Osudy 7 … / Jiří Dědeček
19.05.2024 03:19Osudy 7 … / Jiří Dědeček
Jiří Dědeček
Patří k těm písničkářům, na které mě, vlastně poměrně pozdě, upozornila moje kolegyně na gymnáziu v době, kdy jsme je ještě vnímali jako protest proti „bolševikům“, ale už bylo možné na kazetách sehnat nahrávky a poslechnout si je na všelijak utajovaných koncertech, Jiřího Dědečka tenkrát, jak to bylo v jednom formátu obvyklé, ve dvojici, s Janem Burianem. Párkrát jsem ho viděl, také v překvapivých souvislostech, naživo, a jsem zvědav nejspíš především právě na onu polohu, kterou mám zafixovanou v jedné z těch dobově příznačných písní, s názvem Už jde rudoch od válu.
V desetidílném pořadu Českého rozhlasu Vltava Osudy zmiňuje v úvodu o předchozích, knižních projektech o svých osudech (tedy vlastně na sebe hned prozrazuje onu analytičnost, která patří, jak se domnívám, k jeho povaze). Zpívá s kytarou a vypráví. Shodou okolností „třináctého“ a v „pátek“ se narodil v roce 1953 v tenkrát zpustlých Karlových Varech. Prožil krásné mládí, rodiče tam žili na „umístěnky“, matka učitelka v mateřské škole, otec jako kulturní činovník, ale byl na vojně. Ve školce první lásky, snažil se na sebe strhnout pozornost a vyvolat k sobě obdiv. Velmi věcně a zároveň s charakteristickým sarkastickým humorem hovoří o místech bydlení, o smetištích, na nichž nacházeli součástky pro zbudování vozíků, které si vyráběli (tak na to vzpomínám také v Jičíně, i když na nějaká smetiště si nevzpomínám, spolužáci takové káry s ložisky měli). Artistické výkony, lezl do prvního patra. Stěhování do Prahy. Důležití byli kamarádi (uvádí všechna jména), vytahoval se před dívkami.
Hluboké přátelství s Pepíkem Jandou. Podivným způsobem zmizel z Dědečkova života a stejně podivným způsobem se v padesáti letech objevil. Tísnivé okamžiky, divné chvíle, zdůrazňuje to slovo, když hovoří o tom, jak Pepík vyskočil z druhého patra nebo jiného spolužáka zabilo auto, a zmiňuje, jak je zvláštní, že si člověk jména těch, kteří se takhle hluboko vryli do paměti, celý život pamatuje. Dědeček plasticky vypráví o dětství. Přátelství i šarvátky a bitky. S bandaskou do mlíkárny. Vytápění bytu „klubkami“, brikety. Různé průšvihy, vypráví se značnou dávkou sebekritičnosti. Bazén na zahradě, ostatní záviděli, a jednoho z nich „vzal“ velkým kamenem, a on mu to pak vrátil. Škola, další průšvihy, totiž šikana, kdy museli vyprávět, o čem byl Hajaja. Neučil se, šlo to samo. A jedna epizoda velice zvláštní, běhal po chodbách a řval, že je svátek prasat.
Stěhování do Prahy, v šesté třídě, s velkou úctou hovoří o učiteli Sedláčkovi, pozoruhodném češtináři s jemným humorem, sdílená láska k jazyku, kterou „my tupci“ většinou nesdíleli. „Rady, příklady a chytáky“, třeba vtipy s přechodníky. A Dědeček vytvořil vtipný rým, zatímco před ostatními učiteli „prchal“. Nejkrásnější čtyři roky „studií“. (Já si zároveň uvědomuju, že ten Dědečkův projev nelze tímto způsobem zachytit, to bych to musel přepsat doslova. A možná by ani to nešlo.) O dvou přátelích, ženské kráse (krásná maminka životního kamaráda Břéti Sylva), pubertě a okupaci. Zkoušky na „humanitní větvi“ tzv. Hellichovky. Bratr měl také vztah k jazyku, usiloval o to dobrat se jádra výrazu. On prožíval pubertu, která ho opustila, jak přátelé říkají, až po třicítce.
