Osudy 6 … / Zdeněk Lukeš, Arnošt Goldflam

Osudy 6 … / Zdeněk Lukeš, Arnošt Goldflam

Zdeněk Lukeš

Architekturu vnímám jako uchopení kulturního prostoru, prostředí našeho života, tedy společenský fenomén umělecké, tedy výtvarné (vizuální) a zároveň technické povahy, který je zároveň jedním z nejvýraznějších zhmotnění ducha doby, s jeho rozprostraněním do urbánní, veřejné vrstvy, která se stává druhou „přírodou“, zatímco integruje onu přírodu přirozeného světa, a zároveň vrstvy soukromé, dávající podobu místu našeho každodenního provozu. Zdeněk Lukeš, český architekt a historik architektury (myslím, že se nemýlím, že jsem sledoval jeho vystoupení před léty na pražské konferenci o Devětsilu, kde jsem měl malý příspěvek), bylo pro mě důležité jméno, a v současnosti zpozorním, když se on či další, jako architekt Vladimír Šlapeta či Rostislav Švácha, kteří na té konferenci rovněž byli, v médiích vyjadřují k současným projektů a problémům architektury.

V perspektivě architektury nahlížíme s panem architektem do jeho vzpomínek od raného dětství, když hovoří o Čechově ulici, která sehrála v jeho životě významnou roli, narodil se v domě, který projektoval Kamil Roškot, bydlel tam Josef Gočár, viniční sklípek vymaloval František Kysela, scházeli se zde další významné osobnosti, jako Jan Masaryk, oba rodiče výtvarníci na půdě měli ateliér a malý byt s balkón, matka dělala portréty, byl tu Vilém Závada, „nesmírně laskavý člověk“, F. O. Babler, dirigent Národního divadla a také v Osvobozeném divadle Robert Brock, ten vypráví o svém životě. Průchod do mateřské školky, kam chodil. Magické okamžiky. Otec mu maloval pohádkové knížky, pak mu zřídil chemickou laboratoř.

Čechova ulice je mezi Stromovkou a Letenskými sady, seznámení s Olbramem Zoubkem (jeho žena Eva Kmentová), dělal tam prolejzačky, další od Zdeňka Němečka, to byla doba, kdy tam byl ještě Stalinův pomník. Obchůdky, až neuvěřitelné příběhy, „jak z první republiky“, atmosféra, a také umělci, totiž město Bubeneč dávalo slevy na dani pro ateliéry v době, kdy tam byla Akademie. Tatínek pocházel z Holešova, jeho tatínek kamenosochař, v důchodu ze Sběrných surovin, kde pracoval, nosil krásné knížky, Lukeš si později na to vzpomněl, když četl Hrabala. Dobrodružství v letadle, které v bouři nouzově přistálo. Baťovská umělecká škola ve Zlíně, kterou navštěvoval otec, byla v duchu Bauhausu, nejdříve řemeslo, pak mistrovský kurs, ten vedl Vincenc Makovský, rozhodující okamžik. Na Akademii se pak seznámil s matkou v Opavě, dědeček soudce tam byl významnou osobností. I tady „architektonický“ pohled, různé sklepy, půdy, založili si tam indiánský kmen, ježdění na kole. Škola, střídání Prahy a Opavy. Problematika/dilema dvou jmen, podle otce a matky (otec Vladimir Kýn, problém taky s tím, že se psal česky, matka Jaroslava Lukešová). Konec idyly – srpen 1968.

Ještě o matce, na Wikipedii si čtu další košaté rodinné souvislosti celé rodiny. Před Thorwaldsenovým muzeem v Dánsku, kde byla matka šťastná a s rodinou tam jeli, se dozvídají od skupiny Čechů o okupaci. O šedesátých letech, o kultuře té euforické doby, publicistice, časopisech atd., řada podrobností, kamarád Jirka Reinberger, syn slavného varhaníka, jej přivedl k rockové muzice. „Skličující“ pohledy po návratu z Dánska do Čech, „temná“ situace. Gymnázium Nad štolou, čistky se škole, na rozdíl od jiných škol, vyhýbaly, někteří učitelé byli vyhození ze škol vysokých, pokus se sem dostat přes špatný posudek, úspěch. Otec měl staré jazzové desky, také poslouchali vážnou hudbu. Objevování Prahy. A také střety s jednou pedagožkou ve fyzice.

