Osudy 14 … / Jiří Pavlica
26.05.2024 21:15Osudy 14 … / Jiří Pavlica
Jiří Pavlica
V české muzice byly pro mě někdy po čtyřicítce dvě zásadní osobnosti, které mě nějak oslovovaly. Vlasta Redl a Jiří Pavlica. Kromě všeho dalšího, o čem by bylo možné hovořit, uvedu jedinou událost, která byla strhujícím zážitkem, totiž tříhodinový společný koncert právě obou těchto hudebníků a jejich formací na Sedmihorském létě, který zahájil Hradišťan, v druhé části vystoupil Vlasta Redl a nakonec zpívali a hráli společně. Pro mě to bylo velké překvapení, protože Vlasta Redl v předchozích letech toho příliš mnoho nepředváděl, a nyní to byl úžasný večer, ztělesnění crossoveru, který jsem u Jiřího Pavlici znal z televizních pořadů. A o těch „mostech“ Pavlica také hovoří v desetidílném pořadu Český rozhlas Vltava Osudy (2021).
Tři silokřivky, pohled z hlediska rodiny, z hlediska profese a z hlediska osobního růstu, je úvaha, kterou Pavlica začíná své povídání o svém osudu. Narodil se v Uherském Hradišti v roce 1953. Rodinná pospolitost, povídali si, zpívali si. O svých rodičích a strýci Janovi, solitérovi, vzpomínkách maminky o hudební kultuře, její tatínek byl venkovský učitel hudby, Josef Slezák, Pavlicova žena Martina o něm psala ve své habilitační práci, rodinná legenda říká, že jiný příbuzný hrál u R. A. Dvorského. Tatínkovi je vděčný zase za to, že své děti vychoval k odolnosti proti stresovým situacím, byl sportovec a gymnasta a i Jiří Pavlica sportoval a hrál dorosteneckou ligu.
Dar hudebního nadání měli všichni sourozenci, o deset let starší bratr studoval konzervatoř, AMU a po emigraci skončil jako člen Královské akademie ve Švédsku. Bratr Josef housle a viola, dvě sestry hrály na klavír, starší Ludmila byla nejnadanější ze všech čtyř, žel toho nechala, Anička byla pilná, měla zase hezčí hlas. V tom dětství, v tom širokém spektru, je možná základ k tomu, co dělá, co označuje jako „stavění mostů“, jak řečeno, crossover. Dětství vnímá Pavlica jako harmonické, emočně něco silného. Sepětí s přírodou, měl fyzický základ, ve škole soutěže. A dětství má spojené také s kostelem, který byl kousek od jejich domu, a hovoří o svém hraní na půlnočních mších i při jiných příležitostech a o silných zážitcích z rorátů, které si intenzívně pamatuje dodnes. Možná proto tak rychle napsal Missu brevis pastoralis.
A řeč je také o zážitcích se zvoněním, chození „do náboženství“, měl nabídku hrát na varhany, on nakonec tu nabídku v osmé třídě odmítl, a později si kladl otázku, zda to měl učinit, dalším rozcestníkem byla otázka konzervatoře, přiznává se, že se moc rozhodovat neuměl. V té době bratra potkal úraz, zlomil si prst, a to ovlivnilo i zamítnutí „rady starších“ pro toto nejisté povolání. Šel na střední ekonomickou školu v Uherském Hradišti (no vida, to jsem nevěděl, také jsem absolvent SEŠ v Jičíně, jeho spolužák byl herec Antonín Procházka). V té době hrál ve folklórních souborech, ale také country, ale také v symfonickém orchestru v tzv. „Slovanské filharmonii“, nu a pak se přece jen vydal na hudební cestu, totiž na studium muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Ráj na zemi.“
Olomouc. Erbovní sál vedle katedrály. Už v době na střední škole přišel do Hradišťanu, a nyní naplno. Zakladatel Hradišťanu ale nesouhlasil s okupací, a proto byla kapela zakázaná. Udání, pozval si jej proděkan, a reprodukoval slova dopisu z okresního výboru strany, podle něhož se Pavlica stýká s pravicovými, tedy nepřátelskými živly. On mu upřímně vysvětlil, že mu jde o hudbu, a pan proděkan Vladimír Hudec se zachoval skvěle, dopis, který by býval mohl vést k vyhazovu, před ním zmačkal. A Vladimír Hudec byl později rektorem JAMU a v roce 1989 jej smetla revoluce. A Jiří Pavlica udělal ještě jako šílenec zkoušky na konzervatoř v Brně. V jednu chvíli si pak uvědomil, že ten rezervoár sil není neposedný, když mu v jednu chvíli na několik měsíců došly. Po skončení studia nahrával s Javory, a také hrál v Hradišťanu, po smrti Jaroslava Staňka už uváděl sebe jako primáše, i když to dělal už předtím. A sleduje onu „trojnožku“, s níž začínal celé vyprávění, tedy i otázku názorovou, kdy si ujasnil lidská měřítka, uvádí větu jeho otce o jednom člověku, že „to byl komunista, ale byl to slušný člověk“.