Podolí bylo zvláštní uměleckou líhní, tam zůstali až do roku 1978, pak se rodina přestěhovala do Klánovic. Vltavská plovárna Mlejnek, ta dnes už neexistuje. Neustálá zamilování nadosmrti, jednu z nich, nyní praktickou lékařku Ivanu miluje dodnes a je s ní. Vedle jazyků byly charakteristické pro školy „pozemky“, vyučoval je pan učitel Škréta, založil u nás hydroponii. Sport, veslování, veslařský klub, mluvili úžasně sprostě. S láskou Dědeček na ta dvě léta a některé osoby vzpomíná. A věnuje té době opravdu značný prostor, s komentářem, že tím, že vítězil a jak si liboval v tom veslařském žargonu a mohl na výjezdu držet za ruku dívku, která k němu „necítila odpor“, získal určité sebevědomí a vrací se k tomuto tématu i v prostoupení s dalšími tématy, například šikany ve škole, toho ponížení, o kterém veřejně příliš nehovoří, ale nyní popisuje historky se třemi bratry, kteří „drželi pod krkem“ celou školu, či prvními vystoupeními, kdy hrál na kytaru a zpíval své písničky, které vydával za Krylovy pro případ, že by se ostatním nelíbily. A s tím souviselo i to, že si vypěstoval silnou vůli, to byl ten hlavní vklad.
Na Gymnáziu Jana Nerudy na Hellichovce na Malé Straně na něj čekala další intelektuální a jiná dobrodružství, vedle dvojice jeho a kamaráda Břéti Friedricha se do nové trojice přidal syn Adolfa Hoffmeistra Adam, dodnes se scházejí. Břéťa žije v cizině, Adam žije o pár metrů vedle, má galerii. Září 1968. Zpočátku duchovní vzepětí a velké nadšení, pohřeb Jana Palacha, ale pak to nejstrašlivější zklamání, totiž morální zlom některých pedagogů. Zklamání a projevilo se to v jejich chování, byli „grázlové“, trojka z chování. Dělali pěkné vylomeniny. Parodie Erbena, recituje…
Setkání se známými osobnostmi u Hoffmeistrů, třeba Miroslav Holub nebo Brdečka, to ještě netušil, že se stane jeho tchánem. Ukradené lahve v obchodě kvůli jedné slečně, od níž si cosi sliboval, samoobsluze, s alkoholem a útěk jako v akčním filmu, soud pro mladistvé. Přijatelná maturita, profesoři říkali, „podívejme, ten blbec“, čtyřky, a teď dvě trojky a dvě dvojky, zkoušky na práva, tělovýchovný institut, herectví (DAMU, to bylo potupné), pochopil, že se do toho literárního světa nedostane jinak, než že si vymyslí svou vlastní parketu. Nikam ho nevzali, hrozila „vojna“ na dva roky, nakonec na podzim zkoušky na fakultu sociálních věd a publicistiky, tedy na novinařinu, a vzali ho. Jan Burian ho vyzval ke spolupráci, a škola ho vyzvala, aby vstoupil do SSM či partaje nebo aby školu opustil, to v okamžiku, kdy se fakulta štěpila a některé obory přešly na Filozofickou fakultu, a Dědeček té možnosti využil a přešel na obor knihovnictví a vědecké informace.
