Osudy 15 … / Lenka Reinerová
26.05.2024 20:28Osudy 15 … / Lenka Reinerová
O spisovatelce Lence Reinerové toho vlastně moc nevím, respektive nevěděl jsem předtím, než jsem si poslechl její Osudy na Vltavě. Její jméno jsem ovšem měl, coby vystudovaný germanista, v povědomí jakožto autorky píšící německy, také už proto, že jsem se narodil a žiju ve městě, které je také rodištěm letos jubilujícího židovského německého spisovatele Karla Krause, autora Posledních dnů lidstva, dnes tak aktuálních. Její literární dílo žel příliš neznám, to, že její osudy byly velice dramatické, mně bylo ovšem bylo známo. Potvrzuje to již jejich stručné shrnutí v anotaci pořadu, natočeného v roce 2002 a publikovaného na internetu po dvaceti letech, v roce 2022: „Poslechněte si vyprávění ženy, která přežila tři rakoviny, válečné vězení v Paříži, dva francouzské koncentrační tábory a téměř dvouletou vyšetřovací vazbu v 50. letech na Pankráci. Ženy, která stihla být předválečnou, válečnou i poválečnou spolupracovnicí E. E. Kische, která se svým jugoslávským mužem, lékařem, prošla životní peripetií levicového intelektuála a které celou rodinu vyvraždili nacisté v rámci hrůzy zvané holocaust. Spisovatelka Lenka Reinerová a její Osudy.“
Narodila se v Karlíně ještě v době Rakouska-Uherska, rodiče měli železářství, matka pocházela z německy mluvícího města Žatce, měla dvě sestry, jednu starší, jednu starší. Kouzlo obchodu. Nedaleko jednou za rok přijel cirkus Kludský, na „Invaliďáku“, v obchodu koupili „řetěz pro lva“. Žena napůl had, kráva se šesti nohama, první poznámka o jejím židovství. Další neštěstí přišlo vzápětí, otec, dobrý matematik, se vrátil z války, nic se mu nestalo, a v kasárnách si voják čistil pušku, ta vystřelila a kulka pronikla do hlavy otce vypravěčky svých Osudů. Později přišel o obchod, byl divný, podepsal směnky, ona musela odejít, přestože byla nadaná, z Gymnázia. Karlín byla měšťanská čtvrť, Vysočany a Libeň dělnické čtvrti. Dvůr firmy Zátka (sodovkárna, pekli také pečivo), občas se tam utrhl kůň.
Jediné spojení s městem (Královská třída, dnes Sokolovská) byly tramvaje (stály korunu dvacet), chodila pěšky. Rande, její měřítka na své chlapce. Popisuje nyní svou práci ve firmě Oskar Stein. Ve stejné kanceláři s ní byl Jaroslav Foglar, už tenkrát psal svou první knížku, oběma byla firma ukradená, měli jiné zájmy. Gymnázium, které musela opustit, bylo ve Štěpánské ulici, bylo německé, dříve tam byl žákem také Max Brod. Maminka pocházela z Žatce, mluvila také nekorektně česky, doma se mluvilo oběma jazyky. Na gymnáziu nikdy nedošlo k žádným národnostním třenicím, přestože tam byla polovina německých žáků i profesorů, a drželo se to i později. To kontrastovalo s tím, jak jedna ze tří slečen, které bydlely poblíž, před matkou plivla.
Do kavárny Deutsches Haus chodily židovské dámy do poloviny třicátých let to nebylo možné. Na gymnáziu začala psát básně, první jí ve studentském sborníčku uveřejnili spolužáci, další pak vyšla v Prager Tagblatt. Když se zhoršily poměry, odešla z práce, jeden další pokus o zaměstnání trval pouhé tři týdny, zázrakem bylo, když ji vzal německý spisovatel a novinář Franz Carl Weiskopf do redakce časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung. Lenka Reinerová líčí dobu nezaměstnanosti, některé strašlivé zážitky v pohraničí („zažila hrozný věci“), jako když v jedné rodině byla svědkem toho, jak zemřelo dítě, velké bídy. To ji vedle ke snaze o solidaritu, zlepšení světa, k levicovému smýšlení, touze udělat „něco proti křiklavé sociální nespravedlnosti“ (na druhé straně tu bylo nebezpečí z Německa). V Koruně na Václavském náměstí si občas koupila oběd, špenáty s knedlíkem, a za ní stáli dva nebo tři lidé, jestli nezůstane jedno nebo dvě kolečka knedlíku. V roce tuší 1934 vstoupila do Svazu komunistické mládeže, poté do Komunistické strany.
