Osudy 16 … / Jan Kačer
26.05.2024 16:00Osudy 16 … / Jan Kačer
K řadě úmrtí známých osobností v letošním roce se přidal včera známý herec Jan Kačer, vzhledem k tomu, že aktuálně sleduji pořad Osudy na Českém rozhlase Vltava (úmrtí jedné významné osobnosti, historika Roberta Kvačka, mě vlastně k poslechu tohoto projektu přivedlo), podíval jsem se, zda jsou nahrány také Kačerovy Osudy. Jsou, natočeny byly v roce 2022.
Začíná coby režisér adekvátně nikoli chronologií (narodil jsem se atd.), ale obloukem času v obraze z jedné přednášky, kdy na jeho vybídnutí k dotazům promluví bělovlasá paní, „já jsem tě, Jeníčku, učila v první třídě“. Tak to je ve věku tenkrát pětaosmdesátiletého muže fascinující. Dojemné. A zároveň úvod opravdu k tomu dětství, on nahradil její sen o holčičce, kromě toho přišli o otce (on byl žid, matka křesťanka, pověsil se, aby zachránil rodinu. Matka byla „moje štěstí, moje neštěstí, moje míra všeho“. Měl blízko do školy, bydleli v Holicích, měl „nádhernýho“ bratra, Pavla. Ve škole ho stále pan učitel Stránský vyvolával, on ho nenáviděl. Později přišel na to, že to byl přítel jeho tatínka a rozhodl se na něj ve škole dohlédnout. Pan učitel v něm otevřel vztah k češtině v místě, kde není řeka, nejsou lesy, „není nic hezkýho“ (později se o svém rodišti vyjádřil pozitivněji, že „tam patří“, zde mně trochu zatrnulo, ale pochopil jsem, že to je součást myšlenkové konstrukce, opozita prázdnoty prostředí a bohatství jazyka, a dále opozita Holic a Bechyně, viz dále).
Gymnázium bylo až v Pardubicích, ale on se na něj nemohl dostat, protože otec byl „kapitalista“, přestože vlastně měli doma bídu. Na radu známého maminka do Bechyně, tam byla řeka, romantika, skály, dva kostely. Obdiv k tomu místu, ve škole („škola byla tak nádherná“), keramická technologie, práce s glazurou, umění, „doba nezralejch malin“. Byl velice aktivní, založil „všechny spolky“, měli atletický soubor, národopisný soubor, hrál ochotnické divadlo. V Praze u sestry své maminky, zakoupila mu lístek do Stavovského divadla na Kupce benátského, Zdeněk Štěpánek, Krejča, Petrovická, hudba Břetislav Ponc, byl poprvé na profesionálním představení, a druhý den jde s jakousi tyčí, garnyží coby pomůckou k připravené scénce a v bílém pleteném svetru, na přijímací zkoušky na režii na DAMU. Jako jinde to Kačer líčí s patřičným dramatickým efektem, když vypráví, jak usnul a byl poslední a jak se ho Zdeněk Štěpánek v porotě ptá na nejsilnější zážitek u divadla, a on odpoví, že Kupec benátský v Národním divadle.
Znal nyní Prahu, kostely, měl rád výtvarné umění, a teď škola. Setkání s „mladým, dvacetiletým, krásným člověkem“, což byl Josef Topol. Měl už svoji první inscenaci, byl jeho spolužák, a on ho celý život obdivoval. A vlastně ho nyní svým způsobem řeči učil, jak to je u divadla. Kačer byl nejmladší, a na rozdíl od ostatních „naprosto nevzdělanej“, ti měli gymnázia, uměli jazyky, uměli hrát na kdovíco. Pomohlo mu to, že předtím ochotnicky hrál, jeho učitelka, která nad ním držela ochrannou ruku, byla paní profesorka Vlasta Fabianová, „veliká krasavice“, všechno ho hrozně bavilo, dějiny divadla, šerm, jízda na koni atd. Druhá událost bylo to, že se zamiloval, když přišla Nina Divíšková z Brna, s ní chodil do divadla. Od profesorů, kteří předtím také studovali v Rusku a orientovaných na sovětskou dramatiku, realismus (zmíňuje Stanislavského, jeho Můj život v umění) byl Radovan Lukavský více „střední“ a byl spravedlivý.
