Paganini – Dvořák – Beatles / Wihanovo kvarteto

Paganini – Dvořák – Beatles / Wihanovo kvarteto

Jablonec n. N., Kostel sv. Anny / 13. června 2012, 19 hod.
Dvořákův festival 2012 
57. ročník / 2. – 24. 6. 2012

Zařazení koncertu Wihanova kvarteta do programu Dvořákova festivalu představuje obsahové rozkročení zvláštního druhu. Na jedné straně vystupuje těleso „klasického“ formátu, tzn. smyčcové kvarteto, tak jak jej známe v podstatě od dob klasicismu, hudebníci s klasickým školením na klasické nástroje, na straně druhé posluchač uslyší hudbu, která je přesahem původního určení takovéhoto tělesa, přesněji řečeno něco z hudby, které je v originálním zápise pro smyčcové kvarteto určeno, dokonce jedno z nejvýraznějších děl tohoto repertoáru, a něco z hudby, která je původem napsána pro jiné obsazení nebo dokonce pochází ze zcela jiné oblasti hudby.

Když si do tohoto vzorce doplním to, co hrálo Wihanovo kvarteto letos v kostele sv. Anny v Jablonci nad Nisou (na Dvořákově festivalu nehraje zdaleka poprvé), pak onou první položkou byl Smyčcový kvartet F dur, Op. 96 „Americký“ Antonína Dvořáka, tedy jedna z nejznámějších skladeb tohoto repertoáru v české hudbě, zároveň splňující zadání pro umělce, totiž zahrát nějakou skladbu skladatele, jehož jméno festival nese, druhou položkou byly Paganiniho Capriccia, původně napsané pro sólové housle, a třetí jsou písně Beatles, které jsou sice klasikou, ale ve zcela jiném oboru.

V prostoru s výbornou akustikou o to lépe vyzněly skladby italského virtuóza, který je ikonou svého nástroje, démonickou legendou i laťkou při zvládnutí houslové techniky, kdy zpracování určitého technického problému (trylky, dvojité flažolety, pasážové hraní, atd.) v jednotlivých „hříčkách“ (Capricciích) kladoucí značné nároky na technickou zdatnost sólového houslisty představuje pro něj určitý mezník v jeho dráze. V úpravě pro kvarteto ovšem kromě této stránky vyvstaly i jiné kvality Paganiniho skladeb, často opomíjené, totiž jejich melodičnost a široká paleta hudebních emocí, které Paganiniho hudba skrývá. Při interpretaci čtyřmi hudebníky se tak snoubí houslistická zdatnost primária Leoše Čepického, na jehož bedrech je sólový part skladby, a jeho náročnost je zde navíc umocněna požadavkem na souhru ostatních nástrojů, které zdaleka nejsou nástroji doprovodnými. Tak tomu je právě v případě Wihanova kvarteta, které nepředstavuje onen mnohdy obvyklý „model“ dominantních prvních houslí a violoncella (Aleš Kaspřík), ale disponuje pozoruhodnou kvalitou vnitřních hlasů (druhé housle Jan Schulmeister, Jiří Žigmund viola), které dodávají celku mimo jiné barevnost a proměnlivé odstínění jednotlivých pasáží (v recenzích je při komentářích k tomuto aspektu oprávněně chválen violista Žigmund).

V internetovém časopise Muzikus komentuje článek (z 29. srpna 2010) vydání Paganiniho Capriccí (Paganini: Caprices for solo vilolin, CD, Nimbus Alliance 2009) následovně: Aranžmá pro smyčcové kvarteto, které vydala v distribuci Nimbusu firma Wyastone, vytvořil Američan William Zinn a podařilo se mu zachovat geniální paganinskou poetiku a vytvořit zajímavé, poměrně svébytné dílo, které je pro posluchače atraktivní. Hlavní břemeno leží samozřejmě na primáriovi. Leoš Čepický si s Paganinim rozumí a opět nastolil otázku, proč nevystupuje častěji jako sólista. Primárius ostatně uvedl tuto část koncertu příběhem vzniku interpretace těchto skladeb. Vysvětlil to podobnými slovy, kterými to komentoval v jiném článku řečeného časopisu (3. listopadu 2005) v době přípravy. Paganiniho Capriccia, to je další unikátní projekt, na kterém teď pracujeme. Před pár lety jsme si koupili v Londýně 14. capriccio v Zinnově úpravě pro smyčcové kvarteto jako možný přídavek. Pak jsme ho hráli na koncertě ve Frickově galerii v New Yorku do rádia a pan Zinn ho slyšel. Následně nám poslal zbývajících 23 capriccií, abychom je všechna natočili.