Nemoc maminky, nabídka pracovat v rozhlase a telefonát ze Švédska s nabídkou bratra, aby přijel za ním. A Pavlica analyzuje důvody, proč se nakonec z Rakouska, kde byl na zájezdu, vrátil domů. To byla silná kotva (a později objel celou zeměkouli), čekal, že se ozve někdo, že bratr je emigrant, jel do Španělska, popisuje celou situaci, rok 1980 a 1981 byla dobou různých křižovatek, také turné po Sovětském svazu a měl přijet dříve, protože měl jet s Hradišťanem po letech zákazu do Francie, zážitek z Užhorodu s původem českou doktorkou, načež byl na hranicích zatčen, netušil, že dopis od atomového fyzika jeho příteli v Čechách bude vyhodnocen jako nebezpečný. Pak byl propuštěn a hlavně doma a hovoří o tom, jak nedávno zadrželi Josefa Špačka v Novosibirsku s houslemi. A Jiří Pavlica vypráví o dramatické aktuální situaci, totiž o tom, jak mocní v Uherském Hradišti rozhodli, že zachrání mladého talentovaného člověka, zavolali ministru kultury Klusákovi, zatímco Hradišťan čekal ve Stříbře, zda bude moci vyjet. (V tu chvíli si vzpomínám právě na Stříbro a podobnou, nicméně zdaleka ne tak dramatickou situaci s výjezdem do Německa s folklórním souborem Český ráj.)
Jiří Pavlica pokračuje vyprávěním o své tvorbě v osmdesátých letech. Založení skupiny Salvia (Šalvia, měla léčit), hovoří o vyšších nárocích, v oblasti folku. Jezdil na Porty, tam začala přátelství se Žalmanem Lohonkou, Vláďou Mertou, Markem Ebenem, s Hradišťanem natočil každé dva roky desku. Projekt Od večera do rána. Pak písně o zbojnících (Zbojné písně moravské, 1986), jeho osobní vzpoura, jinotaj, režíroval Jaroslav Krček („jak jinak“), hovoří o Pavlu Šašinkovi, originálním svérázném zpěvákovi, kterého obdivoval pro jeho rustikálnost. Vliv brněnského kulturního prostředí, Divadlo na provázku, Miloš Štědroň, a také rocková scéna. Spolupráce se Štědroněm, Dávné proso, to bylo seznámení s Janem Skácelem, jehož verše později zhudebňoval i v dalších projektech (O slunovratu, tam jsou ony známé písně jako Modlitba za vodu). Večer s ním v „Úháčku“, klubu v Hradišti, kde vystoupila postupně celá řada folkařů jako hosté.
A nyní se vrací k myšlence „stavění mostů“ (sbližovat lidi, základem je umění naslouchat), programově mezi hudebními žánry, národy, etniky. Spolupráce s folkaři a jazzmany, hovoří o Vlastovi Redlovi či Emilu Viklickém, tady v obojím případě vzpomínám, u Vlasty Redla na mnohé, jako na v úvodu zmíněný poslední na skvělý tříhodinový koncert právě Pavlici a Redla v Sedmihorkách, u Viklického na mé setkání s ním na festivalu v krásné barokní kapli v Jeřicích, pořádaném Jaroslavem Svěceným (tam jsem si zavtipkoval, když jsem Viklickému řekl, že jsme se už potkali, jen on o tom neví, totiž když jsme se minuli ve vstupní chodbě do studia České televize, kde on hovořil o nádherném cédéčku se Zuzanou Lapčíkovou a já jsem propagoval festival Jičín – město pohádky).
