Osudy 8 … / Václav Cílek, Milena Lenderová
20.05.2024 15:42Osudy 8 … / Václav Cílek, Milena Lenderová
Václav Cílek pro mě byl českým zosobněním onoho vnímání světa, jaké jsem nahlédl u Rogera Calloisse v jeho knize Zobecnělá estetika, totiž nutnosti najít „příčný“, tedy interdisciplinární pohled vzhledem k tomu, že celistvost světa v jeho horizontu se vytrácí v dalších a dalších užších štěpících specializacích, na čemž participuje evropský princip vědy s jeho dvojením na hypotézu a ověření (jak to popisuje Edmund Husserl), umožněný „zpředmětněním“ světa (objektivizací), které je podmínkou realizace vědy (ověření pravdivosti), přičemž se ale vytrácí a ztrácí smysl. Možná jsem to takhle pohromadě ještě nikdy neformuloval, v každém případě Cílkovy knihy na začátku tisíciletí, zvláště Krajiny vnitřní a vnější, či Makom: kniha míst, ale i další, mě zajímaly nejen z řady důvodů (téma krajiny, pojem místa, pohled na realitu ne od „idejí“, ale „zdola“, z původní profese geologa, ekeologie, interpretace dějin z klimatu atd., či ze zcela konkrétních důvodů – součástí první zmíněné knihy jsou výtvarné práce Miloše Šejna), ale také proto, že pro mě byly vzorem toho, co bývá označováno jako „přesah“, tedy realizací oné myšlenky „příčnosti“ (předbíhám: o interdisciplinaritě bude hovořit ve čtvrté části, jak nyní zpětně dopisuji). A ještě trochu jinak vyjádřeno, se mně líbí, že Václav Cílek „na to jde“ vždycky trochu jinak, což dokládám jedním příkladem, kdy na jedné konferenci o krajině, jíž jsem se rovněž zúčastnil (Tvář naší země – krajina domova) přišel do sálu „z terénu“, tedy v pracovním oděvu, nikoli v obleku a kravatě jako většina ostatních, u řečniště proslovil svůj příspěvek, z něhož mě zaujala myšlenka krajinného horizontu jako obecného, nikoli soukromého majetku (bylo to v souvislosti zaplevelení krajiny věžemi pro sítě operátorů mobilních telefonů), opírající se o tradici římského práva.
Jiný přístup než u ostatních osobností, které v pořadu Osudy (natočeno 2011, publikováno 2023) vyprávějí o svém dětství, o škole atd., je zřejmý i v Cílkově vyprávění, když po úvodu o rodině (oba rodiče byli původem ze zemědělství, otec měl malé hospodářství v jedné vesnici na Benešovsku, maminka z Horní Nové Vsi u Lázní Bělohradu, tedy z kraje, kde žiju i já), opakovaně říká, že nemá pocit, že bych chtěl k té době „něco říct“, a navazuje tak na ten úvodní komentář, v němž rozebírá, že „bylo jídla hodně a peněz málo, nebyly zbytečné věci“, rozebírá fenomén skleníku, tedy skříně, která je ve středu to větší místnosti a představuje jakousi variantu na „zámecký život“, tedy od osobních vzpomínek přechází vlastně k sociologické úvaze či interpretaci a vzápětí vysvětluje, že nerad mluví o sobě, ale „o době“ (jinde říká, že „není moc o čem mluvit“). Také o místě, kde se „náhodou“ narodil, protože tam měl tatínek práci, a žil do pěti let, Brně, hovoří jako o místě, z něhož mu nezůstalo v hlavě vizuální město, ale uchovalo se jako „přízvuk“. V té souvislosti si pak odskočí do doby po návratu z Himalájí, kdy měl pocit, že si musí vyřešit svůj vztah k rodnému místu, který do té doby neměl, a tak si vybral Libeň (tenkrát kvůli Vladimíru Boudníkovi, Oldřichovi Hammerovi, Zdeňkovi Boušemu a Hrabalovi), do Prahy se rodiče přestěhovali a on pak zhruba v patnácti začal metropoli důkladně procházet a zkoumat. A pak je důležitý vztah k jazyku, kromě zmíněného Brna hovoří o tom, že maminka začala pracovat v nakladatelství Academia, tehdy Nakladatelství ČSAV, to přinášelo její otázky „jak by něco řekl“, tedy odmala výchova porozumění textu, musel přemýšlet o jazyku. A také doma byly časopisy, které vycházely v Academii, Lidé a země, Živa, Vesmír.