To byla doba, kdy v Komorním divadle byl hlavním hercem Václav Voska, měli nádherné kostýmy, vznešeně mluvili, zpočátku byl nadšený a on měl pocit, že to je vzdálený svět, kritizuje tehdejší produkci, a v tu chvíli začínala divadla jiného typu, ke spolužákům patřili takoví herci jako Libuše Švormová, Jan Tříska, Zuzana Stivínová, Dana Hadrbolcová (uvádí další jména) a ti se dávají dohromady, nastudovali hru Viktora Dyka Ondřej a drak, využili známosti s Janou Werichovou a požádali ji, zda by jim její tatínek nepůjčil divadlo, tj. ABC (U Nováků). Práce s Alfrédem Radokem, šel kolem Stavovského divadla, tam představení Čapkova Loupežníka v jeho režii, tuto hru hráli ochotníci v Holicích jako vůbec první (zajímavá historka s korespondencí s autorem), a nyní „viděl něco zázračnýho, dokonale profesionální představení mých snů“. A podařilo se mu se dostat k Radokovi jako asistent (vyprávění s uvedením). „Režisér je buďto nic nebo všechno.“ To je jeho výrok, kterým jej uvedl. A ty hvězdy, které Jan Kačer obdivoval. Jan Pivec, paní Vášová, atd., aranžmá, „lekce, jedna za druhou“, další konkrétní příhody. V té době v Praze hodně kultury, Národní se zlepšovalo, Radok, Krejča, Macháček, další divadla, Milan Koutný, předseda odborů z Divadla Petra Bezruče je pozval do Ostravy.
Jan Kačer se zamiloval do Ostravy, lidé si vážili lidské práce. Přivezli z Disku dvě představení, do divadla nikdo nepřišel. Zkoušeli od rána do večera, po dvou letech se prosadili, do té doby byly v Ostravě ikony takoví herci jako Jiří Adamíra (předtím než se vrátil do Prahy a hrál pak v Realistickém divadle), Lubor Tokoš, Josef Langmiler. Měli štěstí, hráli Tennessee Williamse Tramvaj do stanice touha, do té doby neznámého autora, a v tu dobu byly v Ostravě slavnosti, kam přijeli pražští kritici, a ti neměli kam jít. Do té doby nikdo nevěděl, kdo je František Husák, Václav Martinec, Petr Čepek (v té době mim), Nina Divíšková. Ve Vítkovicích postavili nové divadlo. „Nasadili“ Nezvalovo Milenci z kiosku s hudbou E. F. Buriana, hrál Petr Čepek, byly tam francouzské písně, v Třebíči, odkud byl Nezval, dostali na festivalu cenu, pak do Prahy, tam je při představení pochválil demonstrativně Alfred Radok. A vzápětí přišel zákaz Prahy, zatímco v Ostravě to hráli. Přispělo k tomu to, že dostal hlavní roli ve filmu (zřejmě má na mysli Smrt si říká Engelchen), vzali se s Divíškovou, dostali první byt v Porubě, měli děťátko.
Nyní jej shánějí z Barrandova, kde se měl točit film Dýmky (dle povídek I. Erenburga, režie Vojtěch Jasný, 1966), kde Jana Brejchová odmítla pro neslušné chování německého herce a měl ho narychlo nahradit Kačer (dohledávám, hráli spolu v předchozích projektech). Přišel tam Jaroslav Vostrý, hovoří se o divadélku Paraván (J. R. Pick), že by chtěli, aby hrál v nějakých hrách, které napsal Ladislav Smoček. A teď byla situace, že v Ostravě měl hrát Cyrana z Bergeracu, a z Prahy telegram, ať nastoupí. Sezení s Macháčkem, a najednou má k dispozici deset hereckých míst, a on „ukecal“ Josefa Abrháma, který hrál na Vinohradech a měl nabídku do Národního, Josefa Somra, kterého znal jako výborného herce v Pardubicích, Pucholta, který „sotva vylez ze školy“, pak potkali Landovského, „zjevení“ (tak tohle musíme mít), Hrzána, nu a je tu dnes legendární Činoherní klub. Další jména, Husák, Divíšková, Třebická, Mrkvička to nakonec odřekl.
O dramaturgii divadla v tom malém prostoru, pravdivosti v detailu, hrách – Edward Albee Stalo se v zoo, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho Ladislava Smočka. Začal se rodit styl toho divadla. Pak Višňový sad, měli tam Leoše Suchařípu, ten žil v Rusku deset let, byl tam ženatý. Nevěděl, jak na to, tři měsíce dřeli, „něžná sranda“, úplně jiné divadlo. Snažili se ne o aktualizaci, ale o to, co autor napsal. Pak přišel Oleg Tabakov, Revizor, Landovský, Růžičková, Jana Břežková, to už tam byl Kodet, Pucholt byl pryč. „Činoherní klub byl výzkumné divadlo o možnostech člověka.“ Kačer to zkoušel jinde, mnohdy to nešlo, tady ano.