Jiří Pavlica opakovaně hovoří o tom, jak byl šťastný, když se podařilo nějaký nápad zrealizovat, a ta „propojenost“, také pro mě tak důležitá, mě vždy, když moravský houslista a skladatel o tom mluví, rovněž oblažuje. A líbí se mi trojice slov, s nimiž svou tvorbu spojuje – „pohlazení, poznání a poselství“. Rok 1989. Vzpomíná na rodiče, na tatínkovu moudrost, když říkal, že v padesátých letech šlo o život, o „bytí“, zatímco v sedmdesátých o lepší či horší život, o „bydlo“. Říkám si, tak tento způsob uvažování v gnómách s pozadím jazykového vtipu má Jiří Pavlica po něm. A hovoří nyní o páteru Miloši Kabrdovi, salesiánovi a v té době faráři v brněnském kostele sv. Augustina, progresívním a tolerantním muži, který Pavlicu a jeho ženu oddával. Politické funkce po Listopadu, to nebyla Pavlicova parketa. Pak povodně na Moravě, zrovna byli v Rakousku, přes noc se vrátil. A to vše líčí z rodinné perspektivy, všechny ty události, a pak charitativní koncerty postiženým.
O adventním cédéčku Pokoj vám, to se odlišovalo od tehdejších rozjuchaných písní, které vnímaly Vánoce především jako radostné (Ježíšku, panáčku…), bylo „trošičku zadumané“, bylo tam hodně neznámých melodií. Zajímavé pozvání do Velké Británie, komentář k tomu pobytu, jiná zkušenost o tamější práci ve studiu. Další projekt pro zahraničí, s nímž přišel Dušan Robert Pařízek, projekt Oráč a smrt (originál Ackerman aus Böhmen], byli u toho Jitka Molavcová a Alfred Strejček, a oni to hráli i v němčině (já jsem to slyšel v úžasném prostoru chrámu v Hejnicích). V roce 1994 celá řada cédéček, spolupráce s Vlastou Redlem (o tom již něco předtím řečeno), hovoří také o tom, že se tímto spojením musel inspirovat Čechomor, další s Emilem Viklickým, rovněž přelomové, pak to skácelovské (básník zemřel v roce 1989, o deset dnů se nedožil 17. listopadu), tam participovali M. Štědroň a další, další trio jako Trio autentica, David Burda, Zuzana Lapčíková a on, pak Ozvěny duše, profilové cédéčko Hradišťanu, zde v jednom oddíle první staroslověnský chorál a hovoří o něm jako o přiznaném crossoveru.
Pavlica hledal, co ho spojuje s jazzem, s Viklickým to byl obdiv k Janáčkovi, pak ty archetypy, modální tóniny, vycházející z kořenů, tj. autenticity vlastní kultury, u rockerů je jedno úskalí, nejen to, že je elektrifikovaná, podstatné je ale pokušení ovládat, manipulovat s lidmi, dialog je možné vést, když se ta dynamika ztiší, to uměl Vlasta Redl. Brání se slovu „národní“, zneužívanému politiky a obchodníky, proto hovoří raději o kořenech. Dlouhodobá spolupráce s dalšími subjekty, vždy to byly „nabídky“, s Divadlem na provázku, také s Bambini di Praga, Bohuslavem Kulínským či se Spiritual Quintetem, přátelství. Mezitím zmínky o cestách do zahraničí, Japonsko, Mexiko.
O tvorbě, na jedné straně autocenzuře, jako měl Arne Linka, jemuž jeho velké vzdělání a hyperkritičnost bránily dokončit skladby, které začal a pak opustil, na druhé straně Jaroslav Krček hovoří o tom, že každý skladatel má jisté stupně, nejdříve vnitřní puzení tvořit, za druhé musí si uvědomit, co tím chce říci, třetí, musím to vymyslet, a poslední je nejzapeklitější, musíš to udělat. A nyní o smrti maminky. Dojímavá pasáž o jejím odchodu. To jsou vážné situace a je zajímavé, jak pokorně se o nich Pavlica vyjadřuje, otázka, zda jít k matce do pokoje nebo ne, rozhodl se pro to druhé a už se s ní nemohl rozloučit. Cesta do Mexika a lustr, který spadl těsně vedle postele.
