Jedno kilo fentanylu zabije půl milionu lidí, což znamená, ž jeden gram jich zabije pět set.“ Vloni zemřeli kvůli fentanylu čtyři uživatelé.

Další texty ve vydání Lidových novin z 1. března 2024 vlastně ukazují širší kontext „závislosti“, která je i u HHC v diskusi porovnávána s alkoholem (zvláště u dětí), zde pak s tématem prý nového problému, jímž se zabývají psychologové, totiž závislosti na pornografii („Někteří se ze sebe i pozvracejí“, s. 4) a rovněž s hernami a hazardem (Rekordní hazard. Legálně i načerno, s. 13), a ovšem, mohli bychom pokračovat dalšími tématy, která jsou aktuálně komentována, jako je – to už jsme hodně jinde, ale stále v současnosti – otázka přijetí eura, kterou otevřel na začátku roku prezident Pavel či otázce stejnopohlavního manželství, probíraného nedávno v parlamentu (a ovšem, výsledek je v podstatě na půl cesty), zde komentář Ondřeje Neffa.

A ještě jeden motiv, tentokrát z Jičínského deníku extra (březen 2024), který jsem si ovšem nekupoval, ale přišel mně do schránky. Sám bych to asi přehlédl, ale skutečnost, že základní škola v Sobotce je v nejlepší v pořadí škol na našem okrese (Jičín), tedy neúspěšnější při přijímacích zkouškách na střední škol – v matematice se udává dosažených 47, 31 % (druhá Železnická, Jičín, 45,17 % atd.) a v českém jazyce 62,25 % (druhá rovněž Železnická 58,25 %). Zajímavý i je rozdíl mezi oběma zkoušenými předměty.