Osudy 3 … / Martin Hilský, Jiří Černý, Jiří Suchý

Osudy 3 … / Martin Hilský, Jiří Černý, Jiří Suchý

Martin Hilský

O panu profesoru Hilském jsem samozřejmě věděl již na fakultě od kolegů anglistů (někteří studovali dvojobor němčina-angličtina, někteří studovali nordistiku, ale také to byly fakulty „blízké“, jeden čas dokonce z ideologických důvodů sloučené), ale na žádné jeho přednášce jsem tenkrát nebyl, jsem ale zvědav, co se o těch dobách dozvím z jeho vyprávění na Osudech. Vlastní důvod, proč si jej na stanici Českého rozhlasu Vltava poslechnout ovšem je Shakespeare, tedy Hilského překlad největšího dramatika, který mám v onom jednosvazkovém vydání (jak neprozřetelné, na to musí být stojan, pohodlnější by byly jednotlivé hry, ale aspoň při každém uchopení knihy vidím, co je to za monumentální dílo). Ale to ještě zdaleka není všechno, teprve když jsem si přečetl Hilského komentář k těm překladům (již to je samo o sobě zcela mimořádné, že vytvořil toto zrcadlení), trefil jsem se do doby, kdy jsem v úžasu sledoval téma dvojníků a dvojení v evropské kultuře a v této knize (a pak v Hilského přednáškách, které jsou dostupné na internetu) je to takřka ústřední téma. Osobně jsem pana profesora viděl žel jen jednou, což je trochu paradox v souvislosti se vším předchozím řečeným. Bylo to ovšem v situaci, kdy nemělo smysl jej oslovit, totiž na jeho autogramiádě před pár lety na Světě knihy, na níž byla dlouhá fronta čtenářů a posluchačů s knihou nataženou k podpisu. A tak se k Martinu Hilskému vracím právě jeho vyprávěním v Osudech.

Tentokrát desetidílný seriál na Vltavě, natočený v dubnu 2023, začíná kontextuální úvahou o titulu pořadu, tedy o tom, že „překladatelé mají vepsáno do osudu nemluvit o sobě, protože překládají“, nemohou být tedy konfesionální. To je ostatně také myšlenka podobná té Jana Bílka, jenž chce na letošní Šrámkově Sobotce uvést „postavy ve stínu“. Vzápětí ale, když jsem si vypůjčil ještě tato slova, musím říci, že Martin Hilský svým osudem právě tuto skutečnost vyvrátil, neboť je jedním dnes z nejatraktivnějších postav ve veřejném prostoru (to slovo je trochu v našem jazykovém úzu trochu podivné, řekli byste, že se hodí spíš pro modelky, ale tuhle jazykovou hříčku či tak trochu schválnost jsem si dovolil vzhledem k tomu, že pan profesor je anglista, a anglické slovo attract znamená vlastně přitahovat pozornost – může někdo namítat, že je to také parfém od Avonu, jak mně ukazuje vyhledávač, čili zase pro tento případ něco nevhodného, nicméně ten moment síly je pro mě silnější). Překladatel svou prací hovoří o tom, kdo jest, nepřímo, abych ale explicitně dokončil Hilského myšlenku, do které jsem tak ukvapeně skočil.

Pan profesor hovoří o sobě jako o válečném dítěti, byl až do deseti let velmi nemocný (další případ muže, který málem v dětství zemřel, prošel všemi možnými nemocemi, padne jméno legendárního doktora Švejcara), jeho první vzpomínka z nejranějšího dětství je na matku svého otce (nenazývá ji  babička, ale stařenka), chudou ženu, ale zvláštní krásy, a to v poetickém okamžiku, kdy se na její zkřížené ruce v rakvi na zahradě ve Valašském Meziříčí snese žlutý list. Jak řečeno, poetické a zároveň dramatické, tedy existenciální. Vizuální metafora lidského údělu.

Martin Hilský je skvělý vypravěč, znovu si opakuji to slovo „attract“, vypráví poutavě, někdy až se strhující dikcí, přitom je to ušlechtilý jazyk, který nepůsobí nějakým nepříjemným patosem (znovu vzpomínám na Soňu Červenou, u níž to ještě také byla “ozvěna“ první republiky, „zrcadlo“, abych teď aktualizoval oblíbené Hilského slovo z výkladů o Shakespearovi, když sleduju jeho příběh). Hovoří o katolické rodině jeho otce v „Krasnu“ (Krásnu) u Valašského Meziříčí a o tom, jak si uvědomil bigotnost katolictví a proto „odjel“ z Krásna do Prahy (později jej charakterizuje jako vzpurného mladíka) a to ovlivnilo jeho osud, bez toho by se nikdy nestal architektem (podobně jako Shakespeare odjel ze Stratfordu do Londýna, připomíná Hilský, a já si promítám osudy dalších osobností, o nichž jsem četl, v kontextu „vzpoury“).

Uvědomuju si, jak vypravěč provazuje jednotlivé proměny osudu, ale i třeba charakter prostředí, na zcela konkrétní drobné události, příběhy, takřka anekdoty (strojvůdce na venkově zastavil lokomotivu, když koza na provaze byla na druhé straně kolejí, to by u Prahy bylo nemyslitelné. Hilského rodiče prožili několik režimů (první, druhou válku atd.), žili v opravdové chudobě, jakou on sám již nezažil. Matka byla dcerou komorníka Lobkovice, on lituje, že nezaznamenal na magnetofon příběhy jeho otce (cesta k architektuře, vzorem byl Le Corbusier, další vlákno seznámení s jeho matkou, Vlastou), a dovozuje, jak se ty rodinné příběhy stávají legendami určujícími identitu člověka.

Matka studovala komparativní literaturu a její intelektuální vklad pro syna byla japonská kultura, a také mu vyprávěla o předválečné anglistice (osobnosti jako Trnka, tenkrát už slepý Vilém Mathesius ad.). Něco mimořádného bylo, když matka „sama“ odjela do Japonska, také další osudy rodičů byly pozoruhodné, například přátelství s rodinou orientalisty Jaroslava Průška (jenž byl jejím prvním manželem). Řeč je o Bohumilu Mathesiovi, autorovi proslulých Zpěvů staré Číny, kterému pomáhala matka Martina Hilského podstročniky při jeho překladech japonských veršů či u sbírky Verše psané na vodu (Wikipedie ji uvádí jako spoluautorku), hovoří také o „smyslu pro kondenzaci řeči“. Hilského fascinovaly japonské zahrady, nedivím se, přičichl jsem k nim (byť jsem v samotném Japonsku nikdy nebyl), když jsem propadl „čaji“ a měl o něm tenkrát běžně nedostupnou knihu The Way of Tea, vypůjčenou od malíře Vladimíra Komárka. Zajímavé jsou úvahy o renesančních zahradách, anglických výšivkách, a dokonce literatuře, souvztažnosti rétoriky a těchto oblastí, a tom, jak si člověk uvědomí širší než jen literární souvislosti (moje řeč!).