Podobně o zlomové chvíli, silvestru – příchodu nového tisíciletí, který si prožil „daleko vznešeněji“, byl to totiž čas příchodu další nejbližší bytosti – Anduličky, byla malinká, byla první dny na jednotce intenzívní péče v Brně – a na druhé straně onemocnění otce, který byl rovněž na JIPce v Uherském Hradišti, v roce 2005 se pak tatínek stal méně pohyblivý, zůstal na vozíčku. Cesty do Afriky, spolupráce s virtuózním hráčem na marimbu a tradiční africké nástroje (mbira) jménem Dizu Plaatjiese, o něm je řeč na několika místech, porozuměli si na několika rovinách, lidsky, už předtím Pavlica vypráví, jak se na Moravě natáčelo (skvělý Petr Bláha), a když Pavlica, unavený „vytuhl“, Dizu jej chránil, aby jej nikdo nebudil. Všestranný hudebník, tanečník, učil na univerzitě v Kapském městě. Hovoří o pohřební píseň, kterou mu zazpívaly dívky, jako o něčem silném a sugestivním, on na to téma napsal kvartet, který mu nahrál Leoš Čepický a Wihanovo kvarteto.
Idea „jednoty lidství, krása různosti“, s níž Pavlica pracoval, se mu na několik let zhroutila 11. září 2001, nebyl schopen, přiznává se, pracovat s někým z jiného etnika. Svita Chvění, vycházel z holanovského motta (jen komentuju, že tato myšlenka byla impulsem i pro Karla Hvížďalu, jenž s tímto názvem napsal knihu, kterou Zdenko Pavelka považuje za jeho nejlepší). Oratorium smíru, texty v řečtině, hebrejštině, latině, úryvky z velkomoravského Proglasu, pak část věnovaná protestanství, na konci text apoštola Pavla z Prvního listu Korintským, ten „úžasný text o lásce“ a cituje jej – „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon.“
Smrt druhého houslisty Hradišťanu Luboše Svatoše (myslím, že musel každého, kdo ho viděl zaujmout), pozitivního člověka a baviče, který znal stovky anekdot. O složení Hradišťanu a jeho proměnách, s některými hraje dodnes, zpěvačka Alice Holubová. Je to vlastně „druhá rodina“. O projektech, které se staly tradiční, Koncerty lidí dobré vůle na Velehradě, pravidelné adventní koncerty v bazilice svaté Markéty na Břevnově, některé tradice jsou od roku 1990, po třiceti letech to zatrhla pandemie. A speciálně hovoří o koncertech v Uherském Hradišti, kde vzniklo duchovní centrem. A nyní redukuje svoje aktivity na ty jen podstatné.
O životních jistotách, o rodině, Anička studuje na JAMU na divadelní dramaturgii, Marek šel na konzervatoř do Brna, pak do Prahy, žena dosáhla profesury a pracuje v UNESCu. Komentuje, že se pořad natáčí v lockdownu, musíme se s tím vypořádat, za války byly větší útrapy. Další aktivity v oblasti příhraničních oblastí, Europera, tam téma sv. Vojtěcha, a jeho zpracování, vzniklo oratorium Brána poutníků. Cédéčko Vteřiny křehké, tam jsou texty Jana Skácela, otázka, jakou zanecháte naši zemi příštím generacím. V posledních létech spolupráce s Františkem Novotným a Luďkem Munzarem (tenhle herec také už není mezi námi, v Sobotce jsem jej vyfotografoval, byla to jedna z jeho posledních fotografií, pořad s ním a Františkem Novotným byl v Městském divadle). A na závěr přemýšlí o tom, zda se mu splnila jeho životní přání. Chtěl nějak sloužit lidem, a ve srovnání s oněmi možnostmi toho, co bude dělat, se prostřednictvím hudby se mu to splnilo, protože muzikou lidi léčí (lékař), vychovává je (jako ten pedagog) a přináší jim nějakou (duchovní) posilu (jako kněz, zase ta trojice, která je v konstrukci celého pořadu, ostatně má podtitul Mám rád číslo tři aneb O třech PF Jiřího Pavlici, uměleckého vedoucího Hradišťanu), a on je šťastný člověk.
Odkazy
https://www.redl.cz/desky/vlasta-redl-ag-flek-hradistan-jiri-pavlica/text/huslicky-3
https://www.indies.eu/alba/1342/brana-poutniku-cddvd/
https://www.hradistan.cz/diskografie/mys-dobre-nadeje
https://www.youtube.com/watch?v=xsdCy6K3jOg&list=OLAK5uy_lDVPGnXBaow4FFvSVZjYrPAg4DbtZnVe8
———
Zpět