A to už vymýšleli s Burianem různé skeče atd., na fakultě někteří báječní pedagogové, tam uklizení. V té době bydleli v Klánovicích, to bylo daleko, ale byl tam krásný nájemní byt. Konečně vlastní pokoj, v pětadvaceti. Burian hodně kouřil, nepili alkohol. To, co vytvořili, se stalo páteří jejich vystoupení, léta 1971 a 1972, napsali hru, původně pro Semafor, znali Jiřího Suchého. MARS, Malá autorská revuální scéna, hrál tam Ondřej Neff, Jana Krausová, Michal Pospíšil (hrál pak Až přijde kocour), Adam Hoffmeister a další. Na Semafor nedošlo, Suchý jim zavolal, „pánové, je to v prdeli, máme kosmonauta“, tj. Remka, a v tu chvíli bylo vyloučeno hru s obsahem, který Dědeček předtím popsal, realizovat. Hráli ji pak v Rubínu. Chodil na Jazykovou školu v Praze (tam tuším pracoval také Jiří Stromšík, po problémech na Filozofické fakultě), on vyzdvihuje pana profesora Otomara Radinu.
První návštěva Francie (a pak Švýcarsko a další evropské země), pěkná poznámka o jazykovém vyučování té doby, neodpovídající současnosti. A fígl s prodlouženou „výjezdní doložkou“ bez dalšího data. A Jiří Dědeček si užil řadu dobrodružství, v Holandsku atd. A příhoda s návratem, přechodem přes hranice. A nyní se chtěl vystěhovat, vzít si na oko kamarádku Anette, a vystěhovat se. A na rozlučkovém večírku se seznámil s Terezou Brdečkovou, a neodjel. A od Anette měl desku Brassense, to zbožně poslouchal, a ta poloha furianta a buřiče byla blízká, a to byly první překlady. Obci překladatelů předsedal Michael Žantovský, dostal cenu, pak spolupráce s Pantonem, celá kniha. A o tom podrobně hovoří, vydali ji ještě před revolucí.
Zaměstnání v PISu (Pražská informační služba), tlumočil, asi pět let. Trochu legrační. Milníkem bylo doprovázení mongolského ministra kultury, věčně podnapilého. Pak příhody v Karlových Varech v Moseru, kde vysocí představitelé, ministři atd. pili becherovku. A Dědeček chtěl s tou prací skončit, a pokračovat ve vystupování s Burianem. Ale nyní nabídka „kabinového“ tlumočníka a cestoval do Havany. Faux pas se záměnou slov „spojenec“ a „šílenec“, a byl vyloučen. Svět Jiřímu Dědečkovi otevíralo jméno Václava Havla, po revoluci půlroční stáž v Dijonu. Literární festivaly, měl v tu chvíli pocit, že to takhle bude pořád, jezdil třeba na konference PEN klubu. Pak se to ale změnilo, Jiří Stránský, tehdejší předseda, a Ivan Klíma na něm chtěli, aby vzal tuto funkci předsedy českého centra mezinárodního PEN klubu, a Dědeček vypráví, jak k tomu došlo. Přišli za ním lidé z Člověka v tísni a on jel na Kubu s materiály, v té souvislosti vymyslel Knihovničku PEN klubu a Člověka v tísni. Vědělo se tak trochu více o disidentech. Autorská čtení členů byl pak druhý proud. Cesty po různých místech světa. A pak také hovoří o problémech velké instituce – s určitou ironií, a říká i cosi kacířského. A v roce 2016 už přestal mít tu chuť pracovat jako předseda a vysvětluje, proč.
A nyní se vrací ke spolupráci s Janem Burianem a dalším věcem, ale o tom bylo již řečeno mnohé. Nyní se chce věnovat téma otcovství. Děti Viktorka a Tonička, zažíval něco „zcela neuvěřitelného“, fascinovaly ho některé okamžiky. Inspirují ho, „dostal křídla“, poslouchal okouzlen, a odtud vznikaly básničky a knížky, Pardinka je plyšové zvířátko, jehož jméno si vymyslela jeho dcera. Nebo hroch Obludvík či Slonéčko sedmitučné, jestli to píšu správně. Jako i už někdo v Osudech, které jsem poslouchal, lituje Jiří Dědeček, že si nepsal deník v době revoluce. Kde všude hrál a co hrál. A vrací se v tuto chvíli i ke svým rodičům. K bezpečí a k odcházení blízkých. A také k vodě a k „vodnářům“.
Odkaz k pořadu
———
Zpět