Nu a místo vyprávění příběhů ze školy hovoří o dobrodružných, někdy opravdu nebezpečných, adrenalinových výpravách, opravoval se Anežský klášter, dalo se prolézat domy, bylo to zasvěcení do památek, a to se zopakovalo, kdy se vyšplhal po lešení (také dělal brigádu jako lešenář) či po římsách mezi chrliči na katedrále sv. Víta nebo to zopakoval při opravě Týnského chrámu, a „lehl si na špičku věže“. Já jsem si pod vlivem toho obrazu vzpomněl na film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, na ty záběry nad ulicí, a vyvodil si z toho všeho, že vlastně Václav Cílek je takovým podobným „andělem“, který se pohybuje v jiných než pozemských úrovních, které ale zároveň tu bazální reflektují.
Tatínek získal místo geologa v Tanzánii, téma černé Afriky. Pak hornická škola v Příbrami, druhá nejlepší škole jeho života, říká (ta první byla ta černošská). Urychlila dozrávání (analýza komunikace ve skupině, zodpovědnosti, a porovnání s velkokapacitními školami), určitá věta může člověka někam „poslat“, dává příklad úvahy Stanislava Komárka, jak demokracie likviduje tu původní společnost („past“, rozpadání). O poměrech na šachtě v rudném dole. Dobrodružství jeskyně. Sbírání minerálů. Po vysoké škole znovu do Afriky, kde tatínek pracoval, Dar es Salaam, vstřebávání černošské kultury. Všechny státy se zbavily koloniálních hotelů, symbolů rozvoje a zároveň historie koloniální doby. Tatínkovi se podařilo nalézt v Mosambiku ložisko těžkých kovů, geolog hovoří o tom, jaké pozice měla naše země v tehdejší době, dnes není dostatek, „povzdech“ nad tím, co bylo.
Murény a ropušnice, které sledoval na pobřeží, také perutýn, a zobecňuje to tak, že civilizace otupuje instinkty, nebezpečí je bystří, zde pěkná poznámka o ekonomech, kteří mají „čísla“, „fakta“ a analýzy, a přitom tomu světu „vlastně vůbec nerozumí“, no vida, to je jinými slovy řečeno to, co jsem napsal v prvním odstavci. Ta čísla jsou „správná“, přesto vytvářejí „mlhu“, která zastře to, co je za tím. Zážitky, žraloci, mušle, tekuté písky a průvodce zmizel, loďka se ztratila atd., dramatické příběhy s přepadáváním. Důležité je být v cizí zemi s těmi místními. Škola, povídání o zvláštnostech, řada zajímavostí, tamější společnost – ze všech koutů světa (Evropani, Rusové, Australani), „exotická“. Zobecnění: život mezi veselím a nebezpečím.
Safari (znamená cesta), pod Kilimandžárem, národní park Serengeti, krásné, příroda, zvířata, „berou dech“, postkoloniální pořádek se proměnil v domorodý chaos, dnes zase směrem k pořádku. Afrika jako začátek lidstva, mladý člověk by tam alespoň jednou měl jet. Na Přírodovědecké fakultě, pak nastoupil do dnešního Geologického ústavu AV, kde je dodnes. Je to škola, kterou musí chválit. Vypráví o historii, o vědě za minulého režimu, a dále také o Technickém magazínu a lidech kolem počítačů, kteří pak byli připraveni na dobu po Sametové revoluci. O proměně a kvalitách ústavů, začínají „nabíhat na trajektorii mezinárodních ústavů“.
