Osudy 5 … / Viktor Preiss
05.06.2024 00:42Osudy 5 … / Viktor Preiss
Viktor Preiss
Tak tady již nejsem veden podvojností například nějakého setkání a obsahu rozhlasového pořadu jako v některých předchozích případech. Viktora Preisse si vážím jako kultivovaného herce, kterého znám pouze z obrazovky či filmového plátna, a když jsem u Osudů spatřil jeho portrét, kliknul jsem na přehrávání.
Pro mě překvapivě začíná pořad zpěvem francouzského šansonu a vtipně vyjádřenou skutečností, že známý divadelní a filmový herec se narodil jako nedonošený (no vida, tak hned na začátku tu je přece jen něco společného). Byl poválečné dítě, vypráví příhodu, jak matka byla pohledná, otec, technický úředník, nedostudovaný strojní inženýr, byl raněný v Karlíně ne jako bojovník, ale jako „navrátilec z rajchu“, kde byl totálně nasazený, a ona ho nechtěně v tramvaji kopla do té zraněné nohy. Matka pracovala jako zdravotní sestra na Bulovce, děda měl dům s čalounickou dílnou v Karlíně, byl to jediný dům, který za povodní v roce 2002 jediný spadl. Byly tam nějaké zbraně po Němcích, ona neměla strach a riskovala, dostala pak vojenské vyznamenání.
Žili za Poříčskou branou, nedaleko byl Negrelliho viadukt, bylo to velmi skromné bydlení, sousedství Žižkováků a Karlíňáků, šarvátky mezi kluky. Žili chudě, oblečení také velmi jednoduché, otec nestraník, poslouchal Luxembourg, „zelené oko“ toho „všemocného“ rádia. Znal všechna jména herců a režisérů. Výpravy za hranice regionu, za již dnes již neexistující nádraží Těšnov až k výtopně nádraží Praha střed (dnes opět Masarykovo nádraží), tam visuté vozíky na laně. Jednou se tam přichomejtl k filmování, fascinující první setkání s filmem, herec byl Jiří Vala a film Žižkovská romance, jméno slovenské herečky si nepamatuje. Vzpomíná si na cestu do Vladislavovy ulice, měl říci „Koza. Utekla nám koza.“ a řekl to s velkou trémou, kterou má dodnes, a dostal padesát korun.
Poslední kůň v Praze. Z ledáren se vozily kostky ledu, zažil také lampáře a on chodil s ním. A také byli metaři. Malování jako pro něj útěk od reality. Vrací se k otci, od něho má vztah k motorům. O vojenských motorkách s nafukovacím sedátkem. Herec vypráví o dramatickém příjezdu otce z lágru u Lince na kole a návrat poté, co se dozvěděl, že byl spáchán atentát na Heydricha. Dodnes jezdí rodina do tohoto kraje. Otcův vztah k divadlu byl ambivalentní, ale stejně jako Viktor Preiss miloval komedie. Později to pochopil, generace, která se narodila kolem roku 1920, neměla lehký život, prožili válku, otec nikdy neviděl moře. Matka naopak divadlem žila, z její bohaté kariéry, počínající za války u Dismanova dětského rozhlasového souboru a končící prací v Československé televizi a řadou filmových rolí zmiňuje její syn především zájezdové divadlo a hovoří o moderním zájezdovém herectví (později o Činoherním sboru Národního divadla). Manželství se rozpadalo, malý Viktor jim nepřidal, když byli „odšátkováni“, za nějaký prohřešek jim byly strženy pionýrské šátky.
Byl poslán do jiné školy, jako malé dítě viděl jako první představení Ibsena, hru John Gabriel Borkman, komorní psychologické drama, tedy něco ne právě lehkého pro diváka tohoto věku. A on si propojil manželskou krizi doma a v divadle, kde jednu roli hrála jeho matka. Zůstala velká emoce, a celý život si pak přál to „tajemství“. „Otevření opony je magická skutečnost.“ Různé stěhování, mj. do Mladé Boleslavi, budova starého gymnázia, milý starý pan profesor na kreslení, toho „odpojilo od reality“, také hovoří o pobytu u babičky a dědečka v Mánesově ulici, kteří se mu hovně věnovali, děda byl akademický malíř, tam byla „jedna sugestivní věc“, začouzená díra, kde v únoru 1945 tam padla bomba. Obtížné podmínky v rozděleném bytu. To bylo „prostředí zastaveného času“, „imaginativní prostředí“. Další zážitky, vůně vařené kávy ve starém obchodě s freskou, do Radiopaláce chodil s dědou na filmy, film Volání osudu. Další filmy, viděl velkou výstavu Josefa Lady. Jeden čas se děda znal prodejcem starožitností v Českých Budějovicích. To jsou ty magické staré věci, a také dramatické příběhy.
V Říčanech u Prahy začal Viktor Preiss chodit na střední školu, tam se seznámil s poezií (stal se jedním z prvních členů Klubu přátel poezie, mohlo to být kolem roku 1961, vycházel tenkrát Holub, Mikulášek). Zajímavý názor, že poezie se nemá recitovat, ale číst. Chodil tam do dramatického kroužku. Jeho kamarád Miroslav Masopust mu vyprávěl o divadelní fakultě, kam chodil a o jejíž existenci Preiss nevěděl. Skokem se herec přemisťuje k okamžiku, kdy mu matka zprostředkuje, že „paní Fabianová by se na mě koukla“. Recituje u ní báseň černošského básníka Langstona Hughese („o stesku otroků černošských“). Na přijímačky pak přijde s úrazem (vyražený zub), profesor Nedbal se ho ptá, jestli hraje fotbal. Vyjadřuje se o sobě velice skromně, jak se postupně „dovzdělává“. Pak hovoří o intuici, které využíval až od padesáti let.