Vyhazovy postihly i jeho rodiče, kteří byli v KSČ, ale po příchodu vojsk odevzdali legitimace, poté, co vystoupili ze strany, nemohli být ve Svazu výtvarných umělců, někteří emigrovali, jako Igor Lukeš (později profesor Bostonské univerzity). Na vysokou školu chtěl jít na dějiny umění, šance dostat se na Karlovu univerzitu podle bodového systému ale nebyla, otec mu poradil jít na ČVUT, architektura je také umění, kreslit uměl. Byl přijat, dotlačen k tomu, aby vstoupil do svazu mládeže. Na škole také    Stanislav Kolíbal, Olbram Zoubek, Věra Janoušková, Adriena Šimotová, s níž se pak přátelil, také Josef Pleskot. Škola byla taková „stavařina“, nakonec odešel. Rok pracoval ve Stromovce, byli tam disidenti, dívky z avantgardních divadel. Hrozila mu vojenská služba, on se nakonec na fakultu vrátil a školu dodělal v roce 1980. Také se oženil, opět podrobnosti o slavných osobnostech z její strany, narodily se děti. Historik Jiří Doležal, sledovaný StB, protože podepsal Chartu 77, „hrozné věci“, další zničené lidské osudy, také emigrace přátel či příbuzných.

Po studiu, vojna, v Litoměřicích, absurdní paradoxy na zvláštním praporu, spojené s absurdními příhodami, nastoupil do Národního technického muzea, tam pracoval (shora zmíněný) architekt Šlapeta, pracovali v barokním objektu Invalidovny. Demonstrace před Listopadem, Palachův týden, problémy jako zbytečné zbourání nádherného nádraží na Těšnově, pak zásahy na Žižkově, nesmyslný projekt magistrály ve Stromovce, založili si spolek Obecní dům, protesty (např. Václav Neumann), ekologické demonstrace. Dramatické listopadové události, strávil měsíc v Laterně magice, výjezdy, tenkrát s Danou Němcovou, s nimi Wilson, emigrant, bývalý hudebník Plastiků.

Zdeněk Lukeš nechtěl dělat politickou kariéru, vrátil se na Invalidovnu, další zajímavé příběhy o tom, jak chtějí zbourat ve starých Vysočanech krásné secesní domy, akce nazvaná „asanace v asanaci“ podle Havlovy hry, liberecké divadlo F. X. Šaldy zahrálo tu hru atd.. Pak se, po deseti letech, Lukeš přesunul na Pražský hrad, zážitek s Rolling Stones, které prováděli po areálu (i pro mě byl tenkrát ten zážitek z prvního jejich koncertu na Strahově). Revitalizace Hradu, otevření jednotlivých prostor, pracovní skupina, tam Eliška Fučíková a další, Bořek Šípek. Setkání s řadou osobností, Bruce Springsteen, Michael Jackson, filozofové jako Gadamer nebo historik umění Sir Gombrich, doprovázeli anglickou královnu či americké prezidenty, příběhy. Také významní architekti jako Gehry a další. Zmiňuje svého přítele „Nikolaje“ Stankoviče, Petra Oslzlého, Edu Kriseovou, Věru Čáslavskou, nevypisuju všechny další uvedené osobnosti té „úžasné doby“, třinácti let zde stráveného života. 

Nyní pracuje stále na Hradu v odboru památkové péče, v jeho kanceláři se nahrává tento pořad, zpracovávají manuálu architektům. Další aktivity: pedagog, hovoří o některých školách, PORG, Bořek Šípek ho přemluvil k práci na Umprum, další nabídka na Technické univerzitě v Liberci, tam jako děkan fakulty architektury, původ Hubáčkův ateliér, zmiňuje třeba filozofa Petra Rezka (trochu vybírám z toho množství informací ty, které mě zajímají), Liberec jako „malý ráj na zemi“. Pak plný návrat na Pražský hrad, Bořek Šípek se stal jeho nástupcem. Působení na Newyorské univerzitě, v Praze jedna ze šestnácti filiálek, tam ho pozval Jiří Pehe, kterého znal z Hradu, chodil se studenty po Praze, aby si mohli „ohmatat“ konkrétní architekturu.