V redakci to byla doba učení, informace o strašlivých událostech, první novinářské texty, John Hartfield, vynálezce fotomontáže. V dnes již nenexistující kavárně Metro na Národní třídě první setkání s E. E. Kischem. Tam se scházeli někteří němečtí emigranti, filozof Ernst Bloch, organizátor hudebního dění Leo Kestenberg a řada dalších. V té době se odstěhovala z domova, to je dnes běžné, tenkrát nikoli. U Kischů, o její rodině, jeden syn zahynul v první světové války, dva v holocaustu, atd., později se setkali v Mexiku, což je jiná kapitola. Bert-Brecht-Klub, měla převzít místo Weiskopfa předsednictví, a vedle ní si sedl Kisch, a bylo to pozoruhodné. Setkání s Bertoldem Brechtem a jeho druhou ženou herečkou Helenou Weigelovou. Pozdější příhoda se selháním nahrávací techniky při natáčením Brechtových básní.
Mobilizace. Po Mnichově byl časopis Arbeiter Illustrierte Zeitung zakázán. Měla tlumočnickou práci, odjela do Rumunska 4. března 1939 – a už se nevrátila. 14. března zavolala domů, to bylo její poslední setkání s matkou a svou sestrou. To, že se nevrátila, jí zachránilo život, přežila jako jediná z celé rodiny. Dojela do Paříže, začala emigrace, přijel Adolf Hoffmeister, ve Versailles žil E. E. Kisch, ona dostala povolení k pobytu. Pracovala pro agenturu, výpis z novin, honorář 1 frank za jeden řádek, měla odevzdat třicet řádků. Jan Šverma jako zajímavý novinář. Hoffmeister zorganizoval bydlení emigrantů v jednom domě, že tam bude středisko české kultury, u snídaně Lenku Reinerovou a další emigranty zatkli. Její první vězení, dnes už neexistuje, život tam byl ve srovnání s tím pozdějším, socialistickým, „nesrovnatelně“ (opakuje to slovo) snazší.
Sledujeme podrobné a poutavé líčení internace ve Francii, nejdříve ve vazbě, pak ve vězení, nejdříve v Paříži, pak šance dostat se do Spojených států, určitá iniciativa, spojená s cestami do Marseille, nakonec získala všechny doklady včetně lodního lístku a vydala se na cestu, která měla trvat čtyři týdny (nejrůznější klikatou cestou), ale trvala, jak líčí Lenka Reinerová v další části (čtvrté), půl roku. Na druhé lodi, která vyplula tím směrem, byl její budoucí manžel. Cesta lodi skončila u Casablanky, odtud naložena s dalšími do vláčku, který skončil spolu s kolejemi kdesi v písku v táboře. Tam šlo o život, navíc se jí zanítil zub, našla slovenského zubaře, měl jen kleště, vytáhl jí ho, šla za velitelem a s určitou obratností se jí podařilo získat povolení opustit tábor na osmačtyřicet hodin. Samozřejmě se tam už nevrátila, v Casablance potkala lidi, kteří jí pomohli (ten moment pomoci se ve vyprávění Lenky Reinerové opakuje), u pana Svobody, který jí při jiné příležitosti předtím dal mýdlo, zůstala a pracovala tam, jeho žena neuměla psát na stroji.
Casablanku vnímala Lenka Reinerová jako velké dobrodružství, jak to líčí. Pak se přece jen znovu dostala na loď, opět neskutečně dobrodružná cesta, mezitím Spojené státy vstoupily do války, v San Domingu dostala nabídku honorárního konzula, že si ji vezme. Nu a konečně se dostala do Mexika, tam ji přivítala žena E. E. Kische. Nyní mluví o Indiánech, za tu půlroční cestu se trochu naučila španělsky, na začátku roku 1942, kdy se dostala do Mexika, byly znovu navázány diplomatické styky mezi Mexikem a exilovou vládou, tam dostala nabídku na práci, dělala sekretářku velvyslanci. Tam se vdala za jugoslávského lékaře Theodora Balka, líčí, jak vybuchla sopka, on tam jel s Kischem, ona tam jela (poprvé a naposled na koni) až za rok. Publicistická činnost, také pro německé antifašisty, což je dnes obdivuhodné.