Hovoří s láskou a obdivem o svých profesorech a náplni DAMU (šerm, jízda na koni, široká paleta oborů), navíc ve zlatých šedesátých, kdy se otevřela kultura, chodili zvláště na nové filmy. „To byly dny kulturních svátků“, dělal si na projekcích projekcí, dělali statisty v Národním divadle, prostředí a potkávání, „zírání na ty výkony“, hrál tam ve Wilderovi Karel Höger, „to byla úcta“ k tomu všemu. „Onemocněl“ pantomimou, tělo je tím výrazovým prostředkem. I z toho důvodu miluje grotesky, zdálo se, že je pantomima na úbytě, ale dnes mladá generace má zase nové prostředky. Další zážitky s návštěvou u Vlasty Fabiánové a Bohušem Záhorským, jejím manželem, a kocourem na klíně.
„Unikátní zájezd“ po premiéře Langrovy Periférie s Janem Kačerem do norského Osla v roce 1969, na jednom představení byl Ingmar Bergman. Natáčení filmu Popel podle Šrámka v režii Václava Kršky, byl to jeho poslední film (zemřel 1969, doplňuji si ještě, že se narodil v Písku, tedy šrámkovském městě). Další příběhy, v nichž zdůrazňuje empatii jako důležitý prvek práce. Pro Preisse je důležité ono „dotýkání“ v herecké práci, o tom ještě znovu v souvislosti s Janem Kačerem, setkání s ním jako začátečník a později ještě v jiných divadlech. Také setkání s Otou Ornestem. Ten mu nabídl angažmá v Městských divadlech pražských. V té souvislosti Viktor Preiss říká, kde všude hrál, v Divadle komedie, v ABC, v Rokoku. Hovoří o jednotlivých rolích, režisérech. V té době získal po létech snažení modrou knížku, a onemocněl na rok zánětem mozkových blan. V Městských divadel strávil „krásná jména“, uvádí všechna možná jména (zhruba dvacátá minuta 3. dílu).
Hodnotí kvalitu a „stáčení“ kvality zhruba po deseti letech, hovoří i o interiéru „nezaměnitelném“ atd., vzpomíná a zdůrazňuje, jak „se lidé měli rádi“, měli k sobě „láskyplně ironické vztahy“. Rodina, se ženou Janou měl „příšernej“ start, bydleli u dědy, hezký anekdotický příběh s Josefem Bekem, který mu vyhověl v otázce přidělení bytu a šel s ním na ten úřad. Přátelil se s Borisem Rösnerem, měl rád Preissovy historky. Téma „věcaře“, tj. měl vždy v ruce nějakou rekvizity. Pak bylo období, kdy hrál J. K. Tyla, skladatele atd., to byl pak podle Rösnera „bystař“. Patnáct let v Městských divadlech, dělali také muzikály, až po „operetní kousky“ a pak to začalo být pokleslou zábavou, a Viktor Preiss odešel. Skoro intimní setkání s Václavem Voskou po náročné zkoušce Amadea a zdálo se, že mu je špatně a Viktor Preiss jej odvezl na Karlovo náměstí, a na konci dlouhé chodby se rozzářilo světlo, když otevřel dveře – pro filmaře by to byl největší kýč. A pro něj poslední setkání s „českým Mastroianim“.
Po nějakém čase cítil únavu, dal výpověď. Po dvou měsících přišel na Vinohrady, Schillerovi Loupežníci, epizoda s domluveným fotbalem. Generálka od „pana Hubače“ s Jiřinou Bohdalovou a Petrem Haničincem v režii Ewalda Schorma a přebíhal do druhé zkušebny na roli Cyrana z Bergeracu, kterého alternoval s Jaromírem Hanzlíkem. A říká, že to nezvládal. Další role – Urmefisto, což je dílo Jana Vedrala v přepisu díla Thomase Manna Mefisto (říkám si, hezká hříčka v paralele Faust – Urfaust). Po převratu se na Vinohrady vrátil režisér Luboš Pistorius, který herce vybavil vším potřebným ke zdolání nejvyšších hereckých vrcholů, jak Preiss říká.
Preiss měl rád Poprask na laguně v podání Ladislava Smočka. Také o Jaroslavu Dudkovi hovoří jako o skvělém režisérovi. O pokleslosti, Menzel říkal, že komedie není o pitvoření, Brouk v hlavě v režii Jiřího Menzela. O dalších rolích, pak o osobnosti šedesátých let rozhlasovému režisérovi Jiřím Horčičkovi, „jenž překypoval energií“. On byl možná prvním, kdo jej pozval do rozhlasu, on byl „rozhlasovým architektem“, měl to celé dopředu vymyšlené, spojitost všech složek. A hovoří o specifice rozhlasového herectví, učil se od těch nejlepších, kteří tvořili historii rozhlasu, mezi jinými se zmiňuje také o Haně Kofránkové. A dodává, že se v rozhlase „cítí nejlépe ve své kůži“, že je to jeho nejmilejší médium. A v závěru hovoří také o pedagogické práci, což specifikuje jako příchod z praxe, přičemž je důležité pojmenovat postup, důležité je být praktik, „zmocnění se řemesla“, teorie může být k tomu přidána. A v závěru hovoří o talentu Jana Potměšila a o tom, jak v dramatické době společenských změn jezdil a stal se vlastně obětí té doby. A také ještě o televizních inscenacích a o jejich psychofyzické náročnosti. Na úplném konci pořadu je obraz Václava Vosky jedoucího v zamrzlém autě do barrandovských ateliérů.
Odkazy
———
Zpět