Osudy 4… / Jiří Stivín, Věra Chytilová

Osudy 4… / Jiří Stivín, Věra Chytilová

Jiří Stivín

Když se řekne Jiří Stivín, první co mě napadne, je jeho koncert v kapli Českých bratří v Mladé Boleslavi, který jsem fotil, a – na rozdíl od Jaromíra Nohavici tamtéž, na který vzpomínám s nevolí, protože ostravský bard nebyl ohledně fotografování právě vstřícný – mě legendární český jazzman v šatně, tedy buňce u pódia, charakteristické pro tento kulturní prostor, vyzýval k pořízení dalších dokumentárních fotografií, když jsem chvíli váhal, že vedle záznamu koncertu se nyní ocitám v soukromém prostoru, kde by cvakání fotoaparátu mohl někdo považovat za nevhodné, a on na to skvěle reagoval.

Samozřejmě těch situací bylo více, naposledy jeho improvizace na křtu poslední knihy Karla Hvížďaly a Jiřího Přibáně na festivalu Svět knihy, kam byl – vedle dalších hostí – přizván a příznačně vytahoval různé nástroje, na které vždy něco zahrál. Jako hudebníka jej nebylo možné nevnímat od dob, o nichž také vypráví v pořadu Osudy rozhlasu Vltava, nicméně vzhledem k tomu, že jsem celý život dělal – amatérsky – různé druhy muziky, jsem, asi na rozdíl od běžného fanouška jazzu věděl, že Jiří Stivín má ty různé druhy hudby rovněž propojené, například že hraje také se svým souborem Collegium Quodlibet Telemanna a Vivaldiho, barokní hudbu, a že dělá kurzy ve Frýdlantu v Čechách a dalších místech, jak mně vyprávěl Jan Basista Novotný, jenž se jich rovněž zúčastnil.

Do zvukového prostoru desetidílného pořadu Osudy zve hudebník, multiinstrumentalista a skladatel, netradičně slovy „Co chcete slyšet? Já si nic nepamatuju, já už jsem starej….“, nicméně pak začne vyprávět o prvních (válečných, jako u mnohých dalších osobností pořadu) zážitcích z dětství, stěhování z Čelákovic do Rychnova u Jablonce nad Nisou, nejkrásnější léta (lezení po stromech, ježdění po stromě), později další stěhování do Prahy, totiž otec pracoval jako technik a pak také jako ředitel v továrnách na obráběcí stroje (nyní v Záběhlicích, bydleli v Balbínově ulici).

Rodina, měl „absolutní svobodu“ (ptá se jako otec čtyř dětí, co je dobře, zda jim nechat volnost nebo se jim věnovat), neučil se, průšvihy, máma herečka Eva Svobodová, strejček, její bratr Miroslav Svoboda hrál ve filmech V+W, její otec později profesor na konzervatoři dr. Milan Svoboda, bydlel v Roudnici, bratranec Milan Svoboda jazzový hudebník atd., další, stivínovská větev, byli technici, nehudební, jeho matka Marie Stivínová měla zahradnictví, jezdili k ní Čapek a další, pak poslanec Josef Stivín, první žena Marie Majerová, vydavatel, také spojený s Ladou, pseudonym Foltýn, a autorem těch říkadel, tedy není to lidová poezie, jsou to jeho říkadla. Jejich bratr Emanuel Stivín měl nakladatelství. Odkud ten rod pochází, se mu nepodařilo vypátrat, rodinná legenda hovoří o tom, že nějaký Stivín přišel s Tycho de Brahem z Dánska.

Dobrý vzpomínky na školu, chodil „na Smetanku“, básnička Krylova, začal dříve než jiní, v šesti letech, závěrečné zkoušky v osmé třídě, pak ještě tři, takže skončil v šestnácti.