Šedesátiny E. E. Kische, nápad zahrát jeho kus o plukovníku Redlovi (Der Fall des Generalstabschefs Redl), malou roličku hrála německá spisovatelka Anna Sehgersová. Špatně viděla, přejel ji náklaďák, dodnes se neví, zda to byla nehoda nebo pokus o atentát, to už jí vyšel ten známý román Sedmý kříž. Nakonec to přežila. Po válce komplikovaná cesta zpět do Evropy, přes Spojené státy a Kanadu, další dobrodružství, včetně mořské bouře. Dojeli do Šibeniku, osm dnů pak trvalo, než se dostali do Bělehradu, z velké části rozbombardovaného, v Čechách neměla žádné příbuzné. Ona byla těhotná, bydleli v hotelu jako jediní civilisti. Pak jim přidělili jeden pokoj, později dva pokoje. Poměry v Jugoslávii, klade si otázku, do jaké míry může být výmluvou odvolávání se na minulá období pro nesprávné chování dnes. Muž Lenky Reinerové nyní onemocněl, ta vypravuje „zvláštní zážitky“.
A také další poválečné příběhy a její hodnocení různých událostí. Po dlouhém putování po světě se vrací nyní do Prahy a ona se domnívá, že různým putováním je nyní konec. Mýlila se. První věc, objevili jí rakovinu, v tu chvíli měla dvouleté dítě, to jí možná i pomohlo. To, co tenkrát medicína uměla, je nesrovnatelné s dneškem. Tehdy bylo jen ozařování rentgenem. Pak ale přišly věci, které se mnohdy nedaly přežít. Nastoupila do rozhlasu, říkala si, že má kvalifikaci, po několika týdnech jí oznámili, ať do práce nechodí, prý „pro ztrátu důvěry“. V červnu roku 1952 si ale pro ni přijeli, následovaly výslechy, vězení v Ruzyni, zpočátku vůbec nevěděla, jaký mohl být důvod, podle výslechů soudila, že se provinění teprve hledá. Vyslýchali ji „na“ styky s německými antifašisty, „na“ Jugoslávii, zemi jejího muže, a nejpřekvapivěji „na“ židovský původ. Ji, které vyvraždili celou rodinu, která jediná přežila, a oni se ptají, jak to, že to vlastně přežila. Další v řadě absurdit, o kterých Lenka Reinerová ve svých Osudech vypráví. Srovnává to s vězením ve Francii, kde si směla číst, chodit do kantýny, byla ve vlastních šatech. Zde nesměla dostat balíčky s potravinami, dopisy od muže jí četli, fotografii její dcery z prvního dne ve škole jí ukázal vyšetřovatel na dálku.
A bizarní byly i souvislosti rehabilitace, kdy si měla jen převzít obálku s dokumentem, kde byly uvedeny nesprávné údaje. Bizarní bylo i propuštění z vězení po patnácti měsíců, během nichž byla vyvedena na pouhé tři vycházky, během nichž jí jeden z těch, kteří s ní byli, předala bankovky, které neznala (mezitím totiž umřel Stalin, Gottwald a byla měnová reforma). Zůstala někde v loukách, nevěděla, kde je. Když přišla domů, zjistila, že jejího muže vystěhovali a že bydlí v Pardubicích. Detaily o absurdních detailech, líčí ty okamžiky opravdu podrobně. A dojemné je setkání po letech se svou dcerou. Nová práce, „vedoucí vzorkovny sortimentu sklo a porcelán“, v místnosti kousek od pardubického zámku. Další příběhy, „bláznivá“ babka, vzdálená neteř Antonína Dvořáka, setkání s Ladislavem Štollem, když na nádvoří zámku nesla v každé ruce tři nočníky.
Nabídka nastěhovat se v Praze do jednoho pokoje k přátelům, mohla se tedy vrátit do Prahy, to ještě nebyla rehabilitovaná. Práce redaktorky v německém obrazovém časopise Im Herz Europas, v nakladatelství Orbis, po třech nedělích přišel kádrovák a chtěl ji vyhodit, Otmar Kohout, otec spisovatele Pavla Kohouta, se jí zastal a ona zůstala. A lidé si na něj po létech vzpomínají. Vzpomíná si, že byla v divadle Na Zábradlí na premiéře kusu, který se jí ohromně líbil, byla to Zahradní slavnost Václava Havla, kus textu přeložila do němčiny. Reakce v tehdejším Západním Německu. To byl rok 1964, a Reinerová pokračuje o Kafkovské konferenci v Liblicích, která se v tomto roce konala, Eduard Goldstücker byl její dávný přítel, znala ho od roku 1936, byl tenkrát tajemníkem Ligy pro lidská práva, hovoří o jeho kariéře. A o svých postojích v šedesátých letech.