Další kapitola Lukešova života jsou výstavy, sledujeme řadu projektů, jako byl Objekt – socha – instalace (léto 1989) v prostorách Národního technického muzea. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900–1938. Cílem byla propagace moderní architektury (což si uvědomuju, nemusí být pro všechny samozřejmé). Pro širokou veřejnost jsou určeny i tzv. Psí procházky či řada knih, které uvádí. Lidé, kterých si vážil, zmíněný F. O. Babler, Tomáš Černoušek, rovněž zmíněný Stankovič (já ho pamatuju ze studií, setkávali jsme se také v autobuse, jezdil domů stejným směrem), Ivan Medek, jenž byl takřka sousedem na Letné, rovněž Jiří Černý bydlel nedaleko. Na závěr pak hovoří o své rodině, manželce, má „tři skvělé děti“, Jana, Veroniku a Petra, které představí, stejně jako jejich děti. Shrnuje svůj život jako pestrý a říká, že je šťastný.

https://vltava.rozhlas.cz/osudy-zdenka-lukese-rozhlasove-vzpominani-architekta-historika-architektury-a-9153337

Arnošt Goldflam

S nepřehlédnutelnou postavou českého kulturního života jsem se setkal jednou krátce na jičínském pohádkovém festivalu před jeho čtením z jeho knížky pro děti Tatínek není k zahození ve farské zahradě (dohledávám si, bylo to v roce 2017, páteční program), bylo to pro mě velice příjemné povídání především o Brně, nicméně jsem nevěděl, že nyní již žije v Praze (Videostudio Jičín natočilo rozhovor s ním, viz odkaz dole).

V desetidílném pořadu si nyní doplňuji souvislosti, na něž jsem opravdu zvědav. Pořad začíná originálně, zpěvem, kabaretně s klavírem… a dědečkem Arnošta Goldflama, který se s babičkou v roce 1903 přestěhoval z Vídně, do Brna, měli devět dětí, středostavovská rodina. Babička byla hlavou rodiny. Někteří bratři vystudovali vysokou školu, atd. otec, „tata“, mladý inženýr, ve stopách svého otce, jako technik. Prohlíží fotografie, u otce, který pracuje jako projektant kotlů pro spalování ve vysokých pecích v „První brněnské“, Goldflam zdůrazňuje jeho zodpovědnost, pak příběh s německou dívkou, s níž se mu narodila dcera, ale babička sňatek zakázala (to jsem už někde slyšel), další osudy, o nichž vtipně vypráví. Válečné osudy, zatčení, koncentrák v Polsku, ale čtyři bratři se dostali až kamsi do Kazachstánu, maminka byla v pekárně ve Lvově, pak se musela schovávat se sestrou a svou matkou ve výklenku za skříní, prakticky do konce války.

Příběh s malou opuštěnou holčičkou, „tata“ ve Svobodově armádě, komplikace se znovusetkáním, znovu v Brně. Život po válce, Goldflam by to připodobnil k povídkách I. B. Singera, východožidovských spisovatelů, fantaskní a zvláštní. Babička mu vypravuje a učí ho kouřit. „Jazykový guláš“, otec hovořil německy, někteří členové rodiny se naučili česky. V deseti letech nový rodinný domek, neměl rád práci na zahradě a povinnosti, kdy otec „kradl“ dlažební kostky nebo prkna a pak doma něco „zbastlil“. On měl raději knihy, hodně četl, líčí, co všechno, a způsob jak jedl a četl zároveň, a přitom ještě kreslil, rodokapsy, Tři mušketýři, piráti atd.. Posedlost jeho dětství. Spolužák ho naučil jezdit na kole, povinné nedělní výlety, také lyžování. To ho nijak netěšilo, hovoří také o oblečení, staromódních „pumpkách“.

Na brněnské přehradě se koupal, opakuje, že otec byl přísný, doma musel být pořádek. Maminka brzy zemřela, maturoval, ještě mu nebylo sedmnáct, zpátky se nastěhovala babička, vyžadoval vaření a úklid. Šel studovat medicínu, jak chtěl otec, chtěl ale spíš studovat filozofii. Fyzika a chemie mu nešly, skončil. Dělal brigádu na výstavišti, pak ve slévárně. Případy přesvědčených komunistů v práci, jeden z nich si pak uřízl prsty, „nebyl zlej, akorát byl blbej“. Komické příběhy ze zaměstnání, ze skladu. Nebavilo ho to, byl to stereotyp, ale často opakuje (klade na to důraz), že ten či onen byl na něj „hodný“. Nechal se zavřít do blázince, aby nemusel na vojnu, chodil na procedury, na psychoterapeutické skupiny. Tam byl asi čtvrt roku. Svět blázince jako svět jejich představ. Svět, ve kterém vyrůstal „byl podivnej“, s těmi strýcemi, otec poslouchal izraelské a rakouské zprávy, on ale necítil strach, četl i ty budovatelské romány, sledoval alegorické vozy na Prvním máji atd..