O písních Beatles, které jsou dalším pozoruhodným projektem komorního seskupení, nelze říci, že to jsou pouhé úpravy (aranže), s jakými se u britské geniální čtveřice setkáváme velmi často (a nutno říci i s rozdílnou hudební kvalitou). Samozřejmě z oněch songů, které Wihanovo kvarteto v Jablonci nad Nisou zahrálo (Eleanor Rigby, Blackbird, Come Together, Here Comes The Sun, I Will a nejčastěji upravovaná skladba populární hudby vůbec, Yesterday), jich velká část už v originále „obsahuje“ vrstvu aranže pro smyčce (smyčcové kvarteto), dokonce lze říci, že to byl jeden z novátorských počinů Beatles v historii populární. Producent kapely George Martin, který je autorem úprav, mohl navázat na vícehlas ve vokálech, který charakterizoval Beatles již v počáteční éře Yeah-yeah, a skladba Yesterday (na albu Help!, natočená v srpnu 1965) je vlastně nejznámějším příkladem. Pozoruhodný vývoj vokálů u Beatles, směřující ke klasickým vzorcům, se projevil například v písních Michelle či Girl na albu Rubber Soul (natočeno v prosinci téhož roku, tedy 1965), ty ovšem Wihanovci nehráli. Naopak pro skladbu Eleanor Rigby (Revolver 1966), kterou jsme v kostele sv. Anny mohli slyšet, předepsal v originále George Martin pro arrangement čtvery housle, dvě violy a dvě violoncella (party hráli studioví hráči). V později zveřejněných nahrávkách (Antology I, II, III, 1995, 1996) je možné si poslechnout, jak některé skladby Beatles znějí bez této vrstvy.

Beatles v podání Wihanova kvarteta ovšem nejsou, jak už naznačeno, pouhé transpozice písní liverpoolské čtveřice do čtyřech hlasů smyčcového komorního tělesa, nýbrž samostatnými skladbami „na námět“ Beatles, podobně jako třeba Michálkův film Zapomenuté světlo přesazuje příběh Demlovy knihy do jiné doby či Kytice je filmovou básní na námět klasika. Generační odstup hráčů kvarteta, kteří se v době beatlemánie narodili a hudba Beatles nebylo pro ně tedy tím zjevením jako pro ty, kteří byli v té době v příslušném věku, umožnil vytvořit jinou, originální podobu originálních impulsů, když jejich kamarád Luboš Krtička zhruba před čtrnácti lety vytvořil komplet skladeb, které kvarteto poté nahrálo (The Wihan Quartet Plays The Beatles, CD, Lotos 2000) a které se staly velmi populární součástí jeho repertoáru.

Mě osobně, musím říci, zaujala nejvíce druhá část koncertu svou strhující dynamičností a barevnou energií. Nicméně v úvaze o tom, zda bych – na místě umělců – Paganiniho Capriccia nedal z těchto důvodů na závěr, jsem si nakonec řekl, že nejspíš nedal, protože z hlediska posluchače jsou melodie Beatles jednak známější, jednak je dramaturgická stavba směrem k odlehčenější poslední části zajisté oprávněná. Skutečnost, že skladby (Paganiniho Capriccia a písně Beatles) Leoš Čepický komentoval, dodala velmi kvalitnímu, suverénnímu výkonu a vyvážené stavbě koncertu další rozměr, který v přeneseném smyslu představoval i příběh hudby samotné – od Dvořáka zpět k italskému virtuosovi a takřka současnosti britského kvarteta. S jejich úžasnou popularitou v jejich době, popularitou, která bez úlitbě kvality naopak poukazuje k tomu nejlepšímu, co – v každém z oborů, který tito tvůrci představovali – během dvou století vzniklo, společnou melodičností, která je, domnívám se základem toho, proč Dvořák, Paganini a Beatles vytvořili to, co dnes nazýváme „hity“.

Wihanovo kvarteto, které samo o sobě představuje historickou návaznost (Hanuš Wihan, který žil v letech 1855-1920, byl zakladatelem legendárního Českého kvarteta), výborní muzikanti, kteří hrají sami dohromady takřka třicet let (založeno bylo toto komorní těleso v roce 1985), na tomto ročníku festivalu vystoupilo již na mimořádném doprovodném koncertu festivalu před jeho začátkem 2. května v koncertním sále Základní umělecké školy ve Vysokém Mýtu, městu, které letos slaví 750 let od svého založení. S tímto programem ale například v letošním roce na novoročním koncertu v Zrcadlové kapli Klementina.

Historický rozměr má i místo, kde se koncert uskutečnil. Na turistické procházce na webových stránkách města Jablonec jsem našel nejsympatičtější formulaci o místě konání koncertu: Pod Kostelním vrchem, kde se právě nacházíme, byl v roce 1669 založen první jablonecký hřbitov. Jak dokládá stará rytina, býval hřbitůvek obehnán zdí; sloužil až do roku 1809. V letech 1685 až 1687 zde dala hraběnka Marie Polyxena Desfours postavit kostel svaté Anny, který je nejstarší dochovanou jabloneckou stavbou.

Psáno pro České doteky hudby, červen 2012