Práce simultánní tlumočnice, specializovala se na medicínskou tematiku, mezinárodní setkání, kolokvia, sympózia a konference. A na konci 80. let jí konečně nabídli, aby s nimi jela do Kodaně (předtím ji nezvali), týden před odjezdem řekli výmluvu, proč by neměla jet. Píše „do šuplíku“, povídky, nesmí dostat žádnou cenu, pak v NDR jí nabídnou publikaci celé knížky. Po komplikacích nakonec podepsala s Dilií smlouvu. Dále vypráví, jak její dcera zůstala se svým budoucím manželem po invazi vojsk do Prahy v emigraci, a ona mohla vyjet do zahraničí tzv. „na pozvání“, v tu dobu jí také zemřel manžel, takže byla v Praze sama. Po roce 1989 byla pozvána od Goethe-Institutu do Mexika na kolokvium na téma kulturní činnosti spisovatelů a novinářů v exilu, setkala se s touto zemí po čtyřiceti osmi letech. Obrovská proměna. A o dalších cestách, do New Yorku, fantastických, někdy nezapomenutelných zážitcích z řady zemí.
A hovoří vždy o své „radosti“ ze setkání či nových událostí. Také cesta do Izraele a zažití dne, kdy se celá země zastaví a připomíná si holocaust. V poslední části Lenka Reinerová uvažuje o svém životě, o zlu i dobru, o prestižních cenách, jako o Schillerově prstenu (1999) ve Výmaru. A – řekl bych, že je to pro Reinerovou typické, zvláště v kontextu (opozici) toho, že o sobě říká, že není „akademická“ (a, v jiném pořadu dokonce to, co je i zde zřejmé, že je především vypravěčka) – v řeči uvádí, jak na obálce toho dopisu, který dostala, byly ilustrace Kästnerových knížek od Waltera Triera, a jak ona zdramatizovala ve třicátých letech jeho knížku Pünktchen und Anton tedy Puntík a Toník, protože se jí nelíbilo představení, na které šla s dětmi německých emigrantů, na své představení pozvala Voskovce a Wericha, Maxe Broda, všichni přišli. A Hanuš Burger, režisér toho oficiálního představení se pak stal jejím celoživotním přítelem. A od té doby vycházely její knížky i v Čechách. A přišly i další ocenění, hovoří o nich. „Hodnost“ „poslední v Praze německy píšící autorka“. Úvahy také o tom, jak vnímáme Němce, a že tu přece máme také společné hodnoty, dokázali léta spolu žit, a že by bylo dobré, kdyby v Praze, kde žili a tvořili takové vážené osobnosti jako Franz Kafka, R. M. Rilke, E. E. Kisch nebo Franz Werfel, byla nějaká instituce, malé skromné muzeum, které by je připomínalo, totiž je tu celá řada dalších autorů, kteří také stojí za pozornost, je jich asi stovka. V Mnichově mají Spolek Adalberta Stiftera (mimochodem, v letošním roce výročí Karla Krause tam pořádají nějaké akce), Lenku Rainerovou pozvali. A její výhled do budoucna, kdy by si přála, aby ony dnes už zbytečně přežívající případné konflikty ustaly. Domnívám se, že – od doby natáčení tohoto rozhovoru uplynulo dalších dvacet let – tomu tak opravdu je.
Při této příležitosti jsem si ještě pustil jeden další televizní pořad, Třináctou komnatu (Lenka Reinerová pohledem Jiřího Věrčáka), kde se ve zhuštěné podobě dozvíme rovněž některé věci, o nichž Lenka Reinerová vypráví ve svých Osudech. Mně se – je obtížné vyzdvihnout to nejdůležitější – zdá, nebo na mě nejvíce zapůsobilo, že tato spisovatelka, které bylo v době natáčení jejích Osudů již osmdesát let, hovoří o tom, že chce být ještě užitečná.
P. S. Jenom jedna věc mě trochu mrzí (setkával jsem se s tím u německy psaných jídelních lístků v českých restauracích, vždy plných chyb), že v pořadu takřečeno nejvyššího ranku, tedy natočeného Českou televizí, mám teď na mysli řečenou Třináctou komnatu, je v závěru chybně napsán název oné literární ceny, kterou Lenka Reinerová obdržela, a o které v Osudech také krásně hovoří. Prosím pěkně, správně je to Schiller-Ring.
Odkazy
https://www.ceskatelevize.cz/porady/874586-gen/202323234500024/
https://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Schillerstiftung#Schiller-Ring
———
Zpět