Za války byli Hilského rodiče v protifašistickém odboji, pan profesor hovoří o naivitě a o štěstí, že otec nedopadl jako jiný architekt, s nímž spolupracoval a kterého sebral gestapo. I to, že rodiče viděli válečné hrůzy v Terezíně, kam za ním jeli, a nelidskost války vedlo k jejich levicovému smýšlení, které Martin Hilský u rodičů uvádí (a říká, že je později „převzal“) – a pro mě je to další kamínek v různorodém názorovém panoramatu osobností, které mně přinášejí právě i Osudy. A vzápětí následovalo líčení o procesech a strachu rodičů (Vlado Clementis bydlel kousek vedle, Adolf Hoffmeister odvolán z Paříže a nevěděl, co ho čeká, Eduard Goldstücker unikl popravě, „o vlásek“), a dalších proměnlivých historických etapách a o tom, co prožil i on, ale co rodiče měli „opravdu těžké“, trauma z okupace…

Martin Hilský „neuměl“ fotbal, fascinovala ho četba, Tři mušketýři, víc povídat si se spolužáky mohl až na střední škole (později hovoří o tom, že neměl žádné sebevědomí), učil se řeči, vedle francouzštiny a angličtiny, latiny, povinné ruštiny a dalších jazyků se naučil za tři měsíce italsky, zatímco v matematice nevynikal, německy se musel jako anglista naučit, když pak překládal sonety, porovnával si překlady (třeba Pasternak měl krásné překlady). Hovoří o překladech a také překladatelích. Tenkrát, ještě jako studenta, Hilského ale zajímala současná literatura, pak opustil studium češtiny a pustil se do hispanistiky či romanistiky (opět plastické vylíčení kulturních souvislostí španělštiny a angličtiny, četl Lope de Vegu či Lorku, latinskoamerické autory, Marquéze s „imaginací“ nedostupnou jinde). Zajímavá poznámka o výhodách bohemistiky (když setrvá v cizí zemi, tak tuhle zkušenost mám, to byl pro mě tenkrát dar).

Seznámení s Aloysem Skoumalem a Janem Mukařovským, strukturalismus byl jeho teoretické východisko („živná půda“, formativní zážitky), šedesátá léta na fakultě nevnímal jako „špatné“, „špatnost“ přišla až v sedmdesátých letech. Léta tlumočení generálům na základní vojenské službě (jako tzv. absolvent), další příležitosti tlumočení, další fascinující příběhy, jak tlumočí starostovi města Bombaje, bizarní příběhy a další důležité (v pozadí hraje kvarteto úpravy písní Beatles, Here Comes the Sun, to je úžasná melodie). Pak se vrací k literatuře, hodně četl, ale neodvažoval se snít o tom, že se bude věnovat překladům. Ale ještě opravdu formativní byla návštěva amerického divadelního souboru Merce Cunningham Dance Company, s nimiž byli také Robert Rauschenberg a John Cage (zase už jen ten moment propojení tance, výtvarného umění a hudby, reprezentované těmito mimořádnými osobnostmi). A následně dostal Hilský pozvání na Manhattan do Pocket Theatre.

Hilský napsal předmluvu ke Kerouacově knize Na cestě (přeložil Jiří Josek), beatnici ho zajímali a on měl být na Greenwich Village mezi bohémou (beatnici tam už byli v té době pasé, zatímco jejich hodnoty byly u nás novinka), shodou okolností Cornellova univerzita slavila sto let, on to propojil. Bylo to neuvěřitelné, dnes neuvěřitelné. Hilský líčí ten měsíční pobyt, který mu změnil život. Druhý formativní zážitek byl Oxford v květnu 1968, dozvídáme se o okolnostech, zvláště smrti matky. A pak, po té době liberalizace (zmiňuje M. Formana, knihy atd.), okupace – a co vše nastalo, „nezapomenutelné“ zážitky (a dává do podobnosti s dnešní ruskou lživou propagací proti Ukrajině), pak karikatury na zdech, a do toho mu přichází dopis, že konkurs do Oxfordu – jako jediný z Československa – vyhrál.

A z perspektivy ročního pobytu v Anglii (září 1968 až září 1969) sleduje smrt Jana Palacha (rovněž studenta Filozofické fakulty, studoval o patro výše), i pluralitu názorových pohledů studentů z celého světa. Dalším z paradoxů bylo, že sedmdesátá léta byla v Hilského životě šťastná, protože se oženil, v tu dobu se seznámil s ženou a chodili do tanečních (při jeho vyprávění o tanečních si uvědomím, jak jako komické musejí Angličané vnímat podobné scény z Formanových filmů), zatímco v profesním životě to nebylo lehké. Při pohovoru (prověrkách) na fakultě, jaké se tenkrát prováděly, odpověděl na příslušný dotaz, jak se podílí na tzv. konsolidačním procesu, slovem „Nic.“, podobně jako nejmladší dcera svému otci v Králi Learovi (těhle paralel je ve vyprávění Martina Hilského více). Mezitím vypráví, ovšemže zajímavě, a především také dramaticky! (a zároveň s humorem) o své rodině.

Něco „naprosto nevídaného“ v tehdejší Evropě byla skutečnost, že byla zrušena katedra anglistiky a podřazená pod katedru germanistiky (tak tuto dobu už sám pamatuju, o V. Elznicovi, který byl vedoucím tohoto útvaru, kdy anglistika se stala „sekcí“ germanistiky, říká Hilský správně, že to „nebyl germanista, ale učitel němčiny“, jenž ideologicky vyhovoval). To bylo v té nenormální době normalizace pro něj deprimující. Zdeněk Stříbrný, shakespearovský badatel, dosavadní vedoucí katedry, musel z fakulty odejít. Hilský hovoří o obrovské zátěži práce, o některých kolezích (na Radoslava Nenadála vzpomínám také, zvláště ale na překvapení, když vedle slavných překladů přišel se svou autorskou prózou). Nesměl v sedmdesátých letech cestovat, a když se to přece jen na týden podařilo, byl po návratu pozván do „kachlíkárny“ na výslech StB (líčí tyto a další zkušenosti i svoje postoje poté, co po převratu zjistil, že ve složce na něj našel i jména některých svých kolegů).