Zájezdy do zahraničí, do Dánska, tenkrát „zázrak“. Tamější si zaplatili „workshop“, to u nás neznali, oni se chtěli prakticky dozvědět, jak to dělají. Oni ukázali, jak zkoušejí Revizora, scénu s opilým Chlestakovem, který si myslí, že vidí dvojitě, když přijdou Dobčinsij a Bobčinskij, obrovský úspěch. Na to navázalo vyslání Kačera do Osla, tenkrát se ostatní státy Československu posmívaly, že nedodržují lidská práva, toto mělo být potvrzení o zdejší svobodě pohybu. A on bude režírovat v jejich Národním divadle. Měl oblibu skandinávské literatury, Ibsena atd., inscenuje Zločin a trest, tam se objeví ten překladatel, který jim překládal v Dánsku. Dostal se tam na základě doporučení režisérky, která je viděla v Dánsku. Zajímavé příběhy o překvapení, jak to fungovalo. Výtvarníka Luboše Hrůzu ubytovali v ateliéru po Munchovi. Oni měli pocit, že jsou provincie, on bylel ve vile se sedmi ložnicemi. A uprostřed největšího oslnění přišel jednadvacátý srpen.
Luboš Hrůza po tom úspěchu v Oslu zůstal. Kačer dostal pozvání do Basileje, zatímco doma to měl nahnuté. Tam se mu líbilo, místo, kde žil Dürrenmatt, vedle divadla obrazárna. Dělal Racka. Zajímavé komentáře ke Švýcarsku. Čechov byl lékař, jeho hry jsou jako recepty, Němci to hráli precizně, on přidal romantismus. V Berlíně pak vyhráli řadu cen. „A pak už jsem tam byl furt.“ To se těžko ustojí, měl desetkrát větší plat než tady. Nabídky, aby šel dělat intendanta do Curychu, kde pracoval Dürrenmatt nebo Brecht. Dělal deset inscenací na různých místech.
Ewald Schorm miloval operu, v Ostravě dirigent Pinkas přichází s Weberovým Čarostřelcem, který je pro Němce jako pro nás Prodaná nevěsta, libreto je někde z šumavských hvozdů, kde rozdíl mezi Čechy a Němci nebyly nijak podstatné, našli zpěváka, člověka z Vítkovických železáren, který nikdy nezpíval v opeře, musel najít řeč se zpěváky. A jako v řadě jiných případů, Kačer líčí události velmi dramaticky (vždy to je ze zcela konkrétních faktů), tentokrát zákaz opery. Režíroval pak také v Záhřebu, také náhoda – a líčí, jak k tomu došlo. Režíroval tam Janáčkovu operu Z mrtvého domu. O svobodě atd., scéna s orlem.
Už jsem se domníval, že Jan Kačer hovoří o divadle, operách atd., a že snad už nebude mluvit o filmu, z kterého jej zná možná většina lidí nejlépe. V poslední části se ale vrací k té situaci, kdy Kádár s Klosem měli zákaz, pak natočili Smrt si říká Engelchen. Pracovali pomalu, Kačer nenáviděl to množství přejezdů mezi městy, film pak získal v Moskvě cenu (zaštítili se chytře Leninem, tím známým výrokem, že film je z umění nejdůležitější). A jak se stal filmovou hvězdou, byl zván do Ruska, všechno viděl, viděl všechno, co nikdo neviděl, ostatní viděli Rusko ideologicky. Od té doby začal dělat filmy. Chtěl dělat režiséra v Ostravě, tak bral jen nabídky, které mu neubíraly vzácný čas, tím byl pak žádanější. To byla doba těch režisérů jako Forman, Jireš, Schorm a další. Točil filmy s Evaldem Schormem, a říká, že film mu nakonec dal víc než divadlo, protože filmy zůstaly o divadle nikdo nevěděl, a on se proti své vlastní vůli stal filmařem. A v závěru vyznání o divadle, jeho autenticitě, byl to „obraz o lidském životě“. Touha po volnosti, o změně světa, lásce …
Na Vltavě je ještě jeden pěkný pořad s názvem Legendy Činoherního klubu očima Jana Kačera. Populární divadlo v ulici ve Smečkách oslavilo 55 let své existence (2020). „Pěti z nich – Petru Čepkovi, Josefu Somrovi, Jiřině Třebické, Františku Husákovi a Pavlu Landovskému – se věnuje Jan Kačer ve vzpomínkovém cyklu Legendy ČK,“ uvádí anotace. Pořad tak doplňuje to, o čem Jan Kačer hovoří ve svých Osudech.
Odkazy
Návrat do Ostravy v sedmdesátých letech
https://view.officeapps.live.com/op/view.aspx?src=https%3A%2F%2Fis.muni.cz%2Fth%2Flvhg5%2FMAGISTERKA.doc&wdOrigin=BROWSELINK
https://cinoherniklub.cz/ck/ladislav-smocek-podivne-odpoledne-dr-zvonka-burkeho/
———
Zpět