Hovoří o třech obdobích, první, do roku 1995, je silně kreativní, včetně ekonomické kreativity, která „ne vždycky se povedla“, pak následuje vystřízlivění a pragmatické budování institucí a pak v poslední době jisté zplanění. Probíhala úzká spolupráce s uranovým průmyslem, Cílkova specializace je geologie uranových ložisek a byla tu úzká spolupráce. On pracoval na jednom z nejlépe na světě rozpracovaných hydrotermálních ložisek na světě, na uranových dolech. Monografie žel nevyšla, typicky „po česku“. Zajímavé téma pak vltavíny, úžasné zážitky a zajímavá zjištění, pak o Českém krasu, „dechberoucí“ Koněpruské jeskyně. Pak staré pastevní planiny se závrty ve Slovenském krasu, objevy propastí a jeskyní, „krajinných klenotů“. A jeskyňáři byli osobnosti, s přístupem až fanatickým. Pak historické podzemí, někdy v 70. letech jeskyňáři například v Plzni. A také tzv. pseudokras, např. v pískovci, kořenové stalagnity, kořeny „rostou nahoru“. Nejpřekvapivější je, že různá tajemství a objevy jsou možné dokonce i v Praze.
Po povídání o atmosféře, o krasu, jeskyních atd. nyní hovoří o interdisciplinárních studiích, dává to do souvislosti s dostatkem času na začátku devadesátých letech, kdy se lidé „hodně kamarádili a navštěvovali“, protože ještě nebyli „pod tlakem dělat ty publikace jako na běžícím pásu“, pásu grantu. Vzniklo několik center nezávislého myšlení, jedním z těch hlavních byla „obnovená katedra filozofie a dějin přírodních věd“ na přírodovědecké fakultě ve Viničné ulici (tam byl Zdeněk Neubauer), druhé bylo Centrum teoretických studií (CTS) u Ivana Havla, sídlí v budově Filozofického ústavu, třetí byl Institut základů vzdělanosti (IZV), který založil a později proměnil na Fakultu humanitních studií UK Zdeněk Pinc. Sešli se lidé z disentu, Jan Neubauer, Jan Sokol, Zdeněk Kratochvíl, z Vídně se vrátil Stanislav Komárek, z Botanického ústavu docházel Jiří Sádlo, a teď „se to celý propojilo“.
Knihy některých z těch autorů jsem četl a dokonce nějakou souvislost tušil (celá řada věcí mě tam oslovovala, to tady nebudu rozebírat), a tady se ji v konkrétnosti dozvídám, ke své radosti. Cílek to popisuje jako napojení „fenomenologického okruhu“ Jana Patočky „na nás mladší přírodovědce“, a vznikla „výbušná směsice“ a hovoří o návaznosti na Pána prstenů, Plastiky, místní tradici, surrealismus, hermetiku atd. o hovoří o „velké exploze krajiny“. Počátkem devadesátých let se hovoří o krajině, její ochraně atd., tím směrem se Cílek vydal. A hovoří víc o Neubauerovi jako „krásném člověku“, nejvýznamnějším filozofovi druhé poloviny 20. století. A rovněž pokračuje o svých kontaktech s pražskou surrealistickou skupinou, druhým světem bylo okolí básníka, hermetika, filozofa, hudebníka a malíře Vladislava Zadrobílka (pozor, neplést s letcem R. A. F. Ladislavem Zadrobílkem!). To jméno znám od J. H. Kocmana jako uměleckého knihaře, Cílek zdůrazňuje moment „metamorfózy světa“, „propojenosti různých disciplín“, blízkosti umělců jako Aleš Veselý, Adriena Šimotová, Karel Malich, propojenosti oficiální vědy a alternativy. Dále pak o Pincovi, o dřívější „nalinkovanosti“ života a dnešní jiné „míře nejistoty“ a hledání místa, o kreativnosti začátků a pozdější fosilizace. Jak to fungovalo v CTS, chodil s Benoitem Mandelbrotem, který vymyslel fraktály, po Praze a povídal si o jeho židovských předcích z Polska.