Židovské svátky, obec, vědomí pospolitosti spíš než náboženská hloubka. Antisemitismus příliš ve škole necítil. Brzy se považoval za „mladého umělce“, skamarádil se s podobně smýšlejícími, jakýsi spolek kolem Jana Nováka s přesvědčením o tom, že je nejlepší (vyhodili ho z filozofické fakulty), vznikla „brněnská bohéma“, Goldflam se naučil suchou jehlu, oleje atd., dělali skupinové výstavy, přednášky, happeningy, výlety, popisují to Hvězdy kvelbu spisovatele Pavla Řezníčka, líčí tu bláznivost velice poutavě a zajímavě. Zmiňuje i J. H. Kocmana, kterého znám a dosud si občas píšeme. Když přišel osmašedesátý rok, Novákovi zakázali večer vietnamské poezie. Goldflam líčí, jak Novák zahynul v lese, líčí osudy dalších. A on se zamiloval, „ale to nebylo jednoduché“. Nebyl moc odvážný, pak navštívil prostitutku (to už někde taky vyprávěl). Pomáhal kolegovi psát scénáře, tehdy vzniklo divadlo Husa na provázku, on se tam také „motal okolo“, Eva Tálská jej obsadila do malé role, další osobnosti (Scherhaufer, Polívka, Pospíšil).

Přihlásil se na JAMU, na režii (ve třiadvaceti). Jeho pedagog pan Nebeský byl režisérem v Divadle bratří Mrštíků, dnes Městské divadlo Brno. Spolužák byl Ivo Krobot. Nasál z obou zdrojů divadlo tradiční i experimentální. Režiséři byli „každej jinej“, další osobnosti herců ad., u Polívky asociativnost, hravost, překvapuje mě, že o něm říkal, že byl velmi zodpovědný, tolik „sebekázně nikdy neměl“. A přichýlil se ke psaní dramatických textů. Pak také „normální průběh“ a trochu štěstí u žen. Udělal několik inscenací, dramatizace povídky Ivana Vyskočila, hrál to spolužák Oldřich Navrátil, skončilo to inscenací Čechovových Tří sester. Jiří Bulis se stal jeho dvorním skladatelem. Dostal angažmá ve Večerním Brně, nebylo to dobré divadlo, šéf bývalý voják, hodný, „zvláštní pán“, nicméně tomu moc nerozuměl, tam dal nakonec výpověď.

Taky hrál v Divadle X. Ha-divadlo, tam ho pozval Miloslav Maršálek, spolupráce se Svatoplukem Válkem. Problémy s pokusy o zákazy v souvislosti s novým divadelním zákonem, přesun do Brna, našli místo ve Klubu školství a vědy B. Václavka. Poprvé udělali Charmse, a také svou hru Písek. Jiří Bulis, jehož nesmírně chválí (je „vrcholem spolupráce“ s hudebním skladatelem), zahynul při autonehodě. Problém s představením Dcery národa, hra se líbila Václavu Havlovi, který představení navštívil s estébákem. Problémy také proto, že podepsali petice. Mimikry, on také byl ve straně, nyní vrátil legitimaci. V Brně Petr Oslzlý, Goldflam jeho zástupce. Vedle inscenací napsal svou vlastní hru, první s názvem Horor. Pak další, ze Slovenska přišla Barbara Plichtová, pro ni napsal hru Biletářka. Další hry. Hovoří o generačním divadle, Ondřej Hrab, ředitel Archy, zásada dělat dramaturgii proměnlivě, herci Břetislav Rychlík, herec Černoušek, některé hry, jako Pět a půl, jako jistý mezník.