Sladké jsou někdy plody protivenství, to je podtitul tohoto pořadu, citát ze Shakespeara, který Martin Hilský v sedmé části vysvětluje. Chodil do Odeonu, když si nemohl udělat doktorát a měl zastavený akademický postup, hovoří o tamějším společenství, o prvním překladu v polovině sedmdesátých let, povídkách Hnízdečko lásky Ringa Lardnera. Překládání se stalo jeho náplní života. V řeči o tom, co znamenaly tehdy knihy, padne výraz „nečernobílé“ a já si uvědomuji, že to je právě ono slovo, které jsem coby nejvýstižnější hledal pro způsob, jakým Martin Hilský líčí dobu. Nezakrývá, že sedmdesátá léta byla „doba temna“, nicméně vždy vyvažuje řeč tak, že to, co vypráví, nepůsobí jednostranně depresívně. A to vidím jako velké pozitivum. Zde stísněnou situaci na fakultě s jejími omezeními vyvažuje možností číst knihy z Odeonu. A já pochopitelně hledám i svou osobní reakci a uvědomuju si, že mě také vyhodili z ideologických důvodů od obhajoby diplomové práce, že to vlastně bylo rovněž nevídané a zároveň, jak mně potom Vláďa Binar řekl, to vedlo k tomu, že jsem se naučil, na té druhé diplomce, psát.

A Hilský se vrací k významu doslovu ke knize, vnímá jej jako esej, srovnává Odeon s Gallimardem. Petr Onufer, Hilského někdejší žák, vybral jeho eseje a dal z nich dohromady knihu. Také hovoří o studentské stávce a Mathesiově nadaci a době, kdy se začalo dařit, těsně před Listopadem, začali přijíždět básníci i politici ze světa. A hovoří o tom, jaké postavení mají u nás a ve světě politici a akademici. A o návštěvách významných literátů, hovoří o celé řadě setkání, mj. s Allenem Ginsbergem či Haroldem Pinterem, velmi plachým mužem, ale velmi ostře kritických názorů vůči americké politice, což byl zvláštní kontrast.

V Shakespearovi nejsou slovní hříčky tvořené kolektivem a v době převratu Hilského zaujaly takové, jako je „Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice.“. A propojuje momenty ze Shakespeara se současností a hovoří o energii, kterou mu dodala nová situace, svoboda slova (zde to není pouhá fráze). Přijel William Golding a Hilský jej uvedl na fakultu a on posluchačům řekl, „nemějte žádné iluze o kapitalismu“ (mezi zajímavými poznámkami je jedna o Thatcherové, která už doma byla pasé a tady byla nekriticky obdivována, jak si sám s nepochopením vzpomínám). A jiný anglický spisovatel napsal hru o Čechách, a jeho žena byla, jak to bylo tenkrát běžné, pouličním kapsářem okradena. Pak je řeč o dalších cestách, také do Irska, a překladech z irštiny (Hrdina Západu Johna M. Syngeho). Dělá knihy podle metodologického vzorce „geneze, samotný text, tedy dílo, pak recepce jevištní“ (má jej od prof. Vodičky, strukturalisty). Publikoval také T. S. Eliota, nová funkce, ředitel katedry, kterou transformoval na Ústav, funkcí ale trpěl, protože nemá rád spory (říká, že to je jeho chyba), přitom to byla „nejkrásnější doba“ na Filozofické fakultě.

A téma, které je dlouhodobé, když odešli z fakulty tři klíčoví lidé, protože nevyšli s penězi svého platu a odešli tam, kde měli plat čtyř– nebo pětinásobný (znovu vzpomínám na Jiřího Stromšíka a aktuálně na Terezu Matějčkovou, která před rokem z fakulty odešla do Echa24). Zoufalé (ostudné, dodávám já) podfinancování školství, zvláště humanitního, byl „stín nové doby“. Možná s tím souvisí pak i jiný stín – rozdělení fakulty na literaturu a lingvistiku (to má jen bohemistika, u anglistiky bylo důležité právě to spojení). Přesto Hilský chválí anglistiku jako „ostrov lidské slušnosti“, a hovoří o aroganci některých lidí poté, co už nebyl ředitelem. Na tomto místě hovoří i o některých momentech kriticky, o určité podbízivosti provozu. Naopak třeba irská studia byla na skvělé odborné úrovni (Ondřej Pilný). To Hilského lákalo, tyto substráty, keltské irštiny, skotštiny a welštiny, ale na to už nebyl při jeho vytíženosti čas.

Další kapitolo jsou Hilského přednášky – veřejné, to je něco jiného než univerzitní, v Městské knihovně, kde vznikal tento pořad natočený k osmdesátinám pana profesora, ale i – zvláště v poslední fázi přednášení – po celých Čechách, a to v obrovském kvantu, sto přednášek za rok, tedy dvě týdně, na vysokých či středních školách, velmi často na různých kulturních akcích, literárních festivalech, v kostelích, v knihovnách i jinde, pro rozhlas a televizi. A taky v divadlech, samostatná podkapitola. A oceňuje českou kulturu na různých místech… Dříve bylo nemyslitelné, aby mluvil na veřejnosti (black out, demobilizující tréma), naučil se to, překonal to, a pak dokonce přednášel sonety, dělal je se skladatelem Danielem Dobiášem, ten je zhudebnil, hrál na klavír a zpíval (také zhudebnil židovské písně), a objezdili česká centra v cizině (hovoří o nositeli Nobelovy ceny Ewaldu Osersovi, překladateli českých básní, zvl. Seiferta), pak participovali na repertoárovém pořadu v Lyře pragensis také Táňa Fischerová a Ladislav Frej.

Překladatelé. Hilský vyjmenovává celou tu řadu, (J. V.) Sládek je mezi nimi přelomový, první velký básník a zároveň filolog „jeho přínos je obrovský“ a Hilský před ním pořád smeká, později hovoří o tom, že ví, kde „položil tužku“, který je poslední verš, který přeložil. Pak tu je (E. A.) Saudek, na něm vyrůstal (hrál se jen on, nikoli František Nevrla, vlastně první kompletní překladatel Shakespeara, což mělo také nějaké osobní a dokonce politické aspekty, o něm pak hovoří Hilský ještě také později), pak současníci jako Milan Lukeš, Alois Bejblík, Bohumil Štěpánek, Jiří Josek, Hilského žák, ten zemřel – byl tady projekt společného překladu, Hilský byl ve spojení s Lyrou pragensis (tu založil a jejím ředitelem byl Milan Frídl), Josek ale chtěl překládat „za sebe“, Hilský ho respektoval, chválí ho, vyprofiloval se prací se současným slangem. Tenkrát, říká Hilský, Lyra pragensis zbankrotovala, nenašly se sponzorské peníze. Pak Hilského oslovilo pražské Národní divadlo a Joska brněnské divadlo, a Hilskému je líto, že došlo k „určitému napětí“ (kontextuálně hovoří o Shakespearově sonetu o pomluvě, nástroji největších padouchů).

V televizním vysílání, „hrozná legrace“, vyšla zpráva, že Martin Hilský je mrtev. A z mého pohledu je to ten příklad dvojení, tentokrát opravdu paradoxního. Zemřel totiž překladatel jménem Hilčar. A když zemřel Jiří Josek, na internetu se objevilo, zemřel Martin Hilský, což mělo „stejnou genezi jako to první“. Hilský hovoří o dvojici, lidé je spojovali, o „paralelním úsilí“.

Kolem roku 2010 skončil Hilský poslední shakespearovský překlad, zároveň 2010 vyšly, dříve než souborné vydání Shakespearova díla, eseje Shakespeare a jeviště svět. Autor hovoří o anglické tradici vydání díla anglického dramatika již v „prvním foliu“ 1623, sedm let po jeho smrti (nyní velké výročí 400 let, samo o sobě velké téma), české debatě a takovémto vydání (Angličané říkají complete works) včetně těch technických problémů, např. vydavatelé jej přepočítali na 3500 počítačových stran, řádově 1700 stran, z toho vyplývající šíře hřbetu atd. „Nedostižný sen“ se Hilskému splnil, vypráví celou tu historii, padne tu zmínka o Jaroslavu Jirsovi, řediteli Karolina a Hilského příteli (to je velice zajímavá osobnost, znal jsem ho dost dobře z fakulty z jeho semináře, profiloval se jako „marxovec“, později z jeho éry antikváře, zemřel v roce 2010), po jeho předčasné smrti se obrátil na Jiřího Padevěta, nově jmenovaného ředitele nakladatelství Academia. Byly tu šťastné souvislosti, realizovala se tu první velká konference o Shakespearovi, kterou zorganizoval Martin Procházka, jenž převzal místo po Hilském na fakultě, a ředitel Národního divadla Ondřej Černý souhlasil s tím, že se konference bude konat v obou budovách této instituce, ND bude partnerem, zahájení bylo v historické budově, Hilský líčí velkolepost celé akce, když byla zde tato kniha byla uvedena. Další takřka nedosažitelný úkol byla Shakespearova Anglie, ředitel Padevět říkal, že je třeba napsat úvod (napsal padesátistránkový), a tam si uvědomil, že portrét Anglie je důležitý, divadelní, paralela dramatika a Anglie (další dvojení). A představuje tuto knihu a i to, jak se musel vyrovnávat s některými momenty.

A v závěru (tedy na silném místě) potvrzuje to, co jsem vnímal a vypíchl jako důležité, totiž životní zkušenost jako něco, co neukazuje svět černobíle (a o to zjednodušení, které je samozřejmě lákavé, protože věci vypadají přehlednější, se dnes také snaží média, sociální sítě atd.). Uvědomuju si, že tento stručný přepis nemůže nahradit poutavost Hilského povídání (celý ten závěr s kaskádou protikladů bych musel přepsat doslovně, a ovšem ani pak by nenahrazoval originál podání), ale strávil jsem s tím pro mě zajímavý den.

 Odkazy

https://vltava.rozhlas.cz/sladke-jsou-nekdy-plody-protivenstvi-poslechnete-si-osudy-martina-hilskeho-8964012

2010 zemřel Jaroslav Jirsa
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/zemrel-vzdelanec-jaroslav-jirsa-vzpominaji-na-nej-pratele-a-kolegove.A100320_130513_kavarna_chu

Jiří Černý

Jiří Černý pro naši generaci byl pojem, protože to byl on, kdo nám svými knihami Zpěváci bez konzervatoře, Poplach kolem Beatles či pořadem Na houpačce zprostředkoval počáteční éru Beatles a fascinující zjevení, jímž byl fenomén „bigbítu“, který převrátil vše, co dosud platilo v oblasti populární hudby. Na Jičínsku jsme známou osobnost přivítali ještě před převratem na jedné z diskoték tenkrát jedinečných svým formátem, ale především takřka utajených (v téže době pak tu byli také písničkáři, vzpomínám třeba na Petra Lutku v hospodě na Táboře, tahle s Jiřím Černým byla myslím na „Jívě“) a bylo mně velkým potěšením, když jej moje kolegyně na jičínském gymnáziu pozvala, to už mohly probíhat legálně, na takovou diskotéku pro studenty. Zatímco na jiných školách zvali politiky, my jsme jednoho krásného dne seděli po besedě v historické knihovně a povídali si. Moje potěšení bylo o to větší, že toto dopoledne přijel také Karel Hvížďala (to bylo moje první setkání s ním) a to dopoledne bylo zcela mimořádné.

Na pětidílných Osudech s podtitulem podle oné známé knihy „Kritik bez konzervatoře“ (přesněji dvou knih, jednak Černého Zpěváci bez konzervatoře, jednak knihy, která na titul té předchozí navazuje a kterou o Jiřím Černém napsal Jaroslav Riedel) vypráví Jiří Černý mnohé právě z toho, co jsem slyšel v knihovně jičínského gymnázia (například jak dělal sedm sportů závodně), a pochopitelně mnohem více. Nejdříve o rodině, zájmu o historii a četbě, ztrátě živností po únorovém převratu a o tom, jak „bylo všechno jinak“, o jeho vzpouře (nepojmenovává to tak), stavební průmyslovce (nesměl studovat na gymnáziu kvůli třídnímu původu, rodiče byli živnostníci), studiu na katedře žurnalistiky, teprve po odvolání (dokonce psal dopis prezidentu republiky).

První krátké zprávy do Lidové demokracie v souvislosti se svým sportováním (lukostřelbou), příchod do redakce Československého sportu v roce 1957 (po sporu s nevlastním otcem, který měl jiné zájmy) současně se studiem, pracoval tam po dva roky jako „takzvaně“ expert na dráhovou cyklistiku (závod Míru), kamarádil se s Otou Pavlem, který tenkrát byl sportovním redaktorem, pak mu kamarád grafik z Rudého práva poradil, aby zkusil Mladý svět, v roce 1961 nastoupil „rovnou jako vedoucí kulturní rubriky“, kterou předtím vedl Arnošt Lustig, ale nyní jen chvíli, po průmyslovce další „obrovské“ dvouleté zdržení, když šel na třiadvacet měsíců na vojnu do Příbrami, a když se vrátil v sedmadvaceti letech do Mladého světa, byl tam Rudolf Křesťan, Černého práci dělal Ladislav Smoljak, než založili Cimrmany.

A to již byla jiná kulturní situace, v Semaforu už se hrála třetí Zuzana, „Prahou lomcoval bigbít“. On sice byl orientován na lidovou píseň a na operu, byl mu sympatický ten vzdor režimu. Nabídka z Mladé fronty na zmíněnou knihu Zpěváci bez konzervatoře, mezitím ho vyhodili z Mladého světa po maléru v Městské knihovně, na základě úplné banality, totiž odpovědi na otázku, co si myslí o procesu s výtvarníkem Haďákem (nakreslil do státního znaku dvouocasého Švejka, v Brně v divadle to prošlo, v Hradci pak nikoli), na niž odpověděl, že se nejedná o hanobení státního znaku, a Jiří Černý vypráví o své vzpurnosti, o tom, jak nepřijal výpověď a tři čtvrtě roku chodil dál do práce (na takový odpor nebyli zvyklí), líčí podrobnosti o „socialistickém právu“ jako o podvodu. Zmínka o tom, že byl českobratrský evangelík, a věří, že to tak mělo být. Také proto, že by se býval prý možná „zapletl“, a byla tu otázka vstupu do KSČ, uvažoval o tom, protože tam byla řada slušných lidí jako třeba Jiří Dienstbier, s nímž se kamarádil a jestliže nechtěl jen nadávat na poměry, ale něco ovlivnit, tak tuto úvahu dnes poctivě k sobě reflektuje atd. Pak mu někdo vysvětlil, co je to tzv. stranická disciplína. A tím, že ho vyhodili, to bylo vyřešené.          

Na volné noze se uživil, s ženou Mirkou dělal pořad Dvanáct na houpačce, jeden týden uváděli české, jeden týden zahraniční skladby, trvala přes čtyři roky, přes milion dopisů, velice aktuální, „až příliš“, jako příklady uvádí album Beatles Help, z něhož vybrali skladby Yesterday a You've Got To Hide Your Love Away, obě dvě nahrávky vypadly (!!), a za dva měsíce bylo Yesterday celosvětový hit. Ta slavná éra se uzavřela poté, co pustil píseň Běž domů Ivane (podrobnosti, jak obelstít úřady, volal Jaromíru Vomáčkovi, který byl „srandista“, psal takové věci jako „Malá černá kočička“ nebo „Zhasněte lampiony, já chci vidět tmu“, že to je z jeho operety atd.)  to už bylo v době aféry Aeroflotu na Václavském náměstí po hokejových událostech 1969, na začátku dubna Houpačka skončila, a možná dobře, takhle práskli dveřma. A Černý pak ovšem do rozhlasu až takřka do Listopadu nemohl.

Od roku 1964 psal do časopisu Melodie, šéfredaktorem byl Lubomír Dorůžka, přidal se do sdružení Šafrán, což byli Hutka, Petr Lutka, Vláďa Merta, Dáša Andrtová, Zuzana Homolová, Burian Dědeček, celé to organizoval Jiří Palas, chtěl Desky na černo, pak Antidiskotéka, nakonec Ro(c)kování, mezitím se rozvedl, vzal si Jitku, zmiňuje, že tento rozhovor dělají na Letné, kde bydlí od roku 1972. Já ještě poznamenávám ke stylu Černého vyjadřování, že se vyjadřuje věcně, s příznačnou rozvážnou a přitom svižnou dikcí, jak jsme ho při všech příležitostech znali. Nyní posloucháme spád nejrůznějších událostí (na jiném místě říká: „jeden zážitek šel za druhým“), epizody s tiskárnou, z LŠU, kde nějaký čas učil, výpověď, totiž v roce 1976 Státní bezpečnost vytvořila štvanici na underground, dr. Němec ho požádal, aby napsal posudek na Plastiky, „dobrodružný průběh“, když mladí estébáci přišli do Čáslavské na antidiskotéku, udání atd.

Pak mu Petr Uhl, „to bylo v Anglické“, tedy za rozem, dal přečíst Chartu a chtěl, aby ji podepsal. Líbila se mu, ale nepodepsal, protože „to by byl jeho konec“, už ho vyhodili z rozhlasu, čekal dítě, jel do porodnice, kde se měla narodit Kačenka, a v tramvaji četl v Rudém právu článek Ztroskotanci a zaprodanci, pak tzv. Anticharta, muzikanti měl pak zvláštní sezení, které vymyslel dr. Hrabal, C&K vokál tam nešel, a na Čáslavské (Antidiskotéka) estébák, lidé se asi smáli Černého vtipu, estébák tu udal, pan Marhoul bohužel dal Státní bezpečnosti nahrávku (to se vždy dělalo), pak byl soud a vyhazov i ze školy.

V roce 1974 cesta do Anglie, Rosťa Černý (Oliver Twist), velký přínos, třeba potkal spolužáka Johna Lennona. Dorůžka odešel do Supraphonu, na jeho místo do Melodie Stanislav Titzl, výjimečné, že nebyl členem strany, měl čas koncentrovat se na článek. Melodii „rozmetali“ v roce 1982, zajímavý je pak příklad článku o Joan Baezové na Bratislavské lyře v roce 1989, který ukazuje, jak malý rozdíl pak byl mezi dobou těsně před Sametovou revolucí a po něm, tedy co si mohli dovolit (zmiňuje jméno redaktora Jana Dobiáše). O Karlu Srpovi a Jazzové sekci a také Karlu Srpovi mladším, kunsthistorikovi, a vyvrcholení střetu (zajímavé analýzy). Láďa Zajíček a sekce Mladé hudby (první, kdo přinesl počítač, videokazety), Černý se s ním dostal do konfliktu, zdůrazňuje, že mu nešlo ani o slávu ani o peníze. Ivan Dvořák měl rád folk, vymyslel, jak pořádat koncerty zakázaných písničkářů přes různé spolky, Černý s ním udělal festival Voskovce a Wericha (tenkrát proti emigrantovi Voskovcovi) v hostinci pod názvem Za větrem (příznačný název, ikonická píseň Proti větru), účastnil se též Jindra Kučera, znalec jejich díla, událost v Lucerně, kde Suchý Wericha uvedl na scénu, komplikovaný telefonát s Voskovcem (nápad Ivana Dvořáka).

František Horáček napsal o Wabi Daňkovi, Černý jezdil na Portu do Plzně, líbili se mu bratři Ebenové, nebyla to „kotlíkářská“ záležitost, Robert Křesťan, Nerez, Brontosauři, Plíhal a další. Zuzana Navarová zpívala písničky zakázané Kubišové, v noci se zpíval také Kryl. V osmdesátém šestém padesátiny, k nim sborníček s názvem Když se řekne Jiří Černý, uspořádali Pepa Bajer, člen Jonášklubu a publicista Jan Rejžek, název vypůjčený od Jiřího Lederera, pak udělali kazetu jakoby vysílání televize, kde napodobili hlasy kdekoho. O Václavu Havlovi, v době tanečních, pak v době zakázané Tváře, když se pak vrátil z kriminálu, pak se ukázalo, že se zná z jeho ženou Jitkou. O Havlových narozeninách, Joan Baezové v Bratislavě, kde jí nosil pouzdro s kytarou, že „nebude nápadnej“, doporučil mu Vladimíra Hanzla.

Pak přišel Listopad, Černý líčí všechny ty události, říká přesně, kde byl a kde nebyl, hovoří z balkónu Melantrichu a hovoří o pocitu, že je „v dějinách“. „Možná nejkrásnější týdny“ jeho života. Gott a Kryl, kterého znal z Bratislavské lyry, „neofrňval se“ nad Gottem, a líčí přesně, že ho „neokecával“, pak trochu změnil názor. Černý nevěřil, že Havel bude zvolen prezidentem. Nabídky na místo šéfredaktora časopisu Rock & Pop, kde byl tři roky, říká že to neměl dělat, protože neměl vzhledem k tomu, že byl na volné noze, představu o podnikání a vedení nějakého kolektivu (po něm pak Vojtěch Lindaur). Jiné nabídky v té době, na ministra kultury od Ladislava Kantora, na ředitele Veletržního paláce, ale odmítl a vrátil se na volnou nohu, sehrála tam také svou úlohu okolnost, že se v té době konal soud s jeho první ženou (po sedmi letech prohrál) a byl přesvědčen, že ne veřejnou funkci, když nemá čistý stůl, tj. (vedle určitého rysu bojovnosti, či jak to říci nejlépe, spíše že se nevzdával odporu při střetech s bolševickou mocí, když byl přesvědčený, že má pravdu) vnímám také to, že byl také sebekritický.

Polistopadový evergreen, téma spolupráce s StB, kvůli Jiřímu Gruntorádovi, Libri prohibiti, nebyl ani hrdina, ani zbabělec, potřetí u výslechu v září 1989, vypráví o tom, jak tenkrát s celou rodinou, i s Kačenkou, podnikl cestu do zahraničí, do Mnichova, v hospodě půlka redakce Svobodné Evropy, v čele s Ladislavem Pecháčkem s řadou dalších, Lída Rakušanová, Yvonne Přenosilová, lidi, se kterými se do té doby neznal, Karel Kryl se choval hezky ke Kačence, vodil ji do cukrárny a po památkách, po návratu výslech. Spousta jmen, Martin Štěpánek, Karel Moudrý, lidé, s nimiž se do té doby neznal. Návrat do rozhlasu, když přišel Jiří Vejvoda na pozici ředitele, hovoří o pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, také další pořad Libeček (název vymyslel právě Vejvoda), velký ohlas (skončil po 551 epizodách v roce 2018, v roce 2019 jen reprízy, dnes již tuším ani na internetu nepřístupné).

Vztah k nové technice, dlouho neměl počítač, pak dostal Casio, v roce 1994 si koupil první počítač, pracuje na něm dodnes, pak přišel internet, internetové stránky. A ještě leccos, o spíše negativním vztahu k televizi, má raději rozhlas, zajímavý závěr nebudu rozpitvávat, zmíním ještě, že na svislé liště vpravo lze otevřít ještě další zajímavé soubory:

Odkazy
Osudy Jiřího Černého
https://vltava.rozhlas.cz/kritik-bez-konzervatore-osudy-hudebniho-publicisty-jiriho-cerneho-8964846
dostupné také na
https://www.mujrozhlas.cz/osudy/osudy-jiriho-cerneho-2372030

Naše soukromá diskotéka u gramofonu nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého
https://vltava.rozhlas.cz/dali-jsme-si-spagety-sedli-ke-gramofonu-a-nase-soukroma-diskoteka-nebrala-konce-9055112

Jiří Černý: Hudbě Plastiků jsem dlouho nemohl přijít na chuť
https://vltava.rozhlas.cz/jiri-cerny-hudbe-plastiku-jsem-dlouho-nemohl-prijit-na-chut-obdivoval-jsem-vsak-8550337

Sedmé nebe s Jiřím Černým: Albu s banánovou slupkou jsem kdysi obětoval celé dny.
https://vltava.rozhlas.cz/sedme-nebe-s-jirim-cernym-albu-s-bananovou-slupkou-jsem-kdysi-obetoval-cele-dny-8533103

Klub osamělých srdcí...
https://www.nacerno.cz/view.php?cisloclanku=2019010901

Pepa Bajer
https://www.pametnaroda.cz/cs/bajer-josef-1949

Jiří Suchý

Tak v poslední době jsem o Jiřím Suchém, osobnosti, která patří k těm, která jsou ve své době samozřejmou součástí světa, v mém případě pozdního dětství a jinošství, přečetl několik rozhovorů, shrnutých nakonec do jednoho, kde jeho interviewerem byl Karel Hvížďala. Bylo to skoro, jako bych se s ním setkal osobně, což se mně, zpětně vzato, zvláště v té době jeho největší slávy, nepodařilo. Možná jsem to už někde říkal, já tyhle muzikanty, zpěváky či textaře vnímal přes každodenní rádio, a v době, kdy jsem byl v Praze, už mě uchvátila jiná hudba. Takže jsem později byl na jediném představení v Semaforu, Jiří Suchý vystoupil také na jičínském pohádkovém festivalu. To, co jsem řekl o onom „hlasu z rádia“, vlastně říká Jiří Suchý na jednom místě ve stejném smyslu o Louisi Armstrongovi, když jej měli se Šlitrem uvádět na pražských koncertech.

V tomto desetidílném pořadu natočeného v roce 2007 a vydaném v roce 2021 začne hned vtipem, totiž otázkou posluchačům, zda po udání data narození, udělal dobře, že se narodil, ale když už je tady… Hovoří o bombardování porodnice v Plzni, zasunutých vzpomínkách z nejranějšího dětství v Klatovech.

Jazyk typicky hovorově nespisovný (koncovky „-ej“, tzv. protetické „v“, vosel atd.) včetně aktualizujících vtipů – „viděl jsem úplnej trus“ (tedy ho.no) či staré knižní výrazy (…..) – v kombinaci  pak třeba „vyvstanou vobrázky“, do šesti let, film, magie laterničky, našel si melodie s harmoničkou, chodil od čtyř a půl let do houslí, tatínek hrál, sám se naučil písmenka, v pěti letech přečetl jméno šicího stroje Minerva, vtipkuje, maminka „usoudila, že jsem dítě celkem nadané“, stěhování do Prahy (tatínek truhlář, tam pracoval na dráze), do školy chodil na Spořilově, miloval učitelku, prožíval začátky války, zabrali školu, také tu ve Svatém Jánu, kde rok chodil do školy, odbočuje vysvětlením, proč sbírá přilby (viděl všechny ty armády, českou, německou, americkou, ruskou). Vzpomíná na roráty, magii toho prostředí, „obrovskej zážitek“. Na gymnáziu neuspěl, chodil na měšťanku, tenkrát tzv. hlavní školu, získal alergii na učení. Dodnes z matematiky nic nepochopil, jakkoli ho to mrzí. Chodil za školu, jezdil na Václavské náměstí a tam trávil čas v kině, a trpěl „jak zvíře“. Pak se šlo do školy jen v sobotu a dostali úkoly na celý týden.

Na prázdniny rodina jela do Moravského Písku, viděl transporty, další válečné zážitky kluka, některé dramatické. Bombardování Prahy nepozoroval z krytu, ale z půdy. A pak, zahlédl československou vlajku a to, co pak identifikoval jako sovětské tanky. V té době, kdy to vnímali tak, že tihle vojáci zahnali Němce, nebyli tak prozíraví a netušili, co jim to v budoucnosti přinese (otec byl opatrný, říkal: „Já si počkám.). A zase je to pohled kluka, který vnímá ty uniformy, například když jeli do Plzně, ty americké, zase „jinej svět“. Místo němčiny se ve škole učili ruštinu. Ale co dál? Gymnázium nepřipadalo v úvahu, říká, že nic neuměl. Začal pracovat v Propagační tvorbě, tedy v oboru reklamní grafika. Nenáviděl písmo, dnes ho miluje. Dal si žádost do svazu výtvarných umělců, jako jediného bez školy ho vzali. Vzpomíná na Viktora Sodomy, grafika, kterého ale zajímala více muzika (otec později rovněž známého zpěváka), tam se vlastně seznámil s „tímhle druhem hudby“.

Na „vojně“ trpěl „jako zvíře“, protože nemohl poslouchat tu západní hudbu, pak si vymyslel „zvláštní úskok“, vypráví, jak to zařídil, aby mohl poslouchat. Na vojně psal texty a pak je přinesl Sodomovi, pak si koupil basu a učil se na ni a přidal se ke skupině, pro kterou vymyslel název Accord club, Jan Hammer, který se znal s Viktorem Sodomou a pozval je na vystoupení. Udělali si „papíry“ u HAU, tehdejší agentury. Reduta, netušili, že bude slavné místo – zajímavé komentáře (nedělali revoltu), popisuje tehdejší produkci. Oni přišli s něčím jiným – „zastřelilo tele krávu“, „malý blbý psíček“, „zlomil jsem ruku tetičce“, to jim získalo popularitu. Alfred Radok, František Hrubín, mladý Miloš Forman s chotí Janou Brejchovou, také Miloš Kopecký a Horníček, ten přivedl Šlitra (oni měli kabaret Člověk mezi lidmi, tam další známá jména), zazpíval si tam s nimi Josef Zíma, Ljuba Hermannová.

A o tom se bude Jiří Suchý „zmiňovat“, což je vlastně to hlavní, co je obsah jeho života. První byla Píseň pro Hamleta, ta ale nezabrala (byla ale první), pak Blues pro tebe vyšla v podání Josefa Zímy na desce (přišel Karel Vlach a písnička ho zaujala), další jako Měla vlasy samou loknu se ocitlo v Takové ztrátě krve. Dnes už Mládek zpívá, jak železniční vlečka povalila křečka, takže by to nikoho nepřekvapilo, tenkrát ano. Rokenroll, Bill Haley a Elvis Presley, noviny lhaly, nic se nerozbíjelo, dívky se neobnažovaly. Nyní docházelo ke sporům v Accord clubu, jediný Suchý chtěl pokračovat v tomto duchu, a tak založil novou kapelu. Horníček vymyslel, že by byly pořady v kavárně Vltava, Pondělky s tetou, zajímavé poznámky k poetice (cca 16:00, 3. část, opět ten moment dadaismu, byť to tak nenazývá, to by bylo na studii o absurditě, vlastně Cimmrmanech, kteří přišli nedlouho poté, v těchto vzpomínkách se akcentuje vlákno „divadel malých forem“, samozřejmě): „Kam se poděje tma, když se rozsvítí?“ „Tma je tam pořád, jenomže není vidět.“

Suchý přizval Ivana Vyskočila (text-appeal), poněkud intelektuálnější laťka, myšlenka na divadlo dle vzoru V+W, napsal Kdyby tisíc klarinetů (film byl ale jen něco z toho), dr. Vladimír Vodička vybojoval sálek, který známe jako Divadlo Na zábradlí. Teď ale neuměl hrát (mluvit, chodit), tak jen zpíval, Faust, Markéta, služka a já, (Otec, matka, služka a já, odezva populárního filmu), tam mu nedali ani malou roli, což se ho dotklo, a odešel a vrátil se do Reduty. Šlitr se vrátil z Bruselu, kde byl s Laternou magikou – a založili Semafor, na Praze II, tedy ve Smečkách.

Člověk z půdy. Osobnost Ivana Vyskočila, on cítí svou „nedostatečnost“ (to je ta jeho karta, o které jsem se zmínil jako klíčové v rozhovoru s K. Hvížďalou). A ty „mindráky“ byly motorem, tedy štěstí, že se začaly vytvářet. Antikvariáty a knihovna, měl rád Wilda, pak Hlaváček nebo Karásek ze Lvovic. Dva póly, ten druhý Voskovec a Werich. Výstavy, být snob také jako motor. V televizi na Silvestra se Šlitrem, že budou zpívat ty „pošetilé písničky“, smršť negativních dopisů. Získání pozice mezi divadly, vyprodáno na měsíc dopředu. Následovaly Zuzany. Pilarová, Matuška, Karel Štědrý, obrovský úspěch a popularita. Taková ztráta krve, ostré kritiky proti (vyjmenovává hity). „Zdemolované divadlo“ (za dva roky tam byl Činoherní klub, takže to s těmi protipožárními problémy nebylo tak ostré) a měli za týden hrát. Hráli pak dva roky na čtrnácti adresách, a to už „úřady viděly, že je zle“, že prohráli, tak uvedli Jonáš a tingl tangl (nejúspěšnější hra z doby „zlaté éry“) v dřevěném divadle Na Slupi.

A po návštěvě nejvyšších politiků se situace obrátila a oni získali divadlo, které bylo původně Karla Nového (vyprávěl, jak o něj přišel). Opakovaně hovoří frontách přes noc, byli jediní – no, bylo tu ještě Rokoko. To byla doba největších úspěchů. Šedesátá léta. Experiment Gramotingltangl. Ještě o Jonášovi…, to jsou dost známé věci. Lidé nechtěli, aby Jonáš skončil, zatímco už to bylo oznámeno v novinách, sepsali petici. Semafor tedy přišel s pokračováním, Jonáš a doktor Matrace.  Příjezd Armstronga, oni měli uvádět snad jedenáct koncertů. V Kdyby tisíc klarinetů měli písničku věnovanou Satchmovi, to je pasovalo na tu pozici. Suchý uvádí další veličiny, které v Praze vystoupily.

O Jitce Molavcové, Šlitr viděl svou nástupkyni v Semaforu. „Něco z ní vyzařovalo,“ přesto, že hrála na kytaru, jak dívky hrají, a v Kytici velké překvapení, talent komika, a Suchého napadlo, vrátit Jonáše na prkna divadla. Osmašedesátý, byl v Jugoslávii, do Londýna, pak Německa, tam známý v Deutsche Welle. Suchý se vrátil do Prahy. Šlitr hrál Ďábla z Vinohrad. Komické, když v novinách četl, že emigroval, a měl největší aplaus v životě, když přišel na jeviště. A Suchý měl zase svůj pořad Benefice. O vztahu obou, o Šlitrově vztahu k dětem, o napůl kresleném dopisu, který napsal Kubovi, jehož motivaci už nemohl vysvětlit, protože za dva dny nebyl.

Ten pes je váš. Představení jsou různá, Semafor hrál v Moskvě a Suchý mezitím vytvořil narychlo tuhle hru. Taky o nepřízni osudu, v těch dobách zásahů ale zase měl víc času na sebe. Nebyli schopni zlikvidovat Semafor, popularita byla tak velká, že to nešlo (zatímco Krejčovo divadlo zavřeli). Při změnách (např. v Supraphonu) byly potíže, zvláště hovoří o Miroslavu Müllerovi. Taky o Josefu Dvořákovi, a dvojici Šimek a Grossmann a o tom kontroverzním příběhu. A také o StB (porovnávám s podobnými pasážemi u předchozích Osudů), nabízejí mu vystěhovalecký pas, jeho reakce, že napsal na Ústřední výbor, pořád mu nabízejí spolupráci, posílají ho do Ameriky, aby jim dal zprávu, vymluvil se na to, že nemůže letět letadlem (plus další paradoxní pokračování). Další veselé příběhy, a taky dost neveselé, Suchý popisuje různá střetnutí s režimem, resp. konkrétními osobnostmi, jeden z nich pak říkal, že teď pomáhá Suchému hrát hru.

Sedmá část. Další osudy, tedy zákazy a ztěžování života Semaforu, ztrpčování, šikana. Dává příklady, celou řadu konkrétních absurdních situací, v nichž Suchý také nad nima vyhrál. Werich v Lucerně, další příběh, výročí 70 let Vest Pocket Revue. A že to budou dělat spolu, a Werich nechtěl nic připravovat (to jsem myslím četl u Hvížďaly), a pak se večer ještě zopakoval. A o tom také hovoří Jiří Černý ve svých Osudech. Suchý hovoří o nechtěně ukradené melodii (od Bécauda). Faust. O loutkovém divadle, taky se přiznává („jakej jsem primitiv“), že originál celý nedočetl. Motiv Fausta se vrací v různých dobách či hrách, má asi dvanáct knih o Faustovi, „dopustil se“ různých interpretací. O „smyslu divadla Semafor“, zajímavá úvaha, Semafor byl „hra na divadlo“, pak to dělali vědomě, po převratu přišly velké muzikály, malá divadla se musela začít prát, když se budou chtít udržet.

A taky přišla povodeň, pak odcházelo publikum. Do jiných divadel chodí, hledá řešení. Pořad poezie Nikoho nezabije nezabral, dnes se to s inteligentní zábavou daří, např. poslední pořad (v době natáčení) Sukně smutnou jehlou spíchnutá (dramaturgie Přemysl Rut). Různá místa, kde hráli, nyní v Dejvicích. Snažil se odlišit dramaturgií, dělat věci jinak. Ale nikdy vlastně neuměl napsat „divadelní hru“, ta byla záminkou, na to, co se hrálo, se navlékaly „korále“ písní a humoru. Nu a v posledních dílech se vlastně vrací k některým tématům, Jiřímu Šlitrovi, odlišnosti od jiných divadel, o „smutku“ (i v názvech některých her, já sám bych spíše hovořil o nostalgii, která je dle mně základem celého Semaforu, jeho poetiky). Schopnost léčivá, ústřel Jitky Molavcové, kterou „vyléčil“. Film Jonáš a Melicharová, další případ režiséra. Pokusy o vlastní filmování, které se nezdařilo. Povodeň a vytopené divadlo, a inspirace pro hru, ani tentokrát se nevzdal. Zmínka o osobnostech divadla, pan Dušek, výborný komik je jeho syn, pak třeba Vladimír Hrabánek a jeho kariéra. Kostýmy, rovněž „použité“ (viz mé slovo o nostalgii). Perspektivy divadla, bude nástupce či zda divadlo zanikne. Myslím, že bez odpovědi. Důležitost dívek v Semaforu. K dalším osobnostem patří talentovaný Václav Kopta, syn Pavla Kopty. Vrací se třeba i do dětství, a to už nechám na posluchačích.

Samozřejmě by bylo možné pokračovat v dalších zdrojích, celý ten košatý fenomén nebylo možné zachytit  byť v desetidílném pořadu, i zde jsou na postranní liště, jako v Toboganu nebo Co všechno přines čas, Nasekal jsem toho hrozně moc… atd.

Odkazy
https://vltava.rozhlas.cz/osudy-jiriho-sucheho-poslechnete-si-rozhlasove-vzpominky-herce-zpevaka-a-8579626

Devadesátiny v Blízkých setkáních na zahradě u Jiřího Suchého uvádí Aleš Cibulka. To bych ale nerad komentoval.
https://dvojka.rozhlas.cz/nasekal-jsem-toho-hrozne-moc-je-tim-ze-jsem-workoholik-a-neumim-odpocivat-8588254#player=on „Je to hrozný! Všechna média, i ta, která si mě devadesát let nevšimla, se najednou hlásí. Sesypalo se toho na mě tolik! Mám současně tři výstavy, natočili jsme kvůli tomu celevečerák. Prostě jedna věc za druhou,“ vypočítává oslavenec. „Můžu si za to sám. Já jsem vůl. Spískal jsem si to tím, že jsem se narodil.“ (z průvodního textu) Opět ten workoholismus.

A ovšem, ani raději teď neprocházím Wikipedii. Jen nahlédnutí naznačuje onu šíři významu Jiřího Suchého a toho, co pro kulturu udělal. I když pro mě osobně je nejdůležitější ta „zlatá éra“ s těmi slavnými písničkami. Třeba Naraž si bouřku ještě více do čela.