A teď zpětně v rámci oboru došlo k jeho „oplodnění“ po návratu k původnímu oboru. Cílek hovoří o re-formách školství (Cílkova manželka učí na základní škole), lenosti a nechuti nové generace se učit, čeští žáci na základních školách se zhoršují nejvíc v Evropě a Cílek to neříká jako kritiku, ale hledá příčiny. Nebudu je opakovat (strašlivá vize, ať si každý poslechne ten pořad), ale zmíním skutečnost, že obrovské problémy má v současnosti americké školství, které (dle jednoho novinového článku) trpí tím, že třicet až šedesát procent dětí nechodí do školy a ocitají se ve spirále traumatu nedostatečnosti.
V závěrečné části Václav Cílek hovoří znovu o krajině. Proč u nás je tak výrazný vztah k ní. Jedna z našich podstat, jistota, identita a zároveň útěcha, propojení s historií. A hovoří o rozhlednách (viz shora zmíněná kniha Krajiny vnitřní a vnější), dostupnosti prostřednictvím dálnic, dochází k velkému ničení krajiny, která se stává amorfní plochou suburbií, která není ani sídlem, ani přírodou. O tom, že čeho se dlouhou dobu dotýkáte, to máte rádi. Vztah k půdě. A o dalších souvislostech, rozkolísání cen a možné potravinové krizi. A otázka proměny světa, najednou změny daní (neočekávaná), konkrétní změny ve světě (Maďarsko, Irsko atd.), něco, s čím nikdo nepočítal, se velmi rychle stává realitou. Pocit velkého zneklidnění světa. Nový svět je tady a my jsme si toho nevšimli. Představa, že dojde ke krizi, která bude trvat několik desetiletí a během ní dojde k velké přestavbě světa. „Půjde o peníze a o nervy“. A co nám zůstává? Krajina a krásné knížky, to je jeho „domov“. Na závěr, dojetí, když jste večer třeba na Radobýlu a díváte se do krajiny. Nebo na Zebíně, dodávám já, protože vím, že tam Václav Cílek také byl (s Milošem Šejnem), stejně jako já jindy, ale s podobným dojetím.
Ještě si teď možná přečtu texty či se podívám na videa z jiných zdrojů, třeba na seriál Tajný život skal (ČT 2) či Magické hory nebo články v Hospodářských novinách.
katedra filozofie a dějin přírodních věd
https://www.natur.cuni.cz/biologie/filosofie/o-katedre
Vl. Zadrobílek (D. Ž. Bor)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladislav_Zadrob%C3%ADlek
soupis dalších zdrojů
https://www.vilemwalter.cz/cilek.htm
Milena Lenderová
S Milenou Lenderovou jsem řadu let učil na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech, na která vzpomínám z řady důvodů, kromě toho, že jsem se tam oženil, to bylo úžasné prostředí pod patronací skvělého ředitele Přemysla Koldovského a řady kolegů, k nimž v té době patřil i malíř Vladimír Komárek, jenž učil ve „vedlejší třídě“ výtvarnou výchovu, zatímco já jsem měl druhou polovinu téže třídy na výchovu hudební, která mně byla svěřena, a Milena Lenderová byla jednou z kolegů v tomto společenství. Jsem zvědav, jak bude o této době historička, která dosáhla později velkých úspěchů na poli vědy a pedagogiky, hovořit v pětidílných Osudech, natočených v loňském roce, protože například na Wikipedii o tom v jejím portrétu není zmínka. Ostatně mluvil jsem s ní nedávno na pohřbu pana profesora Kvačka v Jičíně, události, která mě vlastně dovedla k poslouchání pořadu Osudy na Vltavě.