Znovu se vrací k Danielu Charmsovi (hovoří o něm několikrát), jeho věci dělal také v Dejvickém divadle, tedy to je jakýsi jeho „životní autor“. Dramaturg Kovalčuk jej popíchnul, aby rozšířil hru Písek. A říká, že to dělali také tak trochu „o sobě“. Z německých autorů Kafkův Proces, s Davidem Cajthamlem. Útržky z nedokončeného románu, s tím byli i v zahraničí, nabízel alternativy. V době převratu měli připraveného Havla, po převratu ho hráli všichni. Lidská tragikomedie, hra Ladislava Klímy, nikdy nehraná, tak se do toho pustili. Ukázalo se, že je to aktuální, v době takových proměn. Dlouhé představení, tři a půl hodiny a dvě přestávky. Jan Borna vyzval Goldflama k hostování v tehdy vzniklém Dejvickém divadle. Široká paleta aktivit, také třeba Na zábradlí či v Ypsilonce, dodnes asi sedm představení, Morávek nabídl také spolupráci s hradeckým divadlem. Pro místní herečky napsal Dámská šatna, úspěšná v zahraničí.

Goldflam hovoří o celé řadě dalších inscenací v různých divadlech, kde hrál nebo režíroval. Když poslouchám pořad ještě jednou, uvědomuju si, co všechno jsem vynechal. To je samozřejmé, jen cítím potřebu to zmínit. Improvizovaná představení, to jej velmi bavilo Maniak, Voyer a Masochista. Nyní se vrací k osobnímu životu, tedy milostnému. Televizní pořad Za dveřmi je A. G. (variace Mezi dveřmi, Ve dveřích…), široké spektrum témat od výtvarného umění přes českou kulturu v zahraničí atd., vypráví opět jednu příhodu z Ameriky, v jednom podniku cedulka, že zde obědval I. B. Singer, když dostal Nobelovu cenu, a pokračovalo to opravdu zvláštním způsobem. Herecké příležitosti, jako je Lotrando a Zubejda, nebo Kurvahošigutntag, také některé role v zahraničí (opět nevypisuju, na Wikipedii je rozsáhlý soupis rolí).

Humor: v souvislosti s cenou města Brna, kterou ovšem nedostal, kamarád z brněnské bohémy jemu a ještě jedné kamarádce vyrobil legitimaci smrtelně nemocných, a byl vyslýchán (podezření, že chtějí následovat Jana Palacha), zavezli ho do lesa a tam ho nechali, v té souvislosti je zmíněn badatel Radek Schovánek (Jičíňák, známe se, teď se pokouším o humor já, když zmiňuju, že právě on dostal cenu města, ovšem Jičína). A ještě to mělo zvláštní dovětek s (nakonec nezaplacenou) pokutou v tramvaji. Jako pedagog na fakultě, někteří dnes známí herci, Josef Polášek, Pavel Liška, Marek Daniel, invenční žáci. Nu a nyní hovoří o tom, že se přestěhoval do Prahy, tam učil na Akademii Josefa Škvoreckého, na DAMU, stal se profesorem, pedagogická dráha mu také hodně dala. S Martinem Porubjakem na festivalu současného dramatu Neue Stücke aus Europa ve Wiesbadenu jako zástupce naší země, doporučil Vladimíra Morávka nebo Davida Jařaba, tam začal psát prózu, nahlížím do internetu, je jich celá řada, mj. Tata a jeho syn, Osudy a jejich pán, Hledání ztraceného tatínka, Pohádky O nepotřebných věcech a lidech atd. Za Tatínek není k zahození dostal Magnézii Literu, děti byly malé (tu četl v Jičíně na pohádkovém festivalu).

Takže opravdu renesanční osobnost, jak se někdy trochu frázovitě označuje ten široký záběr tvůrčích oblastí. A když o nich Arnošt Goldflam vypráví, zvláštní způsob, jak to činí, vůbec nesnižuje sympatie, které k tomuto pánovi máte.

Odkazy

https://vltava.rozhlas.cz/renesancni-umelec-arnost-goldflam-a-jeho-osudy-8884233
O sobě hovoří také na adrese
https://plus.rozhlas.cz/i-krive-obvineni-ze-spoluprace-s-stb-melo-v-mem-zivote-vyznam-rika-reziser-6530900

Arnošt Goldflam na pohádkovém festivalu v Jičíně, od 7:59
https://www.youtube.com/watch?v=vGIwD52xlRA