Zuzana je sama doma, pořad Semaforu, je podle jeho sestry Zuzany Stivínové, emigrovala do Francie, hraní na housle, mezi deseti a šestnácti neměl nějaké vyhraněné zájmy, chodil do Skauta, přezdívky, on „Kačka“, podle sestřenice Kačenky, hrál ping pong, jezdili na plachetnici, „ale nic pořádnýho“, nevěděl pak co dělat, rok dělal rekvizitáře na Barrandově, setkal se se spoustou tvůrčích osobností, začal fotit, v Hradci Králové u filmu Vyšší princip Jiřího Krejčíka, kameraman Ivan Šlapeta, říkal mu, pojď na FAMU, udělal zkoušky na kameru, v ročníku Karol Sidon, on o rok níž než Menzel nebo Chytilová, uvádí Elmara Klose, Aloise Fišárka. Tam začal provozovat hudbu, začal hrát ve skupině Sputnici (1961), tam taky bratranci na saxofon a klarinet, hráli rokenroll.

Pak chtěl hrát jinou muziku, poslouchal Ornetta Colemana, improvizace, moderní jazz. Forman chtěl, aby hrál v Černém Petru, tu roli, co pak hrál Pavel Sedláček. On ale že hraje k tanci ve Stráži pod Ralskem, v kvartetu hrál na piáno Karel Svoboda, tenkrát studoval zubařinu, a syn skladatele, autora Škody lásky, Pepík Vejvoda, hrál na bicí. V divadelní kapele v Nuslích, kde byli Horníček a Kopecký, hrál asi dva roky. Vypráví anekdotu o tom, jak dali pod klobouk, který měli herci na konci představení jménem Tvrďák, během něhož se celou dobu ptali, co je pod ním, zvednout, buřt, a byl průšvih. V souvislosti s tím zajímavé téma: improvizace (navodí se atmosféra, a člověk vůbec neimprovizuje, a skutečně „nepřipravené“ hraní atd.). Na FAMU byl jeho profesorem Šmok, chtěli dělat dokumentární film o Kuksu, neměli materiál, zažil spousta herců, také malířů.

Ježdění na hory, na vodu, lyžování, dokonce dělal instruktora. Jazz Q Praha, začali ve Viole, jako amatérská skupina, v AUSu začínal muzikálový soubor na Pohořelci, tam potkal spoustu muzikantů, kamarádi, hráli na Jazzovém festivalu. Na vojně dostal „sedum vostrejch“, další vyprávění o dvou letech v tomto prostředí. Milan Munclinger z Ars redivivy ho učil hrát na flétnu, nejdříve hrál na zobcovou flétnu, začátky, v kostele Panny Marie pod řetězem, to byly vlastně začátky barokní muziky, v AUSu pak v učení pokračoval Jiří Válek. Po vojně, v roce 1967, šel do SH kvintetu Karla Velebného (SHQ), profesionálně, cesty do zahraničí.

V Malostranské besedě jazzové koncerty, Karel Velebný a v armádním rozhlase na Vinohradech fiktivní Vinárna u pavouka, tj. začátky cimrmanovského divadla, Velebný hrál v první hře ženskou roli, kterou převzal pan Čepelka, Stivín také (další informace o Cimrmanech), hra Domácí zabíjačka, kterou napsal Šebánek. Zajímavé, jak nefunguje v zahraničí, ve Vídni se nezasmál, paradoxně se smáli, když bubeník Vejvoda spadl ze židle (oni mysleli, že to má být ta „sranda“). Bouračka s SHQ. Do Anglie, kamarád McMahon. Fascinovalo ho, jak tam platí „důvěra“, anglická mentalita, chodil tam do školy, připomíná Anglické listy Karla Čapka. 

Společné vytváření na turné oné anglické kapely, ale konec roku 1969 se měli do Čech všichni vrátit, ale v Praze ho pak nepustili. Dohromady s Radimem Hladíkem, tedy Blue Effect, a obnoveným souborem Jazz Q Praha nyní deska Coniunctio. Martin Kratochvíl pak přejmenoval skupinu Jazz Q Martina Kratochvíla, ale – říká Stivín – byla to jeho kapela a jeho projekt. Ženitba, angažmá v Národním divadle v jeho činoherním orchestru. Postěžuje si na praxi ohledně autorských práv, alespoň napsat, toto udělal to a to. Spolupráce s Markem Kopelentem, skladba Hrátky. A průšvih celní kvůli magnetofonu, kvůli kterému Stivínovi sebrali pas, s Davidem Brubeckem v Americe jsou proto jen na plakátu. A v tu dobu se věnoval barokní muzice, hrál na zobcovou flétnu, s Milanem Munclingerem. Koncerty v Rudolfinu k poctě Cecílii (v době vysílání už pětadvacetkrát), a ona právě tam je zobcová flétna, jak to zpochybňovali odborníci.

Valtice, Bechyně – interpretační kurzy staré hudby, tam byl profesor Žilka ad., Frýdlant. Orchestr Dobrodruh, tj. „dobří druzi“. Otázka amatérských skupin. Dvanáctitaktové schéma, dříve vypisování hudby do poslední noty, a improvizace, vrací se k „revoluci“ v podobě free jazzu, příklad dvouhodinového koncertu Keith Jarretta, kdy neví, co bude vlastně hrát. Je třeba, aby tady byla osobnost, tedy osobitost (originalita), aby se mohla rozvíjet, člověk musí být trochu drzý, mít odvahu, věřit, že osloví alespoň sám sebe. Mezinárodní jazzový festival, byly tu všechny slavné hvězdy. A tak příběh jednoho průšvihu. A další jeden projekt s Antonínem Matznerem.

Pak je řeč o Stivínově studiu kompozice na AMU (taky se hovoří o J. Riedlbauchovi, Petru Kotíkovi, vážné nové hudbě, avantgardě), na jednom koncertu hrál také na violinofon, další příběhy. Projekt Zvěrokruh. (v páté části) Minimal music, pěkná ukázka z oné slavné basfigury z písně Škoda lásky, opakované kolem dokola a doplněné improvizací (a já si ještě doplňuju, že tady je i moment humoru, ostatně o participaci na Cimrmanech už tu byla řeč). Se Soukupem a Kocábem improvizace, má natočeno. Další příběhy, o jeho triu, hraní s Rudolfem Daškem, zase trochu jiné hraní… Úvahy o spolupráci, nahrávání se Smetáčkem, aranže pro Evu Olmerovou. Slavíci z Madridu s Waldemarem Matuškou, tam sólo. Freejazzová deska, tam Brouci v hlavě a Andulka Šafářová pro Američany. Pak se vrací k desce Coniunctio, jednotlivým hudebníkům. Nahrávky s big-bandem Václava Zahradníka, další nahrávky, pak Pět ran do čepice (na to vzpomínám, Dašek, Zbigniew Seifert na housle, dva bubeníci, Josef Vejvoda a Milan Vitoch, říká, že to nebylo vydané digitálně – dnes už ano) atd., album Zvěrokruh (dá se najít celé na YouTube).

S Daškem, pak založil kvartet, inspirace folklórem, před Chicem Coreou hráli jako předkapela, pěkná deska Homolová & Stivín. Flétny v renesanci, to je už na CD, nahrával vše sám. Další projekty, zmíněný projekt Cecílie, mají od sebe narozeniny jeden den (vystupovala tam také Magdalena Kožená či houslistka Demeterová). Po padesátce… Ali Haurand, hraní v cizině, evropský jazzový ensemble. Natočil Telemannovy skladby se zobcovou flétnou (triosonáty), participace Gabriela Demeterová, Tereza Mátlová, dcera Markéta Stivínová. S Václavem Hudečkem několik desek, projekty na Hradě, poněkud komerční, záznam koncertu k pětašedesátinám (Dašek, Antonín Gondolán). Turné po Rakousku, několik festivalů v Holandsku, na Slovensku Zlaté husle. Spolupráce s profesorem Halíkem. Další věci, nahrané.

Také filmy, komponování muziky ho sice nebavilo, raději tvořil ve studiu, režisér Belfín říkal, že za frekvenci se dá natočit maximálně sedm minut dobré hudby, tedy té psané, jako dělal Zdeněk Liška, dle Stivína geniální, Stivín s ním také spolupracoval, na jedný muzice pro pana Vláčila, bylo to o Praze. Jako jed, Olmerův film, tam je stejnojmenná písnička (Pavel Kopta text), další písničky pro film Slovenské tango, ty byly samozřejmě napsané.

V roce 1989 odjel do Ameriky a když se po převratu vrátil, nepustil se do politiky „bylo všechno rozdaný“, jak se říká (předtím ho „Jirka Černý tahal“ na různá setkání, ale je to dobře, jak to bylo, věnoval se dál koncertování. Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi je knížka o Stivínovi od Ivana Poledňáka. Zájmy směřovaly v tu dobu jinam, před revolucí učil zobcovou flétnu, pak toho nechal, hovoří více o tomto nástroji, který byl užíván v baroku (Telemann, Bach, Vivaldi), měli bychom rozlišovat profesionální hru od té dětské doprovodné, existují dva typy fléten, tz. „německá“, to jsou jiné prstoklady než u barokní, kdysi pan profesor Žilka zavedl při výuce ty barokní, „a tím to hasne“. Pak jsou ještě další typy, irské flétny.

Hodně práce, cesty do ciziny, problémy s placením improvizace (u OSA), v Holandsku je společnost improvizované hudby, Stivín založil centrum pro improvizované umění v souvislosti s rekonstrukcí starého mlýna a také bydlením po rozvodu, po revoluci požádal o „mlejn“, který znárodnili jeho otci, byla to ruina, a když se rozvedl, děti už byly dospělé, tak jej začal rekonstruovat, zde též nahrávací studio (Suchý, také Radúza tu natáčela, smyčcový kvartet, on tu natáčel s kvartetem), také nahrávání filmové hudby (třeba ke dvěma Novákovým filmům o Václavu Havlovi), kurzy atd. Jednotlivé desky (nezdá se to, ale je to vždycky půl roku práce). O dětech, bydlí v bytě po panu režisérovi Sýsovi, Zuzana už byla herečkou, Markéta studovala flétnu, Adam šel na soukromé gymnázium a začal hrát na basovou kytarou se skupinou Chinaski, Jirka hrál zase s jinýma kapelama, Stivín si nepamatuje už všechny angažmá svých dětí. Hraní s Petrem Ebenem.

S Evropským jazzovým orchestrem jezdí po světě, u nás se spíše hraje klasický jazz, v cizině improvizovaný jazz. Vrací se k některým motivům, otázkám zájmů a interpretace (také úloze not při tom), vývoje. Na koncertech Collegium Quodlibet v první části barokní muzika (zmíněná zobcovka), pak „co je libo“, to je překlad slova „quodlibet“. Hrají „profíci“ i amatéři, hraje skladbu Pocta svaté Cecílii, „hudební komentáře ke skladbám známých autorů“, vedle starších skladeb také jazz, také varhany, tanečníci (Šmokův soubor) atd.. Protože má průpravu, natáčí si také kamerou podklady, v souvislosti s větší důležitostí vizuality. Také pro děti, pořady pro děti a pro školy, také obrazy, k nimž hraje. Vrací se k projektům, které propojují výtvarné umění a hudbu, a jestliže to mám zobecnit, jedná se o „ozvláštnění“ (o něm také hovoří) a zároveň interdisciplinaritu (ostatně sám vzpomínám např. na Ars rediviva a pana prof. Munclingera, např. na koncert v barokním prostředí v Praze s barokní hudbou a komentář k Pablo Picassovi již někdy v šedesátých letech, to je vlastně již dřívější impuls, Munclinger byl ostatně také flétnista).

A kdesi před koncem hovoří také o humoru a smíchu. Tak to je také důležité. A také je řeč o Berkeley school, jaké dělá workshopy pro děti i dospělé. Tam ho „bolševici“ nepustili, přestože dostal tenkrát stipendium, protože Jan Hammer tam „zůstal“, byli tam také Vitouš, Martin Kratochvíl a další, a on se zase díky tomu mohl věnoval té barokní hudbě. A souvislost pedagogická – u nás se tradičně nejdříve musí student naučit noty a techniku, tam je ta metodika jiná. Důležité je, jak říká na závěr, nehrát jen „nějaké noty“, ale dát tam také něco ze sebe.

Odkazy

https://vltava.rozhlas.cz/osudy-jiriho-stivina-rozhlasove-vzpominky-jazzoveho-hudebnika-6481019

https://www.magazinuni.cz/hudba/z-vitrin-jazzove-archeologie/
Zvěrokruh na Youtube
https://www.youtube.com/watch?v=rTEKYI_fRTE

Věra Chytilová

Od ostatních Osudů se ty, o nichž vypráví režisérka Věra Chytilová, výrazně liší. Jednak jí je špatně rozumět (pokus poslouchat pořad vzhledem k mým bolavým zádům vleže jsem musel vzdát), což není způsobeno jen „specifickou“ artikulací (především, ovšem nejen rotacismus bohemicus, tedy opravdu výrazné „ráčkování“ ji řadí opravdu k „českým“ osobnostem, řečeno metaforou), nýbrž také původem pořadu (původně materiál pro knižní biografii režisérky, natočeno 2009, režie Tomáš Pilát, tj. v určitých okamžicích také např. rušivé další hlasy, tenkrát jednorázově odvysíláno, nyní remasterováno, na stránkách rozhlasu únor 2024), který autoři vysvětlují – „Pořízené záznamy byly původně určené pouze pro pozdější písemné zpracování a jejich technická kvalita nebyla prvotně rozhlasová,“ a dále „Věříme, že s ohledem na povahu materiálu pochopíte místy nižší srozumitelnost některých pasáží.“, jednak (možná to souvisí s předchozím) její vyprávění takřka nemá onen faktograficko-chronologický charakter jako Osudy jiných osobností, nýbrž to jsou daleko více imprese a úvahy, které spíše než konkrétní „běh událostí“ vycházejí z určitých „okamžiků“, u nichž není důležitý věcný kontext (tj. tehdy a tehdy, byl tam ten a ten), byť se zde samozřejmě rovněž objeví, nýbrž intepretace jejích postojů, přístupu k životu, vnímání reality atd. To je samozřejmě rovněž zajímavé, přinejmenším jako náhled na osobnost nepřehlédnutelné režisérky prostřednictvím její sebereflexe.

Pořad začíná vyprávěním o dětství v Kunčicích (dnes součást Ostravy) a „železničářském“ prostředí za války (prostředí nádražní restaurace, kterou otec, když se vrátil z legií, „měl“), svébytném světě nádraží, kde si hrála hromada dětí (vnímám to, jak si uvědomuju, jako filmové vidění, spousta detailních obrazných „záběrů“, různých příhod), o otci „karetním hráči“ a jeho povaze, odlišné od matčiny, stálém „provozu“, mnoha stěhováních (Studénka), fascinaci filmem a koupání, dalších putováních po „rodinných štacích“, chození do klášterní školy (vyhraněný katolicismus), pak Olomouc a další místa, např. na statku na venkově, kde dělal otec „šafáře“. Chytilová hovoří o změně životního prostředí, dříve život na ulici, „smečky“, dnes prázdno, a „nikdo nemá na nic čas“. A také o přátelských vztazích, přestože ta situace byla vlastně velmi obtížná, bombardování, v Praze zatemnění (později hovoří třeba i o nebezpečí, že člověka zastřelí při poslouchání cizího rozhlasu) atd.. Je vlastně vděčná, že prožila všechny ty změny, přestože „nic nebylo“, spali na „štrůzokách“ atd., ale to je „život“, všechno „pokračovalo“. Další příběhy, např. udání matky (nepravdivé, nakonec ji pustili). Chytilová říká, že byl „větší soucit“.

Četba a sny (já vzpomínám na to, jak mně moje matka vyprávěla o jejím fantazijním snu o nádraží v Děčíně, vlastně s její babičkou a celou rodinou také žila v nádražním prostředí, a uvědomuju si tu paralelu dvou vyprávění a osudů). Postupně vyprávění směřuje k Praze, hodně o sportu, o škole nejdříve chemické, pak architektuře a studentském životě nejdříve v Brně (ani ne tak divadlo, jako „mejdany“), pak v Praze, kde byla zaměstnaná jako technická kreslířka, modelka či manekýna, tedy předvádění na přehlídkách či veletrzích atd. (dostala roli jedné z osmi dvorních dam v populární historické veselohře Císařův pekař – Pekařův císař, doplňuju kontext zde naznačený, z jiného zdroje, viz odkaz dole). Zřejmě vzhledem k tomu, že se jedná o sestřih, tak si vlastně nedokážu sestavit „správné“ pořadí, ale nevadí to, protože v detailních líčeních máme plastickou představu o tom prostupování (tedy návaznosti, to, co mě zajímá jako moment „přirozeného světa“) událostí, jak to paní režisérka sama několikrát různým způsobem zdůrazňuje. Mihnou se už jména osobností, nebudu vše vypisovat, Trnka, fotograf Hrubín, Werich, Brdečka. Práce klapky (Hudba z Marsu), hraní šachů. Provdaná, první manžel, fotograf Karel Ludwig, také „bohém“, ji přivedl do uměleckého prostředí. A prostředí Prahy, dnes jiné, zahrádky u restaurací. Přijetí na studium filmové produkce jí bylo zamítnuto, pak FAMU, první žena, která studovala na FAMU režii, ve vyšším věku.

Úvahy o dnešním životě, který se dnes „tak dere“, nabídky, byla „žádanou kořistí“, různá nebezpečí a naivita, touhy atd. Umělecké prostředí bylo jiné než těch mužů, kteří chtějí někoho jen „schlamstnout“, hovoří o své neoblomnosti či vzpurnosti. A v té souvislosti také příběhy výslechů na StB. Také zajímavé, rozebírá své postoje a spojuje to se vzpomínkami na rozdílné postoje svých rodičů. A vlastně se k nim vrací, otec „pruďas“, a také „ochránce“, matka „volnomyšlenkářka“ atd. Také ona neustoupí.

Na FAMU ji po prvním roce chtěli vyhodit, „řezala si žíly“, důvod ne, že byl otec živnostník, ale že „jezdí po Olomouci taxíkem“, na udání sousedů, kádrový prohřešek na vyhození ze školy. Nyní si musím dohledávat, o co se vlastně jedná – řeč je o absolventském filmu Strop (scénář P. Juráček), zajímavé okolnosti realizace a přijetí, dočítám se o participaci mnoha dalších osobností (ono tam ten název, jak zjišťuju, zašumlovaně zazní). A znovu – o seberealizaci („o něco usilovat“) a zároveň mít rodinu („vařit“) atd. (zajímavé svědectví J. Menzela o její ctižádostivosti na portrétu na CSFD). A o dalších spolužácích. V polovině 4. části zajímavé poznámky o tom, co to je autentická tvorba (každý má svoje téma atd.).

V Bělovsi u Náchoda se ubytovala a natáčela film o internátu, nechtěla to ale jako zpravodajský film, Pytel blech. Skupiny Šmíd a Fikar chtěli zpracovat Hrabala, který začal být populární, Perličky na dně. Jeho kameraman Jaroslav Kučera, o něm, pak byli spolu, čekali dítě, hovoří se o jeho filmu Až přijde kocour (oceněný, má řadu dalších skvělých filmů coby kameraman), o svatbě 1963, stavbě svého domu. Setkání s Ester Krombachovou, jejich společné filmy (Sedmikrásky, pak Ovoce stromů rajských jíme, později na festivalu v Cannes), v obsahu moment radosti z destrukce. Složitá situace – mateřství v poměrně vysokém věku, práce, do toho pak ona politická pohroma (okupace), manžel točil „Rodáky“ atd. Pauza a pak Hra o jablko. Pak řeč o postojích, „když boj, tak boj“. A vlastně tak otevřený konec. Škoda, že materiál nedospěl k těm dalším filmům.

Odkazy
https://vltava.rozhlas.cz/osudy-very-chytilove-rozhlasove-vzpominky-filmove-reziserky-9161374 https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1555/vera-chytilova
https://www.csfd.cz/film/1543-strop/prehled/