Narodila se, jak v úvodu vypráví, v Kostelci nad Orlicí, a propojuje tu událost s knížkou, kterou před několika lety psala o „porodních babičkách“. Z města si příliš nepamatuje, ale uvádí některé příhody, pak o stěhování do Hradce Králové, ale do první třídy začala chodit u babičky v Jablonci nad Nisou, a ten rok byl dramatický, protože jí zemřela maminka. Byly to tedy mnohé tíživé události, ale dnes je „babička optimistka“, tedy babička vnoučat, dodává. Otec byl vyšší úředník u dráhy, s druhou matkou měla napjaté vztahy, protože byla rebel. Otci vděčí za vztah k opeře, měli velkou knihovnu, a on ji přivedl k historii, je mu vděčná, že ji takto nasměroval. O sestrách, chodila „do piána“, tancovat, měla milující prarodiče. Na střední školy ji bavila historie, hovoří o své profesorce francouzštinářce na gymnáziu.
Na Filozofické fakultě jela v druhém ročníku poprvé do Francie, v dubnu 1968, a když se tam dostala v roce 1974, byla to už jiná země. Dodnes si tam připadá jako doma. Měla ráda francouzskou kulturu, je toho úžasné hodně, „je to výbojné“. A byl to (ve srovnání s tehdejším Československem) šok, třeba jen avokádo, to tady bylo neznámé. Pak nám fandili na začátku devadesátých let, později jsme už s Francií nesouzněli. Oni mají pořád svou šlechtu, etiketa, zdraví, zdraví s úsměvem, trochu jiné chování, životní pohoda. U nás „zamračené“, „nasupené“ tváře. Porovnává české a francouzské školství, také péči o děti, a zajímavé poznatky (už hovoří coby historička) o tom, jaké měli podmínky Francouzky (rozpovídá se o jednom ze svých ústředních témat, postavení ženy, téma genderu, zajímavě, vedle Simone de Beauvoir zmiňuje i Alexandru Berkovou, která, jak si sám pamatuji, byla už na fakultě feministka). Otázka, co je dané biologií a co výchovou.
A v té souvislosti i, nyní ještě krátce, o českých spisovatelkách, které nastoupily později než ty francouzské (srovnání Sandové a D. Rettigová). Nyní se vrací k maturitě a začátek vysoké školy, chtěla původně jít na dějiny divadla, ty neotevřeli, tak šla na kombinaci francouzština dějepis. Zažila ještě některé zajímavé osobnosti, než je vyhodili, u paní profesorky Olivové začala diplomovat s tématem „český fašismus“ a hovoří o dalších historických tématech. Chtěla jít také na DAMU na dramaturgii, ale byla už vdaná, a šla učit, v roce 1971, do Semil. A hovoří velice hezky právě o Přemyslu Koldovském, ale poté co ho vyhodili, přišla nekompetentní ředitelka s aprobací na první stupeň (to už jsem se ale i já vrátil do Jičína).
Nu a „Mína“, jak jsme jí říkali, se vrátila se svými dětmi do Hradce, a začala tam pracovat v archivu, udělala si tam kandidaturu. A po Listopadu se vrátila do školství na nově založenou fakultu v Pardubicích, a odtamtud do Českých Budějovic, kde byla velmi dynamická Filozofická fakulta (Jihočeská univerzita), kde na Historickém ústavu působil Robert Sak, který ji hodně naučil, byl jejím „guru“. Srdcovou záležitostí byl Semafor, bavil ji Vodňanský a Skoumal „v Činoheráku“, kamarádili se s Ladislavem Mrkvičkou. I v Semilech chodila do divadla, protože bydlela naproti Sokolovně, a také četli a psali poezii (zmiňuje Kainara, Verlaina, předtím Apollinaira a další, to je v dnešní generaci výjimečné). Z Budějovic se pak vrátila do Pardubic, zde Ústav jazyků a humanitních věd, tam byl chemik Miroslav Ludvík, a udělali z toho Filozofickou fakultu (od roku 2005), ráda vzpomíná na konference, které dělali doktoranti, a vyjmenovává je.
