Panochovo kvarteto

Panochovo kvarteto
České doteky hudby 2015

Novoměstská radnice - Velký sál, 19. prosince 2015, 19.00

Panochovo kvarteto
Jiří Panocha – 1. housle
Pavel Zejfart – 2. housle
Miroslav Sehnoutka – viola
Jaroslav Kulhan - violoncello

První komorní koncert letošního MHF České doteky hudby ve Velkém sále Novoměstské radnice v podání předního českého komorního souboru, Panochova kvarteta, byl sestaven z děl české a evropské, v obou případech, chceme-li, světové hudby různých stylových období.

Mozartův Smyčcový kvartet č. 1 G dur, KV 80, označovaný jako Lodi-Quartett, patří k raným dílům génia evropské hudby. Vnikl v roce 1770, poslední větu kvartetu, jíž kompletoval skladbu, která u tohoto útvaru u Mozarta právě v raných skladbách byla obvykle komponovaná jako třívětá (např. ještě Milánské kvartety z roku 1773, zatímco šest Vídeňských z téhož roku byly už čtyřvěté), na čtyřvětou doplnil v roce 1773/4.  

Smyčcový kvartet č. 7 „Concerto da Camera”, H 314, Bohuslava Martinů je rovněž třívěté dílo – zatímco převážná většina z šesti předchozích, kromě druhého, H150, a třetího H183, jsou čtyřvěté. V repertoáru Panochova kvarteta zaujímá hudba rodáka z české Poličky, od jehož narození tento měsíc uplynulo 125 let (8. 12. 1890), významné místo vzhledem k tomu, že jeho kvartetní dílo natočili (v letech 1979-1983 ) v kompletu třech CD. Jednotlivé skladby jsou různorodé, každá je svět sám pro sebe. Jsou napsané za různých okolností a na různých místech, jsou i stylově různé. Sedmý kvartet, který jsme mohli slyšet na Novoměstské radnici, je pak vyvrcholením tohoto útvaru u Bohuslava Martinů, je to u interpretů i u publika oblíbená skladba plná vnitřního uspokojení, jako by skladatel našel čas pro poklidné rozjímání.

Vyvrcholením večera, který nebyl dělen přestávkou na dvě části a plynule tak pokračoval v úměrném časovém formátu, byl Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života" Bedřicha Smetany. Čtyřvěté dílo, pro svůj bilanční charakter srovnávané s Beethovenovým 16. kvartetem F dur, op. 135, napsané v době, kdy práce skladateli byla ztížena jeho sluchovým postižením ( „...moje choroba mi nedovoluje nepřetržitě pracovati déle než hodinku: potom musím v práci ustat, jelikož obyčejně tím silné hučení v uších povstane a mne k pokračování práce dělá neschopným...“), jak to přímo v hudbě připomíná i známé a v literatuře často uváděné místo ve čtvrté větě, kdy náhlý, jakoby neorganický flažolet přímo cituje osobní situaci tvůrce i tím, že má charakter destrukce, představuje spojením právě osobní výpovědi (a intimní zpovědi) a návaznosti na beethovenovskou tradici moderní dílo, aktuální v každé době.

Komentovat výkon tělesa, které ztělesňuje tradici české kvartetní interpretace sahající až k Českému kvartetu, legendárního tělesa, které hraje v této sestavě více než čtyřicet let, mi snad ani nepřísluší. Přesto si člověk položí otázku, z čeho pramení onen pocit, že to jen „ten Smetana, jak ho máme intimně po desetiletí zažitého“. A odpověď jsem našel paradoxně u Martinů, tak jak jej zahráli Panochovci v sále Novoměstské radnice. U Martinů jsme zvyklí na expresívní interpretaci, vyzdvihující až překotnou duchovní situaci minulého století s onou převratnou civilizační proměnou i dramatickým životem skladatele v různých „světech“ (myslím tím na různých místech planety). A tentokrát jsem slyšel melos, vyzdvižení zpěvnosti v oné noblese a kultivovanosti, v níž je důležitější návaznost a plynulost hlasů, které si předávají kantilénu, než jejich kontrast (samozřejmě, že tu rovněž musí být). A to je zřejmě i to, co je součástí přínosu generace, k níž Panochovci patří. Říkám takřka samozřejmě známé věci, týkající se nejen interpretace, ale i zásadního životního postoje – přesto nemohu smlčet, že právě v tuto chvíli mi Panochovo kvarteto objevilo i jiné polohy Bohuslava Martinů.

Ze dvou přídavků ten poslední uzavřel koncert překvapivě, ale logicky, hudbou W. A. Mozarta, Menuetem jeho kvarteta d moll, KV.421. Pocit čehosi završujícího…

Jan K. Čeliš / prosinec 2015
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH