Osudy 17 … / Miroslav Nevrlý
30.05.2024 18:45Osudy 17 … / Miroslav Nevrlý
Miroslav Nevrlý
Po několika osobnostech z oblasti kultury se dostávám k Miroslavu Nevrlému, jenž je pro mě identický jakožto objevitel Jizerských hor. Ale není příroda také věcí kultury? Totiž kulturní krajina. Vzpomínám si na ony úžasné lesní silnice, předválečné německé stavby, které jsem objevoval ještě předtím, než vyšla ona Nevrlého proslulá kniha o tomto regionu, na magický Obří sud, který měl ještě tenkrát dvojníka na Ještědském hřbetu (to jsem ovšem nevěděl, poté co vyhořel a letech, kdy se nic nedělo, zde vznikla nová stavba, která ovšem už nemá tu atmosféru té původní), prameny u Nového Města pod Smrkem a především úžasná skaliska, jako jsou Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, monumentálnější než ta v Krkonoších, ale částečně skrytá v lesích, na které jsem se díval z okna domku v Bílém Potoce, kde bydlela moje teta.
K mému překvapení začíná Miroslav Nevrlý své vyprávění v pětidílných Osudech sdělením, že je, stejně jako jeho maminka „křtěný Vltavou“, tedy že je Pražák. Tatínek byl Plzeňák, on měl sestru, bydleli v Holešovicích, pak se přestěhovali na Vinohrady, tatínek dětem ukazoval v Praze památky, i za války se toulal po Starém Městě a Malé Straně. Po válce jej tatínek vzal také do Plzně, poté šel na gymnázium, po jeho přestěhování to měl z Šafaříkovy ulice ještě blíže než předtím. Zažil bombardování, on dostal zápal slepého střeva, a opět příběh, kdy o vlásek unikl velkému maléru – „kolem nás padaly bomby“, a zároveň do Vinohradské nemocnice vozili raněné, takže ho vzali na operaci v pět ráno, naštěstí to dobře dopadlo.
Ještě před válkou jezdili do Ledečka u Sázavy, jezdili sem, nejezdili k moři, „auto nikdo neměl“, sem je otec dovezl i před koncem války, do bezpečí. Blízko jsou Rataje, srovnává ruskou a americkou armádu, viděl je v Plzni, o té ruské se nevyjadřuje příliš lichotivě. V září 1940 začal chodil do školy, chodil ke skautům. Tehdy panovala rivalita mezi skauty a sokoly, maminka byla u sokolů. V roce 1948 se „zfamfrněl“ do ptáků, pak vystudoval přírodovědeckou fakultu, měl celoživotní zaměstnání v přírodovědeckém oddělení libereckého muzea a a skončil jako „starej ptáčník“. Tatínek pracoval ve vedení keramických závodů, také cestoval do zahraničí, protože nesouhlasil s fúzí sociální demokracie s komunisty, zbavili ho ředitelského místa, pak trpěl Parkinsonovou nemocí.
Tatínek měl knížku o chlapci, který chytal ptáky, v patnácti letech četl, brnkal na kytaru nebo chytal ptáky. Dodnes má rád ruské autory, četl Dostojevského. Vše si zapisoval, Foglar, Němcová, seznam knížek, později Bílá velryba od Melvilla, Hermanna Hesseho četl v němčině, napsal mu a on mu odepsal, Třicet let na zlatém severu od Jana Welzla. Ve čtrnácti letech, jako kvintán, napsal na přírodovědeckou fakultu panu docentovi Walteru Černému, jednateli České ornitologické společnosti, který se tedy zabýval ptáky (je také autorem pěkného atlasu Ptáci), popisuje tu svou činnost chytání a kroužkování ptáků (vlastně trochu opakuje, zřejmě v souvislosti se členěním pořadů na jednotlivé části, celou tu cestu od skautů k ornitologii a práci v Liberci), vypráví třeba, jak se objevil u Prahy vzácný druh severského bahňáka, má kartičky, na kterých je napsáno, kde se ten který pták objevil.
Říká, že není společenský člověk, dokonce nebyl na maturitním večírku, protože kdesi na hřbitovech nebo v parcích kroužkoval. Říká, jak se svět změnil, čím psali v první třídě, dnes mají prvňáčci notebooky. Za vysokoškolských studií jezdil na Slovensko, tam poznával hory, po prvé v Roháčích někdy v roce 1953 se třemi kamarády, všechno jídlo na zádech, osm neděl tam stanovali. Ochrana přírody se se současností nedala srovnat, za celou dobu tam přišel jeden člověk, pak tam bydleli v kolibě u bači. Postupně každý rok navštívil jedny slovenské hory. Zajímavý poznatek, bez čeho všeho se obejde, často chodil sám, později jezdili se svými manželkami. Teprve později se tam staly národní parky a chráněné krajinné oblasti. Čte krátké úryvky ze svých textů. Poetické, nedokážu rozlišit, zda to opravdu čte on (ale ano, později to sám potvrdí).
Později se podílel na příklad na turistických mapách Jizerských hor. V Rumunsku nakupovali knížky o horách. Podle nějaké knížky se naučili trochu rumunsky, domluvili se. „Krásný časy.“ Práce v Liberci ještě před promocí, tam byl i v důchodu. O Jizerských horách, které znal už od roku 1949, kam jezdili na celé prázdniny do Horního Polubného, bydleli na chatě Křížkovského, protože otec zpíval ve sboru. Souš, Velká jizerská louka, tam poprvé objevoval krásu jizerských slatinišť, nahrazovala mu severské krajiny, kam se tenkrát nemohl dostat. V sedmdesátých letech pak na žádost vedení napsal Knihu o jizerských horách. Proměny názvů a uspořádání muzea, městské, okresní, státní atd., zažil čtyři ředitele, hovoří o spolupracovnících, jeden z nich zvelebil tamější botanickou zahradu. Mohl si dělat, co chtěl. Nejdříve patřilo muzeum pod odbor školství a kultury, měl se stát okresním konzervátorem ochrany přírody, na to byl v podstatě sám, ale také byl „pánem svého času“.
Plat neměl nijak velký, po dvou letech ale měl tři děti, to už bylo horší. Na „první máje“ moc nechodil, „zlobil“, takže mu ředitelka nedávala tzv. „prémie“. Pořádal německé časopisy věnované regionu, které našel po chodbách, shromáždil tak knihovnu Jizerských hor, některé mu také přinesli lidi, oslovil ho ředitel Severočeského nakladatelství, začal psát, přes den v ruce, večer přepisoval, po několika letech mu přinesl výsledek. Další práce v muzeu, inventarizace sbírek, přes válku bylo leccos přineseno, po roce 1945 bylo málo toho, co zbylo. Věnoval se netopýrům, na Protržené přehradě, pak také v cínovcových dolech u Nového Města pod Smrkem. Udělal doktorát „na netopýrech“. Tajemnost močálů – tak to mohu potvrdit, kdosi mně vyprávěl, jak se místní hajný za flašku rumu ponořil do rašeliny, věděl, jak se má pohybovat. A to, o čem hovoří jako o „bloudění“, mně mluví z duše, neboť v době, kdy jsem po Jizerských horách chodil já, ještě nebyly poškozené emisemi, turisticky vyznačené jen částečně, pro širší veřejnost, která jezdila do Krkonoš, prakticky neznámé.
Ke skautingu se Nevrlý později vrátil, oslovil ho Miloš Zapletal, překladatel E. T. Seatona, v Liberci založil v roce 1968 oddíl a požádal jej o pořádání letních táborů. Pak byl skauting zakázán podruhé, nenosili skautské kroje, ale program byl stejný. Dnes už by to nedělal, vzhledem k přísným zdravotnickým předpisům. Jezdil pak do Rumunska, popisuje průběh třítýdenních výjezdů. Popsal ty cesty a vznikla tak knížka Karpatské hry. Dívám se na internet, zjišťuji, že její popularita s léty neklesla, v antikvariátech se prodává za „šílenou cenu“, jak kdosi komentuje (také za 800 korun). Hovoří i o dalších knížkách. Z „radosti ze života“ chodil, tam kam došel, v lese přestal. Jet do Skandinávie bylo tenkrát vyloučené, stejně jako cestovat do Mongolska nebo na Aljašku. Ten způsob je nesrovnatelný s tím, jak dnes lidé chodí s tabletem.
Osobnost Františka z Assisi, hodnotové momenty, které cítí jako společné, František měl také rád ptáky. A také shrnuje, že vlastně všechny knihy napsal na objednávku, teď vysvětluje, že je vděčný za tu iniciativu těch ostatních lidí. Trampové mají, říká Nevrlý, nejspíš rádi knihu Chvály Zadní země, je o Českém Švýcarsku. Poslední knížkou je Moje ptačí roky, kdy se vrací do jinošských let. V devadesáti letech ztratil sluch, neslyší, jak venku ptáci zpívají. A tak si říkám, že přestože se Miloslav Nevrlý ve svém povídání hodně opakuje, je to vlastně úžasné, že si tuhle legendu můžeme na Českém rozhlasu Vltava poslechnout.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karpatsk%C3%A9_hry
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Nevrl%C3%BD
———
Zpět