Dnešní nedostatek studentů, nedaleko Pardubic je Hradec, také Praha, pak jsou další fakulty, a je otázka budoucnosti. Chvála Hradce Králové, hovoří o městě, které bývá nazýváno „salón republiky“, o Janu Hostivítu Pospíšilovi atd., má k němu vztah jako k centru vzdělanosti. A to město má svůj rukopis. A ona bydlí v „Gočárovce“.
Nyní se Milena Lenderová zamýšlí nad genderovým konstruktem pracovitosti ženy, tedy „svým“ tématem, vlastně je to taková přednáška, zajímavá, ale nemá pro mě smysl její obsah „přepisovat“, ovšemže jsem si přečetl historii tématu, otázky porodních bab a jejího prosazování se, vypráví i konkrétní příběhy, ostatně napsala knihu Ženy s kufříkem a nadějí a našel jsem na internetu, že Univerzita Pardubice má databázi asi tisíce porodních babiček, autorka pokračuje u dalších povolání, např. ošetřovatelek (souvislosti s válkami), jejich sociálního postavení, modistek, úřednic (souvislost s rozšířením psacího stroje) atd. Spíš než samotná fakta mě zajímá způsob přemýšlení o věci, tedy ony historické provázanosti, sociologie, jsou tu různé otázky, třeba feminizace školství atd.
Souvislost ženské emancipace a národní emancipace (vlastenectví, v druhé generace ideál vzdělané matky), zase spousta zajímavostí, nicméně už to není „osud“ autorky tohoto povídání, řeč je o Boženě Němcové (jíž se Lenderová hodně věnovala) či Havlíčku Borovském a jeho dceři Zdence (o ní je také knížka, dokonce zpracovaná jako četba na pokračování, četla Hana Kofránková). Lenderová hovoří o touze české společnosti mít svou spisovatelku a určité míře „mystifikace“ v případě Boženy Němcové (na její slavné básni se podílel Nebeský), podobně u Rettigové a dalších (psala také o Elišce Krásnohorské nebo o Zdence Braunerové, o ní je také řeč, také o Amálii Mánesové), a přednáška pokračuje o lékařkách a poslankyních či studentkách práv za první republiky – nu a tady se vrací už ke své babičce a otázce toho, že by dědečkovi nevyhovovalo, aby poté, co se vdala, pracovala.
A čekal jsem, zda bude také řeč o psech, protože si Milenu Lenderovou bez psa nedovedu představit. A ano, říká, že má čtvrtého psa. A hovoří o svých dětech, své dcerušce koupila koně a i ona se naučila jezdit. A je tu i disciplína v historii, „dějiny zvířat“, zajímavé téma, konference s názvem „Zvířata a jejich lidé“, tj. co dávají zvířata lidem, přišel ale covid, ale měla by vyjít knížka. Pak jsou tu úvahy o výuce dějepisu, jedna věc je odmítání dějepisu v podobě hromady dat, druhá je děsivější, že si totiž spousta lidí myslí, že nemusíme umět dějepis, přitom na dnešku ukazuje, co jeho znalost přináší (konkretizuje přímo Ukrajinu). A dává další příklady, třeba proč studovat dějiny sportu. Znovu se pak vrací k tomu, proč se začala věnovat „dějinám ženy“.
Očekával jsem, už vzhledem k tomu, že se Milena Lenderová věnovala také žánru deníků či dopisů, že pohovoří o „dějinách každodennosti“, které má Univerzita Pardubice dokonce v programu. Nicméně, jestli jsem poslouchal pozorně, byla tam jediná zmínka, vlastně o tom, že středoškolské studenty baví, co se kdy jedlo a podobně. Já, ač nehistorik, se nicméně domnívám, že je to právě cosi nového, zajímavého, co umožňuje trochu jiný pohled, podobně jako Václav Cílek, jehož Osudy jsem poslouchal nedávno, vnesl – s jinými – myšlenku, jak ovlivnilo historii „počasí“. A Milena Lenderová o tomto tématu napsala několik, podle mého skvělých knih.
Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Lenderov%C3%A1
https://www.databazeknih.cz/knihy/zeny-s-kufrikem-a-nadeji-431477
———
Zpět